Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Být dítě, neznamená být šťastné dítě - část 1/2

21.12.2010 (15:00) • BreeTanner • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2658×

Probudila jsem se s křikem. Zase noční můra. Bojím se, že to snad nikdy neskončí. Do pokoje vběhla má matka. Nevypadala zvlášť starostlivě. Spíš unaveně.
„Další noční můra?“ zeptala se bez zájmu.
Přikývla jsem a jejímu tónu jsem se snažila nevěnovat pozornost. „Tátu někdo zabije,“ řekla jsem se slzami v očích.
„Ale nezabije!“ vykřikla matka a naštvaně odešla.
Rozplakala jsem se. Má maminka, má milovaná maminka, mě nenávidí, je jí jedno, co se se mnou děje, cokoli se kdy stane a mně se o tom zdálo, považuje za moji vinu.

Slyšela jsem ji a tátu, jak se o něčem baví v kuchyni. Připlížila jsem se tiše ke dveřím a poslouchala.
„-Teresso, já nevím… já to dítě nezvládám. Je… jako blázen,“ řekl otec.
„Jacku! Ona je blázen. Skoncujeme to. Zavolám tam a-“
„Ne, ještě to nech být.“
„Dobře, ale stane se jedna věc, kterou nám předem řekne a první pokoj je její!“
Nechápala jsem, o čem mluví, kromě toho, že mluvili o mně. Ale nevydržela jsem dál poslouchat. Bylo mi jedno, jaký pokoj… kde a co. Plakala jsem. Vlezla jsem si zpátky do postele a smutná usnula.

--- O týden později, 19:30, Hřbitov ---
Žena v černých šatech a hedvábném klobouku stála na tom nejsmutnějším místě na světě. Na hřbitově. Vedle ní stála malá sedmiletá holčička, černovlasá a stejně jako její matka i ona byla oděna v černých šatičkách. Dívaly se smutně na náhrobek, na němž bylo vyryto „Charles Jack Brandon“. Žena se na svojí dcerku naštvaně podívala. Prudce ji udeřila do tváře a ukázala na hrob.
„Vidíš, co jsi zavinila?! Vidíš to?!“
Děvče se rozplakalo. „Já… já za to nemůžu! Opravdu!“ vykřiklo.

--- Za půl hodiny, tedy ve 20:00, Doma ---
Seděla jsem s maminkou v kuchyni u večeře. Nejedla jsem, jen smutně koukala do talíře.
„Zítra pojedeš na tábor,“ řekla matka náhle.
„Na tábor, vážně?“ vzhlédla jsem, „To je super! Můžu si s sebou vzít mého Méďu?“
„To víš, že si ho můžeš vzít,“ řekla matka.
Náhle byla nějak podezdřele milá. S úsměvem jsem odskotačila do svého pokoje.

--- Ráno, 9:00, Doma ---
Probudila jsem se, když mi maminka už sbalila.
„Za chvilku budou tady. Chceš něco k jídlu?“ zeptala se.
Zavrtěla jsem hlavou. Matka jen přikývla, potom jí někdo zavolal na telefon a my sešly dolů. Stáli tam dva muži u nablýskaného auta.
„To jsou pánové, co mě odvezou na tábor?“ zeptala jsem se.
„Ano, to jsou oni,“ usmála se matka.

O pár minut později jsem seděla v autě a pozorovala uhánějící krajinu.
„Kolik dětí už tam bude?“ zeptala jsem se.
„Budeš tam první,“ odpověděl mi jeden z pánů.
Zastavili jsme u velkého, bílého domu. Nepoznávala jsem ho.

 
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se, ale jeden z mužů mi zacpal ústa.
„Neptej se!“ sykl na mne.
Vytryskly mi slzy. Nechala jsem se poslušně odvést do domu, co se pro mne později stal tou nejhorší noční můrou, kdykoli jsem si na něj jen vzpomněla.
Jen stěží jsem vnímala, že mě položili na nějakou postel a odešli.
Někdo otevřel dveře a já se podívala, abych zjistila kdo. Stála tam nějaká mladá blondýnka oblečená v bílém. Soucitně se na mne podívala.
„Kdy přijdou ostatní děti?“ zeptala jsem se.
„Sem žádné děti nepřijdou,“ řekla dívka.
„Takže… tohle není tábor?“
„Ne… psychiatrická léčebna.“
Smutně jsem se na slečnu podívala.

--- O jedenáct let později, 13:30, Dům děsu ---
„Vaše jméno?“ zeptal se mě muž, který mě pozoroval malým okýnkem, zatímco já seděla v bílé místnosti na židli.
„Mary Alice Brandonová,“ odpověděla jsem unaveně.
Své jméno mu říkám každý den. Myslí si snad, že ho přes noc zapomenu? Povzdychla jsem si. Muž dělal, jako že můj povzdech neslyšel a pokračoval.
„Alice, víš, proč jsi tady?“ ptal se.
Cože? On se mě ptá, proč jsem v ústavu? To snad musí vědět oni, když mě tu drží!
„Ano, kvůli svým vizím,“ řekla jsem.
„Vizím? Řekni mi o tom víc, Alice.“
„Vidím budoucnost.“
„Jak?“
„Když spím. Někdy, i když jen zavřu oči. Přijde to samo.“

Náhle jsem ztuhla. Měla jsem vizi. To se mi stalo poprvé, aby to přišlo takhle náhle. Slyšela jsem ďábelský smích. Byl hlasitý, protože pocházel z vize. Překrásný mladík s plnými rty se ke mně pomalu přibližoval.
„Alice, konečně jsem tě našel,“ řekl.

Náhle jsem pocítila ukrutnou bolest a vše bylo v červené barvě. V barvě krve.
„Alice! Slyšíš mě?“
„Slyším,“ odpověděla jsem a nervózně jsem si pohrávala s bílým, identifikačním náramkem na mé levé ruce.
„Co se stalo?“ zeptal se muž mile.
Byl milejší než kdokoli jiný, kdo tu se mnou kdy mluvil. Tenhle ústav není tak špatný jako ty, kde jsem bývávala. Dokonce nám tu někdy pustí televizi.
„Měla jsem vizi.“
„Co jsi viděla?“
„Někdo mě zabije…“ řekla jsem, přestože jsem věděla, že mi to nikdo neuvěří.
„Tady ti nikdo neublíží,“ řekl mi muž.
Věděla jsem své. Klepala jsem se strachy, aniž bych si to uvědomovala.
„Alice, můžeš se vrátit do svého pokoje. Odpočiň si,“ řekl muž a já přikývla.

Potřebuji se prospat. Toho muže z vize… znám ho. Ne osobně, ale… ve svých snech jsem ho už viděla. Blond vlasy, které mu poletují kolem hlavy. Kožená bunda, jeansy. Byl krásný, ale já se ho stejně bála. Měl takové… tvrdé, uhrančivé oči. Pleť měl světlou. Všechno mi říká, že je to upír, ale já na ně nevěřím. Upíři neexistují.

Lehla jsem si na postel. Prostředí zde mě štvalo. Všechno bílé, opravdu jako pro blázna. Říká se, že kdo bláznem není, tady se jím stane.

Já se držím dobře, na to, že jsem tu dvanáct let… to je tím, že mě pořád převážejí jinam, jakoby nevěděli, kde mě mají nechat. Asi nechápou, že všude je to stejně hrozné. Je to blázinec, nic pro mne. Začaly se mi klížit oči. Zdálo se mi o rodičích. Po dlouhé době vzpomínky. Seděla jsem s matkou v kuchyni. Bylo mi šest. Zvláštní, že je to vzpomínka na to, jak mě sem poslala. Říkala… ´pojedeš na tábor´. Tábor… brala bych ho všemi deseti. Dokonce mi dovolila, abych si vzala Méďu. Pořád ho mám, a to je mi osmnáct.

Náhle jakoby se můj sen změnil. Stále byl o matce, ale já už tam nebyla. Místo mne tam byl ten blonďatý mladík. Opět se celý obraz zbarvil do červena. Věděla jsem, co to znamená.
„Ne!“ vykřikla jsem a vylétla do sedu.
Mojí matku zabije ten, kdo má zabít i mne? Až moc velká náhoda. Uklidňovala jsem se tím, že je to jen sen. Ale já nikdy neměla „jen“ sny. Stejně jsem však znovu usnula.

***

Když jsem se probudila, bylo poledne. Takže jsem spala… téměř dvacet čtyři hodin? Někdo zabušil na dveře. Asi bych ještě spala, kdyby mě ten dotyčný neotravoval… otevřela jsem dveře. Bylo mi jedno, že mám kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Mezi dveřmi stál jeden z pracovníků. Tvářil se… soucitně. Nechápala jsem proč, dokud mi to neřekl.
„Slečno Brandonová…“ začal smutně.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se.
„Vaše matka… byla dnes v noci zavražděna. Je mi to líto…“ řekl pracovník a odešel.

Stála jsem mezi dveřmi, jakoby mě opařili. Nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem mluvit a do očí se mi hrnuly slzy. Matka mě sice nenáviděla, ale já ji milovala, i přesto, že jsem ji dvanáct let neviděla. Moje matka… mami… brečela jsem.

Slzy mi tekly po tvářích jako tehdy, když jsem se dozvěděla, že tohle není žádný tábor, domů se nevrátím a ostatní děti nepřijdou. Přesně jsem věděla, kdo to udělal. Kdo moji matku zavraždil – ten blonďák z mých vizí.
Alespoň jedna věc mě těšila. Že si vrah přijde i pro mne.  

Autor: BreeTanner (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Být dítě, neznamená být šťastné dítě - část 1/2: