Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Cappuccinové vzpomínky

23.12.2014 (15:00) • Kachna13 • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 2194×

Budík až příliš hlasitě oznamuje, že je čas vstát. Otevřu oči, přes sklo okna už mi na postel dopadají sluneční paprsky. I přes oslepení sluncem vidím několik střech benátských domků. Můj byt se totiž nachází v posledním patře starého domu poblíž náměstí Svatého Marka. Nestěžuju si, snad každý, kdo navštíví Benátky, musí vidět tohle náměstí a já ho mám přímo za rohem. Nejsem původem Italka, to musí každý vidět na první pohled. Jsem bledá, mám hnědé vlasy a příliš velké oči vzhledem k mé malé postavě. Temperament a nezkrotnost Italů mi v žilách opravdu nekolují, ale stejně bylo tohle nádherné město tím nejlepším úkrytem před minulostí. Tady mě hledat nebude, ani v nejmenším ho nenapadne, že zrovna já bych se mohla usadit v prosluněné Itálii.

Táta nebyl zrovna nadšený, když jsem mu oznámila, že odjíždím na dobu neurčitou. Myslel si, že po dokončení střední zůstanu zalezlá ve Forks. Asi si myslel, že bych nikdy neopustila to, co jsem tam měla. To se teda pořádně pletl. To bylo jen samé: „Bello, jak si myslíš, že vydržíš v Itálii? Jak za tebou budu jezdit? A chceš vyhodit všechny peníze, co jsem ti celý život spořil na vlastní dům za nesmyslnou cestu do Evropy?“
To bylo vlastně skoro naposledy, co mě někdo oslovil Bello. Co jsem v Itálii, všem se zásadně představuju jako Isabella Swan. Bello mi totiž říkal i on a to jsem si musela dostat z hlavy.

Zase nad ním přemýšlím. Stává se mi to často, protože i když jsem tolik mil od Forks, je tu spousta drobností, které mají co dočinění s ním…

… Edwarda jsem poznala na střední. Den to byl jako každý jiný. Jessica, má bývalá nejlepší kamarádka, mi u oběda do hlavy vtloukala nejnovější drby. Mezi nimi i zprávu o nové rodině, která se nastěhovala do toho obrovského domu u lesa. Prý nějaký zámožný doktor s manželkou a pěti dětmi v našem věku. Nevnímala jsem ji, málokdy jsem ji poslouchala, ale možná jsem ten den měla. Kdybych už od začátku věděla, co si o nich Jess myslí, a co si o nich vlastně myslí všichni, třeba bych do toho kolotoče nespadla. Třeba bych odolala…

Zatřepala jsem hlavou, abych své vzpomínky vyhnala pryč. Musím ven, chytit múzu pro svou knihu, kterou jsem chtěla v Benátkách napsat. Psaní mě fascinovalo už od mala, možná proto, že i maminka byla spisovatelka. Táta mi to často opakoval, byl na ni tak pyšný. Já si nepamatuju ani její úsměv, ani její vůni, ale s tátovou pomocí vím, že kdysi s námi byla. Možná, že i to je ten důvod, proč jsem si tak oblíbila jeho matku. Dost, už zase jsou mé myšlenky u něj. Rychle jsem vylezla z postele, natáhla na sebe džínové kraťasy, vínovou košili, u dveří popadla tašku a vyletěla z bytu. Bylo teprve ráno a já myšlenkami zaběhla už několikrát k němu, musela jsem se dostat ven.

Prokličkovala jsem ulicemi a vřítila se na náměstí Svatého Marka. I když bylo teprve deset hodin ráno, lidí už tu bylo požehnaně. Když se přestěhujete do Benátek, musíte počítat, že si nikdy neužijete klidu. Všude pobíhají turisté s fotoaparáty kolem krku, pokřikují na sebe různými jazyky a trochu hekticky si užívají krásy města. Já se za turistku už nepovažuji. Bydlím tu teprve tři měsíce, ale i za tak krátkou dobou mi připadá, že jsem do města zapadla. Už jsem nedílnou součástí Benátek…

… Byl to už konec týdne, když jsem měla tu čest poznat Edwarda osobně. Jeho sourozence jsem na chodbách potkávala celkem často, ale jeho ne, jakoby se mi vyhýbal. Ale v pátek na biologii už se mu to nepodařilo. Přišla jsem pozdě, nikde nezbylo místo.

„Výborně, slečno Swanová, jsem rád, že jste to dnes stihla. Zrovna třídě představuji pana Cullena a, jak sama vidíte, všichni už jsou spárování, takže by se neměl ke komu přidat. Pojďte a ujměte se ho. S vámi bude v dobrých rukách,“ halekal na mě profesor, jen co jsem vstoupila do dveří. Jen jsem pokrčila rameny a vydala se k prázdnému místu, Edwardovi nezbylo nic jiného než mě následovat.

„Ahoj, jsem Bella, vypadá to, že tohle pololetí už se mě nezbavíš. Doufám, že ti nevadí pitvat žáby, protože jestli budeš jako Andy a během dvou týdnu přestoupíš na jiný předmět, přísahám, že tě zabiju. Vždycky mi partner z dvojice odejde a já zbudu sama. Párové úkoly se v jednom dělají těžko,“ zašeptala jsem se smíchem, když jsem se posadila na stoličku u jednoho z volných stolů. Do teď si vybavuju, jak se na mě podíval. Jeho oči byly hrozně tmavé, pusu měl pootevřenou a zhluboka dýchal.

„Jsem Edward, ale nejsem tu, abych si dělal přátele. Biologii se chci letos věnovat naplno a opravdu neplánuju strávit hodiny bezduchým tlacháním s tebou.“ Po takhle neurvalém seznámení, by člověk řekl, že my dva si nikdy rozumět nebudeme. Ale biologie byla každý pátek a my oba jsme si všímali určitých změn…

Zahloubaná v myšlenkách jsem došla ke své oblíbené kavárně. Sedla jsem si ven na terasu, objednala své oblíbené oříškové cappuccino a ještě chvíli dovolila svým myšlenkám odběhnout…

… „Bello, děláš si srandu, že? Jak tě mohl pozvat Cullen na rande? Vždyť tě přece nesnáší!“

„Jess, nekřič tak, táta to nemusí slyšet.“ Seděly jsme s Jess v mém pokoji a probíraly novinky. I když jsem nebyla zrovna sdílný člověk, o tohle jsem se podělit musela. Já, Bella Swanová, byla pozvána na rande Edwardem Cullenem. To bylo naprosto nepochopitelné. Uběhly už dva měsíce od našich prvních laborek a on se mnou prohodil jen asi čtyři věty. Když teda nepočítám věci typu: „Podej mi, prosím, ten nožík, tímhle tupým nejde to žabí břicho rozpárat.“

A pak najednou v jedno extra hnusné pondělí na mě čekal u skříňky. Podíval se na mě, zhluboka se nadechl a řekl: „Vím, že to asi tak nevypadá, ale moc rád bych s tebou někam šel. Co třeba ve středu do kina?“ A co jsem měla dělat jiného, než trochu zaraženě odpovědět, že půjdu, ale že nemám ráda krváky? A takhle pomalu začínal náš dlouhý a poněkud zvláštní vztah…

Nasypala jsem si do kávy trochu cukru, přivoněla si a vytáhla z tašky štos papírů. Byly plné krátkých úryvků příběhů, u kterých jsem doufala, že se z nich stane něco, co ze mě udělá uznávanou spisovatelku. Na střední jsem vždy literaturu zvládala na výbornou, ale stejně se nestala mým hlavním oborem. Bála jsem se budoucnosti a toho, že mě něco jako literatura neuživí. Raději jsem odmaturovala za jedna z chemie, biologie a matematiky, večery jsem ale trávila nikoli u učebnic, ale u staré anglické literatury.

„ Bello, jednou budeš spisovatelka, věř mi,“ řekl Edward a políbil mě. Už jsme spolu byl asi půl roku a já mu poprvé řekla o svém snu napsat knihu. Věřil mi, podporoval mě ve všem, co jsem dělala a já stejně byla plná pochybností. To se mu na mně prý ale líbilo.

„Ty nikdy nebudeš tím namyšleným člověkem. Ať v životě dokážeš cokoli, vždy budeš stejně skromná jako teď.“ To byla další z jeho oblíbených vět. Byl prostě dokonalý, přítel, jakého si každá holka může přát. Proto jsem se do něj tak rychle zamilovala. Asi dva týdny po našem prvním rande, jsem si začala uvědomovat, že jsem do Edwarda opravdu zamilovaná. Páteční biologie se pro nás staly plné zábavy, poučení a úžasně strávených momentů. Váleli jsme a to vážně. Díky společné píli jsme měli ty nejlepší projekty z celé třídy. Profesor náš dokonce prezentoval jako své nejlepší studenty. A ono to přitom bylo tak jednoduché. Společná práce nás moc bavila. Společně strávené dny rychle ubíhaly a Edward se mi poprvé odvážil dát pusu. Byl tak stydlivý. I přes to, jak perfektně vypadal, si pořád myslel, že pro něj nejsem dost dobrá, a že bych si měla najít někoho, kdo je víc jako já. Nikdy jsem nechápala, proč to říká. Byli jsme totiž dokonale propojení, měli jsme stejné zájmy, stejný smysl pro humor. Po večerech jsme spolu hrávali videohry, přes den probírali děj knihy, kterou jsme zrovna četli. Byli jsme jako jeden. I tátovi se líbil, věřil, že jsem už na střední potkala toho, s kým strávím zbytek života. Já si to taky myslela, celé tři roky našeho vztahu jsem si to slepě myslela…

„ Signorina, nechci být neomalený, ale máčíte si pero v kávě. Cappuccino zde patří k tomu nejlepšímu, co můžete pít a vy si ho ochucujete zvláštním způsobem. Pokud vám připadá nedobré, doporučuji příště karamelové, je velmi dobré a možná ho potom nebude muset ochucovat inkoustem.“ Příjemný sametový hlas mě vytrhl z přemýšlení.

„Ehm, já… Děkuji, trošku jsem se zamyslela,“ řekla jsem s úsměvem a prohlédla si muže, který mě vyrušil. Asi třicetiletý svalnatý muž se na mě díval od vedlejšího stolku. Byl moc pěkný, očividně zdvořilý a měl moc pěkné modré oči, které kontrastovaly s jeho snědou kůží.

„Vidím, že máte plné ruce práce a já jsem zrovna na odchodu, ale jsem Eduardo, doufám, že se tu ještě někdy potkáme.“ S těmito slovy se zvedl od stolku, věnoval mi poslední pohled a odešel. Jeho postava za několik sekund zmizela mezi davem turistů. Eduardo, to jméno bylo až moc podobné, bylo bolestnou vzpomínkou…

… Bello, já nemůžu uvěřit, že už maturuješ!“ Táta si otíral kapesníkem oči. Stála jsem v předsíni a za ruku držela Edwarda, který pro mě přijel, abychom mohli společně odjet do školy na předávání maturitních diplomů. Táta byl celý na měkko, neustále blekotal něco o běžícím čase, strojích času a kupování aktovek před mnoha lety. Byl trochu zmatený, ale mně to bylo jedno, byla jsem spokojená. Po boku jsem měla dva nejlepší muže svého života. Táta, který mě provedl celým životem a Edward, se kterým jsem prošla celou střední školu. S Edwardem jsme po střední plánovali projet několik míst, na které jsme se vždy chtěli oba podívat. Nic nám nebránilo, táta Edwardovi věřil, mě si jeho rodina také oblíbila, nic nenasvědčovalo tomu, že by se náš vztah měl rozpadnout. Než se Edward odhodlal k opravdu velkému kroku…

Kousek ode mě sedí mladý pár, usmívají se na sebe a drží se za ruce. Láska by byla dobrý námět pro knihu, ale nevím, jestli jsem se chtěla proslavit právě tímhle. Chtěla jsem něco, co bude trhákem, co lidem vyrazí dech, něco šokujícího. To bych potom přežila i ten nádech romantiky…

… Romantický večer bylo něco, co Edwardovi nedělalo problém.
Od maturity uběhlo dalšího půl roku, já už několik měsíců pracovala v laboratoři ve Forks, Edward doučoval matematiku, chtěl se stát učitelem a před nástupem na vysokou byl tohle dobrý začátek. Společně jsme hledali bydlení, já sice měla všechny své věci u nich ve vile a jeho rodiče mi pořád tvrdili, že není problém zůstat bydlet u nich, ale já stejně toužila po malém bytečku, který bychom měli jen pro sebe. Edward se nebránil, nedělalo mu problém vyhovět mým přáním. Tvrdil, že já jsem to jediné, co mu chybělo k perfektnímu životu. Ten večer jsem přišla z práce později než normálně. Měla jsem skvělé zprávy, šéfka mě doporučila na vyšší post a já se nemohla dočkat, až to sdělím Edwardovi. Ve vile byla tma, a tak jsem usoudila, že Cullenovi odjeli na jeden ze svých dlouhých výletů, kterých se obvykle účastnila celá rodina. Edward byl ovšem doma, slyšela jsem zvuky piána. Přešla jsem do obývacího pokoje, Edward seděl u piána v saku a tmavě modrých kalhotách.

„Čekal jsem na tebe,“ řekl a úsměvem se na mě otočil. „Mám pro tebe zprávu, kterou ti už dlouho chci říct…“

Do očí mi vstoupily slzy a na kůži mi vyskočila husí kůže. Rychle jsem zamrkala a napila se cappuccina. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, na ten Edwardův pohled, když jsem mu vlepila facku, pod nohy mu hodila klíče od domu a s pláčem utekla. Čekal, že budu reagovat mírně, že po těch letech unesu jeho osud. Říkal, že doufal, že pochopím, že mě miluje, že chtěl počkat, až pochopím, jaký je, a že není problém žít s ním nadále, když jsme to zvládli do teď. Že prý existují způsoby, abych mohla být jako on. Ale já nechtěla být jako on, chtěla jsem zůstat člověkem, ne být zrůda živící se krví, které se lidé už od nepaměti děsí. Uvědomovala jsem si, jaký je a jakého ho znám. Ale já nemohla dál, milovala jsem ho, vlastně ho miluju pořád, ale nemohla bych s ním žít, ne teď, když vím, jaký je.

Najednou mi hlavou prolétla myšlenka. Můj příběh sice nekončí šťastně a není plný vtipných zvratů, ale já se s tím musím smířit a vím, jak to půjde nejlépe. Vzala jsem do ruky tužku a našla čistý papír. Na začátek stránku jsem nadepsala: Můj život s upírem. Ať alespoň cizí lidé si myslí, že tenhle příběh je jen vymyšlený, a že by možná bylo docela fajn, kdyby se někdy něco takového stalo. A třeba se jednou za sto let dostane do ruky i jemu, který za tímhle vším stojí… 

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Cappuccinové vzpomínky: