Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bolestivá záchrana - poslední část

05.05.2010 (14:00) • Nerissa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2299×

3. část

Nikdy by mě v mém lidském životě nenapadlo mu ublížit, ale v mé nové existenci mi to dělalo velkou radost! Toužila jsem po pomstě snad víc, jak po lidské krvi! Už jsem chtěla trhnout, když se šeptem ozval jeho sametový hlas.

„Bello… Miluju tě!“

Ne, prosím, že to neřekl?!? Odskočila jsem od něj pět metrů a snažila se uklidnit.

„Nelži!“  zakřičela jsem na něj.

„Belli, já ti nelžu! Nedokázal bych to!“ řekl bolestně. Tak nelhal jo?

„Ta Volterra?“ křičela jsem na něj. Prý, že by mi nedokázal lhát a přitom lhal pořád! Mlčel…

„Edwarde Cullene! Jsi pouhý intrikář a lhář, tak proč bych ti teď měla věřit?“ zeptala jsem se ho posměšně. Chvíli na mě zamyšleně koukal.

„Pamatuješ, když jsem tě poprvé vzal na louku?“ zeptal se a mně se v hlavě vynořila ta bolestivá vzpomínka. Objala jsem si hrudník a koukla mu do očí. Zahlédla jsem tam, lež? Kývla jsem…

„Řekl jsem ti, že jsem už lhal, dychtil a hřešil a…“ chtěl pokračovat, ale já mu skočila do řeči.

„A tím dokazuješ co? Že jsi podvodník?“ ptala jsem se a vůbec jsem ho nechápala.

„Ne! A potom jsem ti přeci řekl, že upír se může zamilovat…“ Opět jsem mu skočila do řeči.

„Jen jednou,“ špitla jsem a moje rána v hrudníku se ještě více otevřela. Proč to dělal? Proč otevíral staré rány a sypal do nich sůl? To je takový sobec? Hlavně mu nevěř!

„Správně! A já se zamiloval do tebe!“ řekl pevně, ale na očích mu bylo vidět, že lže a jak moc se to snažil zamaskovat. Viděla jsem mu na očích, jak moc se přemáhá to vyslovit!

„Bell, nevěř mu! Víš, že ti zase lže!“ promluvil ke mně Alec. Věděla jsem, že má pravdu…

„Nelžu jí!“ vykřikl, ale znělo to falešně. „Bell, věř mi, že jsem tě nikdy nepřestal milovat!“ pokračoval ve svém lhaní a nedělalo mu problém, říkat mi falešná slůvka lásky do očí, jako tolikrát, když jsem byla člověkem…

Ta vzpomínka mě dostala na kolena. Rukama jsem si objímala hrudník a dívala se do očí tomu zrádci. Byla v nich vidět lež, nenávist a lhostejnost. Začalo pršet a já jsem sklopila pohled k zemi. Mokré vlasy se mi lepily k obličeji a já nevěděla, co mám dělat. Stála jsem před rozhodnutím. Zabít upíra, co mi ublížil a zničil život… Zabít upíra, co porušil zákony a byl by z mnoha dalších, co jsem dostala. Já byla většinou to poslední, co upír předvolaný Arem a bratry, viděl.

„Lžeš, já to vím! Nevěřím ti, Edwarde,“ zašeptala jsem, ale díky upířímu sluchu to musel slyšet.
Najednou se stalo to, co nikdo z nás nečekal.

Písnička

Na louku vtrhli Cullenovi a po boku měli jejich přátelé z Denali. Překvapeně jsem vykulila oči. To není pravda, jejich tu přesila a hodně velká přesila! Můžeme se jen modlit, abychom měli přesilu alespoň v našich schopnostech. Stálo jich tam jedenáct a nás bylo pouhých osm.

Z toho, ale jen Demetri, Felix a Victorie, neměli schopnosti. Za to, ale byli výborní v boji. Stáli v jedné řadě a zírali na nás. Okamžitě jsme pustili Edwarda a ten se přidal ke své rodině. Teď jich bylo dvanáct.

Věděla jsem, že od nich jsou dobří bojovníci především Jaspere, aby ne, když prožil téměř století své upíří existence ve válce, Edward, který přečte protivníkům myšlenky, Emmett, ten bude především spoléhat na svoji sílu a Elezar, pokud vím, má výcvik z Volterry.

Byl to boj nevyrovnaný a já věděla, že naše šance jsou mizivé. Přesto jsem viděla na ostatních, kteří bojovali se mnou a pro mě, tu oddanost a chuť bojovat.

Alec byl přikrčený v bojové pozici přede mnou a ostatní se semkli okolo mě a výstražně vrčeli. Postavila jsem se na nohy a oni se rozestoupili. Stála jsem uprostřed naší řady a jasně jsem věděla, co teď čeká.

Bude se bojovat, bude mnoho ztrát a jedna strana vyhraje a druhá zemře. Věděla jsem, že jejich hlavní cíl bude Alec a Demetri. Alec pro svoji schopnost a Demetri pro sílu a výcvik.

Nakrčili jsme se do bojových pozic a začali na ně vrčet. Bolelo mě to, ubližovat mé dávné rodině. Rodině, kterou jsem milovala, ale oni mě opustili a zradili!

Oni zavrčeli, stejně jako my a já viděla jak se Esmé chvěla. Věděla, že tohle je rozhodující bitva o jejich životy. Věděla to moc dobře.

Zaútočili jako první a my jejich útok hravě odrazili. Viděla jsem, jak se na Demetriho vrhl Emmett a v zápětí jsem uslyšela kvílení kovu. Nevěděla jsem na čí straně ta ztráta je, ale ať je na jakékoliv, bude to bolet stejně. Každý s někým bojoval a já tam jen stála. Koukala se na to, co se kolem mě dělo. Připadla jsem, že to jde mimo mě. Že já mám něco jiného na práci.

Drobná Esmé teď stála s Rosalie proti Victorii. Carlisle a Elezar stáli proti Lucasovi, který z nás byl nejstarší. Všichni se věnovali boji a já slyšela co každou vteřinu něčí bolestiví řev.

Jeden mě však zasáhl nejvíce. Křik Alice! Podívala jsem se tím směrem a spatřila jsem Jane, jak pozoruje plameny ohně olizující Alicinu drobnou postavu.

Někoho jsem zpozorovala za sebou… Zprudka jsem se otočila a za mnou stál Edward v útočné pozici. Nakrčila jsem se a zavrčela. Stáli jsme tam jako lev proti lvici. Byla to ta pomsta, na kterou jsem už dávno čekala.  On měl v očích posměšný výraz a v těch mých plála zlost. Vítr kolem nás burácel a proud deště švihal do obličeje.

Náš boj, bude znamenat pro jednoho z nás smrt.

Kroužili jsme okolo sebe a nespouštěly ze sebe oči. Ani jeden z nás nechtěl udělat chybu, protože ta by znamenala smrt. Najednou se jeho pozornost otočila někam jinam. Moje šance! Skočila jsem po něm a povalila ho na zem. Překvapeně se na mě díval, ale netrvalo dlouho a i on se vzpamatoval.

Odhodil mě ze sebe, přeci jenom měl větší sílu. Letěla jsem někam do lesa, až jsem narazila o strom. Po mém nárazu už to byli jen třísky. Narovnala jsem se a v tu chvíli byl přede mnou. Neměla jsem šanci. Byl rychlejší, silnější a zkušenější. Chytil mě pod krkem a mě to připomnělo Volterru. V uších mi znovu zazněla jeho slova. Slova, která mi způsobila tolik bolesti a trápení. Jakoby mi je do mozku přímo vypálil.

Podívala jsem se mu zpříma do očí. Já budu bojovat do poslední chvíle! Na pomstu jsem čekala příliš dlouho! Chytila jsem ho za ruku a povolila sevření. Rázem jsem ho rychlým kopancem poslala dál ode mě a už jsem stála připravená k dalšímu boji.

„Bello, proč to děláš?“ ptal se mě posměšně, když stál přede mnou. Nenávistně jsem se na něj dívala a nehodlala mu odpovědět.

„Ovládaná touhou po pomstě a pozornosti,“ pokračoval dál v mé psychoanalýze. Ale neměl pravdu. Já nebyla ovládaná jen touhou, ale i citem, který on zavrhl. Byla jsem hnána kupředu láskou, která se měnila v nenávist. Měl by trpět! Toužila jsem po tom, aby trpěl stejně jako já, když mě opustil. Poprvé ve Forks a po druhé v královském sále Volterry.    

Takové smršti lásky hrozí ztroskotáním,

v největším vzletu zprudka končívají,

jako když střelný prach a oheň vzplanou

v ničivém polibku.

Romeo a Julie, jednání 2., scéna 6.

Ale já, i když jsem ho nenáviděla, milovala jsem ho a nedokázala zabít. Svěsila jsem ruce podél těla a on toho využil. Znovu mě popadl za krk a přirazil na strom. Ozvalo se zapraskání. Podívala jsem se mu do očí. Byla v nic nenávist a strach. Sklopila jsem zrak.

„Nenávidím tě! Ničíš mi rodinu, život a vše na čem mi vždy záleželo! Proč jsi prostě nepochopila, že jsem tě nechtěl? Že jsi byla jen hloupým povyražením? Nikdy jsem k tobě nic necítil!“ křičel na mě. Znova mnou praštil o strom a nadechl se, aby pokračoval.

„Byla si jen hloupým povyražením, ale tys to asi nepochopila! Opustil jsem tě proto, že už jsem se nemohl koukat do těch tvých zamilovaných očí! Už jsem nemohl poslouchat ta tvoje slova lásky! Bylo mi z nich pokaždé na zvracení! Do Volterry jsem jel z přesvědčení, že jsem zrůda! Chtěl jsem to udělat už dávno, ale pak jsem potkal tebe! Malá, naivní a hloupá holka, co mi skočila na špek!“ křičel dál. Přijímala jsem od něj rány a ty mi otupovaly mysl.

„Tak mě napadlo, proč si trochu nepohrát, že? Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli mám stále na to, sbalit nějakou hloupou husičku a ty si byla tak ochotná spolupracovat! Hrál jsem si na hodnýho, zamilovanýho kluka a ochotně se s tebou vodil za ručičku! V jednom jsem ti však nelhal… Neuvěřitelně jsi mi voněla!“ říkal to ledově chladně a posměšně. Ještě víc mi sevřel hrdlo.

Utrhl mi jednu ruku a já bolestí zařvala.

„Za ty promarněné chvíle mé existence!“ řekl klidně.

Utrhl druhou a já nevěděla, co mě bolelo víc. Jestli fyzická bolest, nebo bolest z toho, že mě zabíjí láska mé existence.

„Za ten pocit, že jsem zrůda!“ stále ledově chladný hlas.

Noha pryč, kdybych mohla, zhroutím se.

„Za lásku, kterou ti dala má rodina a ty, sis ji nezasloužila!“ Stále relativně v klidu.

Zbýval mi jen trup s hlavou.

„Za to, že jsem tě musel chránit!“ řekl posměšně.

„Těšíš se na smrt? Mě to přijde jako jediná cesta, jak z tohohle ven!“ zasmál se takovým tím smíchem šílenců. Pustil mě na zem a vzal mojí tvář do dlaní. Políbil na čelo a zašeptal:

„Za tu bolest, kterou prožívá má rodina!“ a trhl. Zemřela jsem rukou své jediné lásky. Nebyla jsem se mu schopna bránit.

Epilog:

Milovala jsem ho, i když on mé city neopětoval. Milovat jsem ho nepřestala ani po tom, co mě zanechal opuštěnou a po tom, co jsem věděla pravdu. Nenávist má jen krůček k utajované lásce. Láska není však nemoc, kterou se dá snadno nakazit i ten druhý. Člověk musí mít štěstí a já hold měla smůlu…

Dokončovala jsem to přesně v půl jedné ráno! Buďte prosím schovívaví, někdo zemřít musel!

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bolestivá záchrana - poslední část: