Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Chci být s tebou, ale to mi nestačí

05.12.2009 (16:10) • Belllia • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2553×

Dobrý den,

Měla by jsem se vám asi představit co?? Jsem stará žena v důchodu a je mi 85 let. Moje kůže je vrásčitá, vlasy šedivé a oči jsou moc slabé aby přečetla malá písmenka v novinách. Jsem závislá na lécích na uklidnění, protože už od 18 mám stresové odříznutí od světa. A jak se to všechno vlastně stalo?? Povím vám to…

Moje jméno je docela známé jsem Isabella Marie Swan. Ano jsem to já … ta co napsala knížku „Chci být s tebou, ale to mi nestačí“ hodně mě tato knížka proslavila. A o čem vlastně je?? O opravdovém světě upírů tak jak ho neznáte, a já jsem to celé zažila sama na vlastní oči. Byla jsem toho to světa dokonce krátkou – pro mě až moc krátkou – dobu součástí.

Začalo to tak že jsem se odstěhovala od své matky k mému otci do malinkého a zadeštěného městečka jménem Forks. Myslela jsem si že snad neexistuje beznadějnější místečko než je toto město pod neustálím příkrovem mraků. Ale dost jsem se pletla!! Našla jsem tady svého – no nevím jak bych to řekla – vyvoleného. Byl nádherný…. Měl nádherné bronzové vlasy, které se podobali roztavené mědi, nádherně vykrojené rty a vždycky to pro mě bylo jako nezasloužené privilegium je smět líbat, a nakonec jeho oči. Vždycky když jsem se do nich dívala tak jsem zapomněla na svět okolo sebe, měli barvu podle toho jak byl hladový. Ano slyšeli jste správně hladový… Byl to totiž upír, ale jak byl vlastně náš vztah možný?? Byl to vegetariánský upír… živil se pouze krví zvířat, protože nechtěl být zrůda…. Edward Cullen.

Vždycky když si vzpomenu na jeho nádherný obličej píchne mne u mého slabě tlukoucího srdce. Teď je určitě šťastný s nějakou jinou upírkou, ale možná to je tak dobře, měl pravdu když mi řekl že pro něho nejsem dost dobrá. On byl přímo perfektní upír a já jsem byla jenom obyčejný člověk…..

Ale nejspíše se ptáte na otázky. ‚Proč už není semnou??‘ ‚Proč mě neproměnil v upíra??‘. Abych vám řekla pravdu tu druhou otázku jsem taky nikdy nevyřešila, ale ta první je jednoduchá…. Nemiloval mě. Ale dozvěděla jsem se to až po mých katastrofických narozeninách. Byla jsem zrovna u Cullenových na mojí narozeninové oslavě, když jsem se omylem řízla do prstu o balící papír, ale to už bohužel Jasper nevydržel – vždyť mu i moje přítomnost dělala zle – a ‚vystaroval‘ na mě… na svojí kořist. Další den mi Edward prostě řekl že pro něj nejsem dobrá a že mě nemiluje… >Puf<  a jenom tohle stačilo k tomu abych se uzavřela do sebe a s nikým jsem nekomunikovala. Charlie byl semnou po roce zoufalý,  a tak mě poslal tak kde jsem dodnes – PSYCHIATRIE. Jsem pro ně prý ztracenej případ.

Jednou mi doktor řekl : „Zkuste ze sebe ten vztek dostat Bello, jenom to zkuste“ a tak vznikla ta kniha co jsem napsala. Natočil se dokonce o tom i film a dodnes to je trhákem. Ano celých 60 let se to drží ještě v příčkách nejoblíbenějších filmů mladistvých. Prý je to ta nejlepší romantická ‚slátanina‘ jaká kdy mohla koho napadnout, kdyby jenom tušili že je to skutečnost…. A dokonce chce teď každá holka svého ‚Edwarda‘.  Možná že si to přečetli, ale co mě je to fuk… Knížka měla jednoduchý děj. Dívka se zamiluje, tragédie, chlapec ji odkopne. Ano tato kniha nemá šťastný konec.

„Čas na léky paní Swan“ usměje se na mě Jenny, moje oblíbená sestřička. „Jistě“ řekla jsem ji svým hrubým, stařeckým hlasem. Vždycky mi je zamíchali do nápoje a já jsem to pak měla vypít – podle mladých – na ex.  Musím se k vám něčemu přiznat… jsem něco jako Anežka Česká. Ne do kláštera jsem fakt neodešla, ale já no… jsem… to… panna. Je mi to hodně trapné, ale ano jsem……

Spolkla jsem léky a Jenny mi dala knížku na čtení. Jenny mi nosila knížky na pobavení, tentokrát to byla nějaká mladistvá hříčka ‚Klukům vstup zakázán‘… ach jo ty jejich názvy. Pustila jsem se do čtení a ani ne za tři hodiny jsem to měla přečtené, když v tom mě najednou začalo tlačit na srdci a já začínala přerývavě dýchat, přístroje začaly zběsile pípat a všichni z oddělení se sem seběhli. „Paní Swanová vydržte“ řekl nějaký doktor. „hned zavolejte doktora CULLENA“ a já jsem sebou trhla Carlisle?! „Co se děje?“ přiběhl Carlisle v celé své kráse…. „Paní Isabella Marie Swan, věk 85 let, bezdětná, není vdaná a teď odhadujeme má asi infarkt“ řekl doktor Markly. Carlisle sebou trhl při jméně a viděla jsem jak snad počítá a asi se mu povedlo narvat ty roky do toho jak odjeli.

„Bello“ slyšela jsem v dálce najednou hlas své nejlepší kamarádky Alice. „Je pozdě“ řekl Carlisle a začali my odpojovat stroje, ale mrkl na Alici. Když všichni doktoři odešli tak Alice na nic nečekala a kousla mě do krku. Ze začátku jsem nic necítila, ale pak mě pohltila ohnivá bolest, nebo to snad byla kyselina?? TO co mě sžíralo zaživa ?! Ach jo proč já?? To jsem si už za ten život nevytrpěla dost?? Chtěla jsem bejt jenom upír a nikdy neumřít a teď co z toho mám?? Umřu dvakrát!! Nejdřív v mých osmnácti – psychicky – jak mě všechno opustilo, a nebyla žádná naděje k životu. A teď podruhé – fyzicky – a navdžy!! Myslela jsem si že smrt je bez bolesti, a docela jsem se na ni i těšila, ale jsou to jenom kecy a já bych vzala všechno co se týče smrti zpět. Teď mi tady ta bolest vnikla takový pocit deja vu. Nechápala jsem to, chtěla jsem si vzpomenout, ale nic….

Najednou jsem slyšela hlasy. „Co tě to napadlo Alice?? Chtěl jsem aby žila nádherný život se svojí novou rodinou, ale ty ne… ty ji prostě musíš na konci jejího LIDSKÉHO života – zdůrazňuji lidského – proměnit na UPÍRA?? Si děláš srandu a nebo seš úplnej blázen??!!“ řval na Alice mě hodně povědomý hlas. „Ale ona si zaslouží mít šanci na život EDWARDE“ vzlykala Alice „ona si to prostě zaslouží“ řvala dál. Najednou jsem si uvědomila s kým to mluví a škubla jsem sebou, najednou mě někdo držel za ruku. „Bello??“ slyšela jsem JEHO hlas. „neboj se lásko jsem tady s tebou“ Cože?? Lásko?? On mě ještě pořád miluje, to není možné.

Najednou  se bolest zdvojnásobila byla uvnitř mého srdce a hlásila se čím dál víc o pozornost a já jsem chtěla řvát, ale byl tam Edward a já jsem mu nechtěla ublížit. Ještě k tomu tam byla Alice a té jsem taky nechtěla ublížit, vlastně bych ji měla děkovat, jenom díky ní tady jsem a možná že budu pak navždy s Edwardem, ale kdo by vlastně chtěl chodit s navěky starou babičkou, když může mít jakékoliv jiné děvče….

„Carlisle“ řekl tiše, ale hystericky Edward, asi taky slyšel tu rychlost mého srdce, bylo to jako by několik set koní běželo 800km/h ba ne víc. Chtěla jsem vypnout hrud, prohnout se, nebo se rozkřičet, ale nechtěla jsem dát svou slabost najevo. Už tak to měla Alice s Edwardem těžké, nechci aby měl další důvod na ni řvát…. Ale teď jsem všechny myšlenky odhodila stranou protože moje srdce už vynechávalo a moje bolest už postupovala do konečků prstů a s posledním úderem zmizela.

Otevřela jsem oči a pohlédla jsem do nádherně zlatavých karamelek Edwarda. „Edwarde odstup od ní dělej“ zařvala hystericky Alice a všichni z rodiny se na mě upřeně dívali. Edward  se zeptal hrubě. „Proč Alice?“ ale Alice neměla na vysvětlování čas a tak mu rychle ukázala vizi a on ode mě odstoupil. Najednou mi začali z nohou vylétávat bílé jiskřičky, které vypalovali do tmavě fialového koberce přede mnou černý obtisk, a když jsem se podívala na ně zase, tak už to nebyli nohy oblečené do babičkovských punčoch, ale byli to nohy jako jsem měla v osmnácti letech… byli v jeanách a jako boty jsem měla žluté conversky. Najednou mi ty samé jiskřičky začaly vycházet z mého hrudníku a  roztrhli mi můj babičkovský hábit. A než jsem se nadála tak jsem měla na sobě nádherné přiléhavé tričko s nápisem ‚Don’t Gimme That‘ usmála jsem se a najednou jsem neviděla. Tentokrát mi ale nevycházeli jiskřičky z obličeje, ale nádherná oslepující záře, když záře zmizela tak jsem se podívala do zrcadla a tam jsem viděla SEBE… asi si myslíte že na tom není nic divného že vydím svůj odraz v zrcadle, ale já jsem tam viděla sebe v osmnácti letech!!

Podívala jsem se na všechny co byli v místnosti – takže všichni – a váhavě jsem se na ně usmála…. Najednou Alice šťastně vyjekla a už mě objímala. Pak si mě vystřídali všichni z rodiny a nakonec on. Ten stál v koutě místnosti a čekal na ho jestli ho také obejmu nebo ne, na nic jsem nečekala a běžela jsem k němu abych ho mohla obejmout…..

Autor: Belllia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Chci být s tebou, ale to mi nestačí :