Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Chop and change

20.09.2010 (16:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2347×

Chop and change

Procházel ulicemi Seattlu jako smrtící stín. Tentokrát ale nebylo jeho úkolem zabíjet. Jeho poslání bylo jasné, přivést nového člena armády. Raoul se opět postaral o pár hromádek prachu uprostřed jejich domu. Snížený stav nebyl vhodný. Zvláště ne teď, jen pár dní před útokem. Nebude moc času nováčka naučit základům boje, proto bylo nesmírně důležité, koho dnes v noci vybere. Jak rád by ji potěšil. Jak rád by jí přivedl někoho schopného, chytrého nebo dokonce se speciální schopností.

Rudýma očima pročesával noční mlhu. Bylo sychravo a chystalo se k dešti. Přesto jeho upíří oči neměly problém prohlédnout si každého kolem jdoucího. Samí ožralové, feťáci a bezdomovci. Co taky mohl čekat tak pozdě a v takové pofidérní části města? Tihle mu ale k ničemu nejsou. „Fuj, ani pít bych to nechtěl,“ pomyslel si a pokračoval dál do středu města.

K uším mu dolehla známá hudba pošramocená starým jukeboxem a ihned ji následovala charakteristická modrá světla. Znal ten bar, ke kterému ho dnešní lov zavedl, moc dobře. V hlavě se mu přehnala vzpomínka, jako zrychlený film.

the regular, she'd rearrange
the girl knew how to chop and change
chop and change
chop and change...

Seděl u stolu. Před sebou měl panáka whisky, vyvětraný pivo a tak tři prázdné sklenice, přesto si nechal přinést další. Za ten večer se u něj vystřídalo už několik chlápků. Přišli, něco mu nesmyslně vykládali a zase zmizeli. Sem tam mu někdo koupil další pití. Nezajímali ho. Nebyl tu pro pobavení, chtěl se prostě opít.

Riley Biers, premiant třídy. Rodičům dělal odjakživa jen radost. Perfektní známky, skvělé vychování, úctyhodné zájmy... Hrál na housle, tančil, svůj život zasvětil knihám plným odborných slov. Se svými výsledky si může vybrat jakou školu si bude přát. Může dělat, co se mu zlíbí.

Střední škola je pryč a on bude nejvzdělanějším právníkem ve státech. Bude mít doktorát na všechno, co existuje a ani se nebude muset učit. Alespoň to si o něm myslela matka.

„Zatracená matka!“ zabručel a hodil do sebe dalšího panáka.

A otec jí v tom nezabránil. Udělala si z něj svého malého hodného Rileyčka. Pro ni dokonalý, ale v životě nepoužitelný. Asi by na to nepřišel, nebýt Stenleyho, jediného člověka, který na tom byl stejně. Nebýt jeho hrozné smrti, nikdy by si neuvědomil, kam ho matka žene. Kam se žene sám, když ji poslouchá.

„Zatracená smrt,“ povzdychl si a lokl si piva. Bylo už pěkně hnusné, až se mu zkřivil obličej. Vzpomněl si na Stenleyho. Na tu bledou kůži a mrtvolně prázdné oči pod silnými brýlemi. Tak vypadal, když ho viděl naposledy, v rakvi.

Ucítil smutek a ihned ho vytlačil rozčilením. Vztekem především na sebe. Na to, kam došel. Zůstal sám uprostřed ničeho. Před ním volba jeho budoucnosti, nové město, noví lidé, nejistota. Neměl nic víc než rodinu, knihy a Stanleyho. Co bude bez těch všech? Co bude s ním?

Zmatek v hlavě ho donutil přestat uvažovat. Chtěl jen jediné, na chvíli vypnout. Dostat se mimo realitu a nemuset to řešit. Alkohol mu měl pomoct. Nikdy nepil, opít se bude snadné. Dostat se do té vytoužené extáze. Jestli se mu to povede, už se z ní nebude vracet. Plán zněl jasně. Vylije si mozek z hlavy. Nadělá si z něj takovou kaši, že mu poteče nosníma dírkama!

Riley nebyl jediný, kdo toho večera zjistil, že sám je na světě k ničemu. Krásná zrzka, která se zrovna donesla až k baru to věděla také. Věděla, že aby dosáhla svého, potřebuje na svou stranu další. A ze všeho nejdřív někoho, kdo jí v hledání pomůže. V tomhle baru by se někdo vhodný mohl najít.

Usedla k baru následována ožralými pohledy chlapů kolem. Užívala si je. Tohle jí snad nikdy nepřestane bavit. Barman byl ihned u ní a visíc očima na jejím výstřihu čekal na objednávku. Naklonila se ještě blíž, takže cítila jeho vzrušený dech na tváři. Voněl nádhernou lidskou krví. Objela si jazykem rty a zašeptala: „Tebe.“

Riley s pobavením pozoroval jeho vyjevený pohled a následné zmatené chování. Nebyl už dost při vlastních smyslech, aby si pamatoval, že mu holky doteď nic neříkaly. Bez okázalostí hltal krásku na baru stejně jako ostatní pobudové. Cukaly mu koutky nad její lstivostí, kterou přiváděla barmana do rozpaků.

Konečně si zřejmě objednala a barman roztřeseně odešel pro sklenice. Zrzka měla chvilku pro věnování se i ostatním. S elegancí kočky pootočila hlavou. Její vlasy pohyb následovaly a zmnožily jeho efektivnost. Spokojeně projela rudýma očima pohledy všech přítomných a drobným uchechtnutím si potvrdila úspěch. Ať už si teď vybere kteréhokoli, je jen její.

Jeden slintal víc než druhý. Někteří byli vážně odporní. Ti, co ještě stáli na nohách za to vděčili jen pravidelnému tréninku.

Pak očima zabloudila k zadnímu stolu. Dobrá postava, slušně oblečený, ještě stále má v očích špetku pozůstalého rozumu, mladíček, sladký. Měla vybráno. Zřejmě utečenec z domova, nebudou ho hledat. Takový se zrovna hodí. Znovu se pousmála svému úspěchu.

Barman donesl koktejl, ale už o něj stejně nestála. Nenamáhala se na něj ani otočit. Ladně seskočila z barové židle a přenesla se přes bar.

Riley hypnotizoval její tělo očima. Všechny zábrany byly pryč. Chtěl ji! Tak strašně ji chtěl, že úplně zapomněl na svou nezkušenost a dosavadní vychování. Když mu pak s úsměvem vrátila spalující pohled, nabralo jeho sebevědomí na síle vulkánu. Stal se z něj lovec.

Zrzka byla jeho reakcí potěšena, aniž by tušila, jak velkou změnu v něm vyvolala. Pronesla se kolem jeho stolu, poslala mu nenápadný polibek a za zvuku chraptivé hudby z jukeboxu opustila bar.

Riley ji chvíli pozoroval. Pak sklopil pohled k půllitru se zbytkem hnusného piva. Hlavou mu prošla myšlenka o jeho osobnosti, ale okamžitě ji přebil alkohol. V odrazu v okenní tabule naproti viděl svůj obličej. Vlasy měl rozcuchané a špinavé, pod očima velké kruhy. Tohle už zdaleka nebyl Riley Biers. Nepoznával toho muže ve skle, ale rozhodně mu přišel lepší, než ten předtím.

Ten starý hodný chlapeček by stydlivě zůstal sedět a ucucával pití. Tenhle nový se plný odhodlání zvedl, přehodil si kabát přes rameno a vyšel ven za neznámou.

Tmu pročesával déšť. Oblékal si bundu i přes druhé rameno, aby nezmokl. Nic jiného na sebe nemá. Přes cíp rukávu zahlédl krásnou zrzku.

Mihla se za rohem a vzápětí ho něco silně udeřilo pod pás. Překvapilo ho to. Mžoural kolem sebe, ale přes vodu útočníka neviděl. Už nepřemýšlel nad zrzkou. Teď se zmateně otáčel kolem a pomalu couval ulicí pryč. Zaslechl kroky za zády a otočil se. Nikdo.

Něco ho prudce odrazilo ke stěně domu. Jeho tělo nebylo schopné udržet rovnováhu. Jen těžko se vzpamatovával z nárazu. V hlavě už měl ale zase zcela čisto. Očima marně bloudil tmou. Něco ho napadlo a on to nevidí. Děs mu svíral plíce a on zhluboka vydechoval.

Ulice byla prázdná. Snad se mu to jen zdálo. Snad to bylo alkoholem. Stále byl na dohled od baru. Měl sto chutí se tam vrátit a ulít se u zadního stolu. Pomalu a ostražitě se vydal zpět. Ve vedlejší ulici zahlédl tu ženu z baru. Jako by si chlast zase našel cestu k mozku. Šel za ní, když ho lákala jemnými ohyby ukazováčku.

Něco ho zase popadlo a vymrštilo do vzduchu. Ona zmizela. To už se mu k děsu přidal i vztek.

„Kdo jsi? Co ode mě chceš?“ volal vyděšeně do černé ulice.

Udělal pár kroků dál, ale bolest z pádů ho donutila opřít se o stěnu. Slyšel blížící se kroky. Chtěl se rozeběhnout.

Pak přišla ta šílená bolest v ruce. Podíval se na ni a krev, která stékala po půlměsíční ráně, ho vyděsila ještě víc. Jako by ji strčil do ohně, jako by mu tu ruku sžíralo peklo. Bolest se rozlévala dál. Pulsovala žílami, spalovala jeho ruce, hruď až se pomalu dostala k srdci a nakonec k hlavě.

Donutila ho ve smrtelném řevu se stočit na zem a zmítat sebou. Když došla k hlavě, zdálo se, že je konec. Pak náhle zmizela. Stáhla se na jediné místo, do krku.

Riley chvíli ležel omámen úlevou. Pak ho palčivá žízeň donutila otevřít oči. Dusot podpatků k němu nesl jeho zrzavou krásku. Sklonila se nad něj a odhrnula mu pramen z čela.

„Vítej, miláčku,“ zašeptala tak slastně, že uvěřil v nebe. Z baru k němu stále doléhaly zvuky písně.

the regular, she'd rearrange
the girl knew how to chop and change
chop and change
chop and change...

„Jo, tahle holka uměla změnit víc, než tušila,“ pomyslel si Riley.

A teď je s ní. Miluje ji. Naučil se taky proměňovat lidem život. Jaký paradox! Teď je on u toho baru a má stejné plány jako ona před víc jak jedním rokem.

Zůstane tady. Tady se určitě objeví někdo vhodný.

Pozoroval dění uvnitř skrz modře osvětlené okno. Zahlédl dívku, jak se zvedá od baru a chystá k odchodu. Ta by mohla být vhodná. Zaměřil se na ni.

Byla nádherná. Štíhlá a vysoká, blonďaté vlasy měla stažené do elegantního ohonu. Anděl, napadlo ho. Hned dva muži se zvedli, aby jí pomohli obléci kabát a otevřít dveře. Doplnila melodii hudby o klapot podpatků a vznešeně odcházela. Ještě si upravila knoflíček a něco hledala v kabelce. Pak konečně zvedla hlavu.

Kolem krásného dlouhého prstu se jí zatočily klíče s ozdobným přívěškem BMW. Syté rty se jemně pousmály a zlatavé oči zamrkaly do deště dlouhými řasami.

Riley věděl, koho to právě spatřil vyjít z baru. Bylo mu jasné, že z té další člen armády nebude. Přesto se jeho nohy bezmyšlenkovitě vydaly následovat ji k červenému kabrioletu.

Pomalu docházela k nízkým dveřím a už už je chtěla otevřít, když se před ní objevil. Jeho rudé oči jí projížděly kontury rtů a s drobnou poklonou jí dveře přidržel. Čekal na její reakci a užíval si možnosti kochat se tou krásou.

Chvíli měla medově zlaté oči roztažené údivem, ale v zápětí ho vystřídalo jemné zatřepotání řas doprovázené sladce nejistým úsměvem. Její kladná reakce Rileyho překvapila a donutila ho také se pousmát. Sledoval dlouhé nohy, jak se soukaly na sedačku auta. Nohy, pro které by šel třeba na kraj světa.

„Pojedeš se mnou, Rileyi?“ zeptala se sladce a pokynula na sedadlo spolujezdce.

Byl zmatený. Tohle je přece jedna z těch žlutookých, před kterými ho Victorie varovala. Victorie. Najednou to jméno znělo tak prázdně, nedůležitě. Jak málo stačí, aby se vytratila z jeho hlavy, pomyslel si. Jedny krásné nohy.

Náhle váhal, zda to, co cítil k jeho zrzce, bylo opravdové. Přehrával si chvíle s ní, její slova, její pohledy. Zpětně mu přišly tak umělé. Ne, tohle nebyla láska, jen si něco namlouval. Zlatooká blondýna mu otevřela oči.

Už se dál nenechá tahat za nos. Věčně jí jen dělat poskoka a starat se o tu její nezvladatelnou armádu. S tím je konec! Ještě chvíli a dopadlo by to jako s jeho matkou. To už ale nedopustí.

Bylo mu jasné, že u téhle krásky taky nejde o nic jiného než o dlouhé nohy. Navíc to byla žlutooká. Ale byla na něj tak moc milá a když nabízí svezení, proč by nepřijal?

Nepostřehnutelnou rychlostí nasedl vedle krásky a zabouchl dveře. Ta se ještě jednou pousmála a jehlovým podpatkem přišlápla plyn.

„Kam jedeme?“ zeptal se Riley po chvíli mlčení a hypnotizování jejich dlouhých prstů na volantu. Všiml si snubního prstenu, ale nepřipadalo mu to důležité. On s ní přece nehodlá žít. Tentokrát se nenechá zlákat a ten kdo bude využívat, bude on, usmyslel si.

„Domů,“ řekla prostě a sladce se usmála. A vlastně proč ne? Proč by nemohl jet s ní domů? Je to přece jenom nádherná žena.

Rosalie svezla jednu ruku k rádiu a pustila potichu hudbu. Pak pootočila hlavou a pozorněji si prohlédla svého spolucestujícího. Projela mu očima od kolenou, přes promáčenou košili kolem rtů až se jejich pohledy střetly. Nemusela se ani moc snažit nic předstírat, její oči zčernaly samy. Byl krásný. Bude ho škoda, napadlo ji. Ale dál už se tou myšlenkou nezaobírala.

Celou cestu se bavila jeho zmatenými reakcemi na její jemné pohyby. Zase se chovala teatrálně, ale prostě ji to hrozně bavilo. Jak se blížili k domu, pomalu ji však přestávalo být do smíchu.

Věděla, že je to tak správně. Byl to výborný plán jak Victorii zkompilovat plány na bitvu. Bez něj bude ta její armáda nevzdělanců k ničemu. Bude nucena učinit rozhodnutí a my ji zničíme. Dokonalý plán.

A ještě lepší nápad použít mě jako návnadu, miláčku, řekla si v duchu. Připomněla si tím svého úžasného muže. Na toho tenhle ničema nemá. Ne, on si to zaslouží. Udělal až příliš mnoho špatného a je velmi nebezpečný. Zaslouží si to, stejně jako tenkrát Royce.

Kabriolet dojel kousek od domu. Zhasl světla a kolem se rozprostřela tma. Ani v oknech domu se nesvítilo, byl prázdný.

Vystoupila z auta a Riley ji okamžitě následoval. Několik kroků šel za ní a pak ji chytl za paže a přetočil k sobě.

„Tedy jsme doma,“ konstatoval, ale jasně byl slyšet druhý význam jeho slov. Takže se chová přesně tak, jak předpokládala.

„Jistě,“ řekla zlehka a nechala své rty vykouzlit dokonalý tvar.

Vnímal jen ji, její nádheru. Tma ho konejšila, že se schyluje k perfektní noci. Necítil ani ty nejmenší obavy. Svezl ji jednu ruku kolem pasu a druhou si přitáhl její obličej. Jejich rty oddělovala jen sotva viditelná vzdálenost. Cítil její nádheru po celém těle a chtěl si ji vychutnat do poslední kapky. Jemně se chvěla pod jeho dotyky a to mu bláznilo smysly ještě víc.

Riley byl natolik zamyšlený nad svým triumfem, že nepostřehl blížící se mužskou postavu. Když ucítil jeho pach, bylo už pozdě. Jeho hlava hlasitě křupla v prudkém trhnutí a odpadla kus od těla. To ji následovalo na zem.

„Nešahej mi na ženu!“ pousmál se Emmett.

Rose ještě chvíli stála a urovnávala si myšlenky. Pak se konečně odhodlala přiblížit k tělu. Mírně se nad ním pokrčila a sama pro sebe zašeptala tichou modlitbu:

„Ubohý Riley. To nebyl jeho osud. To my jsme mu to udělali a trest svůj si poneseme každým dnem nekonečné existence. Jemu odpusť, prosím. On nebyl zlý, jen naivní.“

podobné povídky - Odi et amo, Loutka na pramenech vlasů

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Chop and change: