Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Cesta ke štěstí

28.08.2010 (21:00) • Paradis • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2534×

Být milován je to nejkrásnější, co člověka může potkat. Člověk se chová úplně jinak, žije absolutně odlišně. Bohužel však velká láska někdy končí zklamáním. Špatný výběr partnera, nevěra, omrzení, to vše vyvolává to šílené zklamání v toho druhého. Na jedné straně vždy někdo trpí. Láska se mění v trápení a zklamání.

„Bello, je čas vstávat,“ probudil mne Edwardův hlas doprovázený každodenním letmým polibkem na tvář. Nesouhlasně jsem zakňučela a chystala se spát dál. „Bells,“ zafuněl mi do ucha a lehce mě zatahal za pramínek vlasů. Tentokrát jsem otevřela oči a smutně na něho pohlédla. „Copak, musíme do školy.“ Pokrčil rameny a odešel pryč. Skvělý. On spát nemusí, tím pádem nemusí ani vstávat. Neví, jaká otrava to je. Vstala jsem a zamířila rovnou do koupelny. Edward mě vzbudil už v půl sedmé, tudíž jsem měla spousty času i na ranní sprchu. Shodila jsem ze sebe dlouhé černé tričko s potiskem Bárta Simpsona a spodní prádlo a zalezla jsem do sprchového koutu. Pustila jsem horkou vodu a nechala ji po sobě jenom tak stékat. Cítila jsem, jak mi pomalu rozehřívá celé tělo a uvolňuje svaly. Namočila jsem si hlavu, potřebovala jsem se zbavit toho protivného a nepříjemného pocitu, který mne doprovázel. Netušila jsem, čím to je. Nic se mi nedělo, vedla jsem naprosto spokojený život po boku toho nejdokonalejšího partnera, kterého jsem si jen mohla přát.

Edward byl dokonalý. Hodný, taktní, něžný a zahrnoval mě vším, co jsem si jen mohla přát, jenomže to nestačilo. Připadalo mi, jakoby z našeho vztahu vyprchala všechna vášeň. Měla jsem ho ráda, to ano, ale už se mi nepodlamovala kolena pokaždé co jsem ho zahlédla a nebušilo mi srdce, když se mě dotkl. Už jsme si každou volnou chvilku nevyznávali lásku a nelíbali se potají za rohem, aby nás Charlie neviděl.

Stále jsem totiž měla doživotní domácí vězení, kvůli neodůvodněnému výletu do Itálie, kdy jsem na tři dny prostě zmizela. Edward vždycky přijel, políbil mě na uvítanou a pak? Všechno se stávalo být všedním. Dělal se mnou domácí úkoly a vyplňoval přihlášky na vysoké…

Vypnula jsem sprchu a zabalila se do veliké bíle osušky. Vykonala jsem běžně ranní potřeby a vydala se dolů za vůní smažených vajec a slaniny. Zase tak zevšednělé. Měla jsem pocit, že snad umřu na otravu vejci.

„Ne, díky, ale dneska si dám asi jenom jogurt. Těch vajec mám už po krk,“ usmála jsem se omluvně na Edwarda a opláchla ve dřezu lžičku.

„Jak myslíš, třeba si dá Charlie, až přijde domů…“ Pokrčil rameny a sedl si naproti mně. Pozoroval, jak jím, a vykouzlil při tom ten jeho, dřív neodolatelný, pokřivený úsměv.

„Co?“ usmála jsem se. Neodpověděl. Povzdechla jsem si a šla si připravit do školy. Edward mezitím umyl nádobí a převlékl se do čistého oblečení. Potom jsme se vydali do školy. Pozorovala jsem ubíhající krajinu a přemýšlela o dnešním testu z matematiky. Byla jsem si jistá, že jsem se to naučila, ale jistá nervozita mě stejnak doprovázela.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Proč?“

„Na čele se ti udělala taková ta vráska, takže nad něčím dumáš,“ usmál se a dál se věnoval řízení.

„Hmm… To ten dnešní test,“ odpověděla jsem podle pravdy.

„Ale, Bello, vždyť jsme kvůli tomu testu ztratili celý večer, ty můj blázínku…“ uchechtnul se.

„Asi máš pravdu,“ přiznala jsem, ale v duchu se tím nepřestávala zabývat. Do školy jsme dorazili přesně. Jako obvykle, Edward byl přesný jako hodinky. Pomohl mi vystoupit z auta a odvedl mě na hodinu. Nevím proč, ale pomalu mě to začínalo otravovat. Cestou jsme potkali Alice.

„Bello!“ zašvitořila a vrhla se mi okolo krku. „Všechno nejlepší!“ zašeptala mi do ucha a totálně mě tím vyvedla z míry. Bylo 19. listopadu, neměla jsem narozeniny. Zmateně jsem pohlédla na Alice, posléze na Edwarda. Ten jen pokrčil rameny. Zase.

„Alice, ale já…“

„K svátku! Všechno nejlepší k svátku!“ opravila se a do ruky mi vtiskla krabici, rozměru nějaké knížky, ale hodně tenké knížky.

„Alice!“ Zpražila jsem ji pohledem. „Je to svátek! Ten se neslaví a navíc… měla jsem pocit, že když ta poslední nedopadla zrovna slavně, tak…“

„To mi ani nepřipomínej!“ sykla. „To byla ta nejhorší oslava mého života. Samozřejmě to nebylo mou vinou…“ Otočila se na Jaspera, který jen rty naznačil: Promiň. Všichni jsme věděli, že je všem odpuštěno, takže se to dál nerozebíralo. „Navíc…“ spustila Alice a zarputile se zašklebila. „Mám dojem, že jsem se o žádné oslavě nezmiňovala…“ Tím mě dostala. Předpokládala jsem, že kdy je to Alice, přichystá mi oslavu století…

„Aha, takže…“ usmála jsem se hned s lepší náladou.

„Ale když už si s tím přišla… v šest u nás, jo?“ Mrkla na mě a pevně objala. Než jsem stačila cokoliv namítnout, už byla v prachu. Hodila jsem po Edwardovi rozzlobený pohled. Jen pokrčil rameny.

„To to ani neotevřeš?“ zeptal se po chvíli.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Až na oslavě.“

„Jak myslíš,“ zašklebil se a zamířil si to do své třídy. Já zamířila do té své. Měla jsem Dějepis, kde jsem seděla vedle Jessici.

Nejdřív vyzvídala podrobnosti o Edwardově rodině, ale když jsem jí snad po sté řekla, že o tom se s ní bavit nehodlám, konečně se urazila a od té doby nepromluvila. Hned po zvonění se ke mně přiřítila Angela.

„Bello! Všechno nejlepší k svátku!“ usmála se a decentně mě objala.

„Díky, Ang,“ usmála jsem se taky. Jenže… úsměv mi zmizel, jakmile jsem zpozorovala bílou krabičku, co se mi Angela chystala dát. „Ne, Ang. Víš přeci, jak nesnáším, když za mě někdo utrácí…“ zaprotestovala jsem.

„Ale Bello. Je to jen taková drobnost. Neutratila jsem za to skoro nic. V tom starožitnictví měli likvidační ceny. Ale je to pravý!“ ohlásila a vtiskla mi do ruky tu malou, plastovou krabičku. Byla to celkem vítaná změna. Obvykle jsem dostávala krabičky původem z drahého obchodu, minimálně za… snad ani nechci vědět, za kolik dolarů. Tohle bylo jen v takové té obyčejné, bíle plastové... Chvíli jsem se na Ang ještě mračila, ale nakonec jsem to otevřela.

Zalapala jsem po dechu. Uvnitř byl úhledně a pečlivě smotaný stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru čtyřlístku. Bylo na něm znát, že je starý, ale tím byl krásnější.

jen pro představu

„Jakmile jsem to uviděla, bylo mi jasné, že je to přesně pro tebe. Nešlo si nevšimnout, jak se poslední dobou trápíš. Nevím sice proč, ale mám dojem, že by sis konečně zasloužila najít štěstí…“ usmála se Angela a pohladila mě po rameni. Do očí se mi nahrnuly slzy. Objala jsem ji a odmítala pustit. Ona mě úplně dojala. Moc jsem se s ní díky domácímu vězení poslední dobou nestýkala, ale ona si přesto všimla, že mě něco trápí. Byla to ta nejlepší kamarádka, jakou jsem si mohla přát.

„Děkuju, Ang…“ zavzlykala jsem.

„Nebul…“ uchechtla se a doprovodila mě na další hodinu. Nejméně stokrát jsem jí ještě poděkovala a ona mě neméněkrát ujistila, že to nestojí za řeč, že je to samozřejmost.

„Hele? Cullenovi pro mě dnes večer pořádají takovou… ehm… menší oslavu. Nechtěla bys přijít? Byla bych moc šťastná, kdybys tam byla,“ usmála jsem se. Angela nejdřív, když zjistila, že to má být u Cullenů doma odmítala, ale nakonec povolila. Byla jsem ráda, že tam se mnou bude. Neměla jsem dnes na Edwarda náladu, tak se alespoň budu moct na co vymluvit. Krom toho, že samozřejmě budu vážně ráda, pokud tam Angela bude.

Na další hodině na mě už čekala Alice a už z dálky na mě mávala. Usmála jsem se a přisedla si k ní.

„Nevadí ti to, že ne?“ zeptala jsem se okamžitě.

„Angela? Jak by mohlo. Jsem jedině ráda,“ zašvitořila a pochválila mi můj nový přívěšek, který se mi pohupoval na krku.

Pan Smith měl dnes mimořádně dobrou náladu, tudíž mu ani nevadilo, že si s Alice tiše povídáme.

„Ach jo,“ povzdechla jsem si. „celou jste mě zničili,“ postěžovala jsem si Alice.

„Cože?“ nechápala.

„Nikdy jsem neměla ráda dárky. A to pořád platí, ale… Vždyť se na mě podívej. Na ruce mám náramek rovnou se dvěma přívěsky, na krku další a v tašce ještě ten dárek od tebe,“ zamumlala jsem ublíženě. Alici to vyloženě pobavilo. Zakoulela jsem očima, ale nakonec jsem se musela začít taky smát.

„Ty malá chuděrko…“ uchechtla se.

Počkala jsem na Angelu před školou a potom jsme vyrazily k nám. Byla jsem si jistá, že se i Charlie přemluví snáz, pokud tam se mnou bude Ang. Charlie si ji, stejně jako Alice, oblíbil natolik, že by mě s nimi pustil kamkoliv.

„Ale já nemám co na sebe,“ začala se náhle strachovat. „Já ti nevím, Bell. Co když jim to bude vadit? Nejsem zvaná…“

„Ale prosím tě. Je to moje oslava a já jsem tě pozvala. Navíc, jsem si jistá, že Alice na nás už bude čekat i se šaty,“ uklidnila jsem ji.

„Tys o tom už řekla Alice?“

Ne, ale ona vidí budoucnost, víš? „Ano,“ usmála jsem se. A opravdu. Před domem stálo zaparkované kanárkově žluté porshe a v kuchyni seděl vysmátý Charlie ve společnosti Alice. Ona decentně počkala, až si nás všimne i Charlie a okamžitě se nám začala věnovat.

Já jsem dostala nádherné, jistě šílené drahé, koktejlové šaty modré barvy a Angela byla i přes protesty navlečená do neméně krásných šatů zelené barvy.

„Pokusím se je nezničit a vrátit je naprosto v pořádku,“ ujistila Alice, která se jejímu vtipu pouze zasmála.

„Ale prosím tě. Jsou tvoje.“ Mávla nad tím rukou a pustila se do našich účesů.

Edward mi galantně pomohl vystoupit z auta a už méně galantně si prohlížel Angelu, které se ujal Jasper. Alice šla konečně připravit sama sebe.

„Bello, prosím, mohl bych si s tebou o něčem promluvit?“ zeptal se, když jsme stáli dole v hale a čekali na zbytek. Směle jsem přikývla. Edward si mě odvedl do svého pokoje, ale popravdě řečeno, příliš jsem to nechápala. Stejně to zcela jistě kromě Angely všichni uslyší.

„Děje se něco?“

„Ty se mě ptáš, jestli se něco děje?“ probodl mě naštvaným pohledem. Nějak jsem ho nechápala. „Co tady dělá Angela?“ syknul a šlo vidět, že ho stálo dost úsilí to nezaječet nahlas.

„Pozvala jsem ji. Je to snad moje oslava, ne? Ptala jsem se ještě ve škole Alice. Říkala, že to není žádný problém,“ odpověděla jsem nejistě. Edward se na mě zlobí kvůli Angele? Edward se na mě zlobí?

„To ti jako nedošlo, co by to mohlo mít za následky?“ utrhl se na mě. Teď už skoro křičel.

„Cože? Co jako?“

„Co kdyby se jí něco stalo? Hm? Ty se o ni snad nebojíš? Bello, tohle je dům plný upírů a ona… Je to člověk! Copak to nechápeš? To si nevzpomínáš? Jak to dopadlo minule? Mohla by být klidně mrtvá a tobě je to úplně jedno!“ zakřičel a rozzuřeně tikal očima. Do očí se mi nahrnuly slzy. Proč na mě, proboha, řve?

„Edwarde, ale…“ špitla jsem nechápavě. To bylo poprvé, co na mě zakřičel a navíc úplně bezdůvodně.

„Žádné ale, Bello. Byla jsi nezodpovědá. Vůbec si nedomyslela, co by to mohlo mít za následky. Ona je jenom člověk a kdokoliv z nás, třeba Jasper by…“ A dost! Tohle jsem nesnesla! On se tady na mě utrhuje kvůli úplně hlouposti. Proč by jí měl někdo ubližovat? A co já? Já snad nejsem člověk?

„Teď si ze mě děláš srandu, nebo ses úplně pomátnul?“ zvýšila jsem na něj hlas. Cítila jsem, jak mi v krku roste knedlík a jak se mi do očí hrnou slzy…

„Ne, jen nedokážu pochopit, jak si mohla být tak lehkomyslná a…“

„Dost!“ zakřičela jsem. „Takže ty se bojíš o Angelu, protože by jí někdo mohl ublížit, je to tak?“ zeptala jsem se hystericky. Edward přikývnul a chystal se něco říct. „Ne! Já jenom nechápu…“ odmlčela jsem se, jak jsem hledala správná slova. „A co já? Já, já snad nejsem člověk stejně zranitelný jako Angela? Já snad nemám šanci, že z toho dnes nevyváznu živá? O mě se nebojíš? Já jsem snad něco míň?“ zaječela jsem, ale stále jsem se ovládala natolik, aby to Angela nemohla slyšet. Edward mě chytil za zápěstí a trhl se mnou.

„Copak si to neuvědomuješ? Tebe… nenechal bych nikoho, aby ti jenom zkřivil vlásek. Byl bych schopný ho zabít, ale Angela…“

„Takže na Angele ti nezáleží? Klidně bys jí nechal Jasperovi jako svačinku? Nebo by ses k němu ještě přidal? Mě bys ochránil, ale mojí nejlepší kamarádku bys nechal zemřít?“ promluvila jsem třesoucím se hlasem.

„Takhle jsem to nemyslel, já…“

„Táhni do háje, Edwarde! Jestli v tom vidíš až takový problém, klidně Angele povím, že tady není vítaná. Klidně jí odvezu zpátky domů…“ vyplivla jsem jedovatě a celá ubulená s nervama v kýblu jsem se pokusila třesoucí se rukou otevřít dveře. Moc se mi to nedařilo, ale najednou mě Edward chytil za rameno a stáhl k sobě.

„Bello, proboha, to si o mně vážně myslíš?“

„Nemyslela jsem si to… Do teď,“ dodala jsem a odkráčela z místnosti. Hned za dveřmi jsem se zhroutila. Naštěstí tam stála Alice, která (stejně jako všichni ostatní) celý rozhovor poslouchala. Podepřela mě a odvedla do svého pokoje. Posadila mě na postel a já se naplno rozbrečela.

Tohle byla moje první hádka s Edwardem. Už jsme toho zažili hodně… Opustil mě, já mu zachránila život, pak ho zachránil on mě, ale nikdy jsme se nepohádali. Bylo mi to tak strašně líto, ale zároveň jsem necítila žádnou vinu nebo nutkání se mu omluvit. Byla jsem uražená a naštvaná, ale necítila jsem k Edwardovi nic, co by mě k němu táhlo zpátky. Uvědomila jsem si, že ho už nejspíš nemiluju. Uvědomila jsem si, že to, co mě poslední týdny tolik trápilo, byl Edward. Nechtěla jsem si to přiznat, ale dnešní hádkou se mi to potvrdilo.

„Bello, to bude dobrý. Edward měl už od rána špatnou náladu. Prostě mu ujely nervy, to je vše. Neboj se, to bude zase dobrý,“ utěšovala mě.

„Ne, nebude, Alice,“ zašeptala jsem. Slzy mě pomalu začínaly opouštět a já si začala připadat lépe. Přišlo mi, jako bych si právě vyčistila hlavu a zjištění, že už Edwarda nemiluji, tomu překvapivě jenom pomohlo. Jenomže, přeci jsem mu to nemohla jenom tak říct. Nemohla jsem k němu přijít a jenom tak se s ním rozejít. Zaprvé, nebyla jsem si jistá, co by to s ním udělalo a za druhé: nemohl mě nechat jenom tak odejít. Znala jsem jejich tajemství, navíc jsem byla v podmínce. Musela jsem se stát upírkou, tak, jak to řekli Volturiovi.

Nenapadlo mě jiné řešení, než prostě jít dál. Edward na to časem příjde a kdo ví, třeba ho láska ke mně už také omrzela…

„Bells, jsi v pořádku?“ zeptala se Alice. Uvědomila jsem si, že už tu sedím docela dlouho.

„Jo, už jo. Mám vyprovodit Angelu domů?“

„V žádném případě. Edward ať si klidně vyšiluje, ale v žádném případě mi nezničí oslavu,“ usmála se a nabídla mi ruku.

Ruku v ruce jsme sešly dolů. Alice mě samozřejmě neopoměla upravit. Zamířila jsem rovnou k Angele. „Promiň mi to zdržení, ale potřebovala jsem si s Edwardem něco vyřídit…“ omluvila jsem se šeptem, aby si Angela připadala normálně. Nevěděla, že ostatní slyší i to, co se jí například honí hlavou.

„To nevadí,“ usmála se. „Je všechno v pořádku? Zdálo se mi, že jsem slyšela křik,“ zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou a ujistila ji, že se nic nestalo.

„Ták… myslím, že je čas na dárky!“ vypískla Alice a radostně zatleskala. „Nejdřív ten můj. Kde ho máš?“ Úsměv mi zamrzl na rtech. Sakra! Nechala jsem ho doma v tašce. Už jsem se nadechovala, abych se jí patřičně omluvila, ale Alice se jen zapitvořila a dnes už podruhé mi podala jistou krabici.

Musela jsem se pousmát, protože krabice na sobě neměla nic, o co bych se měla šanci říznout. Rozvázala jsem mašli a otevřela ji. Uvnitř na mě čekalo překvapení, až jsem se v polovině nádechu zadrhla.

„Vím, že nemáš ráda, když za tebe někdo utrácí, takže…“ uchechtla se Alice. Uvnitř byla zarámovaná fotografie mě a celé rodiny i všech přátel. Alice udělala fotomontáž, na které nechyběl dokonce ani Jacob, nebo Renée. Navíc to bylo tak skvěle provedené, že kdybych si nebyla stoprocentně jistá, že jsme se my všichni dohromady nikdy nefotili, myslela bych si, že je opravdová.

„Děkuju…“ vydechla jsem. „Je to dokonalé,“ usmála jsem se a přejela prstem všechny na té fotce. Zastavila jsem se u Edwarda, který mě ze zadu objímal a oba dva jsme se tvářili tak šťastně a… zamilovaně. Povzdechla jsem si, ale nedala nic najevo. „Vážně děkuju. Je to skvělé.“

„Teď já…“ dožadoval se Emmett a podal mi krabici jako hrom. Bála jsem se, že v tom bude třeba padesáti kilové těžítko, ale ne. Jeho dárek mě upřímě rozesmál. Uvnitř byla složená peřina s polštářem a navrchu drahé, saténové povlečení. Emmett se vytasil s tím, že prý Edward říkal, že ty moje peřiny včetně povlečení jsou snad ještě z jeho doby. Se smíchem jsem poděkovala a darovala mu požadované objetí.

„Bello, byl bych rád, kdyby se ti to líbilo,“ promluvil Carlisle medovým hlasem a podal mi malinkatou, bílou krabičku s modrou mašlí. Díval se mi při tom hluboko do očí. Nedokázala jsem se od něho odtrhnout. Prostě jsem se topila v jeho pohledu a dumala nad tím, co to znamená. Jasper si diplomaticky odkašlal a přitom mezi námi dvěma těkal očima. Carlisla sklopil pohled a zabodl ho do země.

Otevřela jsem krabičku, ve které byl zasazený malinkatý přívěšek. Byl to medailonek, na kterém byl vymalovaný znak rodiny Cullenových. Opět jsem zalapala po dechu.

„Je to ode mě a od celého zbytku rodiny. Nikdo nevěděl, co by ti mohl dát, aniž by utrácel, takže…“

„Děkuju, moc si toho vážím…“ usmála jsem se nejistě. Znamenalo to, že mě oficiálně přijali do rodiny. A já jsem si zrovna před chvílí uvědomila, že oficiálně Edwarda nemiluju. Pak mi došlo, že tady vlastně vůbec není… Nezabývala jsem se tím.

„Můžu?“ zeptal se Carlisle. Přikývla jsem a nechala ho, aby mi na náramek připnul další přívěsek. Už tam byl dřevěný vlk v zastoupení Jacoba, Diamant v zastoupení Edwarda a teď rodinný erb Cullenů. Páni. Když mi ho Carlisle připínal, tak se tak zvláštně dotknul mé kůže. Zdálo se mi, že mezi námi projel proud. Jemně jsem ucukla a podívala se mu do očí. Překvapilo mě zjištění, že on dělal to samé. Znovu jsme se vzájemně topili ve svých pohledech a já se začínala bát, co to vlastně znamená.

„Carlisle?“ zeptal se najednou Jasper. Carlisle znovu sklopil oči a provinile se na svého syna podíval. Chvíli si vyměňovali pohledy, ale pak začali dělat, jakoby nic.

Zbytek rodiny mi potom popřál a většinou jsem byla obdarovaná polibkem a kyticí.

Oslava se nakonec i celkem vydařila. Něco málo po půl desáté jsem se rozhodla, že pojedu domů. Edward, který se tam později ukázal, tvrdil, že prý může Angelu odvézt a já můžu zůstat, ale odmítla jsem s tím, že Charliemu by to asi zrovna nevyhovovalo. Měla jsem tu sebou svůj náklaďáček, tudíž jsem ani nepotřebovala odvoz.

„Co se tam mezi vámi stalo?“ promluvila Angela, čímž prolomila napjaté ticho, které mezi námi panovalo.

„Já, víš… Nemůžu ti to říct. Promiň. Chtěla bych, ale vážně nemůžu.“ Podívala jsem se omluvně na kamarádku. Vážně bych se s ní o to ráda podělila, ale hůř bych jí vysvětlovala, proč na to nesmí myslet v blízkosti Edwarda. On se to nesměl dozvědět, ještě ne. Stejně tak bych jí mohla povědět o hádce, ale asi by jí unikla pointa, pokud bych vynechala tu drobnost o upírech…

„Jak myslíš. Jen doufám, že to nebylo kvůli mně. To bych vážně nerada,“ špitla tiše. Musela jsem se pousmát. Tak já jí tady vysekávám nedůvěru a ona má strach, zda to nebylo kvůli ní?

„Ne, to ne. Prostě ti to nemůžu říct. Víš, není to jen moje tajemství…“ Pokrčila jsem zhrzeně rameny. Angela se přestala vyptávat a raději dávala pozor na cestu. Přeci jenom byla tma a má nešikovnost by se mohla v mžiku proměnit v katastrofu.

Odvezla jsem Angelu domů a pomalu se vrátila k sobě. Nepřekvapilo mě, že tam Edward nebyl a popravdě, nejspíš bych ho asi i vyhodila. Potřebovala jsem být sama. Potřebovala jsem přemýšlet. A to dost.

Proč na mě dnes Edward křičel? Nemohlo ho přeci tolik rozhodit to, že jsem na tu oslavu prostě pozvala i Ang. Možná, že to bylo díky jeho špatné náladě, jak říkala Alice, ale tomu jsem prostě nevěřila. Přála jsem si tomu porozumět a přála jsem si porozumět tomu, proč už k němu necítím to co dřív.

Když jsem byla před tím rozrušená, tak mě napadlo, že ho možná už nemiluju, ale… vždyť… Edward… Ještě minulý rok jsem za něj byla ochotná položit život, tak jak je sakra možné, že bych ho teď nemilovala? Jak? Jak se to mohlo stát? Vždyť on… neudělal nic špatně. Byl vždycky vzorný a milý a bezchybný, tak proč mě to k němu sakra netáhne? Třeba mám jen špatné období a za týden, za dva, budeme zase jako dva magnety, co se od sebe nehnou na krok.

Tak ráda bych tomu uvěřila, ale nešlo to. Něco mi říkalo, že láska k Edwardovi nadobro vymizela. Nedokázala bych víc milovat jako svého partnera. Vlastně jsem si uvědomila, že ho začínám vnímat stejně jako Emmetta nebo Jaspera. Carlisle byl trochu někde jinde, takže… počkat. Carlisle? Proč se mi v hlavě honí jeho obrázek? A proč? Ne!

„Bello? Jsi doma?“ zavolal Charlie. Jen jsem na něj křikla kladnou odpověď. Před tím, když jsem šla domů, totiž spal.

Co vlastně znamenal ten dnešní výstup s Carlisleem? Jak se mě dotkl a jak jsme se dívali do očí a Jasper, jak… Ne! To není možné! Vždyť já Carlislea brala vždycky jako druhého, vlastně už třetího tátu. Do něho já se nemůžu zamilovat. A Esmé… Ne, to prostě ne! Nemůžu být taková. Nemůžu jim to udělat. Nikomu z nich! To raději zemřít, než…

Po tváři mi stekla slza. Byla jsem z toho všeho nějaká zmatená. Proč prostě nemůžu milovat Edwarda? Tak, jak to má být? Proč já musím jako vždycky něco pokazit a proč se musím zamiovat zrovna do něho? Do Carlislea, který víc než svojí vlastní existenci miluje Esmé, která si to víc než zaslouží? Proč musím milovat toho, koho si nezasloužím, a nemůže mé city opětovat? Proč jsem já jen taková? Proč mi nestačí dokonalý Edward? To jsem až takhle bezděčná a… a…

Pevně jsem zavřela oči a snažila se myslet na něco veselého, na něco, co by mě přimělo zapomenout na celé trápení ohledně Cullenových. Nakonec jsem zavítala do říše snů.

Crrr Crrr Crrr Crrr…. Hlásil mi budík neodbytně - čas ke vstávání. Mrzutě jsem ho vypnula a rozespale se posadila na posteli. Nejdřív jsem se cítila prostě jenom nevyspaná, ale postupně se mi začaly vybavovat události předešlého dne. Po tvářích mi začaly stékat slzy a já nebyla ničeho schopná. Schoulila jsem se na posteli a propukla v hysterický pláč. Tak strašně moc jsem si přála, aby vše bylo jako dřív. Abych milovala Edwarda a on mě. Abychom se spolu vzali a žili šťastně až do smrti. Tolik jsem si to přála… Ale nebyla to pravda. Bohužel.

Po nějaké době, když se mé tělo umoudřilo a přestalo se otřásat vzlyky, jsem vstala a nic nedělajíc si z toho, že už jsem měla být víc než hodinu ve škole, jsem se v klidu připravila, najedla a upravila. Nechtěla jsem, aby někdo poznal, že je se mnou něco v nepořádku.

Zajížděla jsem na liduprázdné školní parkoviště. Zajela jsem na své obvyklé místo, vystoupila a obrněná před Angelou i Cullenovými jsem se ještě naposledy zhluboka nadechla. V tom na mě promluvil Edwardův hlas.

„Bello, jsem rád, že jsi konečně tady,“ promluvil tichým, ztrápeným hlasem. Bylo to těžší, než jsem si myslela, ale nakonec jsem to zvládla a v relativním klidu se k němu otočila. Upíral na mě tmavé oči plné zármutku, zklamání a zrady. Hlasitě jsem polkla a nedokázala nic říct. V krku mi narostl obrovský knedlík a kdybych se jen pokusila se pohnout třeba o píď, probadla bych v další záchvat pláče.

„Bello. To, co se včera večer stalo, já… omlouvám se,“ špitnul a pokusil se mě pohladit po tváři. Uhnula jsem, ale jak jsem předpokládala, do očí se mi nahrnuly slzy. „Bello, mrzí mě to…“ šeptal a pohladil mě opatrně po vlasech. Jako by se bál, že se ho budu já bát.

„Ne, Edwarde… ty to nechápeš, já…“ dostala jsem ze sebe, než mě pohltila silná vlna hysterického pláče. Edward mě objal v náručí a začal pohupovat ze strany na stranu. Jako malé dítě, co se snažil utěšit. Vzlykala jsem mu do náruče, až měl celou košili úplně promočenou. Nevypadal, že mu na tom záleží, jen se mě snažil utěšit a to mi zrovna nepomáhalo. Myslel si, že za všechno může on. Že to všechno je kvůli té naší hádce, zatímco já se mu snažila dát najevo, že ho nemiluju. Při té myšlence jsem se otřásla a pocítila nával nových slz. Edward mě stále utěšoval a tím se stále víc rozrušoval.

Náhle mě polila vlna klidu. Rozhlédla jsem se kolem a zahlédla, jak opodál přihlíží Jasper. „Díky,“ vzlykla jsem. Jen na mě kývnul a zase se vypařil.

„Bello, je mi to všechno tak moc líto. Nechtěl jsem ti včera ublížit, ale ujely mi nervy a… promiň,“ vydechnul. Polkla jsem a rozhodla se mu říct pravdu. Teď.

„Edwarde, já… není to kvůli včerejšku. Já, myslím si, že byste měli odjet. Celá vaše rodina. Nejsem pro vás dost dobrá a…“

„Bello, Bello…“ zarazil mě vykuleně. „Co to povídáš? Nic z toho, co se včera stalo, není tvá vina a…“

„Ne, Edwarde. Není to kvůli včerejšku. Už mi to vrtá hlavou delší dobu, ale uvědomila jsem si to teprve včera. Edwarde, já…“ nedokázal jsem to, přesto jsem musela. Musela jsem mu to povědět.

„Co?“ špitnul vyděšeně.

„Už tě nemiluju…“ vyhrkla jsem a sklopila zrak. Zadívala jsem se do země. V očích mě opět pálily slzy, ale už to nebyl stejný záchvat jako předtím. Edward chvíli nic neříkal. Jen tam stál naproti mně, naprosto nehybný. Jeho tvář zračila bolest a zradu. Nesnesla jsem ten pohled.

Se srdcem v krku jsem nasedla do auta a rozjela se pryč. Jela jsem rychle, potřebovala jsem si vyčistit hlavu, ale přes slzy jsem pořádně nic neviděla, takže jsem zastavila u krajnice a z plna hrdla se vykřičela a vybrečela. Auta kolem mě projížděla a mě hlavou bleskaly nejrůznější nápady. Co kdybych pod jedno z nich skočila? Skončilo by to tím. Všechno trápení by bylo u konce.

Vystoupila jsem z auta párkrát přešla po krajnici sem a tam. Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem nad možností skoncovat se vším. Zavřela jsem oči a představila si, jak by asi vypadal můj posmrtný život. Usmála jsem se a udělala krok. Slyšela jsem, jak kolem mě projíždějí auta, jak troubí a pak? Pak jsem zaslechla hluboký tón troubícího kamiónu. Pak byla tma…

„Už tě nemiluju… nemiluju… Nemiluju…“ odráželo se mi v hlavě a já nedokázala myslet na nic jiného. Proč jsem mu to řekla? Věděla jsem, jak mu to ublíží. Přesto byla tak neohledná a vpálila mu to přímo do uší. Viděla jsem, jak ho to zničilo a nenapadlo mě nic jiného, než skočit pod auto. Počkat! Jsem mrtvá? Pomyslila jsem si, ale začala na svém těle vnímat nějaké studené doteky.

„Je v pořádku, je jen v šoku.“ Uslyšela jsem známý hlas patřící Carlisleovi. Nevím proč, ale ulevilo se, že je u mě právě on. Vlastně jsem toužila po tom ho políbit. Nebyla to pouhá touha, ale potřeba, akutní potřeba mu vyznat své city. Pomalu jsem otevřela oči a rozkoukávala se po okolí. Okamžitě jsem to místo poznala – Carlisleova pracovna.

„Bello,“ promluvil tiše a pohladil mě po vlasech.

„Carlisle, já…“

„Nemluv. Jsi unavená,“ zarazil mě a zadíval se mi do očí. Ty jeho byly tak něžné a zároveň plné obav.

„Co, co se stalo?“ kuňkla jsem. On tuhle otázku samozřejmě čekal.

„Neměj strach. Alice tě viděla, jak ses rozhodla skočit pod ten náklaďák, ale byla tam včas. Strhla tě stranou, ale neodhadla sílu a trochu ti pohnula s páteří,“ ušklíbnul se. Pravděpodobně mi tím chtěl zvednout náladu, ale to by se mu nepovedlo ani za mák.

„Co Edward?“ zeptala jsem se vystrašeně a do očí se mi znovu nahrnuly slzy. Carlisleovi se v očích zableskla bolest a přísahala bych, že závist. Moc jsem to nechápala a pouze tiše vyčkávala na odpověď.

„Pověděl nám, co se mezi vámi stalo a jakmile se dozvěděl, že budeš v pořádku, tak i se zbytkem rodiny odjel. Prý jsi ho o to požádala,“ vysvětlil mi tiše a chytil mě za ruku. Pevně jsem mu ji stiskla a stejně tak i svá víčka.

„Tohle jsem nechtěla…“ vydechla jsem unaveně.

„Jí vím, Bells. On to taky ví a stejně tak celá rodina. Chápou tvé rozhodnutí a i když to Edwarda bolí, jsme si jistí, že se přes to přenese snáz, než když… ehm… když tě opustil před tím.“ Proč mi tohle říká? Musí vědět, že to mi zrovna dvakrát nepůmůže, jenomže… pak mi došlo, co právě řekl. Celá rodina odjela, tak proč ne on? V nemocnici je přeci spousta dobrých doktorů, kteří by si s takovou maličkostí jako je zablokovaná páteř poradili.

„Carlisle? Proč jsi neodjel s nimi?“ zeptala jsem se.

„Pšt, už nemluv. Potřebuješ odpočívat. Vyspi se, ráno bude líp. A až se probudíš, budu tady.“ Pohladil mě ještě, a pak už jsem jen cítila, jak lehce vymotává svou dlaň z té mé.

Probudila jsem se a Carlisle tam opravdu byl. Přesně jak slíbil. Usmíval se. „Dobré ráno, ospalče…“ pozdravil mě a na uvítanou mi změřil teplotu. Jako bych z pokusu o sebevraždu mohla chytit chřipku nebo co.

„Dobré…“ Usmála jsem se a byla ráda, že tu se mnou je.

„Zkus se posadit. Myslím, že by to už mělo být téměř v pořádku.“ Poslechla jsem ho a poslušně jsem se posadila. Trochu se mi zamotala hlava, jak jsem dlouho ležela, ale jinak mi bylo fajn. Fyzicky. Psychicky jsem byla totálně na dně. „Je to dobré? Nebolí to?“ Zavrtěla jsem hlavou a na důkaz se usmála. „To jsem rád.“ Usmál se taky a zadíval se mi do očí. Už zase měl ten zvláštní pohled, o kterém jsem nevěděla, co si myslet. Doslova mě v něm uvěznil. „Bello?“ zašeptal a chytil mě za ruku. Trochu mě to znervóznělo, ale přikývla jsem.

„Děje se něco?“

„Já… chtěl bych ti něco říct, ale pokud se na to necítíš…“

„Ne, to je v pořádku, mluv,“ vybídla jsem ho vyklepaným hlasem. Bála jsem se, že mi začne nadávat ohledně Edwarda, ale taky jsem se bála, že bude mé city opětovat. To nemohl Esmé udělat.

„Já… zamiloval jsem se do tebe,“ zašeptal a stále mě nepouštěl z uvěznění svého pohledu. Ne! A dost! To přeci nesmí! Já si jeho lásku nezasloužím. Já ne! Miluji ho, to ano, ale…

Hlasitě jsem polkla. „Já do tebe taky,“ přiznala jsem a sklopila oči. Carisle chvíli nic neříkal, ale potom uchopil můj obličej do dlaní a donutil se na něj opět podívat.

„Vážně?“ Usmál se mírně, jeho oči ale zářily štěstím. Přikývla jsem.

„Ano, ale Esmé…“

„Bello, ty mě vážně miluješ?“ zeptal se znovu šťastným hlasem a vesele se na mě usmál. Nedalo mi to. Prostě u mě zvítězil pocit štěstí. Zapomněla jsem na Edwarda, Esmé a na vše, co mě trápilo, a zářivě se na Carlisla usmála.

„Ano, Carlisle. Vážně tě miluji, ale bála jsem se ti to přiznat, bála jsem se, že…“ nedopověděla jsem, protože Carlisle spojil naše rty. Nejdřív mě políbil krátce a něžně, ale postupně začal přidávat na intenzitě.

Já si začala být jistá sama sebou a začala mu polibky oplácet. Cítila jsem se tak šťastná jako nikdy dřív. S Edwardem jsem taky bývala šťastná, ale byla to má první láska. Mé první bláznivé zamilování a to téměř nikdy nezůstane věčně. Carlisleem jsem si byla jistá. Byla jsem si jistá, že k sobě cítíme to samé. Byla jsem neskonale šťastná.

Milovat je krásné, ale ještě krásnější je být milován a vědět, že pro někoho něco znamenám.

„Díky, Ang," zašeptala jsem do ticha Carlisleovi ložnice, když jsme vedle sebe leželi a vychutnávali si tu posvátnou chvíli.

Prosím, nerozcupujte mě a berte ohledy na nedokonalosti ve stylu psaní... Je to má první povídka. :D :P

(http://www.citaty-o-zklamani.cz/citaty-o-zklamani-a-lasce - úvodní text, který naleznete už i v prologu není můj a aby mě nikdo nepodezíral z krádeže, tak jsem vám sem dala odkaz na původní stránky.)

Autor: Paradis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta ke štěstí: