Další Rosaliino zamyšlení, tentokrát po rozhovoru s Bellou v Zatmění.
02.04.2011 (17:15) • pusinky111 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1319×
Bella, Bella, Bella! Co na ní pořád všichni vidí?! Ano, je milá, dokonce uznávám, že svým způsobem i hezká, ale taky naivní a sobecká.
Prý ji nenávidím! Co si myslí? Copak to nechápe? Musela jsem. Musela jsem jí to říct. Přitom ona nemá ani tušení, jak nesmírně těžké je pro mě o tom všem mluvit. Ale kvůli ní jsem se odhodlala. Chci ji ochránit, varovat před největší chybou jejího života. Nikdy bych nikomu nepřála prožít ani zlomek toho, čím jsem si prošla sama. Doufám, že to pochopila. Nebo o tom bude alespoň přemýšlet…
Ano, jsem jí vděčná, že Edwarda v Itálii zachránila. Přiznávám, že jsem to zavinila i já svou hloupostí a ukvapeností. Mrzí mě to. Ale nebýt jí, nikdy by k tomu nedošlo, protože bychom vůbec neodešli z Forks. Může to znít, jako že jim jejich lásku nepřeju, tak úplně to není. Samozřejmě jsem ráda, že je Edward po tolika letech konečně šťastný a skutečně žije. Ale to se musel zamilovat do člověka?
Do člověka, který si neváží svého života a možností, které mu život nabízí? Věčné mládí je krásný sen, ale i ten jednou omrzí. A jak vůbec může říct, že jí nezáleží na dětech?! Že je dokonce nechce! Co je to za ženu? Vždyť už od pravěku bylo úkolem ženy rodit a vychovávat děti. Je to výchovou? Nebo touhle uspěchanou a převrácenou dobou, kdy každý myslí jen na sebe a svou kariéru a ti, kdo děti mohou mít, je nechtějí, a naopak je chtějí ti, kteří je mít nemohou? Dala bych vše, co mám, a klidně ještě víc, abych mohla mít děti. Alespoň jedno jediné! Vím, že Esmé je na tom podobně. Dokonce jsem několikrát přistihla i Alici, jak při sledování reklam přestala hodnotit módní vkus režiséra či jednotlivých účinkujících, a zaleskly se jí oči při pohledu na šťastné batole v reklamě na plenky nebo přesnídávky. Jenže Alice je jiná než já. Trápí se, ale umí zapomenout. Já ne. Bohužel. Neumím potlačit mou největší touhu, snad jen na chvíli, ale o to silněji se pak projeví.
Nevím, kolik času uplynulo od okamžiku, kdy Bella odešla. Čas už pro mě nemá zvláštní význam. A chvíle o samotě jsou tak vzácné. Všude kolem je tma a jen jemný větřík mě hladí po tváři a suší mé zvlhlé oči, tu kamennou, přepevnou hráz, která nikdy nepropustí ani krůpěj té slané vody, jejíž proudy by snad zmenšily tu nádrž bolesti a smutku, která se skrývá uvnitř.
Najednou mě ovinuly silné paže a ve vlasech cítím dotek kamenných rtů. Nemusím se otáčet, abych zjistila, kdo to je. Tu lahodnou vůni bych poznala i v tisícičlenném davu. Emmett, můj anděl, můj záchranný kruh v oceánu zoufalství. On zase ví, o čem přemýšlím a že nepotřebuji slova útěchy. Stačí mi jeho tichá přítomnost.
Ach, jak jsem vděčná a nepřestávám děkovat osudu i Bohu, že se naše cesty spojily a my můžeme trávit věčnost bok po boku. Někdy se sice chová jako dítě a ze začátku jsem se ho snažila tak nějak mateřsky převychovávat, ale pak jsem si uvědomila, že už by to nebyl on, můj veselý, ztřeštěný, někdy dětinský a hlavně milující Emmett.
Několik let poté, co mě Carlisle přeměnil, jsem se poddávala bolesti, nenáviděla jsem upíří podstatu i sama sebe. Chtěla jsem zemřít. Toužila jsem alespoň zešílet, protože pak by bylo pro mou novou rodinu snadnější mě zabít. A kdyby ne, blázni nic necítí, nic neřeší, nad ničím nepřemýšlí, ničím se netrápí a jsou šťastní. Chtěla jsem být mrtvá anebo blázen. Ale upír nemůže zemřít jen tak. A ani zešílet. Chtěla jsem být sama, aby se nemuseli trápit se mnou. Když šli na lov, zůstávala jsem doma a po jejich návratu jsem sama bloumala po okolních lesích. Až jednou jsem našla Emmetta. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Pořád to vidím, jako by to bylo včera! Spatřila jsem ho už z dálky, jeho krev mě lákala, ale mé svědomí křičelo: nesmíš! A možná to nebylo jen svědomí. Bojovala jsem sama se sebou, ale neměla sílu odejít. Když pak otevřel oči a podíval se na mě, něco se ve mně zlomilo. V tu chvíli jsem pochopila Carlislea. Jsem si jistá, že by nikdy neproměnil nikoho z nás, kdyby nevěděl, že upíři nemusejí být vrahové, a nevěřil, že mají duši.
Prosila jsem Carlislea, aby ho přeměnil, ale on váhal, nechtěl, byl to přece skoro první člověk, kterého jsem potkala jako upír. Carlisle mi nevěřil, že to myslím vážně, že to není jen nějaký rozmar, ale já prosila jako o nic před tím, ani o svou smrt ne. Až Edward ho přesvědčil o mých myšlenkách, za což jsem mu dodnes nesmírně vděčná.
Dny Emmettovy přeměny byly jedny z nejhorších v mém životě. Tři dny nejistoty, očekávání, strachu, úzkosti, bolesti skončily s posledním úderem jeho srdce. Od toho okamžiku jsou mé, nebo spíše naše dny plné zamilovanosti a lásky.
Vzpomínky stále bolí a nikdy nepřestanou, ale díky Emmettovi nevzpomínám tak často.
Autor: pusinky111 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Chvilka pro Rose II.:
Ty seš úžasná, jak se dokážeš vžít do Rosalie, do jejích pocitů a ještě je úplně krásně popsat. Seš talent!!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!