Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Černá ovce rodiny 1. část

18.01.2011 (15:15) • thevampirelusy • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1421×

ČERNÁ OVCE RODINY

Zrovna, když jsem přešla přes práh dveří, se Esmé zjevila za rohem. Přesně ji, jsem potřebovala. Potřebuji na chvíli odejít a nemůžu nechat Renesmé s Jacobem bez dohledu. Podívala jsem se na ni a ona mi v mžiku z tváře vyčetla, že jí chci něco říct. Usmála se na mě.

„Drahoušku, potřebuješ něco?“ zeptala se a na tváři se jí objevil další úsměv. Ale v tomto úsměvu už byla vyobrazena její laskavost, obětavost a úsilí, aby nám s Edwardem mohla pomoci, jak jen to bude možné.

„Esmé, jdeme na lov, pohlídala bys na chvíli Renesmé? Budeme zpět co nejdříve. Neboj, můžeš se dál dělat, co chceš ale, aby ji někdo opravdu dospělý měl na očích.”

Usmála jsem se na ni a v duchu doufala, aby neměla nic jiného na práci. Jak už jsem s Edwardem probírala, nechci, aby s námi někdy šla na lov, ale na druhou stranu nechci, aby byly s Jakem sami. Chápu, že musím chtít buď jedno, nebo druhé, ale já chci pro svoje zlatíčko to nejlepší! Esmé se usmála a s výdechem kývnula. Asi si myslela, že chceme dělat něco úplně jiného. Jak jsem věděla, tak vždy byla jednou z těch, co mi ji pohlídají kdykoli a kdekoli, když budu potřebovat. Předala jsem ji Esmé a Edward mě chytil kolem pasu.

„Miláčku, jdeme? Už se začíná stmívat,“ řekl mi do ucha.

„Ano, Esmé, ať jde brzo spát. Vím, že zase přijde Jacob, ale trochu na ně dohlédni.”

„Bello, dej jim trochu volnosti. Pokud budeš s tímhle pokračovat, tak nevím, jak s tebou jednou bude tvoje, stále ještě rychle dospívající dcera, vycházet, když se k nim budeš takhle chovat.“

Ale znovu kývla. Renesmé se při Esméniných slovech zasmála, chichotala se celou dobu. Já jsem jí dala pusu a pohrozila na ni prsem. Edward mě pomalu táhl pryč. Asi byl stejného názoru jako jeho matka. Zkusila jsem na ně zapomenout a přemýšlela.

Co bych mohla dneska ulovit? Projela mi hlavou úžasná myšlenka na to, abych už neměla místo na přemýšlení o Renesmé a o mně jako matce. Co třeba medvěda, lišku, roztomilé králíky nebo bojovnou pumu, ze které mám vždycky radost jako můj manžel? Vzpomněla jsem si na to, jak mi Edward vyprávěl o Emmettovi, jak má nejradši grizzlyho, když je rozzuřený. Měl pravdu, je to velká zábava, ale něco mu musím vytknout. Rozzuřená puma je lepší než útočný grizzly! V lese jsme zaslechli ránu. Stoprocentně to byla rána z pušky, ale problém nebyl v tom, z čeho ta rána vyšla, ale že vyšla daleko za lesem a tam už byl Seattle. A i kdyby bylo něco na obhájení jako třeba, že někdo střílí na ptactvo, nebylo to možné, protože teď určitě lovecká sezona nezačíná. A co by kdo střílel ve městě? Projel mi žaludkem záchvěv. Díky bohu, že si toho Edward nevšimnul.

„Edwarde?” řekla jsem přiškrceně.

„Bello, určitě se nic neděje. Zatím to nechme být.”

Kývnula jsem na něj. Ale co když je někdo zraněný? Mohla to být klidně vražda a my nic neuděláme. No pravdou je, že poslední dobou jsem si přečetla pár detektivek, a tak jsem trochu poblázněná, ale vlastně, neměla bych o tom vůbec přemýšlet, ale nejde mi to z hlavy!

Vypnula jsem hlavu, nebo jsem se o to alespoň pokusila. Soustředila jsem se jen na lov. Ucítila jsem pach pumy a hned zapojila své instinkty. Podíval jsem se kolem sebe. Edward už byl pryč a sháněl si vlastní kořist. Já mu říkala, že mi neublíží, ale on je tak neoblomný, a mně říká, že jsem tvrdohlavá. To se pěkně mýlí. Moje tvrdohlavost je sice možná, ale i kdyby, já za to rozhodně nemůžu. To ať si jede do Jaksonvillu a vyříká si to s Reneé. Běžela jsem za pachem, co mě tak omamoval. Měla jsem ale můj zvláštní dar, což mi umožňovalo pozorovat svět kolem sebe. Svět při mé hrozné rychlosti. Svět mýtických postav, do kterého jsem se záměrně zapletla a rychlost, při které mi vždy bylo špatně. Teď si tu rychlost náramně užívám a žádné pocity nevolnosti mně neobtěžují.

Podívala jsem se na kapradí a lišejníky, které byly zasazeny na každém kameni a u každého stromu, byly zbarvené všemi možnými a i nemožnými odstíny zelené a někdy jsem zahlédla i žlutý, ale mohla to být další zelená, protože při té neskutečné rychlosti, byla ta podivná barva ta tam. Ráda bych tu pumu uštědřila, ráda bych ji nechala žít, aby si mohla založit také vlastní rodiny, ale tenhle život jsem si vybrala. Život, jakým žije můj miláček, můj manžel, můj muž snů a můj milovaný upír.

Ona se pokoušela utéct, běžela přede mnou neskutečnou rychlostí, ale co zmohla proti nejrychlejšímu a nejnebezpečnějšímu tvorovi na celé planetě? Už jsem byla metr od ní, chyběly tři kroky na to, abych ukojila svou žízeň. Edward mi říkal, že to nebude vždy lehké, že neviděl většího blázna a tvrdohlavce, který si tento život vybere dobrovolně. A já se o to ještě žádala, žádala jsem o to, abych se stala stvůrou bez duše.

Při těchto slovech, když mi je vždy tloukl do hlavy, jsem se vždy chichotala nebo se s Emmettem smíchy popadala za břicho. Ano, Emmett, to je kamarád k pohledání. Zábavný, vlastně jen zábavný. Už není tak silný, jak jsem si vždy myslela, to já jsem ta nejsilnější ze všech.

Podívala jsem se na kořist, co běžela stále pomaleji, už jí docházely síly, což mně síly rozhodně neubíraly, spíše naopak, skočila jsem na ni a moje ostré zuby se jí prohryzly přes kůži, tuk až ke krční tepně, ze které za chvíli zbylo nic. Z té ohromné a mohutné kočkovité šelmy zbylo nic. Tedy, kromě chlupů, kůže a vnitřností. Absolutní nicka bez krve a života. To by mělo na pár dní stačit. Znovu jsem se rozhlédla, a spatřila Edwarda, jak stál upřený u stromu s výsměšným výrazem.

„Víš o tom, že je to velmi ohrožený druh pumy? Kdyby tě viděli ochránci!” zeptal se mě nebo vlastně to nebyla otázka, byl to výsměch a znovu se zasmál mým oblíbeným smíchem. Chytil mě za ramena a já na něj koukla.

„To není moje chyba, ona byla nejblíže, má se lépe maskovat, když už chce běžet přede mnou. Anebo se alespoň vzdálit, nebo schovat!” Ten jeho smích už mě mírně znervózňoval.

Stáli jsme tam mlčky a koukali na sebe. Ale to úžasné ticho přehlušilo něco nehorázného.

Ozval se hlasitý výkřik. Pro lidské uši naprosto neslyšitelný, ale pro nás až ohavně hlasitý. Nešlo mi do hlavy, kdo ho mohl vydat.

„Edwarde, co se to děje! Tam si někdo potřebuje pomoc a my si tu klidně stojíme! Musíme tam okamžitě jít!” vykřikla jsem zděšeně a s bolestí. Ať už z toho pocitu, že je tam někdo zraněný nebo z toho, že mě ohavně bolí uši.

„Bello, klid, už jdeme. Ty jsi moje starostlivá Bella.” Políbil mě na čelo a běželi jsme tím směrem, odkud křik vycházel. Jak jsme běželi čím dál blíže, už šlo poznat, o jaký hlas šlo. Byl to dívčí hlas, který trhal uši. Jak mohlo takové malé děvče vytvořit tak hrozně hlasitý výkřik? To mi nešlo do hlavy. Šli jsme nejblíže, jak to šlo. Byla to dívka mladší než já, hádala bych jí tak třináct nebo čtrnáct let. Byla mladá. Měla blond vlasy, měla zatím normální barvu pleti, ale pořád byla světlejší. Na sobě měla jednoduché džíny a bílé tričko, i když bílé už od toho, jak se kroutila na zemi, nebylo. Pořád ležela a křičela. Vypadalo to, že ji hrozně něco bolí. Edwardovi pohasl úsměv, který až do teď měl a rychle k ní běžel.

„Edwarde, co jí je? “ ptala jsem se ho. Ale v tom jsem si všimla otisku zubů na její levé ruce. Byla stejná, jako jsem před proměnou měla já. Když mně ten chudák James chtěl umučit k smrti, ale můj překrásný anděl přišel v čas a kvůli němu tu pořád jsem.

„Bello, má v sobě jed a už se mění. Nedá se nic dělat, už to nezastavíme, promiň.” Nechápala jsem, proč se omlouvá mně. Já tady nekřičím bolestí, až to uši trhá.

„Kdo to mohl, sakra, udělat? Takovou ohavnost!”

Zakroutil hlavou. Sedla jsem si k ní a trochu ji utěšovala. Ale já nevěděla, jak se mám chovat k umírající nebo dívce, která se právě mění na upíra. Co bych jí měla říkat? Muselo ji to hrozně bolet, já jsem chtěla skoro zemřít, ale mám tu moc skvělé lidi, než abych to opravdu udělala. Ale když si vzpomenu na ten strach o mou maminku, o mou nejlepší přítelkyni, kterou, jen tak mezi námi, jako že držel v zrcadlové místnosti.

V bývalém baletním studiu, které už bohužel nestojí. Byla jsem schopná udělat vše, co chtěl, aby jí neublížil. Už té představě, že maminka ví o tom hrozném upírovi, který se mě chystá zabít, asi by se zbláznila ještě, než by s ní začal. O tom není pochyb. Ale na mé veliké štěstí ji nedržel a ona se o tomto světě nikdy nedoví. Na druhou stranu by to ale bylo lepší, mělo by té své výhody ale i nevýhody. Edward volal Carlisleovi, zatímco já jsem snila a utěšovala dívku na zemi. Pak se otočil ke mně.

„Carlisle už jde, bude tu za chvíli a pomůže nám s ní. On ví, jak se k ní má chovat. Však ty víš proč. Určitě nebude rád, že někdo zmařil jiný lidský život, než bylo nutné, ale lepší, než ji tu nechat, aby zmasakrovala město.”

„Edwarde, a co Renesmé? Vždyť jí může…“ Nevěděla jsem co říct! „Ublížit! Je to přece jenom pořád poločlověk!” Nebo klidně i zabít! To jsem radši na hlas neřekla. Ještě bych schytala od Edwarda, že vůbec na něco takového myslím. On mi totiž takové věci výslovně zakazoval.

„Neboj, ta může s Jacobem k nám do domku. Alespoň si budou hezky hrát, Bello. Snaž se uklidnit. Nic se neděje.” Otočila jsem se a už za mnou stál Carlisle a podíval se na ni a s mírným kroucením hlavy ji chytil za ruku.

„Musíme ji přenést k nám domů. Tady ve městě by udělala víc škody než kdekoliv jinde,” zavelel. A já s ním souhlasila. Musely bychom odjet pryč. A to nechci.

„Carlisle, já jdu napřed a odvedu Renesmé s Jacobem. Snad mi ji pohlídá, nebo vlastně hlídat by měl někdo je, ale prostě přijdu pak za vámi,” zamávala jsem a šla. U nás jsem byla hned, ani to moc daleko vlastně nebylo. Asi se mi ta dálka jenom zdála. Jacob seděl na schodech a prohrabával si vlasy s usmívající se Renesmé na kolenou. Už bylo pozdě, Renesmé by měla dávno spát. Vrhla jsem na něj káravý pohled. Něco mi slíbili. Hned, jak mě Jacob spatřil, běželi ke mně.

„Jacobe, potřebuji, aby si hlídal Renesmé v našem domku. Našli jsme s Edwardem dívku, která se právě mění, a nechci, aby někomu z vás… třeba ublížila.” Renesmé hned začala skákat radostí a Jacob se usmíval.

„Fajn, klidně mi ji můžeš svěřit. Užijeme si to.”

„Jé, mami, děkujeme! Budeme si hrát na Karkulku jako vždy!”

„Jacobe, ale opovažte se ponocovat, dělat ostatní hlouposti, jako třeba jíst moc pizzy, například. Pak Jacobe, jestli ti jednou spadne, zadupu tě do země! A Renesmé, čekejte mě co nejdřív!”

Políbila jsem ji na čelo, Jacoba pozdravila pohledem, ale pak jsem si uvědomila, že klidnější bych byla, kdybych je tam odvedla. Nemůžu mít strach každou vteřinu, že něco provedou.

„Víte co? Já vás doprovodím!“ navrhla jsem a předstírala obrovskou radost, že s nimi jdu.

„Ale to nemusíš, Bello. My tam v klidu trefíme. Neboj, my nezabloudíme jako před…“

„Moment, moment. Vy jste někdy zabloudily?“

„Jenom jednou, maminko. Ale neboj, Jacob se proměnil ve vlka a vyčmuchal cestu.“ Usmála se a on si upravoval vlasy. Koukla jsem si přes rameno a propíchla ho rozzuřeným pohledem.

„Vždyť přejdete řeku a jdete rovně lesíkem, proboha! Jak se může zabloudit v tak mírné vzdálenosti, Jacobe! Já myslela, že se tu vyznáš.“ Zašklebil se.

„Jenom malinko. Já se vždycky této oblasti štítil. Dobře znám jen rezervaci a okraje hranic.“ Rozzlobeně jsem vydechla.

„Já myslela, že už žádné hranice nejsou. Slíbil jsi mi to.“

„To víš, že nejsou, ale dřív přece byly.“

Renesméniny oči těkaly z osoby na osobu. Prve se dívala na mě a pak na Jacoba, na mě a na Jacoba, na…

„Co jsou zač ty hranice?“ vyhrkla a usmála se, až se její líčka zase červenala.

„To nic, Renesmé. Vůbec si tím nelam hlavu. A když už jsme u tebe. Renesmé, snad ti nemusím připomínat, aby ses chovala slušně a nezlobila Jacoba.“

Rozesmála se, ale já se na ni podívala tím známým rodičovským pohledem.

„Jasně, mami. Nemusíš mi to připomínat. Babička Esmé mi to říká pořád. Chovej se slušně a nezlob maminku s tatínkem. Poslouchej na slovo, ale taky vyjádři svůj názor.“

Na konci přidala trochu veselejší tón.

„Ano, přesně tak. Budeš ho poslouchat na slovo, ale nebudeš se bát vyjádřit svůj názor, ale slušně, Renesmé! Jinak se to nepočítá! Jasné?“

„Ano, maminko.“

„Mělo by tam být nějaké ovoce od včerejška, pokud jste ho nesnědli, takže dojíst.“

„Ale, mamí, blé! Já radši krev než… to ovoce.“

„Ale no tak, Renesmé, nezlob. Sněz, co budeš chtít, ale ne, že to tam zůstane všechno. A nezapomeň si vyčistit zuby a spát dřív, než skončí večerka! Takže, abych nepřišla a tys měla kruhy pod očima. Jacob na tebe dohlídne, že ano?“

Jacob si prohlížel okousané nehty, a až jsem zavrčela, konečně začal dávat pozor.

„Ano, paní učitelko Swanová,“ řekl se smíchem. Stálo mne ohromnou dávku rozvahy, abych ho nepraštila. Došli jsme k domku.

„Takže myslet na to, co jsem ti právě teď povídala, a kdyby něco, tak to Jakovi připomeň.“

Vlepila jsem jí pusu na tvář a běžela domů.

Vlítla jsem do dveří zrovna, když ta neznámá blondýna ležela na pohovce a Emmett se rozčiloval, že zabrala celý gauč a nemá si na co sednout. Byl celkem směšný.

„Jak jí je?” zeptala jsem se jich. Všichni tam kolem ní seděli. Nečekala bych, že to půjde až tak pomalu. Tohle bude dlouhé. Ale asi už chápu Edwardovi pocity, když jsem jen ležela a v sobě měla jed. Vtlačil mi na tvář velký a něžný polibek a já si sedla vedle něj.

Autor: thevampirelusy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Černá ovce rodiny 1. část: