Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bolestivá záchrana 2. část

28.04.2010 (09:30) • Nerissa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2160×

2. část

http://www.youtube.com/watch?v=Fr-1MOla7kI&NR=1

Mým tělem prostupoval oheň. Pálil mé tělo kousíček po kousíčku, ale stejně neshořelo. Vedle mě pořád někdo chodil. Neměla jsem šanci počítat tlukot jeho srdce a tak jsem počítala jeho nádechy. Už jsem se dostala něco přes milion, když bolest začala ustupovat. Nejprve opustila konečky prstů, pak celé ruce a nohy. Pomalu se celý ten oheň, celá ta bolest, nehromadili do jednoho místa na mém hrudníku. Srdce. Najednou zrychlilo. Tlouklo neuvěřitelně silně a rychle. Běželo jako o závod. O svůj poslední závod. Jakoby mě chtělo probudit a zachránit, ale už nemohlo a přesto to nechtělo vzdát. Tlouklo do poslední chvíle.

Buch… Buch… buch…  buch… A pak… Nic. Moje srdce ještě jednou naposled uhodilo a prohrálo svůj závod. Závod s časem o můj život. Otevřela jsem oči a vše jakoby se jedním máchnutím zdokonalilo. Viděla jsem každé smítko prachu, každou puklinu ve dřevě a každý záblesk světla.

„Vítej do nového života Isabello!“ prohlásil tmavovlasý upír, který stál vedle mé postele. Aro! Uvedl mě do nového života, pomohl mi odhalit můj dar… A dal mi slib! Slíbil mi pomstu tomu, komu jsem jí slíbila! Pomstu Edwardu Cullenovi!

O pět let později:

„No tak Bell! Já vím, že ty víš, že já vím, že to umíš lépe!“ křičel na mě Demetri a trochu se v tom zamotal. Právě jsem měla trénink mých bojových schopností. Mými učiteli se stali ti nejlepší upíři. Demetri – kliďas, který nezkazí žádnou legraci, Felix – ohromný bručoun, co vše bere vážně a Alec – stal se mým ochráncem už jen kvůli tomu, že mu to přikázal Aro.

„Bello, musíš se víc snažit,“ šeptl mi Alec do ucha, zatímco mi seděl na zádech a držel mě v šachu.

„Dělám to nerad, promiň,“ řekl mi a já ho chvíli nechápala.

Pak mě najednou popadl nehorázný vztek! Všude v tělocvičně byly fotky Edwarda! Toho hajzla! Přestala jsem se naprosto ovládat a mým tělem proudila potřeba zaútočit a zničit nepřítele! Vrhla jsem se na první fotku, kterou jsem viděla. Ten smolař byl Demetri, který měl jeho fotku danou před obličejem. Odhodila jsem ho přes celou tělocvičnu a ještě ve vzduchu ho chytila a mrštila s ním celou silou o zem. Chytila jsem ho pod krkem, zvedla do vzduchu a přimáčkla na zeď.

Chtěla jsem se mu zakousnout do krku, když v tom mě odtáhly něčí silné paže. Demetri mohl děkovat za svůj život. V hlavě mi neustále zněla jeho slova:  „Mlč! Věděl jsem, že si naivní, ale až tak moc… Ty si myslíš, že se tě někdy budu ptát na tvůj názor? Vážně si myslíš, že mi na tobě a tvém názoru záleží? Šel jsem sem jen kvůli pocitu viny, že se kvůli mně zabila nějaká husička! Nic ti nepomůže! Na mém rozhodnutí záleží tvůj život! Neobětuju bezpečí své rodině, jen kvůli někomu jako si ty!“

„Ššš! Belli! To bude dobré! Promiň, nechtěli jsme!“ Alec mi šeptal uklidňující a omluvná slova do ucha a stále mě držel, nechtěl riskovat Demetriho život. Pomalu jsem přecházela do klidu.

„Belli, promiň,“ zašeptal znova a chtěl ještě něco dodat, ale já mu ústa překryla dlaní. Nechtěla jsem, aby něco říkal. Nechtěla jsem, aby znova rozhořel oheň bolesti!

„Neomlouvej se pořád. Za nic nemůžeš,“ řekla jsem a schovala si tvář do jeho hrudi. Pevněji mě k sobě přitisknul a hladil mě po zádech. Přítel, kterého jsem si nezasloužila.

„Páni! Ty máš ránu Bello!“ zavýskl obdivně Felix, když sbíral Demetriho z proražené podlahy tělocvičny. Dělala jsem pokroky. V boji jsem nikdy nebyla dobrá, ale mojí schopnost psychického a fyzického štítu, jsem ovládala dokonale.

„Pro dnešek toho má dost!“ zavelel Alec.

„Ale vždyť jsme ještě ani nezačali,“ ozval se Demetri. Ale jakmile se podíval na Aleca, změnil názor.  V takových to chvílích, to se mnou bylo nejhorší. Sesypala jsem se jako domeček z karet. On mě ale vždycky postavil a bránil ostatním, mě znovu zbořit.  Šli jsme dlouhou chodbou, ale za chvilku mě pokládal na něco měkkého. I když jsem byla upír, byla jsem stále v šoku a bezmocná. Zavrtala jsem se hluboko do peřin, aby na mě nebylo vidět.

„Promiň,“ špitla jsem k němu.

„Za co se omlouváš?“ ptal se nechápavě.

„Za to, že mě musíš takhle vidět!“ řekla jsem už hlasitěji.

„Ty můj hlupáčku! Mně to nevadí,“ řekl a v hlase měl náznak úsměvu. Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Bello, Alecu! Aro si vás žádá!“ ozval se zpoza dveří Felixův hlas. Zvedla jsem se z postele a s mým ochráncem, který ze mě nepouštěl starostlivý pohled, jsem se vydala čelit Arovým nárokům. Nešli jsme dlouho a před námi se objevily dveře. Dveře, do kterých jsem vešla poprvé jako člověk a vyšla jako upír.

Otevřely se a mi vešli do sálu. Stěny byly do půlky obloženy dřevem a dál už pokračoval hrubě opracovaný kámen. U zdi, naproti dveřím, stály tři dřevěné trůny. Byly nádherně vyřezávané. Na nich seděli Aro, Marcus a Caius. Samozvaní vládci upířího světa. Uklonila jsem se.

„Žádal sis mě Aro?“ zeptala jsem se s úctou a podívala se mu do očí.

„Ano Isabello! Dnes nadešel čas na tvojí odměnu!“ zvolal s neskrývanou radostí v hlase.

„Jistě si pamatuješ Cullenovi, že?“ optal se, i když odpověď znal dopředu. Kývla jsem, tolik mě bolela vzpomínka na ně…

„No a náš starý známý Edward,“ v rychlosti na mě kouknul, co to se mnou udělá a pokračoval. „opět porušil zákony! Doneslo se ke mně, že opět prozradil někomu naší upíří existenci. Jelikož je to podruhé a my už další šanci nedáváme, musíme se ho a té dotyčné zbavit!“ vykřikl ortel Edwarda Cullena a další jeho naivní oběti! Takže konečně přišel čas na mojí pomstu!

„A ode mne se žádá co, můj pane?“ tázala jsem se ho, ale stejně jsem věděla, že nechá tuhle prácičku mě. Bude se mnou i garda. Co kdyby ho bránila ta jeho povedená „rodinka“?

„Ještě dnes odletíš, spolu s těmi nejlepšími a zničíš ho! Pokud by ti někdo kladl odpor, znič i jeho!“ kladl mi na srdce. Mým hlavním úkolem je však on! Konečně se dostane i na mojí pomstu Edwarde Cullene!

„Děkuji, Aro! Je mi čest, zhostit se tohoto úkolu!“ řekla jsem mu s neskrývanou radostí. Přikývl a pokynul mi, abych odešla. Po cestě chodbou k recepci, jsem do ruky dostala příruční cestovní a tašku a připojili se ke mně Felix, Demetri, Lucas, David, Jane a samozřejmě Alec.

„Bello!“ vypískl mi někdo nadšeně za zády. Otočila jsem se a spatřila svojí nejlepší kamarádku.

„Victorie!“ řekla jsem stejně nadšeně a objala jí. Dřív z nás byly nepřítelkyně, ale bolest nás svedla dohromady. Bolest, kterou způsobil jeden a ten samý upír. Mně zlomil srdce a jí vzal někoho, koho milovala. Jednoduše: Edward Cullen je hajzl!

„Kam se chystáš?“ ptala se zvědavě.

„Přišel náš čas Vicky! Pomsta!“ řekla jsem jí temně a ona hned pochopila. Ani jsem se nemusela ptát a ona se připojila ke mně a gardě. Celou cestu na letiště a letadlem, jsem s ní plánovala tu nejkrutější smrt.

Za necelých pět hodin, jsme přistávaly ve Vencouvru a odtud je to jen kousek do nějakého zapadákova, kde bydlí. Věděla jsem, že nás Alice vidí, proto jsem se rozhodla, kam přijdeme, aby měla vizi. Právě jsme dobíhali na malou loučku, uprostřed lesa a už zdálky jsem je zahlédla. Postavili jsme se před ně a já kolem nás rozprostřela štít. 

„Bello?“ vydechli všichni nevěřícně. Kývla jsem hlavou a zavrčela.

„Co se ti to stalo, holčičko moje?“ ptala se Esme.

„Zeptej se svého syna Edwarda, kvůli němu se stala všechna tahle šlamastika. A mimochodem… Už nejsem holčička!“ zavrčela jsem na ni a ona se stáhla za Carlislea.

„Takže k věci…“ odmlčela jsem se „Já a zde i členové gardy,“ pokynula jsem směrem k nim „jsme nepřišli jen, tak bezdůvodně! Edward opět porušil zákony!“ řekla jsem ledovým hlasem.

„Co chceš?“ vyštěkla Rosalie.

„Jen spravedlnost, o kterou mě žádal Aro. O kterou žádám já! Chceme Edwarda!“ řekla jsem stále stejným hlasem a přidala jemné zavrčený. Lekla se a Emmett ji schoval za sebe. Alice už byla dávno schovaná za Jasperem.

„Proč? Co provedl?“ ptal se Carlisle.

„Nic,“ odfrkla jsem si ironicky „jen opět prozradil naši existenci člověku a opět lidské dívce! Tady už ti Edwarde, nepomůže ta holka, jako jsem ti já pomohla zajistit bezpečí tobě a tvé rodině.“ Řekla jsem plna zloby.

„O čem to tu mluvíš?“ ptala se vyděšeně Esme.

„On se nepochlubil?“ ptala jsem se na oko zděšeně. Všichni jen záporně zakývali hlavou.

„Dobře, začnu tedy od začátku…“ vyprávěla jsem jim ten příběh, i tu část ve Volteře. Všichni jen zděšeně koukali na Edwarda. Pak se stalo něco, co bych nečekala.

„Edwarde, synu. Zničil si nejeden lidský život a jako si ty držel v rukou Bellin osud, ona teď drží ten tvůj!“ řekl vážně Carlisle a odcházel se zbytkem rodiny pryč.  Podívala jsem se Edwardovi do očí a viděla v nich strach. To se mi líbilo a moc se mi to líbilo!

„Edwarde,“ oslovila jsem ho „tak mě napadá otázka… Proč?“ ptala jsem se a blížila se k němu. Chtěl utéct, ale chytili ho Demetri s Davidem. Surově ho vzali za ruce a donutili ho, si přede mnou kleknout. Pohladila jsem ho ve vlasech a pokračovala po tvářích. Tam se moje ruce zastavily a já mu hlavou škubla tak, abych mu viděla do očí. Potřebovala jsem v nich vidět tu bolest, kterou jsem v nich měla já, když mi ublížil.

„Bello, já…“ začal, ale já ho nechtěla poslouchat.

„Mlč!“ zakřičela jsem na něj! Pak mě něco napadlo. Odstranila jsem svůj štít, ale jen ze sebe, a poslala mu vzpomínku na bolest, jež mi způsobil.

„Jela jsem tě společně s Alicí zachránit. Nechtěla jsem, aby zemřela jediná láska mého života! Jacob se mě snažil zastavit, ale já jsem ho neposlechla. Tehdy jsem netušila, že dělám druhou největší chybu ve svém životě. První mou chybou bylo to, že jsem se do tebe vůbec zamilovala… Jeli jsme autem, když Alice viděla, jak tě odmítli a ty si hodlal vstoupit na slunce a zemřít. Když jsme se dostali do Volterry, utíkala jsem uličkami, strkala do cizích lidí, možná jim i působila bolest, ale já tě tak moc toužila zachránit, že mi jejich bolest byla ukradená. Zahlédla jsem tě, jak se připravuješ na konec. Konec své existence. Zbýval ti poslední krok ke slunci a já běžela svůj nejrychlejší lidský běh.Zachránila jsem tě a byla jsem šťastná. Když si pro nás přišli, tak mě Alice objala a pošeptala mi: ,Bello, až se to stane… odpust!´ a já jsem tenkrát nevěděla, co tím myslí. A pak mi to došlo. Víš, jaká to byla bolest a ponížení, když si mi přede všemi do očí řekl, že jsem pro tebe byla jen pouhá hračka? Tvoje slova se mi zařezávala do mysli a já ti přísahala pomstu, Edwarde Cullene!“ mluvila jsem na něj ledovým hlasem a on měl stažený obličej do bolestné grimasy. Nikdy by mě v mém lidském životě nenapadlo mu ublížit, ale v mé nové existenci mi to dělalo velkou radost! Toužila jsem po pomstě snad víc, jak po lidské krvi! Už jsem chtěla trhnout, když se šeptem ozval jeho sametový hlas.

„Bello… Miluju tě!"