Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Cesta do Itálie

Z toho mého odchodu jsem se ještě nevzpamatoval. Sedím už pár týdnu na jednom místě (od poslední návštěvy Esmeé) a přemáhám se na tím, abych jí nešel najít.

Takhle to je lepší. Určitě na mě už zapomněla. Pomyslel jsem si. Za celý ten půlrok si pokládám ty samé otázky: Je to takhle lepší? Nemám se vrátit? Neměl jsem se s ní rozloučit lépe? Neměl jsem jí na svůj odchod připravit? Nemám jí navštívit? A ani na jednu z nich nemám odpověď.

Nevím, jak se má, co dělá a jestli si někoho už našla - a to mě mučí. Nemám ani sílu doběhnout do Forks a zkontrolovat ji. Nebyl bych schopný odejít. Běž za ní! Jenom se podívej. Křičí hlásek někde ve mě. Snažím se ho utišit, ale je pořád silnější. Dobře asi bych se měl jít podívat, jestli vůbec žije. Už se zvedám, ale najednou mi zazvoní mobil. Podívám se na číslo - Rosalie kdo jiný? Zase mě bude otravovat, abych se vrátil. Ignoruju to a rozběhnu se směrem do Forks. Mobil konečně přestane zvonit. Jenže po chvilce zazvoní znovu. Tohle se opakuje asi 3x. Co chce? ptám se sám sebe. Zvednu mobil.

"Co je Rose?" zeptám se jí otráveným hlasem.

"Konečně. Co děláš prosim tě?" zeptá se mě.

"Otravuješ mě jenom kvůli tomu jak se mám?" zeptám se už dost naštvaný, položim jí to. Během vteřiny mi volá znovu. "Co je zas?" zavrčím na ní.

"Edwarde promiň" řekne "možná by jsi chtěl vědět co je s Bell-" zarazí se. Takové jedno slovo a jakou dokáže způsobit bolest. Zpomalím a uklidním se.

"Co se stalo?" ptám se, teď už naléhavě.

"Edwarde je mi to lít-".

"Rose zkrať to!" přerušim jí zavrčením.

"Alice měla vizi… Skočila ze skály…" poslední větu řekla pomalu slovo od slova. Bylo mi jasné koho myslí, ale nevěřil jsem jí. Poslední dobou se snažila jakkoliv, aby mě dostala zpátky domů. Zasyčel jsem. "Je mi to líto Edwarde. Prosím neděl žádné hlouposti a vrať se domů!" pokračovala. Zavrčel jsem a zaklapl mobil. Co když je to pravda? Co když opravdu skočila? Ne, neskočila. Znám Rosalie, určitě si to vymyslela. Ale zněla tak vážně… Musím si to ověřit. Vytočím číslo, které jsem už nikdy nechtěl použít. Charliemu domů. Ozve se jedno pípnutí.

"Swanovi" ozval se chraplavý chlapecký hlas.

"Doktor Carlisle Cullen" ohlásím se přiškrceným hlasem. Asi by nebylo nejlepší ohlašovat se jako Edward. "Je Charlie doma?" zeptal jsem se.

"Není tady!" skoro zavrčel.

"Kde je?"

"Na pohřbu" odpověděl skoro výhružný hlas.

A teď mi to došlo. Rose měla pravdu! NE, NE, NE! To nemůže být pravda. Moje Bella… To je moje chyba! Za to můžu já. Kdybychom se nevrátili do Forks, kdybych se s ní nesblížil, kdybych jí neopustil… Alespoň jeden slib pro ní musim splnit. Odejdu co nejrychleji za ní. Ano! Pojedu do Itálie.

Se zmučeným výrazem jsem se vydal co nejrychleji na nejbližší letiště. Kdybych jí nezkřížil cestu, teď by žila… Chodila by do školy, měla by své kamarády, nevěděla nic o upírech, nehrozilo by jí smrtelné nebezpečí. Až budu zase s ní musim se jí omluvit. Za všechno, co jsem jí provedl. V duchu jsem se usmál. Brzo jí zase uvidím. Mojí milovanou Bellu… Jsem kousek od letiště, tak zpomalým. Proč ty lidé nejsou rychlejíší? Takhle se za ní moc brzo nedostanu! Plazím se lidskou rychlostí. Dorazím na pokladnu a snažím se o co nejklidnější výraz.

"Dobrý den" pozdravím, "kdy letí letadlo do Itálie?" skoro zavrčím (ikdyž nechtěně - bylo mi to jedno). Paní za pokladnou nebo spíš slečna se na mě vyděšeně koukala a chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala.

"P-p-první l-letadlo letí za 2 hodiny do Florincie" vykoktala ze sebe. Koupil jsem si jednu letenku a čekal jsem.

Vyběhl jsem z letiště a běžel do co nejbližšího lesa. Přece jenom jsem už víc jak měsíc nebyl na lovu a v letadle je plno lidí… Pořád jsem musel myslet na Bellu. Bylo zvláštní, že když jsem pomyslela na její jméno, tak mi to ani nevadilo. Vyrušil mě mobil… Já se ho ještě nezbavil? Zahodím ho po cestě. Nepotřebuju, aby mi někdo rozmlouval, co chci udělat. Alice už ví co chci udělat. Určitě to všem řekla. Myšlenky lidí kolem jsem ignoroval. Nezajímalo mě, co si o mě kdo myslel. Teď mám hlavu jen pro Bellu. Mojí Bellu. Neboj se Bello! Za chvíli jsem u tebe. Pomyslel jsem si s nadějí, že mě slyší.

Během mého přemýšlení jsem ulovil asi 2 malé srnky. Nemám čas a ani náladu vyhledávat něco většího. Lovil jsem asi 5 minut. Co budu dělat teď? Nějak jsem nepřemýšlel co dělám. Prostě jsem si sedl v lese na zem a snažil jsem se uklidnit. Pořád jsem musel myslet na to, že s Bellou nejsme ve stejném světě. S Bellou, tak krásnou a mojí. Mojí? Co mě to napadlo? Po tom, co jsem jí provedl mě nebude chtít ani vidět. Ale mě stačí, že jí uvidím jednou. Že se dotknu její teplé ruky…
Zbývá 10 minut do odletu letadla. Vstanu a rozběhnu se na letiště. Jsem tam během 2 minut. Dojdu ke kontrole letenek, pasů… Už čekám v sále na odlet. Z reproduktoru se ozve:

"Letadlo odlétá za 5 minut, prosím o urychlený nástup do letadla!" Postupuju dál chodbou. Na konci stojí letuška a netrpělivě čeká na opozdilce. Projdu kolem ní na svoje sedadlo. Teď můžu v klidu přemýšlet bez toho, abych dával pozor na čas. Letadlo se pomalu rozjelo po dráze a čekalo na svůj signál.

Koukal jsem se z okénka ignorujíc okolí. Teď mě napadlo, že by možná stačilo poprosit Ara. I když ten by se mě spíš snažil přemluvit, abych se přidal k němu. Mohl bych poprosit Jane. Ta by mi mile ráda pomohla k uskutečnění tohohle plánu. Ale pokud tam bude i Aro, tak se k Jane jen tak nedostanu. Musim to prostě zkusit. Zbytek celé cesty jsem se mučil ve výčitkách svědomí.
Letadlo se blíží k Itálii a já netrpělivě přesedávám na sedadle. Vedle mě nikdo nesedí. Asi usoudili, že jsem nebezpečný. Alespoň mám klid od otravných myšlenek, které mi pořád probíhali hlavou.

Ten je tak neskutečně krásný pomyslela si jedna letuška, která právě prošla kolem. Co kdybych mu nějak nenápadně dala moje číslo? Radši ne. Ten musí být určitě zadaný. Už jsem zase radši vypnul, abych se mohl soustředit na svůj plán.
Letadlo přistává na letišti ve Florencii. Rozběhl jsem se směrem k Volteře. Běžel jsem přes lesy a louky. Když jsem doběhl k Volteře, tak jsem přeskočil zeď a zaregistroval jsem davy lidí v rude barvě, rude vlajky, rudé ozdoby atd. Ono je svatého Marka?... Najednou jsem před sebou uviděl osobu zahalenou v šedém plášti. Běžel jsem za ní. Jakmile si mě všiml, přichystal se do útočné pozice. Zůstal jsem v klidu a promluvill:

"Zdravím. Myslíš, že by jsi mě mohl zavést k Arovi?" Jen přikývl a naznačil, abych ho následoval. Šel jsem za ním temnými uličkami. Došli jsme k podzemní chodbě. Během 3 vteřin jsme byli v hale Volturiů. Netrpělivě jsem čekal, až můj průvodce dovede Ara. Škoda, pomyslel jsem si mohl přivést rovnou Jane. Potom jsem uslyšel Ara, který mě myšlenkami vítá. Během chvíle se objevil ve dveřích.

"Aro" pozdravil jsem.

"Edwarde, ani nevíš, jak rád tě vidím" řekne s úsměvem. "Co se stalo?" zvážněl, když viděl můj výraz. Ještě pořád jsem se tvářil umučeně a pro lidi hrůzostrašně. Místo odpovědi jsem k němu přistoupil blíž a napřáhl ruku. Aro ke mně přistoupil blíž a dotkl se ukazovážkem mé ruky. Zavřel oči pod náporem informací. V jeho hlavě jsem četl svoje vlastní myšlenky. Po necelých 5 vteřinách oči znovu otevřel a chvíli váhal nad tím, jestli nemá moje přání vyplnit už teď hned. Ale potom se uklidnil a řekl: "Pojďme to probrat vedle" a pokynul hlavou k mohutným dveřím. Šel jsem a Aro za mnou. Dotýkal se mého ramena pro jistotu, kdybych se obrátil a chtěl na něj zaútočit.

Došli jsme do veliké místnosti s vysokým stropem, plným upírů poznal jsem všechny. Felix, Marcus, Alec, Jane, Heidi, Caius, Demetri… Zastavil jsem se a otočil se čelem k Arovi. Všichni zvědavě koukali a vyměňovali si zmatené pohledy.

"Nemůžu ti posloužit Edwarde. Připadá mi to jako zbytečné mrhání. Nemohu tě zabít, ale můžeš se přidat k nám." Začal Aro a s posledním slovem se rozhlédl kolem, aby ukázal koho tím myslel. Jane si Edwarda znechuceně měřila pohledem. Edward přimhouřil oči na Ara. Ten si povzdechl a otočil se k obecenstvu. "Milí drazí, Edward mě žádá o smrt. Mám mu vyhovět? Byl bych mnohem radši, kdyby se k nám přidal". Jane nesouhlasně vrtěla hlavou:

"To ho radši zabiju sama, než aby se k nám přidal!" zavrčela. Marcus a Demetri se na sebe významně podívali. První promluvil Demetri.

"Byl bych moc rád, kdyby ses k nám přidal. Ale rozhodni se jak myslíš. Já bych tě nechal klidně i jít." Marcus souhlasně kývnul hlavou. Alec si myslel to samé jako jeho sestra - zabít. Ostatním to bylo jedno. Aro šel za Marcusem a Demetrim. Stoupnul si tak, aby se obou dotýkal. Rozhodovali se. Dohodli se na tom, že mě spíš nechají odejít, než aby mě zabili. Podle Ara je tu prý ještě možnost, že bych později mohl přistoupit k jeho straně. Neváhal jsem asi setinu a vyběhl ven. Nikdo mě nepronásledoval i když mě Jane málem napadla její schopností. Aro jí zastavil.

Zmučeně jsem vyšel do tmavé uličky. Nedošel jsem moc daleko a podlomily se mi kolena. Ach Bello! Jak se k tobě teď dostanu? Musím něco vymyslet. Mám nápad. Půjdu lovit. Tím zaručeně vyženu ty stíny z temných uliček. Došel jsem až za jeden roh a vyhlížel svou oběť. Ale… Carlisle - nemůžu ho zradit. Co jiného mám udělat? Pobíhat po náměstí, zvednout auto či autobus nad hlavu, bouchnout do zdi takovou silou, že by se rozpadla? Teď mě něco napadlo. Náměstí je plné lidí, plné mého obecenstva a také plné slunečního světla. Vyjdu jednoduše na slunce. Na náměstí - abych měl co největší publikum. Hned? To ne… Měl bych počkat až bude celé náměstí osvíceno sluncem. Přesně ve 12 hodin pod hodinami! Plánoval jsem si v hlavě.
Čas ubíhal velmi pomalu. Měl jsem ještě pár nápadů, ale můj plán se sluncem se mi zdál nejlepší a hlavně nejlehčí. Zase jsem se zhroutil. Skončil jsem zase u sebeobviňování. Propadl jsem skoro v upíří pláč, když jsem zaslechl hodiny, jak ohlašují, že už je tři čtvrtě na dvanáct. Pomalu jsme se zvedl a lidskou rychlostí se vydal přes temné uličky k hodinám. Dorazil jsem na místo za pět minut dvanáct. Pomalu jsme si sundal košily, kterou jsem měl na sobě a čekal ve stínu, až se ozve dunění zvonu. Asi po třech minutách se mi zdálo, že jsem zaslechl moje jméno. A ještě líp, vyslovila ho Bella! To znamená, že se moje smrt rychle blíží. Neboj Bello. Hned jsem u tebe! V duchu jsem se usmál. Najednou se rozduněl zvon a já se zhluboka usmál. Udělal jsem jeden krok. Jenže do mě někdo narazil. Normálně bych to nevnímal - byl to jen člověk, ale ne ledajaký. Byla to Bella! Měl jsem takovou radost a navíc jsem byl překvapen, že to bylo tak rychlé. Nic jsem necítil. Zachytil jsem jí dřív než stihla spadnou - její nešikovnost se neztratila. A pevně jsem jí objal. Otevřel jsem oči a podíval se na ní. Krásná jako vždycky - pomyslel jsem si. "Podivohudné, Carlisle měl pravdu."