Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Broken Soul

08.06.2010 (14:00) • Lareth • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2956×

Malé děvčátko se rozběhlo po loučce osvětlené odpoledním sluncem a po celém okolí se rozléhal melodický smích.

„Renesmé! Miláčku, kdepak jsi?“ volala nádherná žena v bílých šatech na ramínka. Byla krásná jako anděl. Její pleť byla bledá jako její šaty, oči měla medově karamelové a vlasy, které jí sahaly do půli zad měla zkroucené do loken spirálovitě se pohupujících. Renesmé přiběhla ke své mamince a natáhla malou ručku. „Copak to máš?“ zasmála se Bella. Rozevřela sametovou ručičku, v níž ukrývala malého žlutého motýlka, který ihned vylétnul na svobodu.

„Mami, vidíš, jak krásně letí? Proč také neumím létat?“ mluvila Nessie svým zvonečkovým hláskem.

„Jsi výjimečná, i když neumíš létat,“ odpověděla jí Bella. To malé stačilo, rozběhla se po louce a tančila v barvách jara jako lesní víla. Nikdy nebylo šťastnějšího dítěte.

V tom se barevná vzpomínka rozplynula v šeru smutného dne.

Ruce, které se mi klepaly jako v posledním stádiu před smrtí, jsem si obtočila kolem kolen. Cítila jsem, jak se mi v hrudníku tvoří velká prázdná díra. Někdo mi vytrhnul mrtvé srdce z hrudi a rozcupoval ho na kousíčky. Mým tělem proplul vzlyk.

Celý dům byl utopený v téměř absolutní tichosti. Nikde nebyly slyšet malé krůčky, které by oznamovaly všechno štěstí pobíhající po vile. Ticho neprotnul smích zvonkohry. Ani jednou se neozval zpěvný hlásek Renesmé.

Moje maličká holčička mě na věky opustila. Vzala si s sebou celou mou duši. Vytrhla mi ji z těla a odešla pryč. Měla jsem zemřít už tehdy, když se na mě řítila Tylerova dodávka. Měla mě usmrtit ještě než jsem vstoupila do života jemu. Byla bych pryč z tohoto světa. Teď tu ale trčím zlomená a víc než kdykoliv jindy si přeji odejít z tohoto světa.

Chtěla bych se rozplynout jako ranní mlha nad ospalým městečkem. Chtěla bych splynout s nicotou. Chtěla bych se rozpadnout na jednotlivé částečky, které by odfouknul vítr do neznáma. Jenomže tu nebylo nic, co by mě vytrhlo z hnusného nesmrtelného života. Osud mi všechno vzal. Odnesl si moji malou holčičku. Vyrval mi ji ze studené náruče svýma krvežíznivýma rukama.

Odlétla pryč jako malý motýl. Prostě roztáhla křídla a rozplynula se. Chci umřít, prosím. Už jsem nepřetržitě vzlykala a stočila se do klubíčka. Jenomže ani to nepomáhalo. Vyskočila jsem z okna a rozběhla se pryč. Daleko od všech a od všeho. Za mnou se ozval pohyb, když jsem se zastavila a otočila, stál tam on. Měl výraz muže, kterého upalují. Rozevřel ruce, abych se mohla schovat do jeho náručí, ale já se otočila a běžela dál. Předběhl mě a skočil po mně. Svalil mě k zemi. Vykřikla jsem. Byl to řev matky truchlící pro mrtvé dítě.

Opět jsem se zhroutila k zemi. Bezmocně mě vzal do své náruče a kolébal mne ze strany na stranu. Vzlykali jsme společně. Nikdy po tom všem, co se nám přihodilo, bych nečekala, že nás potká něco tak zničujícího.

„Proč, Edwarde? Proč nám ji vzali?“ lkala jsem srdceryvně. Neodpověděl. Byl ochromený událostmi posledních dvou dnů. Jako by nevěřil ničemu, co se přihodilo. Jako by si myslel, že Nessie vyběhne z lesa a oba nás obejme. „Chci umřít…“ šeptla jsem. Edward mě přestal houpat a otočil mi hlavu tak, aby mi viděl do očí. Ty jeho byly uhlově černé a neuvěřitelně žalostné.

„Teď mě poslouchej… Tohle už nikdy neříkej. To, co se stalo, je to nejhorší, co jsem kdy zažil, ale… Kdybych teď ztratil tebe…“ Jeho slova se vytratila a zbylo po nich jen ticho.

„Ale já nemůžu zůstat. Tak moc to bolí,“ zavzlykala jsem.

„Já vím, já vím,“ šeptal. I přes jeho slova se mi chtělo stále zemřít. Lidé většinou utěšují větou: Čas všechno zahojí, ale co je pro mě čas? Je to naprosto bezvýznamný údaj, protože i kdyby uběhlo milion let, stále bych si dokázala vybavit každičkou vteřinu jejího krátkého života.

Edward mě vzal do náručí a rozběhl se zpět k domu. Hlavu jsem měla zabořenou do jeho modré košile. Kéž bych mohla ronit slzy, abych usínala vysílením a alespoň bych na pár minut přerušila zármutek bezesným spánkem. Slyšela jsem, jak se kolem nás všichni semknuli. Všichni jsme seděli naprosto nehnutě v obývacím pokoji.

Alice doprostřed stolu postavila masivní svíci, kterou opatrně zapálila. Plamen, jež plál za památku naší malé Renesmé nikdy neuhasne, protože roztomilá Nessie se z našich srdcí nikdy nevytratí a navždy si budeme pamatovat každičký okamžik s ní.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Broken Soul: