Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Chvíli můžeš doufat a pak? Je konec

22.01.2011 (19:00) • Aaada • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2150×

„Slečna Swanová ať se okamžitě dostaví do ředitelny,“ ozvalo se z oprýskané rozhlasové krabice pověšené na jedné ze stěn ve třídě. Všichni se na mě otočili a se zájmem pozorovali můj odchod ze třídy. Co po mně může chtít? Zaklepala jsem na dveře s cedulkou ředitelna a po vyzvání vstoupila dovnitř.

„Posaďte se, prosím,“ pobídl mne ředitel. Sedla jsem si tedy do rozvrzaného křesla naproti němu.

„Nechcete vodu?“ otázal se. Nechápavě jsem ho pozorovala.

„Ne, děkuji. Kvůli čemu tu jsem?“ zeptala jsem se ho narovinu.

„Volali sem z nemocnice. Vaše matka měla nehodu, je to s ní vážné.“

„Cože?!“ To není možné! Ne, to není pravda. Nemohla jsem se pohnout, úplně mě to ochromilo. Jen jsem seděla a hleděla do prázdna. Nechtěla jsem tomu uvěřit.

„Na zbytek dne máte volno. Máte se jak dostat do nemocnice?“

„A… ano,“ bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala dostat. Zvedla jsem se a vyšla ven. Na chodbě jsem se opřela o zeď a svezla se na zem. Schovala jsem obličej do dlaní a roztřásla se od hlavy až k patě. Jelikož probíhalo vyučování, na chodbě nikdo nebyl, přesto ke mně někdo přišel a položil mi ruku na rameno. 

„Není ti nic?“ zeptal se mě dotyčný sametovým hlasem. Zvedla jsem hlavu a spatřila anděla. Uvědomila jsem si, že jsem ho už viděla. Navštěvoval čtvrtý ročník naší školy. On i jeho sourozenci byli jiní… Cullenovi. Edward Cullen se nade mnou nakláněl a starostlivě mě pozoroval. Až teď jsem si všimla, že má zvláštní barvu očí. Byly zlatavě hnědé, takové oči jsem ještě neviděla. Jeho bronzové vlasy mu v neposlušných pramíncích spadaly do čela. Tohle nemohl být člověk, obyčejný člověk by tak nádherné bytosti nesahal ani po kotníky.

„Ne, nic mi není. Já… já musím jít,“ podařilo se mi vykoktat. Pomohl mi vstát. Otočila jsem se a utíkala na konec chodby, tam jsem zabočila na schodiště, seběhla dolů, prošla dveřmi, přeběhla parkoviště a nasedla do auta. Na Edwarda jsem zapomněla a řítila se maximální rychlostí, jakou mi náklaďáček dovoloval. Za dvacet minut jsem už parkovala u nemocnice. Uvnitř budovy jsem vletěla rovnou do sesterny.

„Kde leží René Swanová?“

„Počkejte, podívám se,“ řekla mi zdravotní sestřička a začala listovat papíry na stole.

„Už asi hodinu ji operují. Měla vážná zranění. Jste její příbuzná?“ zeptala se.

„Ano, jsem její dcera,“ odpověděla jsem jí.

„Co se stalo?“

„Vaše matka se srazila s druhým autem. Utrpěla velké tržné rány a ztratila hodně krve. Je možné, že i vnitřně krvácí,“ sdělila mi sestřička. Mlčky jsem se otočila a odešla do čekárny.

„Nechcete vodu nebo prášky na uklidnění?“ zavolala ještě zdravotní sestra.

„Ne, děkuji,“ odpověděla jsem a sedla si na jednu ze židlí. Čekala jsem něco přes hodinu. Minuty pro mne byly jako roky. Měla jsem strach jako nikdy dřív. Bála jsem se, že zemře. Moji matku jsem milovala. Byla mi ze všech nejbližší. Vlastně kromě ní jsem nikoho jiného neměla. Otce jsem v životě nepoznala, opustil matku, když zjistil, že čeká dítě. Sourozence jsem taky neměla. A přátelé? Nebyla jsem moc společenský člověk. Lidem jsem se spíš vyhýbala a nikdo po čase neměl zájem se mnou kamarádit. Měla jsem jen ji. 

Ta doba mi připadala jako celá věčnost. Hodiny na stěně odtikávaly. Tik tak, tik tak. Odpočítávaly snad mámin čas mezi živými? Ne, takhle nesmíš přemýšlet! Okřikla jsem se. Po další nekonečné době vyšli z dvoukřídlých dveří s nápisem Operační sál dva lékaři. Ihned jsem vstala a spěchala k nim, vstříc… snad tomu nejhoršímu? Přistoupila jsem blíž. 

„Je v pořádku? Můžu za ní?“ ptala jsem se.

„Vy jste-“

„Její dcera,“ přerušila jsem jeho otázku. Lékaři si vyměnili zdráhavé pohledy a nakonec se na mě podívali lítostivýma očima.

„Ne! Co se stalo?!“ Tušila jsem to, ale potřebovala jsem se ujistit, že to není pravda.

„Je mi to líto–“

„Ne, ne… ne! To není možné…“ říkala jsem pořád dokola a v nesouhlasném gestu kroutila hlavou. Po obličeji mi stékaly slzy, třásla jsem se od hlavy až k patě. Ještě chvíli vydrž… Přeříkávala jsem si v mysli. Nesmíš se zhroutit. Ne teď.

„Vaše matka bohužel podlehla vážným zraněním. Dělali jsme, co bylo v našich silách,“ potvrdil mé obavy. Mé vědomí se drželo mého těla jen díky tenkým vláknům. Tato vlákna - tenoučké nitky - nevydržela. Jedno po druhém prasklo a má mysl se odpoutala od těla. I když jsem byla v sladkém nevědomí, cítila jsem tu bolest ze ztráty milovaného člověka i během spánku.

Probrala jsem se v bílém pokoji na železné posteli. Všude kolem byl cítit nemocniční pach desinfekce. Nade mnou se skláněla sestřička a měřila mi puls na ruce. Mluvila ke mně, ale já ji absolutně nevnímala. Všechno mi bylo jedno. V tu chvíli pro mě existovala jen má bolest sžírající mé nitro. Byla jako kyselina, prostupovala mi celým tělem až do konečků prstů. Ale nejvíce se usazovala v mém srdci. Tížila mě na hrudi jako obrovský balvan. Chtěla jsem, aby tato bolest odešla, chtěla jsem se jí zbavit, ale jak? Věděla jsem, že to nezvládnu. Co mám udělat? Jak se osvobodit?

Napadalo mě jen jedno řešení. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak zemřu. Nikdy, až do teď. Teď, když jsem ztratila milovanou a zároveň jedinou osobu, na které mi opravdu záleželo, která se o mě starala. Jedinou, kterou jsem milovala. Ta, která mě opustila. Až teď mě napadalo tisíc možností, jak ukončit svůj život. Připojit se k mámě. Pryč z tohoto sobeckého světa. Oprostit se od všeho. To byla má hlavní priorita. Bylo mi jedno, jak se to stane, hlavně rychle.

Konečně jsem vstala z nemocniční postele. Byla jsem hodně oslabená. Nohy se mi motaly, ale nabádala jsem se jít dál, nezastavovat se. Odstrčila jsem sestřičku, která byla pořád v pokoji a snažila se mě dostat zpátky do postele. Ignorovala jsem její hloupá upozornění. Vyšla jsem na dlouhou chodbu a vydala se pryč z této odporné budovy, ve které mi umřela máma.

Chvíli jsem jen tak stála na ulici a přemýšlela co dál. Rozhodla jsem se, že zajdu na mou oblíbenou louku. Přešla jsem tedy cestu a pak jsem šla asi hodinu, než jsem přišla domů. Náš domov byl menší, ale útulný a stál na konci města hned u lesa. Dovnitř jsem nešla. Tíhu těch vzpomínek bych neunesla.

Obešla jsem ho a přes malou zahrádku jsem vkročila na lesní cestičku, po které jsem chodila už od malička. Znala jsem to tady jako své boty. Jako malá jsem si s mámou hrávala na schovávanou. Jednou jsem se na chvíli ztratila. Pár hodin mě hledala, protože jsem usnula na malé mýtince. Tehdy jsme to krásné místo našly. Máma zpočátku strašně zuřila, ale po pár minutách se chovala, jako by se nic nestalo. Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou. Jen tak něco ji nerozhodilo, tehdy jsem ji musela hodně vystrašit. Od té doby jsme tam s mámou častokrát chodívaly. Vzaly jsme si deku a občas i něco dobrého s sebou a jen jsme ležely, povídaly si, smály se, dívaly se na nebe…

Stekla mi další slza, když jsem vzpomínala na ty šťastné chvilky. Ještě kousek a už tam skoro budu, říkala jsem si mezitím, co jsem klopýtala po vyšlapané cestičce. Stromy začaly řídnout a přede mnou se rozprostřela malá prosluněná loučka plná voňavých květů. Přešla jsem po ní ještě pár kroků a zastavila jsem se uprostřed ní. Opět na mne dolehla tíha vzpomínek. Nevydržela jsem ten nápor a zhroutila jsem se na měkkou trávu.

Slzy mi tekly proudem. Mé tělo se třáslo. Tomu všemu vévodily trhavé a hlasité vzlyky. Nechala jsem, ať mě ta bolest ovládne. Ani jsem si neuvědomovala, co dělám. Nějakou dobu jsem sebou škubala na zemi. Trhala jsem květy, trávu, všechno kolem sebe. Bušila jsem pěstmi do tvrdé země a křičela na celý les. Pak jsem se trošku zklidnila a posadila se. Nohy jsem si přitáhla k sobě, objala je rukama a kolena si dala pod bradu. Pohupovala jsem se dopředu a dozadu. Jako kdyby to něčemu pomohlo…

Pořád jsem přemýšlela, co se stalo. Proč se to stalo? Co jsem komu udělala, že mě Bůh trestá? Co ona komu udělala? Proč zrovna ona? Život je tak strašně nespravedlivý. To jsem věděla vždy, ale až teď mi došlo, jakou váhu ta slova mají. Jen tak přijde člověk o milovanou osobu. Jen tak se mu zhroutí celý svět. A proč?! Proč mi na to nikdo neodpoví? Promítala jsem si jedny a ty samé otázky v hlavě pořád dokola. Nakonec jsem si lehla a stočila se do klubíčka. Usnula jsem.

Probudila jsem se a kolem mne se rozprostírala naprostá tma a ticho. Bylo slyšet jen tiché našlapování nočních tvorů a můj přerývavý dech. V lese se potulovala vysoká zvěř a sem tam nějaký ten zajíc nebo veverka. Nebo taky něco jiného? No tak, Bello, nebuď paranoidní, okřikla jsem se v duchu. Trvalo mi jen pár sekund, než jsem se rozhodla, co budu dělat dál. Ještě asi sto metrů od louky končil les. Vedla tudy totiž silnice. Měla jsem jasno v tom, co chci. Vykročila jsem tedy z mýtiny a vkročila do temného lesa. Naháněl mi docela hrůzu. Hlavně se neotáčet a nekoukat kolem sebe… Přeříkávala jsem si to jako modlitbu.

Nakonec bolest přebila strach. Ještě jsem udělala pár kroků a skrz stromy jsem viděla světla projíždějícího auta. Přišla jsem blíž k vozovce, ale zůstávala jsem stát ve stínu stromů. Sice tudy auta moc často nejezdila – kdoví, kdy pojede další – zato ale řidiči nedbali dodržované rychlosti a z aut se na tomto místě stávaly vraky. Stála jsem těsně za Mrtvou zatáčkou. Lidé ji tak pojmenovali po tom, co se tady zabilo dvacet lidí za posledních deset let. A oběti stále přibývaly. Byly to hloupé havárie, autonehody. Stačilo pouze dodržovat rychlost. Zpomalit. Bylo tak snadné přijít tady na tomto místě o život. Jen počkat…

Trpělivě jsem se skrývala mezi stromy a čekala. Uběhlo pár minut nebo hodin. Neměla jsem pojem o čase a bylo mi to fuk. V tom jsem konečně uslyšela zvuk, na který jsem tak dlouho čekala. Nemohla jsem se ho dočkat. Zvuk zdivočelého motoru. Auto se rychle přibližovalo a s ním i konec mé bolesti. Celým tělem mi proudil adrenalin. Už jen pár sekund. Zvuk zesiloval. Viděla jsem matné světlo, které získávalo na jasnosti. Musím být rychlá… Přichystala jsem se ke skoku. Spatřila jsem oslňující dálková světla, nárazníky, kapotu… Teď!

Poslední myšlenka patřila mámě. Pak jsem ucítila prudký náraz. Následovala už jen tma. Kolem mne se rozprostírala pouze neprostupná černota, ovšem byla uklidňující. Přede mnou se náhle objevilo malé světýlko. Zvětšovalo se a zesilovalo. Světlo začalo získávat obrysy postavy a podobu ženy. Zanedlouho jsem poznala moji maminku. Skočila jsem jí kolem krku a drtila ji v mém objetí. Ona se zvonivě rozesmála a objetí mi opětovala. Když jsem se konečně odtrhla, o krok jsem ustoupila, abych si ji mohla pořádně prohlédnout. Na sobě měla prosté bílé šaty a na tváři laskavý úsměv. Byla nádherná.

„Jsem mrtvá?“ zeptala jsem se jí.

„Zatím ne, zlatíčko,“ povzdechla si.

„Jak to?“ ptala jsem se se zájmem.

„Sama nevím, jak bych ti to vysvětlila. Je to takový přechodný stav.“

„Jak dlouho tu budu muset zůstat?“

„Dokud tvoje duše nenajde místo, kam patří,“ snažila se mi to vysvětlit.

„Myslíš tím nebe a peklo?“

„Něco v tom smyslu.“ Tak toho jsem se obávala. Co když skončím v pekle? Ve věčném zatracení.

„Broučku, ty se bát nemusíš. Tvá duše jen hledá vhodné místo pro věčný klid,“ řekla a povzbudivě se na mě usmála.

„A ty tam budeš taky?“

„Jistě.“ Tak to se mi ulevilo. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nic se nezměnilo. Všude byla tma a jen my dvě stály uprostřed té černoty.

„Co budeme do té chvíle dělat?“ prolomila jsem ticho a pohlédla na mámu.

„Cokoli chceš. Můžeš se ještě naposledy podívat na zem.“

Přemýšlela jsem, co bych chtěla vidět.

„Můžu vidět toho, kdo mne srazil?“ Chtěla jsem se ujistit, že se řidiči nic nestalo. Nechtěla jsem, aby někdo cizí trpěl za mé důsledky.

„Samozřejmě.“ Tma začala slábnout a získávat určitý tvar. Než jsem se stihla rozkoukat, všechno kolem nás se začalo točit a rozmazávat. Okolní prostředí se přestalo otáčet a přidalo na ostrosti. Rozhlédla jsem se a spatřila sebe. Počkat, co to je za blbost? Já, nebo spíš mé tělo leželo na silnici uprostřed obrovské kaluže krve. Všude okolo bylo plno střepů a o pár metrů dál stálo auto s rozbitým čelním sklem.

Až teď jsem si všimla, že tam nejsem sama. U mého těla klečel muž. Pevně svíral mou ruku ve svých dlaních. Celý se třásl. Najednou zvrátil hlavu a zakřičel. Byl to srdcervoucí křik plný bolesti, úzkosti, beznaděje. Trhalo mě to zevnitř na malé neseskládatelné kousíčky. Tolik trpěl a já mu nijak nemohla pomoct. Rozběhla jsem se za ním a konečně mu pohlédla do tváře. Jeho bílá pleť lehce zářila ve světle měsíce, ale ne na dlouho. Těžké mraky zakryly měsíc a na zem začaly dopadat kapky deště. Na jeho bronzových vlasech se leskly malé kapičky vody. Jeho oči byly nyní tmavé jako sama noc.

Edward Cullen klečel u mého nehybného těla a upíral na mne oči plné bolesti a utrpení. Proč? Vždyť mě vůbec neznal. Mluvili jsme spolu snad jen jednou. A přesto se na mě díval pohledem plným žalu. A já jsem najednou k němu pocítila určitou náklonnost. Ne, to nebyla pouhá náklonnost. Mé mrtvé srdce krvácelo, když jsem ho pozorovala. Bolelo to. Strašně moc. Přiložila jsem si ruce na hruď, jako kdybych snad mohla tu bolest potlačit.

„Nerozumím,“ vydechla jsem a pohlédla na opodál stojící René.

„Miluje tě,“ řekla prostě. Miluje? On, překrásný anděl, miluje mě, obyčejného člověka? Sledovala jsem ho, jak tiše naříká nad mým mrtvým tělem. Po tváři mi začaly téct hořké slzy. Tíha té ohromné bolesti mne srazila na kolena.

„A ty miluješ jeho,“ podotkla tiše máma. Teď mi to do sebe začalo všechno zapadat jako díly skládačky. Konečně jsem dokázala zařadit ty city, které jsem k němu cítila už delší dobu. Ty pocity, když se naše pohledy ve škole střetly. Když jsem tehdy do něj svou nemotorností vrazila. Když se na mě usmál tím svým zvláštním, ale okouzlujícím pokřiveným úsměvem. Když se mě letmo dotkl při podávání mých popadaných učebnic. Miluji ho, ale už je pozdě.

„Příliš pozdě,“ sykla jsem.

„Nikdy není pozdě,“ podotkla máma. Podívala jsem se na ni zmateným pohledem.

„Jsem mrtvá, co můžu změnit?“

„Ještě ne. Můžeš změnit všechno,“ řekla s úsměvem.

„Můžu se vrátit?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Ano.“ Jak se mám rozhodnout? Vždyť jsem přesně tohle chtěla, zemřít. Tak proč teď cítím, že ještě není správný čas? Musím se rozhodnout. Pohlédla jsem Edwardovi do očí a měla jasno. Tohle chci. Chci jeho, co nejdéle to půjde. Naposledy jsem mamku objala.

„Nikdy na tebe nezapomenu,“ slíbila jsem jí.

„Jednou se zase setkáme,“ usmívala se a po tváři jí stekla slza. Pustila jsem ji a otočila se zpět k Edwardovi.

„Miluji tě a navždy budu,“ zašeptal a sklonil se k mé bledé tváři. Jeho rty se lehounce otřely o ty mé a já to cítila. Skláněl se nad mým tělem v kaluži krve a líbal mé nehybné rty a já přesto cítila jejich měkkou a zároveň ledově studenou strukturu, i když jsem stála pár metrů od něj. Zavřela jsem oči a užívala si ten nádherný dotek jeho rtů. Najednou se ty rty odtáhly a já otevřela oči. Můj pohled se změnil. Ležela jsem na tvrdé zemi a byla mi hrozná zima. Hlava mi třeštila, v ruce mi pulzovala bolest a nohy jsem vůbec necítila. Ale mé srdce bilo. Všechno tohle jsem odložila stranou a vnímala jen zamračeného anděla sklánějícího se nade mnou. Jeho tvář byla jen pár centimetrů od té mojí a jeho oči na mě vytřeštěně hleděly.

„Jak…“ nedokázal to doříct.

„To není možné…“ zašeptal nevěřícně.

„Všechno je možné,“ zašeptala jsem a zdravou rukou se dotkla jeho kamenné tváře.

„Potřebuješ okamžitě pomoc. Vezmu tě ke Carlisleovi,“ řekl a vstal se mnou v náručí. Sykla jsem bolestí.

„Zavři oči,“ šeptl a já ho poslechla. Cítila jsem prudký vítr. Neodolala jsem a otevřela oči. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vše kolem nás se míhalo neuvěřitelnou rychlostí. Okolí se slilo do jedné rozmazané šmouhy. Vylekaná jsem pohlédla na Edwarda.

„Co jsi zač?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Věř mi, nechceš to vědět.“

„Kdybych nechtěla, tak se neptám.“

„Já a moje rodina-“

„Aaa!“ zakřičela jsem. Ostrá bolest mě bodala do hrudi a já se najednou nemohla nadechnout.

„Bello, vydrž!“ slyšela jsem vzdáleně a ztratila jsem vědomí. Probudila jsem se v nějaké místnosti na posteli. Něčí chladné ruce mne držely za zápěstí. Podívala jsem se na toho vetřelce a zjistila jsem, že mi měří tep.

„Já jsem Carlisle Cullen. Jsem doktor. Musíš mi říct, co tě bolí,“ řekl mi vlídně a prohmatával mi břicho.

„Au,“ sykla jsem, když se jeho ruce dotkly místa na levé straně žeber.

„To nevypadá dobře. Pokud se nepletu, máš tři přelomená žebra a je možné, že se ti úlomek kosti zabodl do levé plíce. Navíc máš poškozenou páteř a zlomenou ruku. Musím ti udělat rentgen a–“

„Cože?“ sykla jsem a prudce se posadila. To jsem ovšem neměla dělat. Zase ta bodavá bolest na hrudi, ale mnohem horší. Něčí ruce mne zatlačily zpět do polštářů. Dýchala jsem sípavě a cítila jsem, že zase ztrácím vědomí.

„Nepřežije to…“ slyšela jsem hlas doktora.

„Musí! Ona to zvládne!“ mluvil naléhavě nejkrásnější hlas na světě.

„Možná bys ji měl přemě-“

„Ne! Absolutně ne! Nemůžu jí vzít život. Má ho teprve celý před sebou,“ přerušil Carlislea Edward.

„Edwarde, i kdyby to zázrakem přežila, už ji žádný život nečeká a ty to moc dobře víš. Vystudoval jsi taky zdravotnictví a víš, co ji čeká. Zbytečné rehabilitace a stejně se na nohy už nepostaví. Aspoň ne v lidském životě. Jed by to mohl napravit,“ promlouval k Edwardovi a já jsem absolutně nechápala, o čem se to baví. Snažila jsem se ještě chvíli udržet při vědomí a říct jim, aby mi to laskavě někdo vysvětlil, ale má ústa se jen otevřela a já zalapala po dechu. Docházel mi kyslík. Každý další nádech mi způsoboval ostrou bolest v hrudi.

„Edwarde, rozhodni se rychle!“

„Carlisle, co když to nezvládnu? Co když se včas neodtrhnu a zabiju ji?!“ šeptal zoufale.

„Já ti věřím, synu.“

„Promiň, lásko,“ zašeptal mi Edward těsně u ucha. Za co se sakra omlouvá? Najednou jsem ucítila bodavou bolest na mém krku. I když bolest na hrudi a teď i navíc na krku byla horší a horší, jeho oslovení mě zahřálo a ten skvělý pocit se mi rozléval až do konečků prstů. Krk mne začal pálit. Mé ruce automaticky vystřelily k hrdlu. To teplo, které se mi rozlévalo po těle, nabíralo na intenzitě. Už nebylo tak příjemné, nýbrž se stalo nesnesitelným. Po pár sekundách mi to připadalo, jako kdybych hořela zaživa. Oheň mi prostupoval každou buňkou, každou částečkou mého těla a pálil vše, co mu přišlo do cesty. Nevydržela jsem to a vykřikla. Křičela jsem několik minut, možná i hodin v kuse. Mohly to být i dny či roky. Připadalo mi to jako věčnost. A ten žár stále nepřestával. Právě naopak. Horkost stoupala a to jsem myslela, že víc vroucí to už být nemůže. Mýlila jsem se.

Byla jsem vyčerpaná a nezvládala jsem dál křičet. Proto jsem se zaměřila na své okolí. Neustále jsem u sebe cítila alespoň jednu osobu. Nejčastěji to byl ten, který mi nepřetržitě opakoval, jak je mu to líto, že to za chvíli skončí, a že mě miluje. Ta slova mě dokázala vždy aspoň trošku rozptýlit. Chvílemi jsem se zaměřovala na tlukot svého srdce. Nějak jsem podvědomě tušila, že bije naposledy.

Bolest byla pořád stejná, až jednou začala slábnout. Oheň jakoby ustupoval od konečků prstů a shromažďoval se v mé hrudi. Mé srdce ještě zrychlilo. Splašeně odbíjelo své poslední minuty. Ještě pár úderů. Tušila jsem, že tohle neustojí. Oheň se nashromáždil přímo okolo srdce a žhavé jazyky ho obklopovaly a čím dál víc se stahovaly dovnitř. Propnula jsem se v zádech jako luk a mé srdce naposledy hlasitě bouchlo. Mé tělo, nyní chladné a kamenné, dopadlo těžce zpět do měkkého. Slyšela jsem nějaké hlasy a navíc každé šustnutí v okruhu několika kilometrů. Nadechla jsem se a ucítila milion různých vůní. Jakmile jsem tak učinila, mé hrdlo se znovu rozžhavilo. Nebylo to tak strašné jako předtím, ale byl to pozůstatek po tom spalujícím ohni. Trochu jsem se ošila, když jsem si vzpomněla na tu ohromnou bolest. Zatím jsem se neodvážila otevřít oči. Bylo to zvláštní. Mé srdce nebilo, a přesto jsem slyšela a cítila.

„Bells?“ ozval se u mé hlavy nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. Byl mi povědomý. Sebrala jsem všechnu odvahu, která mi ještě zbývala a konečně otevřela oči. Viděla jsem naprosto všechno… Dokonce i každou částečku prachu, který poletoval všude okolo. Svůj zrak jsem zaměřila na osobu sedící vedle postele. Dokonalý bůh sedící vedle mě a svírající pevně mou ruku. Matně jsem si vzpomínala, co se stalo. I přes zamlženou stěnu se mi vybavily vzpomínky na matku, auto, Edwarda… Dotyčný se na mne oslnivě usmál. 

„Vítej v novém životě.“

Autor: Aaada, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Chvíli můžeš doufat a pak? Je konec: