Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bolest v srdci

07.05.2010 (18:30) • alicecool • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2466×

Seděla jsem na kraji útesu a pozorovala modročerné  nebe, na kterém zářily miliony stříbrných hvězdiček. Přemýšlela jsem nad svým osudem. Jak jsem dokázala být šťastná. Když mě držel ve svém objetí a šeptal mi svá slova lásky. A teď je pryč. Není tady. Hlavu jsem zabořila do dlaní a z očí mi začaly téct slzy.

Můžu za to já. To kvůli mně má láska už nežije. Kdybych nebyla tak nešikovná, bylo by všechno lepší. Kdybych jen tomu tehdy dokázala zabránit. Já hloupá  jsem tehdy skočila z útesu, abych mohla spatřit jeho, tedy spíše mou halucinaci. Strhl mě tehdy proud a už jsem byla jen vlásek od smrti, když mě zachránil můj nejlepší přítel Jacob.  Alice, Edwardova sestra, můj čin viděla ve svých vizích. Viděla, jak skáču z útesu, ale neviděla mě se vynořit. Neviděla Jacoba, který mě zachránil. On byl totiž vlkodlak a oni byli upíři. Byli to nepřátelé a Alice je ve svých vizích  nemohla viděla. Nakonec své rodině oznámila, že jsem pravděpodobně mrtvá.

To ale  ještě netušila, co se tou zprávou způsobí.  Edwardova další sestra -Rosalie, se rozhodla ho nešetřit. Poté, co se semnou rozešel, se rozhodl svou rodinu opustit a být někde sám. Já se snažila alespoň trochu žít a to jen kvůli Charliemu. Rosalie se ale poté, co se doslechla tu úžasnou novinu, rozhodla to Edwardovi prostě vyklopit. Edward byl na druhé straně světa, když ten hovor přijímal. když se to dozvěděl, věděl, co udělá.

Vytočil číslo našeho telefonu, který se u nás o chvíli později rozdrnčel. Zrovna jsem si vykládala s Jakem, Alice byla u nás na zahradě. Jacob zvedl otráveně telefon a poslochal. Pak jen něco nesrozumitelně zamumlal pod vousy a telefon s prásknutím položil. Byl naštvaný, celé jeho tělo se začalo nekontrolovatelně třást. Nechápala jsem, co ho tak mohlo vytočit. Opatrně, jsem se ho rozhodla zeptat:

„Jakeu, co se stalo, kdo volal?" ptala jsem se netrpělivě.

„Ta zatracená pijavice", vydoloval ze sebe Jake a já jsem myslela, že jsem se snad přeslechla.

To jsem ale na Jacoba zvýšila hlas:

„Kdo to volal, proč jsi mě s ním nenechal mluvit?“

„Klídek, Bello, byl to jen Carlisle Cullen a nechtěl s tebou vůbec mluvit," procedil krz zuby.

Napětí by se v tuto chvíli dalo krájet, dokud do kuchyně nepřiběhla zdrcená Alice.

Nechápala jsem, proč je tak nešťastná, dokud z ní nevylezlo jediné slovo:

„Edward."

Okamžitě jsem byla u ní, třásla jejími rameny a ptala se, co se děje. Když se Alice alespoň trochu uklidnila, sedla si na pohovku a takovou rychlostí, že jí bylo sotva rozumět, mi začala vše vykládat.

„Zaprvé, ten volající nebyl Carlisle, ale Edward. Když jsem jim řekla, že jsi skočila z útasu, zavolala to Rosalie Edwardovi a ten pak volal sem. Když mu pak Jacob řekl, že Charlie je na pohřbu, myslel tím, že je na tvém pohřbu a myslí si, že jsi mrtvá."

Uff, to se mi ulevilo. To je všechno? Edward si myslí, že jsem mrtvá, ale já jsem v pořádku. V tom případě není co řešit. Alice na mě ale jen překvapivě koukala a pak vyjekla:

„On jede do Itálie,  Bello.“

Tak tohle jsem nečekala. Ne, to nemůže být pravda. Ne, to ne. Moc dobře jsem věděla, co to znamená. Edward mi vyprávěl o jedné rodině, Volturiových, která v Itálii bydlela. Byla to něco jako královská upíří rodina. Pokud někdo porušil zákon, byl vyhledán a zabit. Sám Edward říkal, že kdybych už nežila, on sám by vyhledal Volturiovy a žádal u nich o smrt. V tu chvíli jsem pochopila. On si myslí, že já jsem mrtvá a rozhodl se jet do Itálie pro svou vlastní smrt!

Moje tělo zachvátila obrovská bolest a já se s výkřikem sesunula k zemi. V tu chvíli u mě stála Alice s Jakem  a stavěli mě na nohy. Ale jakou to mělo cenu. Můj smysl života se rozhodl vzít si sám život a oni si myslí, že vyskočím a řeknu:

„To je super?"

Nevěděla jsem co dělat. Přemýšlela jsem, jak by se tomu dalo zabránit, ale nemohla jsme dojít na nic kloudného.

„Bello, pokud bys chtěla, je tu malá šance na Edwardovu záchranu.“ Tak touhle větou si Alice naprosto získala mou pozornost.

„Ale je to velice nebezpečné, pokud se tam dostaneme a Edwarda nezachráníme, je velká pravděpodobnost, že zabijí i nás.''

Ta Alice snad není normální, myslela jsem si v duchu.

„A tohle je to jediný, co nás tady drží?"

Jestli ano, tak ať už Alice startuje auto.

„Ano, to je prakticky to jediné, co nás zde drží.“

„Dobře,tak jdi nastartovat auto a já zatím napíšu Charliemu vzkaz,“ otočila jsem se na Alici. Ta jen kývla hlavou a už byla pryč. Nervózně jsem pobíhala po celém domě a hledala nějaký kus papíru. Naštěstí už u mě stál Jacob a nějaký mi podával i s tužkou. Děkovně jsem se na něj usmála a napsala Charliemu, kde jsem a že to, co dělám je pro mě důležité. Nakonec mě Jake překvapil svou nabídkou, že se bude o Charlieho starat po celou dobu, dokud se nevrátím. Jestli se ovšem ještě někdy vrátím.

Tu myšlenku jsem zahnala a raději poděkovala Jacobovi. Bylo to pro mě důležité. Nakonec jsem naházela pár věcí do batůžku a vyběhla za Alicí, která už seděla v nastartovaném autě. Naposledy jsem se podívala na Jakea, na náš dům a kývla na Alici. Ta natúrovala motor auto a nejvyšší rychlostí jsme vyjely z Forks. Za chvíli jsme už byly ve Phoenixu a kupovali letenky na cestu do Itálie. Jen co se letadlo vzneslo, neudržela jsem se a usnula. Mohla jsem tak ale aspoň na pár hodin uniknout realitě.

„Bello, Bello vstávej,“ cloumala mnou Alice a já neochotně otevřela oči. „Za chvíli budeme přistávat.“ Moc růžově jsem se teda nevyspala, ale donutila jsem se aspoň dojít se opláchnout. Bála jsem se, ale ne o sebe, nýbrž o něho. Bála jsem se, že to nestihnu a on nepřežije. Ne, nebudu na to myslet. Rozklepaně jsem se  vrátila zpátky k Alici a za deset minut už jsme přistávali v Itálii na letišti. Alice se hrnula ke dveřím a jen  co se dveře otevřely, už byla pryč. Nechápala jsem, proč tak utíká, ale jen co jsem vystoupila z letadla, už tam stála a opírala se o žluté porsche. Kde ho vzala? Určitě ho ukradla.

Jen co jsem dorazila k ní, už jsem se ptala:

„Alice, kde jsi to probůh vzala?“

Alice se jen usmála. „Ještě řekni, že se ti nelíbí. Pro naše štěstí je rychlé. Tak už nasedej, nemáme moc času,“ poručila a sedala si za volant. Já jsem ji poslechla, opravdu jsme neměly moc času. Byla jsem nervozní a ruce se mi klepaly.

„Bello, neboj. Zatímco jsi spala, jsem měla vizi. Volturiovím jeho dar připadá natolik cenný, že je jim líto ho zničit. Dokonce mu nabídli, aby se k nim přidal. On ale odmítl a vymyslel plán. Dnes se totiž ve Volteře slaví svátek. Bude tam spoustu lidí a on se jim chce ukázat na slunečním světle. Volturiovi by ho ovšem nenechali. Máme čas do poledne.“

Sklonila jsem hlavu do dlaní a přemýšlela.

„Takže jaký je náš plán?“ zeptala jsem se.

Alice se chvíli věnovala cestě a pak promluvila:

,,Chce počkat, až bude slunce přesně na vrcholu. Mezitím dojedeme do města. Ty pak vystoupíš a poběžíš na náměstí. Tam ho najdeš. Bude stát pod věží s hodinami. Budeš se snažit ho nějak zastavit."

Tenhle plán mi moc sebevědomí nedodal. Jsem strašná nešika, zakopnu i na rovném povrchu a ještě mám utíkat? Zatímco jsem se oddávala pocitu neštěstí, dojely jsme do Volterry. Po celém městě chodili lidé v červených kápích, usměvaví a spokojení. Jak jsem jim záviděla.

Alice projížděla všemi různými uličkami, až v jedné prudce zastavila a křikla:

„Bello, dál už nemůžu, víš kde ho najdeš, utíkej!“ Na nic jsem nečekala, otevřela dveře a rozběhla jsem se neznámo kam. Až teď jsem si uvědomila, že nevím, kde jsou hodiny. Rozhodla jsem se utíkat rovně. Ve všech uličkách se procházeli lidé a užívali si oslav. Cestou jsem do nich vrážela a prodírala se davem. Neměla jsem moc času.

Nakonec jsem se dostala na náměstí. Ale tady bylo snad více lidí, než v celém Forks. Prodírala jsem se davem, občas jsem zakopla, až jsem se dostala k malé kašně. A tam jsem ho uviděla. Pořád byl nádherný. Snad ještě nádhernější, než jsem si ho pamatovala. Když jsem si vzpomněla na naše poslední setkání, našla si slza  z oka cestu ven. Ale teď jsem nemohla vzpomínat. Byla jsem tu, abych ho zachránila. Jenže kašna byla ani v  né třičtvrtině náměstí a ručička hodin se nezávratně blížila ke svému cíli. Tohle byl závod s časem, závod, který se nedal vyhrát. On  mezitím začal rozepínat svou košili, knoflík po knoflíku. Netušila jsem co dělat, ale nakonec jsme se rozběhla přes kašnu, neměla jsem čas obíhat ji. V tu chvíli ale on svou košili odhodil a chystal se vystoupit na slunce. Já se ale nevzdávala.

"Nééé, Edwarde, néé, stůj, nedělej to!“ křičela jsem, co mé hlasivky stačily. Ale on mě neslyšel. Udělal krok a jeho noha vstoupila do slunečního světla.

„Edwarde, prosím, nedělej to." Věděla jsem, že to nestihnu. Krok. Další krok na slunce. Teď už stál ve světelném kruhu celý.

„Né!“ křičela jsem zoufale. Z očí mi tekly slzy a já se mlžně dívala na tu scénu. Nejeden člověk se na mě díval jako na blázna. Ale pak lidi zaměstnalo něco jiného.

Hodiny začaly odbíjet dvanáctou a skoro všichni lidé pohlédli na hodiny. A pak ho uviděli. Všichni se dívali na Edwarda, třpytícího se ve slunečním světle. Slyšela jsem kolem sebe slova údivu. „

To je nemožné.“ Pro ně ano. Někteří lidé dokonce křičeli hrůzou, ale já křičela zoufalstvím.

Edward konečně otevřel oči a podíval se na své obecenstvo. Očima přejel přes celé náměstí, až se zastavil u kašny, na které jsem seděla já a skoro se dusila vzlyky, které pořád vycházely z mých úst. Oči se mu údivem rozšířily:

„Bello.“

„Edwarde,“ zašeptala jsem. Chtěl se za mnou rozběhnout, ale v té chvíli se z temné uličky začaly vynořovat osoby v černých kápích. Když je Edward uviděl, zůstal stát na místě a čekal, až k němu dojdou. Pochopila jsem. Ty osoby byly Volturiovi.

Přišli napravit škodu a potrestat upíra, který porušil zákon. Edward se lehce poklonil, ale stále nespouštěl oči ze mě. Najednou mě za ruku chytla nějaká osoba, ale já věděla, kdo to je. Alice. Podívala jsem se na její zmučený výraz. Když mě uviděla, jen mě pořádně obejmula. Všichni lidé zírali na tu scénu před nimi a čekali, co bude dál. Jedna osoba v černé kápi popošla trochu vpřed a oznámila, že oslava končí. Lidé chvíli trochu vyjeveně koukali, ale nakonec se sebrali a začali se rozcházet do všech stran. Nakonec všechny ty osoby přešly k Edwardovi a něco mu začaly vysvětlovat. On jen přikývl a nakonec se podíval na nás.

Věděla jsem, že je konec. Nakonec promluvil on, chvíli se tam dohadovali, až nakonec vykročil naším směrem. Tak teď jsem nic nechápala. Oni ho nechají jít? Nakonec jsem pocítila malý kousek naděje. Kdybychom jim třeba moli utéct. Edward se k nám blížil a v jeho očích byla vidět úleva. Když k nám došel, obejmul mě a políbil. Odtáhla jsem se.

„Promiň, že jsem nebyla rychlejší. Nechtěla jsem, aby si zemřel kvůli pocitu viny,“ zašeptala jsem.

On se na mě jen nechápavě podíval a začal vysvětlovat:

„Bello, nejel jsem sem kvůli pocitu viny, kdybych věděl, že jsi živá, už dávno bych byl u tebe a prosil tě o odpuštění. Tehdy jsem tě opustil jen kvůli tvému bezpečí. Miluji tě a nikdy tě nepřestanu milovat.“

Ta slova mi vyrazila dech. Všechno to bylo jako ve zlém snu. On mě miluje, já jeho taky a přesto nám není souzeno být spolu.

„Edwarde, taky tě miluju,“ odpověděla jsem a on mě umlčel polibkem. Nevím, za jakou dobu se odtáhl a otočil na Alici.

„Alice, děkuji ti za všechno, jsi ta nejlepší sestra, jakou jsem si mohl přát. Vyřiď všem a hlavně Esme, že jsem vás měl rád. A už běžte. Nechci, aby Volturiovi sebrali i vás." Na obou bylo vidět, že kdyby mohli, plakali by taky. Edward mě naposledy obejmul, políbil a zašeptal:

„Miluju tě.“

Vzlykala jsem, nechtěla jsem, aby odešel. Naposled se na nás podíval, kývnul, otočil se a odešel.

„Nééé!“ křičela jsem. Viděla jsem, jak se Edward zastavil, ale pak pokračoval dál k osobám, které nás teď zaujatě sledovaly. Jak já jsem je nenáviděla.

„Bello, Bello, pojď, tady už nemáme co dělat.“ Alice mě chytla za ruku a táhla pryč z náměstí. Já jsem se ovšem začala vzpouzet a odtahovat od Alice.

„Alice, pusť mě, prosím, jestli má zemřít, tak já taky,“ mluvila jsem zoufale.

Alice si mě ovšem nevšímala a dál mě táhla k žlutému porsche, které stálo o dva metry dál. Když jsem pokračovala v přesvědčování, zastavila se a podívala se na mě se slovy:

„Bello, pro mě je to taky moc těžké, ale snažím se zachránit náš život a ty mi to moc neulehčuješ." Teď jsem se styděla. Ona taky milovala Edwarda, i když jako svého bratra. Dosvědčovaly to její oči, byly plné bolesti, jako já sama. Přála jsem si, aby tohle byl jen sen, abych se probudila vedle Edwarda.

Ale tohle už se nikdy, nikdy nestane. Společně jsme nasedly do auta a jely zpátky na letiště. Ani dva dny tu nejsme a už letíme domů. Volterra a celá Itálie byla moc krásná, ale jak jsem mohla vnímat krásu této země? Věděla jsem, že se sem už nikdy nepodívám. Nedokázala bych se vrátit na toto místo, ale ve Forks to bude ještě horší. Vím, že Cullenovi něco tuší, ale jak se vyrovnají se ztrátou svého syna a bratra? Věděla jsem, že Esme bude zdrcená, víc než všichni ostatní. Ale určitě ne více než já.

Celý let do Seattlu jsem prospala, stejně jako do Itálie. Tam na nás čekala celá rodina Cullenových. Nejdřív vystoupila Alice, poté já. Určitě čekali, že za námi vystoupí i Edward, ale ten už se nikdy nevrátí. Alice k nim rychle doběhla a tiše jim vše pověděla.

Všichni byli zničení. Jak jsem předpokládala, především Esme, která začala plakat - bez slz -  zlomenými vzlyky. Celá rodina se začala objímat, ale pak si uvědomili, že jim někdo chybí a našli mě stojící na kraji přistávací plochy. Dívala jsem se na nebe a ptala se sama sebe, jestli tam je a jestli se na mě teď dívá.

„Bello“, slyšela jsem Esmein hlas. Stála hned za mnou.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem.

„Ano, nám taky, pojď ke mně holčičko,“ řekla, když viděla slzy v mých očích a sevřela mě v kamenném objetí...

Vrátila jsem se do reality. Uvědomila jsem si, že stále sedím na útesu a vzpomínám. Zase jsem se zadívala na nebe, které teď bylo černočerné. Možná bych se měla bát, ale já jsem se nebála. Už je to měsíc od jeho smrti. Přesně měsíc. A já se rozhodla.

Nebudu žít tam, kde on není. Věděla jsem, že to Charliemu ublíží, ale já už prostě nemůžu. Vstala jsem a přešla na úplný kraj útesu. Právě tady to začalo a taky skončí. Doufala jsem, že tentokrát se zde neobjeví Jake, ani nikdo z Cullenových, aby mě zachránili. Chtěla jsem to skončit a být s ním. Naposledy jsem se zadívala na měsíc, usmála se a zašeptala:

„Miluju tě.“

Naklonila jsem se dopředu, převážila se dopředu a pka jen padala a padala...

Autor: alicecool (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest v srdci: