Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bůh moří

13.02.2011 (15:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3523×

Věnováno Caiovi – za nápad.

Carlisle odložil s téměř posvátnou úctou prastarou knihu vázanou v kůži. „Děkuji ti. Jsem ti nesmírně zavázán, Aro, že jsi ochoten podělit se o své poklady.“

Aro se potěšeně usmál, něžně se na knihu zadíval a přejel nad jejím povrchem, jako by laskal milenku. „Ano, první Kronika krve je velmi cenná, ale já osobně mám raději jiný artefakt.“

Opatrně uložil knihu zpátky do police a přešel k jiné části knihovny. Carlisle neviděl, co z ní vyndal, dokud Aro předmět nepostavil na stůl. Byla to úzká měděná amfora pokrytá patinou. Nebyla ničím zvláštní, a tak věnoval Carlisle Arovi tázavý pohled.

Aro se usmál jako dítě, které se těší na rozbalení dárku. Konečky prstů se amfory dotkl a hlasem tichým jako vánek zašeptal: „Nenech se zmást povrchem. Pravý poklad je ukryt uvnitř. Kdysi ji přinesli rybáři, kteří ji vylovili z moře. Mysleli, že je cenná… a pro mě opravdu je.“

Lehce kývl, jako by mu uděloval povolení podívat se dovnitř a Carlisle toho rychle využil. Nedočkavě a zároveň přeopatrně uchopil amforu a otočil ji hrdlem dolů. Vyklouzla z ní rulička od pohledu velmi starého materiálu tenkého jako papír, ale textura byla jiná. Nedokázal identifikovat, co to bylo, ale rozhodl se odložit tuhle záhadu prozatím stranou. To, co bylo uvnitř, se zdálo důležitější. Aro napětím málem nadskakoval, a tak ruličku opatrně rozbalil a začal číst.

* * *

Pokud tento dopis někdo objeví, vězte, že ho psal ten, jenž se navždy vzdal pevné země a jejích obyvatel pro jejich hořkou zradu. Zde je můj příběh.

Moře mě vábilo od chvíle, kdy jsem si poprvé uvědomil jeho zvuk. Uspával mě, konejšil a nevýslovně lákal. Strávil jsem u něj veškerý čas, kdy jsem nemusel pomáhat doma. Naše rodina byla chudá, stejně jako zbytek malé rybářské vesnice, v níž jsem se narodil.

Rybáři chodili většinou lovit na útesy, v celé vesnici byla jen jedna opravdová loď, která si mohla dovolit vyplout dál od pevniny. Miloval jsem ji. Postával jsem vždycky opodál a sledoval přípravy k vyplutí. Několikrát jsem měl dokonce to štěstí, že mě starý Kyros, jehož rodině loď patřila, krátce svezl kolem pobřeží, když se kvůli počasí nedalo vyplout dál na moře. Znal jsem každičký pohyb, který bylo třeba vykonat, aby loď plula. Věděl jsem, že bych ji dokázal ovládat stejně dobře jako Kyros nebo jeho synové.

Ta loď, volnost, kterou poskytovala, možnost splynout s mořem… to bylo jediné, po čem jsem toužil. Rodiče mě měli za snílka a díky své hloubavosti a nesmírné lásce k moři, se kterou jsem proseděl na pláži hodiny a hodiny v tichém obdivu, jsem neměl přátele. Já ale nikdy nelitoval. Moře mi je bohatě vynahrazovalo.

A pak jednou, bylo to brzy po mých patnáctých narozeninách, jsem dostal příležitost. Šel jsem s nějakou pochůzkou pro matku a spatřil jsem loď. Byla připravena k vyplutí, nikde nikdo. Zasvítily mi oči – tak jedinečná příležitost. Vůbec mě nenapadlo, co svým jednáním způsobím. Zapomněl jsem na vše okolo a skočil na loď. Odvázat kotevní lana bylo dílem okamžiku. Postavil jsem se ke kormidlu a slaný vítr mi zadul do tváře, jako by mě vítal. Nikdy jsem nezažil šťastnější chvíli. Než zjistili, že je loď pryč, byl jsem už daleko od pobřeží. Čas pro mě přestal existovat a z původně krátké projížďky se stala celodenní. Opíjel jsem se mořem kolem sebe a svobodou. Mohl jsem plout kamkoli…

Zpátky do přístavu jsem se vrátil, až když se slunce začalo klonit k západu. Chtěl jsem být nenápadný, ale sotva jsem vyskočil na molo, abych loď přivázal, objevili se vesničané. Jejich výrazy mě děsily. Byli tak nesmiřitelní, rozzlobení, jak jsem je ještě nikdy neviděl. Nedali mi příležitost k obhajobě. Sesypali se na mě jako vosy. Bili mě, nadávali mi a vlekli mě k stařešinovi vesnice. Vrhli mě na podlahu a nedovolili mi vstát. Choulil jsem se do sebe a poprvé pochopil jejich strach. Strach z moře, ze ztráty lodi, obživy. O mě jim nešlo – nikomu z nich. I mí vlastní rodiče se ode mě odvraceli. Nechtěli mít nic společného s takovým synem – zlodějem a vyvrhelem, který všechny málem připravil o to nejdražší ve vsi.

Trest, který nade mnou stařešina vynesl, byl krutý. Dvacet ran holí a měsíc v kobce. Po něm jsem si měl odpracovat celodenní ušlý zisk lodi. Rány na těle ale nebolely zdaleka tolik jako zjištění, že jsem úplně sám. Nikdo, ani Kyros, o kterém jediném jsem si myslel, že mě chápe, nezvedl hlas proti rozsudku. Jakmile mě zavřeli, po tváři se mi začaly kutálet slzy bezmoci a smutku. Bylo jich tolik, že jsem se je ani nesnažil setřít. Únavou a bolestí jsem po čase nejspíš usnul.

Když jsem se vzbudil, byla všude černočerná noc. Těsně u svého ucha jsem zaslechl zašeptání: „Jsi odvážný, když jsi tak vyplul na moře. Dám ti příležitost pomstít se.“

Trhl jsem sebou, ale hlas mi nedal příležitost odpovědět. Ucítil jsem kousnutí a tělem se mi začala rozlévat paralyzující bolest. Moje poslední rozumná myšlenka byla, že se pomstít nechci. Chci pryč! Jestli mi ta bolest přinese svobodu, odejdu odtud, ode všech těch bojácných, hloupých lidí. Mysl mi zastřel oblak utrpení, se kterým se nedalo bojovat.

Nikdy jsem nebyl zvyklý projevovat city – ať radosti nebo bolesti. Přinutil jsem se tedy mlčet, i když mé tělo spaloval živoucí oheň. Cítil jsem, jak se mé tělo mění, jako by ho ten oheň posiloval. Když konečně vyhasl kromě toho v mém hrdle, připadal jsem si silnější než kdykoli jindy. Za malým okénkem s mříží stále panovala noc (nejspíš už několikátá od toho podivného kousnutí). Dřív jsem na něj nedokázal dosáhnout, ale teď bylo směšně snadné vyskočit na něj. Mříž povolila, jako by čekala jen na můj dotyk. Protáhl jsem se ven a rozběhl jsem se pryč. S těmihle tady jsem nechtěl mít nic společného – už nikdy. A kam jinam jít než k moři? Lákalo mě snad víc než kdy jindy.

Doběhl jsem až k němu a rozechvěle vstoupil do vln. Omývaly mi kotníky a já cítil, jako by mě vítalo. Stýskalo se mu, jako mně po něm. Sklonil jsem se, položil ruku na vršek nejbližší vlny a blaženě jsem se usmál. Z mého okouzlení mě ale náhle vyrušila lahodná vůně, kterou ke mně zanesl slaný vánek. Mé tělo se automaticky otočilo a rozběhlo se tím směrem. Spatřil jsem molo a loď. Příčinu všech mých trápení. A u ní seděl zdroj té lákavé vůně. Kyros. Při pohledu na něj jsem necítil ani špetku citu. Vše, co jsem k němu dříve cítil – úctu, vděčnost, lásku… to vše ze mě vyrvalo mé nespravedlivě tvrdé odsouzení. Teď jsem se bez výčitek poddal instinktu, který mi velel uhasit žízeň v mém hrdle. Ukončil jsem jeho život dřív, než se stihl nadechnout k výkřiku hrůzy.

Odložil jsem jeho mrtvou schránku stejně, jako se odkládají skořápky vyjedených ústřic. Můj pohled znovu padl na loď. Usmál jsem se. To bude moje pomsta i odměna.

Moře se mi stalo domovem, přítelem i panstvím. Rybářskou loď už dávno zničila bouře, ale já ji k životu nepotřebuji. Proč se omezovat na povrch, když moře nabízí o tolik víc. Miluji jeho temné hlubiny, bouřlivé nálady a všechny jeho obyvatele. S jejich pomocí vím o každé lodi, která se na něm plaví. Spousta z nich se díky mně už nikdy nevrátila do svého domovského přístavu. Jsem pán moře. Říkají mi Neptun!

* * *

Carlisle dočetl a překvapeně se zadíval na Ara. „Bůh moří je upír? To je… Myslíš, že skutečně existoval?“

Aro nastavil ruku, aby od Carlislea svitek převzal. Přeopatrně ho zavinul a vrátil zpět do amfory. Pak se samolibě usmál. „Nejen, že existoval. Nakonec si našel partnerku. Odkud myslíš, že se vzaly pověsti o mořských pannách?“ gestem ukázal na stůl.

Carlisle si všiml tužkou načrtnuté skici navrchu stohu novin. Zobrazovala hlavu a horní polovinu těla vyčnívající z vody. Povrch těla té bytosti se blyštěl jako druhé slunce. Určitě to byl také upír, ale jeho rysy vykazovaly velké odlišnosti od těch jejich. Jeho ruce vypadaly, jako by neustálým máčením ve vodě změnily tvar. Zdálo se, že má mezi prsty blány a jeho kůže získala lehce nazelenalý odstín. Delší vlasy sčesané dozadu měl svázané chaluhou. Jeho tvář byla klasicky krásná jako u každého upíra. Jeho oči zaujaly na první pohled. Vypadaly jako oči ryby až na to, že byly krvavě rudé. Carlisle si dokázal představit, že jejich pohled bez mrkání (k čemu by taky upír mrkal) a beze špetky citu musel každého zmrazit na místě.

Měl autor téhle malůvky jen velkou představivost, nebo Neptuna staletí strávené v mořských hlubinách přiměly přizpůsobit svůj vzhled? Že by existovala evoluce i mezi upíry? Těmi neměnnými?

Aro se toužebně zadíval z okna. „Tak rád bych se s ním setkal. Mořský upír. Konečně bych měl v ruce důkaz a ne jen tyhle snůšky polopravd a dohadů,“ znechuceně přejel pohledem svůj stůl.

Carlisle se nemohl zbavit dojmu, že je dobře, že se Neptun schovává. Jako mýtus mu byl sympatičtější. Kdyby se jeho existence potvrdila, Aro by se už postaral, aby nenašel klid ani v nejčernějších hlubinách.

♦ THE END ♦

Povídky s podobným tématem: První upír, První shledání

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bůh moří: