Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Černý sen II. část

18.11.2012 (16:15) • Mcfan • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1660×

Možná, že se celý svět zbláznil. Možná, že je to jen jeho lež a přetvářka, přesto mám takový zvláštní pocit, že jediný, kdo je tady blázen, jsem já. Třeba je to jen nějaká blbá léčka. Někde vykouknou a vykřiknou – Ha! Skrytá kamera! Každopádně to se mnou šlo z kopce. Jelikož špatný pocit z toho, že mě někdo sleduje, stále přetrvával, zpívala jsem si doma tak nahlas, až sousedi museli klepat na dveře, ať si to krákorání ztlumím. Když jsem šla po ulici, snažila jsem se zablokovat myšlenky, kdyby je náhodou případný kolemjdoucí uměl přečíst. A regulérně jsem se začala vyhýbat lesu, který pro mě najednou představoval větší nebezpečí než nějaký grizzly.

I přes mé snažení udržet si čistou mysl se mi nic nedařilo. Nepočítaje ty strašné dny ve škole, které se snad ještě zhoršovaly.

Nevíte, jak je to těžké, když vás někdo straší ve snech a pak se zčista jasna objeví vedle vás ve škole. A to nemyslím vaši matikářku. Troufám si říct, že ne, nezažili jste to a nevíte, jaké to je.

Ten, kdo mě děsí a probouzí ze spánku, je můj nový spolužák – Edward Cullen. Ano, můj neuvěřitelně sexy spolužák a les, ve kterém se sen odehrává. Možná, teda nejspíš, jsem jediná, koho tu děsí on a jeho rodina.

Jsou tu měsíc a nikdo si toho nevšimnul. Stejné zlatavé oči, bílé, nádherné tváře, studení.

Musím přiznat, že ani já jsem s tou záhadou nijak nepohnula. Sleduju, jak na ně ostatní zírají jako na boží stvoření, ale něco mi na tom nehraje. Nehledě na to, že ještě dřív, než se objevil ve škole, jsem ho viděla ve svých snech.

Sedím tu už od čtyř odpoledne, kdy se letní kino poprvé otevřelo. Slunce bylo celý den schované za mraky, takže filmové plátno svítilo jako ve tmě normálního sálu.

Už jako malá jsem milovala tahle letní kina, ale nikdy nedávali tolik filmů za jeden večer jako dnes. Výjimečná akce stálo na nástěnce u pokladny. Toho se přece muselo využít, ne?

Natáhla jsem nohy na přední sedadla, která byla pustě prázdná, a zachumlala se do rudé deky, ovinuté kolem mě. Ledová židle, na které jsem seděla, byla po několika hodinách už zahřátá a já s klidem sledovala nové příchozí, jak se snaží usednout na tvrdé, plastové židličky. Chytla jsem si ledový nos, abych ho alespoň trochu zahřála a podívala se na hodinky.

Deset pryč. Na chvíli mě chytla obava, aby se Charlie nebál, že po nocích někde pařím, ale rychle jsem ji zahnala ujištěním, že jsem mu říkala, kde se budu schovávat. Zeširoka jsem zívla. Přece jen sedět přes šest hodin na těch tvrdých židlích nebylo zrovna nejlepší, ale dnešek stál za to. Čekal mě poslední vysílaný film večera a pak šup domů.

Na plátně to problesklo, takže všichni přítomní zbystřili. Jako bych si konečně začala uvědomovat svoji únavu, víčka mi poklesla, a jakmile se rozeběhl film, oči se mi zavřely úplně.

***

Tlukot srdce, setmělá obloha, chladno. Hustý černý les s každým mrknutím dál houstnul. A na nebi nebyly vidět ani mraky.

Nic se nehýbalo. Všude bylo ticho a klid. Měla jsem strach.

Zaznamenala jsem pohyb vedle sebe. Rozevřela jsem oči ve snaze něco vidět, ale nepomohlo to.

„Krásně voníš,“ zašeptal hlas v těsné blízkosti mého ucha. Hlas tak krásný, ale zároveň protkaný nenávistí a prudkostí, že by mě i očaroval, kdyby to nebylo zrovna tady.

Podívala jsem se mu do tváře, ale byla zvláštně rozmazaná. Ze stínu, ve kterém stál, byly vidět jen černé oči, které se v temné černi leskly, ačkoliv byly černé, jako noc sama. A plné rty nabízející něco víc, než jen pozorování.

„Slečno?“ promluvil na mě, zatímco já couvala poslepu dozadu, ve strachu z nebezpečí, které muž vyzařoval.

„Slečno!?“ ozval se znovu, ale tentokrát byl jemnější, jakoby až zženštilý…

***

„Slečno!“ třásla se mnou mladá žena.

„Ano?“ Promnula jsem si oči a rozhlédla se kolem. Kino bylo prázdné snad až na pár opozdilců, kteří ještě stále sledovali závěrečné titulky běžící na obřím plátně.

„Film už skončil. Zavíráme.“ Její hlas byl klidný a jemný, ale rozhodně měl daleko k tomu sametovému, který na mě mluvil ve snu.

Pomalu jsem se zvedla, deku schumlala do podivné koule a přes hlavu přehodila kapuci, která mi při spánku musela nejspíš sklouznout z hlavy.

Byla šílená kosa. Noc zahaloval jemný opar a ticho přerušovalo jen mé drkotání zuby. Párkrát jsem si poskočila na místě, abych setřásla poslední známky husí kůže a pomalu se vydala směrem, kam šli ostatní účastníci pozdního kina. Byla jsem poslední a díky mé tkaničce, která se rozhodla hodit si přestávku z pevného sevření, se mi ostatní ztratili z dohledu.

„No, tak to je skvělý,“ brumlala jsem si pro sebe a přidala do kroku. Pocitem, který mi byl už tak známý, navíc hnaná vlastní bojácností, jsem už skoro běžela.

Ještě za roh a jsem tam. Představa, kdy mě tady nějaký úchyl chytí a zatáhne do hnusného a oplzlého doupěte, se mi nelíbila, takže sprintem, který se spíš podobal běhu Jacka Sparrowa, jsem se dostala do cíle.

Mission complete! Zaradovala jsem se. Jenže úsměv mi ztuhnul.

„Ahoj,” ozvala se tmavá postava naproti mně a já div nedostala infarkt.

„No, jistě.“ Hystericky jsem se ušklíbla. Škoda, Bello. Vypadalo to nadějně.

„Nikdo neví, co se s ní stalo. Byla to hodná dívka.“

„Teď mi je líto, že jsem ji vyhodila z kina. Nebýt toho, mohla teď ještě žít.“

V hlavě mi probleskovaly různé výpovědi lidí, se kterými jsem se naposledy setkala. Co by asi řekl on?

 „Stalo se ti něco?“ No. Neprohánějí mě úchyláci, ale Edward Cullen, který mě chce sežrat. Pomůžeš mi, prosím?

Zády jsem byla přilepená ke zdi. Představovala jsem si, že by to byl jeho hrudník, o co bych byla opřená. Zas tak velký rozdíl by v tom nebyl. Nestalo se mi jednou, že jsem do něj na chodbě vrazila. Ať už zepředu nebo zezadu, vždycky to bolelo stejně, a pocit, že jsem právě vylezla z chlaďáku, mě pronásledoval ještě dlouho.

„Co tu, sakra, děláš?“ vyjela jsem až trochu moc ostře. Já se jen tak nedám. Fakt ne.

„Čekám na tebe.“ Když na mě Edward promluvil, většinou jsem byla rudá až na zadku, ale teď jsem vyprskla smíchy. Nevím, jestli to působilo ironicky, každopádně jeho obličej v podivné grimase tomu naznačoval. Takže jsem se vzchopila. Ostatně, jako vždy, když jsem byla s ním. Nebezpečí, které z něj vyzařovalo, mi dávalo sílu bojovně vystrčit bradu a ruce založit na prsou.

„A smím se zeptat… Teda, chci říct… Cože?“ Div, že teď nevyprskl smíchy on. Jen se zatlemil s tím svým božským úsměvem, ale hned nahodil masku.

„Mám tě vzít domů, Bello.“

„Děkuju, ale Charlie pro mě přijede,” zalhala jsem s ne moc klidnou tváří.

„Vážně?” podivil se, „já myslel, že je u Billyho v La Push.” Právě jsem se rozhodla, že svého otce vážně přizabiju.

„Myslel, jo? A kde jsi vzal tuhle myšlenku?” Snažila jsem se nasadit znuděný výraz. Evidentně mi to moc nevyšlo.

„Bello,“ odmlčel se. Vypadalo to, že hledá slova na dobré formulování věty. „Charlie mě o to požádal.“ Nevinně se na mně usmál.

Výborně. Říkat mu, že mi Charlie přesto tvrdil, že pro mě přijede? Že nemám jezdit s někým, kdo mě děsí ve snech? Možná, že Edward byl chytrý a téměř nezničitelný, ale někde byla schovaná lež. Velmi tenká, taková, která se dá zbořit, aby se získala pravda. A já tu pravdu získám. Už brzo.

***

Říkat, že jsem to přežila ve zdraví, by byla lež. I přes to, že to u mě nebyla žádná novinka. Sice jsem neskončila někde v tmavém sklepení s plísní po zdech a s nechutným pachem ve vzduchu, přesto však jsem se domů nevrátila úplně celá. Respektive mé kosti nebyly ve stavu, ve kterém jsem odcházela z domu.

Nemusím snad ani říkat, že za to všechno může Edward.  Nepospíchala jsem ke vchodovým dveřím čistě z panické hrůzy ze tmy, ale z něho. Jenomže jsem zapomněla, že já běhat nesmím, protože když už tak učiním, skončím zadkem na zemi. Tentokrát se mi ale zadek nedotkl tvrdého náledí, nýbrž ruky, která se bezvládně ohýbala pod tíhou mého těla. Takže místo chundelaté deky jsem dostala nemocniční prostěradlo a samozřejmě Edwarda jako bonus.

„Jak ti je?“ Tram-ta-dá. Dámy a pánové, sir Edward právě vstupuje do nemocničního pokoje, aby utišil svou oběť, že hra ještě nezačala.

„Fajn.“ Nejspíš si myslel, že fráze „fajn“ znamená „umírám“, takže se okamžitě nakvartýroval na volnou židličku u postele, nejspíš aby se sám přesvědčil o mém zdravotním stavu, takže si začal vševědoucně prohlížet přístroje. Říkat mu, že jsou vypojené a že ani nejsou zapojené do mě, by byla asi podpásovka, takže jsem ho nechala hrát si na doktora a začala jsem se věnovat svým myšlenkám, zabírajícím se úpornému prošení, aby už vypadnul. Ovšem když se přese mě naklonil, aby našel konec hadice, která mi měla končit v ruce, musela jsem se rozesmát.

Teď už to nebyl jen úšklebek, zdobící jeho dokonalou tvář, ale krásný úsměv, odhalující dokonalou řadu bílých zubů.

„Čekal jsem, kdy se usměješ,“ zazubil se na mě teď už zpátky na nemocničním „křesílku“ vedle lůžka.

„Já jsem se neusmála.“ Popuzeně jsem sledovala jeho tvář a přemýšlela, proč se mi jeho oči zdají zas tmavší než normálně.

„Co to máš s očima?“ nevydržela jsem to.

Jeho oči, které teď už nabíraly hodně tmavou hnědou barvu a ještě před chvilkou sledovaly ty moje, teď propalovaly dlaždice. První náznak odhalení pravdy. Měla bych si udělat notýsek, kde si budu všechno zapisovat.

„Řekni mi svou teorii.“ Jelikož jsem byla zahloubaná do vybírání barvy notesu, nevšimla jsem si, že na mě zase hledí. Tentokrát ale s očima černýma jako noc.

„Zásuvka, přístroj. A to se musí zapojit do sebe. Možná, že pak to bude fungovat.“ Na chvíli ztuhl, ale pak si lehce oddechl. Tvář mu maličko povolila a zase se usmál.

„Vůbec jsem netušil, že to není zapojené.“ Na slovo „netušil“ dal menší důraz, ale vypadalo to, že je to spíš vtip pro něj, než pro mě.

„Takže co? Chceš to svést na mě?“

„To bych si nedovolil.“

***

Větve stromů mě nemilosrdně bičovaly do obličeje, ale já bolest necítila. Byla to jen překážka, která mi znepříjemňovala únik. Zakopla jsem o kořen a letěla k zemi.

Ležela jsem a nebyla s to se pohnout. Ležela jsem v tom barevném listí a koukala na stromy, které se tyčily vysoko nade mnou. Bodavá bolest mě přinutila šáhnout si na tváře. Byly horké a plné řezných ranek, ze kterých odkapávala krev.

„Ty víš, že mi neutečeš.“ Hlas byl sametový, plný vášně a citů.

„Musela jsem to zkusit,“ zašeptala jsem stromům a těšila se blízkému klidu. Před sebou jsem najednou měla obličej. Neznala jsem ho. Kluk, asi tak v mém věku, s křídově bledou tváří a zářícími, červenými duhovkami, se na mě zeširoka usmíval. Nebyl to úsměv jako Edwardův, byla v něm zášť, pomsta a bolest. Podala jsem mu svou ruku a on se do ní hladově zakousnul.

***

Měla jsem doširoka otevřené oči, ale hrůza z nich by byla jasná i malému dítěti. Zvedla jsem se z nemocničního lůžka a docupitala k umyvadlu. Vlasy jsem měla mokré od potu a pod očima se mi rýsovaly hluboké pytle. Ruka byla stále obvázaná, ale to netlumilo její bolest. Vzala jsem si bundu a oblékla studené boty. Nemocniční chodba byla prázdná a tichá. I pokoje byly umlklé a personál pěkně schovaný ve svých budkách. Prošla jsem celou nemocnicí, jen abych našla východ. Když jsem ho konečně našla, málem jsem se přerazila o skleněné dveře. Světe, div se, že se mi nic nestalo.

Jakmile jsem se dostala na vzduch a vdechla do nosu vůni ranního deště, hlava zas přestávala být tak těžká a já nebyla nucena nést takovou tíhu.

Sedla jsem si na vlhkou lavičku. Vybavily se mi všechny podivnosti posledního měsíce. Co Cullenovi přijeli, mám se sebou větší potíže než obvykle. Nehledě na to, že jeden z nich mě děsí v těch snech.

Ve snu, který se mi zdál, se mi zakousl do ruky. Řešení jsem měla na dosah. Věděla jsem to.

„A co má s těma očima?“ Přemýšlela jsem „Nemá je rudé, ale zlatavé. Mění mu barvu, když jsem nablízku. Slyší věci, které ostatní neslyší. Nejí a… Panebože.“

„Můžu se tě zeptat, co tady děláš?“ vytrhl mě hlas z přemýšlení.

***

„Takže sis zlomila ruku na ledě?“ smál se Verdan. Původně jsem se vyděsila, když na mě vybafnul na lavičce, ale ukázalo se, že je docela milý. Byl skoro stejně tak krásný jako Edward, vlasy měl temně hnědé a na tváři stále úsměv. Neviděla jsem mu tolik do obličeje, přece jen stále byla dost tma, ale oči měl určitě hodně tmavé.

„Jo, to jsem celá já.“ Poklepala jsem si na sádru. Procházeli jsme se a mířili k lesní cestě nedaleko. Nevnímala jsem okolí, až do teď. Zastavila jsem se a pohlédla zděšeně na Verdana.

„Děje se něco?“ zeptal se zvědavě. „S ním se mi nemůže přece nic stát,“ uvažovala jsem.

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.

„Tak mi řekni, Bello, čeho se bojíš… nejvíc?“ Všimla jsem si podivného výrazu v jeho tváři, ale nevěnovala jsem mu tolik pozornosti.

„Já nevím,“ lhala jsem. Přiznat, že se nejvíc bojím lesa? Edwarda? Ups… Nene, musela jsem se zmýlit. Doma mě krmili pohádkami, často právě o neživoucích bytostech sajících v noci krev. Časem jsem si na to zvykla. Už mi nevadilo, že při každém našem setkání s Blackovými se povídá právě o těch chladných.

Dolehla na mě tíha zjištění. Svěřit se někomu, koho ani neznám, se mi nezdál jako zrovna dobrý způsob, ale čím blíž jsme mířili k lesu, tím víc jsem se začínala děsit pravdivosti mého zjištění. A kdo jiný by mohl vyvrátit mé podivné tvrzení, než právě kluk, který mě našel ve tmě.

„Vlastně,“ začala jsem. „… se bojím jedné věci.“ Byli jsme už na kraji lesa. Nebyl příliš hustý, a tak mě nevyděsil tolik, jak jsem předpokládala. Dodala jsem si odvahy.

„Upírů,“ zašeptala jsem do ticha lesa. Podívala jsem se do jeho tváře a všimla si rudé barvy v jeho očích.

„Upírů?“ zopakoval pobaveně Verdan. Na jeho tváři se objevil výsměšný úsměv.

„No, Bello,“ řekl tiše a zastavil se. Náhle mi začalo být nevolno. Zvedl se mi žaludek a ruka mě začínala nepříjemně bolet. Hlava mi třeštila a oči začínaly pálit. „… to máš štěstí.“

***

Plíce mně hořely, stejně tak i obličej, na kterém jsem měla ranky od větviček, které jsem potkala cestou. Kolena už vrzala o sebe a nohy přestávaly poslouchat. Utíkala jsem a neohlížela se.  Nedívala jsem se ani pod nohy. Chyba.

Uvědomila jsem si ji, když jsem letěla dolů a dopadla jsem do hustého jehličí.

Takhle to nesmí dopadnout.

„Víš, Bello,“ ozval se ten vtíravý, nechutný hlas blízko mé polohy. „Překvapila jsi mě,“ pronesl to s podivným citem.

„Nemyslel jsem si, že je tak snadné tě dostat do lesa,“ přemýšlel. „Vlastně bych tě mohl zabít už tam, ale – přiznejme si – nebyla by to zábava.“ Usmál se sám pro sebe.

„A pak, jak si mi řekla, že máš strach z upírů,“ pokračoval úsměvně. „To jsi mě teda dostala.“

Já mlčela. Nemohla jsem uvěřit tomu, že upíři existují, ba že tu teď jeden přede mnou stojí a nejspíš mě zabije.

„Proč já?“ ptala jsem se přiškrceným hlasem.

„Protože jsem měl hlad,“ zasmál se, jako by to byl vtip. „Tady nejde o nějaké nepřátelství, Bello. Jen jsi byla v nesprávný čas na nesprávném místě.“ Rázem byl u mě a lehce mi přejel po bradě. „A tvoje krev tak voní,“ zamumlal si pro sebe.

Vzal mou ruku opatrně do svých a přičichl si jako nějaký feťák. Je konec. Konec tajemství, které mě sužovalo celý měsíc, konec Edwarda, konec mého života.

Ucítila jsem štípnutí do ruky, jak projely zuby tenkou kůží.

Poslední, co jsem slyšela, nebyl poklidný vítr lesa, šumějící voda, nebo píseň z filmu, ale zděšený výkřik a trhání kovu.

A za svoje hříchy jsem nejspíš skončila v pekle.

Tohle je závěr jedné delší jednorázovky. Začala jsem to psát s kamarádkou a upřímně, nevěděla jsem až do konce poslední věty, jak to ukončím. 

Nechci říkat, že se mi to samotné nelíbí. Nějak se začínat musí, ne...? :) 

Díky patří makulce, že přelouskala obě části. P., že vymyslela vlastně půlku příběhu, Zu za její podporu a Satuníně, která... podporuje taky. :D

Mcfan 

Autor: Mcfan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Černý sen II. část :