Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bolestivá záchrana

23.04.2010 (15:45) • Nerissa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2735×

Bolestivá záchrana…

„Alice? Co se děje? Co jsi viděla?“ ptala jsem se jí zoufale. Ona se jen bezmocně sesunula k zemi.

„Edward…“ šeptala bolestně stále dokola. Nechápala jsem, co se děje. Ale asi to nebude nic dobrého.

„Alice? Co je s Edwardem?“ ptala jsem se rozrušeně. Jestli se mu něco stalo, nepřežiju to. I když mě opustil, zůstal stále v mém srdci. Stále jsem ho až příliš milovala na to, abych dopustila, aby se mu něco stalo. On mi taky dal šanci začít znova znovu žít, bez světa příšer.

„Co je ti po té hnusné pijavici?!?“ zavrčel vztekle Jacob. On to nikdy nepochopí. On mě chtěl jen pro sebe. Chtěl mě opravit a dát mi lásku. Lásku, po které jsem bez mého „anděla“ netoužila.

„Mlč, Jakeu!“ okřikla jsem ho. „Alice mluv, prosím!“ otočila jsem se na Alici, která ležela schoulená v klubíčku na zemi a tiše vzlykala. To musí být něco hrozného!

„Edward… on se dozvěděl od Rose o tvé smrti. Vydal se do Volterry… pro smrt,“ šeptala a v očích bolestný výraz.

„Ale Alice! Já nejsem mrtvá!“oponovala jsem jí. Nechtěla jsem věřit, že on by se kvůli mně nechal zabít! Ne, vždyť to sám řekl: „Nejsi pro mě dost dobrá, Bello!“ a pak mě nechal samotnou v lese.

„Bello… on jí to uvěřil a teď jede požádat Volturiovi o smrt. Bello, ty jediná ho může zastavit! Stačilo by, kdyby tě viděl živou a zdravou, ale kdyby se to nepovedlo… “ odmlčela se.

„Ale kdyby se to nepovedlo…?“ zopakovala jsem po ní poslední část věty.

„Kdyby se to nepovedlo Bell, oni by tě… zabili! Žádný člověk nesmí vědět o existenci upírů. Volturiovi jsou něco jako královská rodina. Dávají pozor na to, aby se dodržovaly zákony,“ šeptala. Jacobem projel silný záchvěv. Položila jsem mu ruku na holou hruď a on se na chvíli uklidnil.

„A to je jediné, co nás tady drží? Moje případná smrt? To si snad děláš legraci! Jedeme hned a okamžitě!“ Vážně jsem nechápala, proč tu stále jsme. Moje smrt oproti jeho „životu“ je nic. Položím ten svůj za ten jeho. Jake se začal silně chvět a Alice měla v očích nevěřícný výraz.

„To nemyslíš vážně, Bello!“ křičel Jake. „Ty jen tak zahodíš svůj život pro někoho, kdo ho už ani nemá! Bello, vzpamatuj se! Kdo tě nechal samotnou a opuštěnou v lese?!  Kvůli komu si skočila z útesu se slovy: ,Stejně mě už nemiluješ! Nechceš mně!´?“ opět křičel. Křičel na mě ty bolestivé vzpomínky. Vzpomínky, na které jsem tolik toužila zapomenout!

„On,“ špitla jsem s bolestí v hlase. Věděl, jak moc mě to bolí, přesto mi to připomněl a to tvrdil, že mě miluje! Tvrdil, že si počká, až to nebude bolet. Teď mi to připomněl. Moje díra v hrudníku se znovu otevřela, okraje se podebíraly hnisem a on do mé rány ještě přisypal sůl.

„A přesto pro něj chceš obětovat svůj život?“ Zlost v jeho hlase byla znát. Bolelo mě, že se zlobil, ale já prostě musela zachránit jeho. On si zasloužil žít. I kdyby se to nepovedlo a já tam zemřela, při své smrti budu vzpomínat na ty nádherné chvíle s ním.

„Ano! Alice? Jedeme!“ Sebrala jsem veškeré odhodlání a postavila se člověku, který pro mě za poslední půl rok, byl ten nejbližší. Alice se zvedla ze země a natáhla ke mně ruku. V jednu chvíli byla přede mnou a v druhou chvíli narážela do zdi.

„Jacobe! Je to moje rozhodnutí a už nikdy nic neuděláš mé nejlepší kamarádce!“ křičela jsem na něj a on mě nevěřícně sledoval. Asi začal vážně pochybovat o mém duševním zdraví.

„Alice? Jsi v pořádku?“ ptala jsem se jí a ona okamžitě stála u mě. Popadla jsem ji za ruku a táhla ven z domu. Jacob nám zatarasil dveře. Vztekle jsem na něj zasyčela.

„Bello…“ hlesl, ale z cesty nám ustoupil. Zastavila jsem na ulici a rozhlížela se, kde má Alice auto. Ta mě jen popadla za loket a vláčela mě tmou k černému mercedesu. Otevřela dveře a brutálně mě posadila na místo spolujezdce. Připoutala jsem se a ona přesně v momentě, kdy cvaknul pás, startovala. Po cestě nám ještě stihla zamluvit letenky.

Cesta netrvala dlouho, protože Alice jezdí opravdu jako šílenec i normálně, ale tady se jednalo o záchranu jejího bratra a mé jediné lásky. Vystupovali jsme na letišti v Seattlu. Okamžitě mě popadla za ruku a vláčela mě přes celou halu k jednomu z pultíků. Začala divoce mluvit a gestikulovat na jednu z letušek a za pár okamžiků jsme seděli v sedadlech první třídy v letu do Říma. Let někam blíže neexistoval, takže dál budeme muset autem. Měla jsem šílený strach. Ne o sebe, ale strach z toho, že tam nepřijedeme v čas. Strach z toho, že se mu něco stane, nebo Alici.
Ta mě jen konejšivě pohladila po ruce.

„Vidíš něco?“ musela jsem to vědět! Co kdyby mu něco hrozilo!

„Požádal je, ale oni ještě zvažují. Aro nechce přijít o takový talent!“ poznamenala s úšklebkem. Dál jsem se jí na nic neptala a ponořila se do vlastních myšlenek. Seděli jsme spolu na jeho louce. Celý den jsem ho pozorovala. Byl ve slunečním světle tak nádherný. Jeho rty se pohybovaly, jako by zpíval, ale neslyšně pro moje uši. Jakoby zpíval větru a přírodě. Jemně jsem přejela prstem po jeho paži. Nevěděla jsem, jak zareaguje, ale on otevřel oči a zadíval se do těch mích. Položil mi svou dlaň do té mé a já jí obkreslovala prstem…

„Bello! Prober se, už jsme tady!“ slyšela jsem v dálce hlas Alice. Rychle jsem otevřela oči a vydala se za ní. Prodraly jsme se halou plnou lidí, pak se na jednou zastavila a otočila na mě.
„Počkej tady na mě. Jdu nám sehnat auto,“ řekla a odešla. Stála jsem tam osamocená jen několik minut. Přede mnou se najednou objevilo kanárkově žluté Porsche Turbo 911. Vyjeveně jsem na ni zírala, ale jen jsem nad tím zatřepala hlavou. Rozhodla jsem se její výstřední styl přejít mlčením. Tady šlo o záchranu mé lásky, i když už mě nemiluje.

„Bello? Tobě něco je?“ ptala se zvědavě Alice.

„Ne. Proč?“ nechápala jsem jí.

„No, já jsem právě ukradla strašně drahé a luxusní auto, ale ty ani necekneš.“ Vypadalo to, že se o mě bojí. Uchechtla jsem se. Takže mi máme zachránit jejího bratra, a ona tu řeší mojí rekci. 

„Alice, teď je mi to vážně jedno! Jen aby bylo rychlý.“ Doufala jsem, že je hodně rychlý.

„Jo to je,“ řekla vesele. A já jí dál nevěnovala pozornost. Vzpomínala jsem.Právě jsem vcházela s Jess do jídelny. Byla jsem tu první den a všechny ty zkoumavé pohledy byly nepříjemné. Sedla jsem si ke stolu kde seděla ona ještě s pár lidmi, které jsem už viděla. Všechny mi nepředstavila, ale já jejich jméno zapomněla v okamžiku, kdy ho vyslovila. Na každého jsem se mile usmála, ale spíš to muselo vypadat jako škleb. Projevovali až moc velký zájem, především ten blonďák s modrýma očima. Bylo to odporné. Pak jsem však zabloudila pohledem do jednoho z koutu jídelny. Seděli tam. Samotní bohové.

„Bello! Probuď se! Už jsme skoro tam!“ mávala mi rukou před očima Alice. Jen jsem kývla a podívala se z postranního okýnka. Přede mnou se tyčilo starověké město. Zdi z hrubého neopracovaného kamene jako hradby. Ten hnědý kámen kontrastoval s červeně oděními lidmi.

„Alice? Proč jsou všichni ti lidé v červené?“ Bylo mi to proti srsti, protože červená mi připomínala lásku a láska mi způsobovala bolest, která mi ničila život.

„Dnes je den svatého Marka. Lidé věří, že on vyhnal upíry z jejich města, přitom je to taková kamufláž. Právě odtud ty povídačky o kůlu, česneku a kříži se svěcenou vodou.“ Znělo to znechuceně, nebo se mi to jen zdálo? Najednou začala zpomalovat a já se na ni podívala. Měla ten nepřítomný výraz… Vize! Za chvíli se vzpamatovala a v očích teď mělo bolest.

„Odmítli ho, a on se rozhodl vyjít na slunce. Což znamená smrt…“ šeptala, ani jsem se jí nemusela ptát. Moje srdce zděšeně tlouklo.

„Kdy?“ ptala jsem se zděšeně.

„Přesně v poledne. Slunce svítí nejvíc. Bude na náměstí pod věží s hodinami,“ řekla a znovu se rozjela. Zastavily jsme až před bránou, kde nás zastavil vrátný. Alice s ním mluvila italsky, takže jsem jim nerozuměla ani slovo, ale za chvíli jsme vjížděly do města. Kličkovaly jsme mezi lidmi a ty se na nás zle dívali a něco křičeli. Díky bohu za to, že jsem jim nerozuměla.

„Vysadím tě co nejblíže náměstí. Dál je to na tobě! Musí tě vidět! Musíš ho zastavit, už jen kvůli Esme!“ Věděla jak na mě. Za chvíli zastavovala a ukázala mi směr, kterým mám běžet. Ani jsem nečekala na další pokyny a vystartovala jsem z auta.

Utíkala jsem přeplněnou ulicí a strkala do lidí, stejně jako oni do mě. Bylo jich tam hodně. Občas jsem klopýtla, ale donutila jsem se běžet dál. Musela jsem ho zachránit! Musela jsem zachránit smysl svého života. Odstrčila jsem ze své trasy nějakou tlustou ženu. Křičela na mě něco. Opět jsem tomu nerozuměla, ale asi to nebylo nic pěkného.

Rázem jsem uviděla škvíru mezi proudícím davem. Rozeběhla jsem se a nevnímala jsem křik a strkání ostatních. Najednou jsem zabrzdila před něčím tvrdým. Fontána… Zvedla jsem zrak a na druhé straně jsem zahlédla Edwarda. Nenapadlo mě nic lepšího, než se vrhnout za ním tou fontánou.

Přeskočila jsem kraj a voda se mi zařízla do kůže jako žiletky. Byla šíleně ledová. Rozeběhla jsem se a voda jen cákala kolem mě. Za chvíli jsem opět musela přeskočit kraj a přistála jsem nohama pevně na zemi. Lidé mi automaticky uhýbali, ani nevím, čím to bylo. Najednou se rozduněl zvon a hodiny začali odbíjet dvanáctou. Rozeběhla jsem se ještě rychleji, než dosud.

Viděla jsem ho! Dělilo mě od něj jen pár metrů, ale jeho od slunce poslední krok. Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem narazila do něčeho tvrdého. Poznala jsem Edwarda. Byl neuvěřitelně ledový. Užívala jsem si jeho blízkost, ale vzpomněla jsem si, kvůli čemu, tu jsem.

„Edwarde! Musíš zpátky! Slyšíš mně? Zpátky do stínu!“ křičela jsem na něj a pěstmi ho mlátila do obnaženého hrudníku. Měli jsme jen málo času, než se ho slunce dotkne samo.

„Odpuštění… “ zamumlal si spíš sám pro sebe.

„Žádné odpuštění! Já jsem živá! Edwarde, musíš zpátky do stínu!“ křičela jsem na něj jak smyslů zbavená. Šlo mi jen o to, ho zachránit. Otevřel své topazové oči a najednou jsme se ocitly v tunelu, který byl pod hodinami. Jakmile si uvědomil, že mě stále svírá v náručí, odstrčil mě od sebe. Přijala jsem to, ale stejně to neuvěřitelně bolelo!

„Bello! Můžeš mi laskavě říct, co tu děláš?“ křičel na mě navztekaně.

„Nesměl sis vzít život, jen kvůli pocitu viny! Musel jsi mě vidět živou!“ špitla jsem důrazně. Podívala jsem se mu do tváře a ta byla rozzuřená. Jeho oči byly černé jako noc. Najednou jsem se ocitla za jeho zády. Pak jsem pochopila proč…  Z druhého konce tunelu se vynořily dvě postavy v černých kápí. Edward na ně zavrčel a já si připadala jako v době, kdy mě chránil před ostatníma.

„Klid Edwarde! Aro si chce jen promluvit s tebou a tvou… kamarádkou.“ To poslední slovo zašeptal tak toužebně a já pochopila, že touží po mé krvi. Edward se napřímil a kývl. V zápětí se vedle něj objevila Alice. Byla zachmuřená, obličej stáhnutý do bolestné grimasy. Takže nás nečeká nic dobrého. Ty dvě postavy nám pokynuly, ať je následujeme. Než jsem se dala do pohybu, Alice mě objala, jako by to mělo být naposledy! Takže je to opravdu zlé!

„Bello, až se to stane… odpust!“ zašeptala mi do ucha a její objetí zmizelo. V zápětí jsem byla v jejím náručí a běžela se mnou upírskou rychlostí za ostatními. Ani jsem nepostřehla, kudy to běží, ale bylo to tu tmavé a páchlo to plísní! Ostatně jako každé sklepení. Netrvalo to dlouho a ocitli jsme se v místnosti, která připomínala halu a recepci.

Bylo tam několik kožených sedaček, pult se štosy papírů a za tím pultem stála žena. Ohlédla jsem se po ostatních. Postavy už měly sundané kápě a já poznala muže. Jeden mi připomínal Emmetta, ale tenhle neměl tolik svalů a tvářil se vážně. Ten druhý vypadal jako každý upír. Nadpřirozeně krásný a bledý. Oni však na rozdíl od Cullenů, měli oči rudé. Což znamenalo, že se živili lidskou krví.

Můj strach začal stoupat. Alice se mě sice snažila uklidnit, ale moc jí to nešlo. Ten, co připomínal Emmetta se chvíli dohadoval se ženou za pultem a pak nám opět pokynul, ať ho následujeme. Šli jsme dlouhou potemnělou chodbou. Sem tam se objevila pramalý kousek světla, ale to byl zázrak. Ocitli jsme se v místnosti, kde stáli tři trůny. Všechny byly obsazené. Na jednom z nich seděl vysoký blonďák, na druhé straně seděl Marcus. Takže Aro, musí být ten uprostřed. Ušklíbla jsem se.

„Edwarde! Opět tě tu vítám! Zvážil si své rozhodnutí?“ ptal se dychtivě.

„Ne! Chci zůstat se svojí rodinou,“ odpověděl pevně. Řekl rodinou, do které už dávno nepatřím!

„Jak myslíš… A tohle je Isabella,že?" Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Podávala mi ruku a já se po ní natáhla taky. Chvíli se tvářil nechápavě a potom navztekaně.

„Jane!“ zavolal na dívku, která vypadala maximálně na patnáct. Ta se na mě jen zamračila a pak pohled odtrhla pryč. Nevím, co to mělo být, ale cítila jsem slabý tlak v hlavě.  Aro se na ni po chvilce podíval a tlak zmizel.

„Edwarde! Porušil si zákony a řekl o našem světě lidské bytosti! Máš tři možnosti…“ potutelně se usmíval. Nevěděla jsem, co má v plánu, ale asi se mi to nebude líbit.

„Jaké?“ ptal se, jakoby si to už nepřečetl v jeho myšlenkách.

„Jednu možnost už jsi zavrhnul, a to možnost, stát se členem mé gardy,“ odmlčel se, ale ihned pokračoval. „Pak je tu možnost, že Bellu proměníme, nebo jí budeš muset…zabít!“ poslední slovo řekl téměř posměšně. Edward se na něj váhavě podíval.

„Vidím, co je napsané ve tvé tváři. Je tu ještě jedna možnost, ze které vyvázneš ty,“ ukázal na něj „a tvá rodina,“ ukázal na Alice „bez úhony a podmínky,“ řekl, jakoby doufal, že se ta možnost vyplní.

„Jaká?“ tázal se ho Edward dychtivě. Věděla jsem, že by mě obětoval kvůli své rodině. Pohlédla jsem na Alice a ta se tvářila zmučeně.

„Bella,“ ukázal na mě. „Tu zůstane a my si z ní uděláme večeři, nebo jí při případném talentu proměníme. Po té se musí stát členem mé gardy,“ řekl nadšeně. Při slově večeře mi přeběhl mráz po zádech. Udělala bych pro něj vše, ale tohle ne! Nechci se stát večeří pro sadistické oběti.

„Ne! Edwarde, udělám pro tebe cokoliv, ale tohle ne! Nechci se stát něčí večeří!“ šeptala jsem plná vzteku a strachu. Podíval se na mě se zlostí v očích. Nyní ležel můj osud v jeho rukách. Chytil mě pod krkem a zvednul na svou úroveň, tak abych mu viděla do očí. Bolelo to, cítila jsem své slzy na tvářích.

„Mlč! Věděl jsem, že si naivní, ale až tak moc… Ty si myslíš, že se tě někdy budu ptát na tvůj názor? Vážně si myslíš, že mi na tobě a tvém názoru záleží? Šel jsem sem jen kvůli pocitu viny, že ses kvůli mně zabila nějaká husička! Nic ti nepomůže! Na mém rozhodnutí záleží tvůj život! Neobětuju bezpečí své rodině, jen kvůli někomu jako si ty!“ řekl pln zloby, vzteku a nenávisti. Lapala jsem po dechu. Svíral můj krk neuvěřitelně silně a dusil mě. Uvědomil si to a hodil se mnou do kouta. Zády jsem narazila o mramorovou stěnu. Bolelo to! Nejen ten náraz, ale i to, že jsem poznala, jaký Edward ve skutečnosti je! Alice ke mně chtěla jít, ale on jí zadržel.

„Nech ji být! Sama ví, že pro nás byla jen zpestřením existence!“ zasmál se. Ale byl to takový ten smích, ze kterého vám běhá mráz po zádech.

„Aro!“ řekl významně „Souhlasím s tvou poslední nabídkou. Nech si ji tu! Pro mě to byla pouhá hračka!“ řekl, a aniž by se otočil, vyšel ze sálu a táhl Alici za sebou. Ta se na mě dívala s bolestí a strachem o mě. Já si vzpomněla na její slova: „Bello, až se to stane… odpust!“ Ona věděla, že se to stane! Ale jí to nebylo jedno! Ona mě opravdu měla ráda. Zavřely se velké dubové dveře a já se ocitla ve společenství žíznivých upírů.

„Proměním ji! Má talent!“ slyšela jsem těsně před tím, než mi krkem projela ostrá bolest a mé tělo začalo hořet. A já přísahám: Pomstím se Edwarde Cullene! Přede mnou neutečeš!

Autor: Nerissa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bolestivá záchrana: