Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Cartref

11.01.2010 (15:00) • Paike • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1276×

Cartref

Seděla na plotě, z kterého se značně odloupávala bílá barva. Její dlouhé, temně plavé vlasy vlály ve větru.

Otočila se po zvuku kroků na štěrkové cestě. Přimhouřila oči, ale proti slunci rozeznávala jen tmavou postavu.

Chlapec, který za ní několik kilometrů do této pustiny utíkal, zamával nad hlavou listy papíru.

„Mám nápad!“ Zvolal nadšeně a přidal do kroku. Dívce se po poznání známého hlasu rozšířil na tváři úsměv.

Seskočila z oplocení a šla mu naproti. Popadl ji za ruku a táhl pod velký dub jediný větší porost široko daleko.

Sedl si na zem a na kolenou rozložil pečlivě skládaný papír. Pozorně se mu dívala přes rameno a sledovala každý jeho pohyb prstem, kterým si pomáhal při vysvětlování.

„Támhle,“ ukázal rukou na holou pláň. „Tam budou stát naše domy, můj bude nalevo tvůj napravo. Budou patrové, natřené na bílo.“

Zadívala se na kresbu na papíře. Byla čitelná a propracovaná, opravdu si dokázala představit domy z obrázku, jak stojí uprostřed několik desetiletí nepoužívané pastviny.

„Samozřejmě jsem nezapomněl na stáje a pastvinu pro tvé koně a na ovocný sad.“ Otočil list na druhou stranu.

„Ovocný sad?“ Zapochybovala, čerstvé ovoce milovala, ale stačil by jí strom nebo dva.

„Jistě, miluji tvé jablkové koláče,“ usmál se.

„Jsi blázen, Jaspere. Jestli si myslíš, že ti je budu péct každý den.“

Upřeně se jí podíval do obličeje. Očima objížděl tvar jejího obličeje, rtů, nosu a očí. Ty si nechal nakonec, její oříškové oči miloval.

„Myslel jsem, že pro mě má milovaná sestřička udělá cokoli,“

„Myslet neznamená vědět.“ Rozesmála se a rozeběhla se po široké cestě zpět k domu.

„Yasmine, počkej!“ Křikl, ale její bílá sukně se už ztratila za zatáčkou. S úsměvem vložil listy papíru s jeho a jejími sny do kapsy a vydal se zpátky do vesnice.

„To snad nemyslíš vážně!“ Ozval se za zavřenými dveřmi jídelny rozezlený výkřik matky, která si jinak udržovala poměrně klidnou masku.

„Mohla by to být dobrá zkušenost!“ Oponoval otec matce stejně hlasitým křikem. Ani jeden nejspíš netušili, že za dveřmi stojí jejich prvorozený syn důvod jejich sporu.

„Válka,“ prskla matka. „Dobrá zkušenost! Vždyť se domů nevrátí živý.“

„Položí život za vlast,“ otec vždy myslel spíš na to, co je dobré pro zemi a ne pro rodinu.

„Já chci svého syna živého se všemi končetinami. Navíc nemyslíš na Yasmine, mají spolu v poslední době nádherný vztah, jeho odchod by jí ranil.“

Matka se uklidnila a dokázala myslet strategicky. Yasmine byla otcova pýcha, skvěle se učila, vařila, starala o domácnost, byla pohledná. Jen pozapomněl na jednu důležitou věc, Yasmine nebyla typ člověka, který poslechne na slovo. Milovala volnost slova a pohybu.

„Yasmine najdeme vhodného ženicha a na bratra ani nevzdechne,“ prohlásil, ale s mnohem menší sebejistotou.

„Zajímá tě taky něco jiného než válka nebo, jak poslat dalšího nevinného chlapce na smrt?“

Ozvala se rána tříštícího se nádobí a otcův neomalený výkřik. „K čertu!“

„Buď zdráv, bratře můj,“ smála se Yasmine od otevřených vchodových dveří. Vyděsil se, jestli nezaslechla něco z rozhovoru jejich rodičů, ale podle bezstarostného úsměvu ne.

Ve vlasech měla věneček ze sedmikrásek. „Byli jsme s Mariou na louce za kostelem. Byla to legrace, Maria si sedla do mraveniště.“

Měla skvělou náladou, alespoň jeden člen z jejich rodiny. Přitančila k němu a na hlavu mu položila stejný věneček, jaký měla ona.

„Sluší ti,“ zachichotala se.

Sledoval každý její pohyb, obvykle nebyla tak rozesmátá. Byla vážný člověk za každých okolností.

Z jídelny vykoukla matčina poněkud rozcuchaná hlava. „Vy už jste doma? Pojďte ke stolu, večeře je připravena.“

K večeři měli pečenou husu. I Yasmine pochopila, že se něco děje, většinou mívali brambory na všechny způsoby.

Celá rodina těžko skrývala rozpaky. Nikdo se neměl k jídlo ani otec, přestože husu měl nejraději. Nenápadně se přehrabovali ve svých porcích litujíc, že si nepořídili psa, kterému by to jídlo nenápadně hodili pod stůl.

„Jaspere,“ promluvil otec k sotva plnoletému chlapci. „Máš celý život před sebou, ale pár let ve službách vlasti, to není špatný nápad, co?“

Dříve než se vůbec dokázal nadechnout k odpovědi, vykřikla jeho sestra.

„Ve službách vlasti. Děláte si legraci? Vy ho chcete poslat na smrt a to si říkáte rodiče!“ Hlas se jí chvěl zadržovanými slzami.

„Uklidni se Yasmine, tebe se to netýká,“ zavrčel otec a hlasitě se zvedl. „Stejně tu jen celé dny vysedává s očima upřenýma do prázdna a nebo něco čmárá na papíry. Takhle by byl aspoň užitečný!“

„Nenávidím tě,“ zasyčela hlasitě Yasmine a při svém zbrklém útěku převrhla židli a shodila svou porci večeře na zem. Nezajímalo ji to, jak by mohlo, její bratr měl jít do války.

Našel ji hodinu později. Ležela celá ubrečená na břehu malého jezírka. Bylo to jejich nejoblíbenější místo. Při úplňku se svit měsíce odrážel od hladiny a mezi stromy tvořil různé tvary.

„Jaspere, řekni, že nechceš do války. Slib mi, že nepůjdeš,“ zašeptala tiše s očima upřenýma na hladinu.

„Nemůžu ti nic slíbit. Je to můj otec a pokud nakáže, nemůžu se vzepřít.“

„Tak utečme,“ náhle pevně chytla límec jeho košile. „Sbalíme si ještě dnes a utečeme co nejdál. Daleko od rodičů, daleko od nesmyslných pravidel. Postavíme si domy někde na západě. Postavíme si naše sny na nějakém jiném místě, copak na tom tak záleží? Já jen chci být s tebou.“

Dlouho mlčel. Myšlenka, že by se sestrou utekl ho nesmírně lákala, ale přitom věděl, že je to špatné. Ona by měla zůstat doma a on jít do války.

„Je to krásné, je tomu těžké odolat, ale… Já do té války půjdu. Počkáš pár let a budu zpátky,“

„Jaspere, myslíš, že ti na to skočím? Není mi pět, ale patnáct. Nenechám tě odejít.“

„Yas,“ zavrtěl smutně hlavou. „Já půjdu i tak.“

„Nepůjdeš, nenechám tě,“

„Půjdu.“

„Ne, prosím,“ oči se jí zalily slzami. Vzal ji za ruku.

„Pojďme raději domů.“

Uběhlo několik dnů, týdnů, měsíců. Dny pro ni byly jedna velká, tmavá šmouha. Číslice se pod jejími slzami měnili na černé kaňky. Vše pro ni ztrácelo význam.

Seděla pod velkým dubem, kolena přitažená k bradě. Pod dubem, kde jí na papíře přinesl vykreslené jejich sny.

Po opálených tvářích jí stékaly slzy, očima sledovala hromádku zažloutlého, spadaného listí. Tak ráda si v něm jako dítě hrála.

„Věděl jsem, že tě tu najdu,“ zaslechla známý hlas. Jasper.

Rychle otřela slzy a počkala až přijde až k ní. Byl oblečen ve vojenském. V modré uniformě a vysokých botách.

„Přišel jsem se rozloučit,“ řekl tiše a přiklekl k ní.

„Nemusel jsi chodit a dělat mi to ještě těžší,“ odvrátila hlavu.

„Zklamal jsem tě,“ povzdechl si. „Ale jedno by jsi měla vědět, miluji tě a nikdy nezapomenu.“

Políbil ji na čelo.

„Zůstaň tu, prosím,“ snažila se využít poslední šance.

„Ne.“ Zašeptal tak tiše, že to skoro přeslechla.

Vstal a pohlédl ke slunci. „Bude poledne, musím jít,“

Otočil se a odešel. Sledovala jeho vysokou postavu do té doby, než se ztratila za obzorem.

Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Cartref: