Když jsem napsala o Edwardovi, rozhodla jsem se, že napíšu i o Esmé. Jak jí Carlisle poznal a jak se rozhodl? PLS komentíky :)
04.12.2009 (14:30) • Nespoutana • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 3377×
Carlisle
Zamkl jsem auto a vešel jsem do nemocnice. Jak to bylo stereotypní, každý den v šest hodin jít do práce a v devět večer odejít domů, kde jsem zbylých devět hodin studoval. Teď už to nebylo tak těžké jako před deseti lety, kdy byla epidemie španělské chřipky a já musel čekat dlouhé hodiny doma a vědět, že někdo umírá. Teď už žádná epidemie nebyla a ostatní doktoři to tam těch pár hodin zvládali beze mě.
„Dobrý den,“ pozdravil mě jeden doktor s úsměvem.
„Dobrý,“ odpověděl jsem. „Co pacienti?“
„Nic novýho a žádnej stav se nezhoršil,“ informoval mě.
Poděkoval jsem mu a šel jsem se převléct do doktorského.
Myslel jsem na Edwarda. Co teď asi dělá? Před pár lety se vzepřel a odešel. A znovu jsem byl osamělý. Ironie osudu. Když jsem se konečně odhodlal stvořit si syna, po deseti letech uteče. Doufal jsem, že se vrátí.
Oblékl jsem si plášť a šel jsem zkontrolovat pacienty. Všichni vypadali dobře.
Hned jak jsem odešel od posledního pacienta, uslyšel jsem záchranku. Sakra.
Okamžitě jsem šel převzít pacienta.
Podle toho, jak rychle jeli, to bylo velmi vážné.
Zastavili, vystoupili doktoři a vyvezli na vozítkách ženu, celou od krve. Ani jsem si nevšiml, jak mě zadloubalo v krku, když jsem ji ucítil. Převzal jsem lůžko a vezl jsem ji dovnitř. Cestou mě doktor informoval, co se stalo.
„Našel ji nějaký turista, podle všeho skočila ze skály, nikdo jiný tam nebyl. Když byla při vědomí, říkala, že skočila dobrovolně, zemřelo jí dítě. Nevím, jestli se jí podaří zachránit, od chvíle, co jsme tam přijeli se její stav dost zhoršil. Má zlomenou lebku, jednu nohu a pár žeber, možná i páteř, to se nám nepodařilo zjistit. Hodně krvácí a pravděpodobně má i vnitřní krvácení. Přeju hodně štěstí,“ poklepal mě na rameni a odešel zpět do sanitky.
Sledoval jsem tu ženu. Měla krásné vlasy, ty teď sice byly zalepené krví, ale stejně… Byla tak jemná, mateřská…
Zamrkala a podívala se na mě. Měla krásné čokoládové oči.
„Dobrý den, jak se jmenujete?“ oslovil jsem ji. Musel jsem znát její jméno.
„Esmé,“ vydechla a znovu ztratila vědomí.
Stál jsem tam a poslouchal jsem, jak jí slábne srdce.
Jeden doktor mě odstrčil. „Carlisle, nemá cenu si něco nalhávat. Z tohohle se neuzdraví. Já ji odvezu,“ odstrčil mě a já jen sledoval, jak ji odváží do márnice.
Ne, tohle nemůžu dovolit. Ona to musí přežít. Jsem schopný zničit život dalšímu člověku? Této úchvatné ženě?
Ano, jsem. Udělám to, jen když přežije.
Okamžitě jsem se sebral a odešel jsem za ředitelem nemocnice. „Dobrý den,“ pozdravil jsem a přešel jsem rovnou k jádru věci. Nesnesl jsem pomyšlení na to, že než to tady vyřídím, možná bude pozdě. Ale nemohl jsem zmizet jen tak. „Chtěl bych si vzít volno.“
Ředitel se na mě překvapeně podíval. Nebylo divu – od doby, co jsem nastoupil, jsem si nevzal jedinou dovolenou.
„Jistě, pane Cullene, na jak dlouho?“
„Ode dneška zhruba na dva týdny,“ řekl jsem. Budu jí muset všechno vysvětlit a naučit ji žít tímhle způsobem.
„Samozřejmě - …“
„Děkuju,“ přerušil jsem ho a vyrazil jsem ze dveří. Cestou jsem si sundal plášť a odhodil jsem ho na jednu z židlí.
Když jsem dorazil do márnice, slyšel jsem, že ještě není pozdě. Její srdce pořád tlouklo, i když znatelně míň. Musel jsem si pospíšit.
Vzal jsem ji do náruče a vyklouzl jsem zadními dveřmi. Auto jsem nechal, kde stálo, vrátím se pro něj později. Vyrazil jsem lesem plnou rychlostí domů. Tam jsem ji položil na postel.
Víčka se jí zatřepotala a ona otevřela oči.
„Esmé, moc se ti omlouvám, moc… Prosím, vydrž to,“ řekl jsem jí s bolestí v hlase.
Zmateně sledovala, jak jsem se k ní naklonil. A potom jsem ji kousl.
Zpočátku ani nevnímala bolest. Seděl jsem u ní a poslouchal jsem srdce, připraven zasáhnout kdykoli to bude nutné.
***po třech dnech***
Uslyšel jsem, jak jí srdce začalo klopýtat a potom ztichlo.
Nadechla se.
Potom otevřela oči a podívala se na mě. Měla ve tváři vepsaný strach a zmatenost.
„Esmé, omlouvám se ti, moc… Vím, že jsem neměl právo ti to udělat, ale… nemohl jsem tě nechat umřít…“
„Co… se to stalo? Vždyť jsem… skočila… Ne… Moje dítě...“ zatvářila se zoufale.
Nemohl jsem si pomoct a objal jsem ji. „To se spraví, Esmé, máš spoustu času na to, aby ses s tím vyrovnala.“
Zhluboka se nadechla a pak šokovaně ustoupila o krok zpět. „Co se to stalo?!“
Smutně jsem se na ni usmál a pustil jsem se do vysvětlování.
Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Carlisle a Esmé:
Krááááása
Miluju Carlislea a Esme, tohle byl moc krásný příběh. Děkuju!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!