Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Blond? Ne, jsem bruneta!

26.12.2010 (17:00) • BellaCullenSwan • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4135×

Ach jo, už mě nebaví být taková. Tak zlá, protivná... Jsem úplný opak. Chovám se úplně jinak, než jaká ve skutečnosti jsem. Ve skutečnosti jsem milá, hodná a laskavá. Alespoň to o mně říkával můj táta, Charlie.

Teď sedím ve školní jídelně v partičce blondýnek. Ano, jsem blonďatá a nejsem na to pyšná. Chtěla bych zpátky svoje kaštanově hnědé vlasy. Musím nosit kontaktní čočky, protože být blondýna s hnědýma očima je pěkná kravina, jak říká Madison.

To kvůli ní jsem taková, jaká teď jsem. Nejraděj bych ji vůbec nepoznala. Jak já ji nenávidím. Ovšem, musím se přetvařovat. Vím, jak zlá ona dokáže být. Je taková pořád. Na všechny ostatní ve škole. Myslí si, jak ji všichni milují, ale to je omyl. Kdokoliv, koho se zeptáte, ji nenávidí. Stejně tak i já.

„Bello,“ oslovila mě Alice Brandonová.

„Ehm... Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem ji. „Děje se něco?“

„Ne. Jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli bys se mnou nešla na nákupy.“ Ajaj. Děvče, neměla si se mě ptát před partou.

„Nákupy? Bello, snad nechceš jít!“ křikla Samantha.

„Jak si to představuješ?“ ptala se Ginger.

„Ty bys šla na nákupy s někým jiným než s námi?“ Pro změnu Olivia.

„To se opovaž!“ Tuhle slovní přestřelku, které jsem se ani nezúčastnila, zastavila Madison. Koukla jsem se na Alici, která je všechny nechápavě sledovala. Podívala jsem se na ni a s promiň na rtech se otočila zpět na holky.

„Bello, tohle si vyprošuju! Nikdy, když říkám nikdy, myslím nikdy, nepůjdeš na nákupy oblečení s nikým jiným než s námi! Rozumíš?“ pokračovala Madison po tom, co Alice odešla.

„Ano, rozumím,“ odpověděla jsem. Musela jsem se tvářit provinile, jinak by mi nedala pokoj.

„Fajn.“ Zvedla jsem se a vydala se na hodinu tělocviku. Jakmile jsem vyšla z jídelny, čekala na mě Alice. Byly jsme takové „tajné přítelkyně“, nikdo nevěděl o tom, že spolu kamarádíme.

„Alice, omlouvám se za ten výstup. Moc ráda s tebou pojedu nakupovat.“ Začala jsem omlouvat holky, ale Alice jen máchla rukou, že to je v pohodě.

„Fajn. Uskutečníme to tento víkend. Pojedeme do New Yorku.“

„Alice?! New York? Jsi normální? Co řeknu Charliemu?“ protestovala jsem.

„Neboj, něco vymyslíme,“ mrkla na mě a pokračovala v cestě. Super. To, abych rozbila prasátko.

Tělocvik uběhl hodně rychle a já si to teď štrádovala přes parkoviště do svého autíčka. Mám ho ráda, ale náklaďáček je nezapomenutelný. Byl to můj miláček, a když přestal startovat, bylo mi to moc líto. Přece jen, byl to dárek od táty. Neobvyklé.

Možná bych se mohla představit. Jsem Bella Swanová a můj táta, Charlie, je náčelník policie. Nejspíš mě každý už zná, ale nikdo takovou, jaká jsem nyní. Patřím do holčičí party – B5. (poznámka autora: všechny jsou blondýny, takže to je jako blondes five.)

Vždycky jsem byla bruneta, ale to neví nikdo, krom mého táty. Ten jediný to tady, ve Forks, ví. To, že mám hnědé oči, ví většina školy. To kvůli B5 musím nosit kontaktní čočky. Madison totiž řekla, že nejsem pravá blondýna, pokud mám hnědé oči. Ani nejsem barbie, nebo tak něco. Snažím se nosit to nejnormálnější oblečení. V šatníku nemám skoro nic růžového.

Madison to hodně vadí, ale já ji v tomhle rozhodovat nenechám. Stačí, že mi vždycky vybere oblečení. Jen já si už vyberu barvu. Bydlím tady rok a půl – nastoupila jsem do prváku. Teď jsem v druháku. A před třemi měsíci sem přišla Alice.

Alice pořád mluví o nějakých nových spolužácích. Prý přijedou za pár týdnů. Mají být 4.

Stále ještě jsem seděla v autě. Na parkoviště se teprve teď hrnuli všichni spolužáci. Všimla jsem si jedné party. Jessica s Mikem, Angela s Benem, Eric s Miou a Caitlin. Všichni byli spárování kromě ní... Vypadala přesně jako já, předtím, než jsem se obarvila. Pěkná brunetka s hnědýma očima. Její bledost byla stejná jako moje. Byla stydlivá a stále měla oči sklopené k zemi. Moje přesná kopie.

Jak bych zase chtěla být normální... Zatřepala jsem hlavou s úmyslem tyhle myšlenky vysypat. Nastartovala jsem a vyjela domů. Po cestě mě ještě předjela Alice ve svém žlutém Porsche. Zatroubila na mě a zamávala mi z okýnka. Usmála jsem se na ni a odbočila na křižovatce. Ona odbočila na druhou stranu.

Zajela jsem na parkovací místo, zastavila a vystoupila. Zamkla jsem auto a pomalu se vydala ke dveřím. Z pod okapu jsem vytáhla klíč, kterým jsem si odemkla. Sotva za mnou práskly dveře, byla jsem vyzutá z lodiček. Ty boty mě jednou zabijou. Pomalu jsem vyšlapala schody a vešla do pokoje.

Sundala jsem si černou sukni a silonky, které jsem hodila někam za sebe. Místo toho jsem si vzala volné šedé tepláky a místo béžové blůzky jsem si vzala obyčejné černé tílko. Konečně jsem se cítila sama sebou. Ještě jsem si svázala vlasy do culíku. Vrátila jsem se do pokoje a s žuchnutím jsem dopadla na postel. Zavřela jsem oči a přehrála si chvíli, kdy jsem přijela do Forks.

„Ahoj, tati!“ pozdravila jsem Charlieho a skočila mu kolem krku. Neviděla jsem ho asi 5 let.

„Ahoj, Bell, jsi to ty?“

„Ano, jsem to já...“

„No, jen, že vypadáš jinak.“ Prohlídl si mě od hlavy až k patě. „Hodně jinak.“

„To víš, obarvila jsem se,“ usmála jsem se na něj a vyšla k východu.

Ani vlastní táta mě skoro nepoznal. Asi jsem se hodně změnila... Přesně si pamatuju první den ve škole.

Přijela jsem ke škole. Jsem nováček... Je polovina školního roku a já se zapisuju do prváku. Fakt skvělý... Vystoupila jsem ze svého náklaďáčku a dveře, které jsem zabouchla,  zaprotestovaly. Všichni se na mě koukali, ale já se zastavila na partičce blondýnek. Byly čtyři a dost nadějně mě sledovali.

Tašku jsem si dala na rameno a vydala se do kanceláře. V tu chvíli se ty dívky vydaly ke mně.

„Ahoj,“ volala na mě ta první – nejvyšší z nich.

„Ehm... Ahoj,“ odpověděla jsem nejistě.

„Já jsem Madison, tohle je Samantha, Ginger a Olivia. Ty jsi...?“

„Bella,“ dopověděla jsem a nechápavě je sledovala.

„Jak sis jistě všimla, jsme blondýnky. No a hledáme pátou. K nám do party. Nechceš to být ty?“ Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Nechtělo se mi patřit do nějaké trapné party... Holky jsou klasický bárbíny, to se pozná... všechny nosí růžovou! Ale mohla bych to zvážit...

„No... Budu o tom přemýšlet.“ Otočila jsem se a pospíchala do kanceláře.

O týden později

„Bello!“ křičela na mě Madison přes parkoviště. Počkala jsem, až přiběhne. „Jak si se rozhodla?“

„Asi to beru.“ Usmála se a skočila mi kolem krku. Vypadá to, že mám nové kamarádky.

„Fajn. Musíme ti změnit šatník... Jedeš domů?“ Kývla jsem.

„Dobře, pojedeme s tebou a potom nakupovat. Bereš?“ Hm. Co mám dělat? Zase jsem jen kývla.

Nákupy s holkama byly děsivé. Celou dobu jsem jen stála a holky mi nosily oblečení. Asi nevěděly, že jsem si tolik peněz nevzala. Když jsme byly asi v 6. obchodě, zastavila jsem je.

„Holky, to by stačilo. Nemám tady tolik peněz.“

„To nevadí,“ řekla Madison a vyšla vstříc dalšímu obchodu. Tentokrát optika. Zajímalo by mě, co tam chtějí.

„Tak, Bello, teď ti vybereme čočky.“ Koukla jsem se na ni, jako na svatý obrázek. Cože?

„Cože?“ řekla jsem nahlas, „na co potřebuju čočky? Já vidím dobře.“

„To sice ano, ale být blondýna s hnědýma očima je pěkná kravina! Viděli jste někdy blondýnku s hnědýma očima?“ konstatovala Mady. Holky jí jen přikyvovaly. Tak jsem přišla dokonce i o svoje hnědé oči. Nakonec jsme koupily modré, takže jsme mohly odjet.

Od té doby, co znám Alici, jsem jiná. Vždycky jsem byla Madisonin ocásek, kde byla ona, byla jsem já. Ale to se změnilo, co přišla Alice. Zase jsem chtěla být bruneta, chtěla jsem být plachá a stydlivá, jako předtím. Ale kdybych odešla od B5, určitě by mi něco udělaly. Ony se mě ujaly a já jim musím být vděčná. A svůj vděk dám najevo tak, že budu s nimi v partě.

***

Už uběhly dva týdny, co jsem byla v New Yorku. Alice se opravdu vyřádila... Myslela, jsem, že zešílím hned po prvním obchodu. Vlastně jsem si ani nic nezaplatila. Alice to stihla, ještě než jsem přišla k pokladně. Vždycky jsem jí vynadala, ale ona to jen přešla a šla do dalších obchodů.

Taky pořád mluvila o těch nových. Prý přijedou za dva týdny, což znamená dneska. Moc se těším. Jsem zvědavá...

Vstala jsem z postele a vypnula budík. Dneska se těším do školy tak jako nikdy. Přijedou ti noví spolužáci. Alice mi je popisovala. Prý je zná... Jmenují se Cullenovi. Oblékla jsem se do oblečení, co jsem si nachystala včera. Vlezla jsem do koupelny, kde jsem se mírně namalovala a dala si čočky. Sešla jsem dolů a nasnídala se. Moje snídaně znamená jogurt. Potom jsem si ještě šla vyčistit zuby. Podívala jsem se na hodiny a došlo mi, že jestli nechci přijet pozdě, měla bych jet.

Když jsem přijela ke škole, stálo tam krásné stříbrné Volvo.

Pohled Edwarda:

Zrovna jsme jeli do školy. Konečně jsme ve Forks. S Tanyou to bylo nesnesitelné. Musel jsem tam trpět... Emm a Rose se celou dobu věnovali jen sami sobě a Jazz na tom nebyl jinak. Byl stále na lovu, nebo někde pobíhal... Prostě nebyl k zastižení. Esme se starala jen o svoje domy a Carlisle zase byl v nemocnici. Tanya mě celou dobu pronásledovala... Teď se těším do školy.

Zabrzdil jsem a zaparkoval vedle Jeepu. Vystoupil jsem a šel si stoupnout vedle rodiny. Jako obvykle nás sledovaly oči všech přítomných. Kluci se mohli uslintat nad Rosalie a dívky zase nademnou, Jazzem a Emmettem. Ovšem Emm to vyřešil jednoduše. Chytl Rose kolem pasu a ještě k tomu přidal provokativní polibek. Když se začaly ozývat tiché nadávky, přestali.

„Kruci, kde je ta Bella?“ Slyšel jsem myšlenky dívky, která se jediná nezajímala o náš vzhled. Podíval jsem se na ni a zůstal zírat. Ta malá potvůrka! Alice... Znám ji ještě z našeho bývalého bydliště, kde jsme bydleli před tím, než jsme jeli do Denali. Přišla k nám a začala si povídat s Jasperem. Ona je upír asi tak stejně starý jako já. Nepamatuje si nic ze svého lidského života.

Na parkoviště přijelo auto, ze kterého vystoupily 4 blondýnky. Všechny byly oblečené v růžové nebo fialové barvě. Barbíny. Jak já je nesnáším.

„Páni, to je ale kus... Ten bude můj!“ Tak to teda nebudu! Tyhle myšlenky patřily té, co stála vepředu. Nejspíš něco jako vůdkyně.

„Sakra, ten je krásnej. Stejně bych ho nemohla mít, protože ten bude Madisonin,“ mumlala si v myšlenkách dívka napravo od Madison, jak jsem zjistil podle myšlenek. Myšlenky ostatních byly podobné. Takže je to jejich vůdkyně. Ale nejvíce mě naštvalo, že o mně smýšlely jako o obyčejné věci!

„Kde je ta Bella? Bez ní nemůžeme jít.“ Zase Bella... To by mě zajímalo, kdo to je. A když bez ní nemůžou jít, je snad ona jejich vůdkyně?

„Hele, už jede,“ ukázala jedna z nich. V tu chvíli se na parkoviště vřítil krásný Nissan z370. Ucítil jsem příjemnou vůni třešní a mléčné čokolády. Byl jsem zvědavý, co to bude. Jestli bude stejná jako tyhle blondýny, nebo úplně jiná. Zaparkovala a pomalu vystupovala. Já to v tu chvíli viděl zpomaleně.

Nejdříve byly vidět jen černé boty na podpatcích, potom následovaly skvostně dlouhé nohy v puntíkatých silonkách. Uplá bílá sukně krásně zvýrazňovala její dokonalý zadeček, který se mi ukázal, když se skláněla do auta. Následovalo černé tílko, schované pod bílým sáčkem. Jel jsem stále výš, až jsem se zklamal. Byla naprosto stejná. Blondýna s modrýma očima. Sledovala mě pohledem a já se zarazil. To není její pravá barva očí. Má čočky. Proč?

A hlavně, nemohl jsem jí číst myšlenky...

Pohled Belly:

Vystoupila jsem z auta a trochu si poupravila sukni. Sklonila jsem se do auta pro tašku a zabouchla dveře. Zamkla jsem auto dálkovým ovládáním a sledovala ty nové. Cullenovi. Stála u nich i Alice. Podívala jsem se na toho nejkrásnějšího z nich a zjistila, že se na mě taky dívá. Byl dokonalý. Hnědé vlasy s bronzovými odlesky přesně seděly k jeho zlatým očím. Přesně, jak mi Alice popisovala.

Jeho pohled byl zasněný? Nevím, ale zdálo se mi to tak. V tom se změnil. Díval se mi zaraženě do očí. Ehm? Jsem někde špinavá? Mám oko na silonkách? Podívala jsem se a nic jsem nenašla. Sakra, tak proč tak kouká? Nechala jsem to být a vydala se za holkama. Pořád jsem cítila pohled na zádech a měla jsem tendenci se otočit, přesto jsem tak neudělala.

***

Na obědě se holky nebavily o nikom jiném než o Edwardovi, jak jsem zjistila, že se jmenuje. Tohle mi bylo úplně jedno. Vím jen, že je naprosto dokonalý, ale nic pro mě. Já bych se mu nikdy nemohla líbit. Podle toho, jak o něm Madison básnila, chce ho. To je jasné! Nevěnovala jsem jim pozornost a přesunula ji k salátu, co mám na stole. Za chvíli jsem ho snědla a očima vyhledala Alici. Podívala jsem se na ni tázavě a ona jen kývla. Pochopila mě. Tohle bylo takové naše znamení, že můžeme jít na další hodinu.

Rozloučila jsem se s holkama a vstala. Odnesla jsem tác a když jsem odcházela ke dveřím všimla jsem si, že se na mě Edward dívá. Musela jsem uhnout pohledem, jinak bych asi spadla... Opravdu se mi líbí, ale vím, že mě, takovou nicku, by nechtěl... Alice se rozloučila s Cullenovými a mířila ven z jídelny, kde už jsem čekala já.

„Ahoj, Bello!“ skočila mi kolem krku a objala mě.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem ji a objetí jí opětovala.

„Dneska ti to moc sluší. Ovšem, to každý den,“ polichotila mi a já se usmála.

„Díky. Taky je to oblečení, co jsme kupovaly spolu, pamatuješ?“ poděkovala jsem, „a navíc, tobě to taky sluší,“ ohodnotila jsem její slušivý obleček. Černé kraťásky, zelené silonky a zelené tričko. K tomu měla černé kozačky.

„Ale jdi. Tohle jsme taky kupovaly spolu,“ máchla rukou ve vzduchu, jak to dělají ve filmech, až jsem se zasmála. Chvíli na mě koukala, ale potom se ke mně přidala.

„Myslím, že jdeme,“ špitla, když jsem zaslechla hlasy holek.

„Jo, to bychom měly.“ Rozešly jsme se rychlejším krokem a za chvíli jsme zacházely za roh.

Vešly jsme do učebny a pár lidí tu už bylo. Šla jsem se posadit na své místo a Alice si sedla za mě. Jako vždy. Pokud tu bude chodit někdo z Cullenů, bude si muset sednout za mě nebo za ni. A jako na potvoru do třídy vešel Edward a Jasper, jak mi řekla Alice. Jasper se usmál na Alici a mířil k jejímu stolu. Super...

„Ahoj, je tu volno?“ zeptal se. Přikývla jsem a sklopila pohled na lavici. Všimla jsem si, že se sem dívá Caitlin... Asi se jí líbí, ale komu ne?!

„Mimochodem, jsem Edward Cullen.“ Natáhl ke mně ruku. A sakra, teď ji budu muset přijmout a alespoň se mu podívat do očí...

„Isabella Swanová, ale říkej mi Bello.“ Přijala jsem ruku a ucukla nad tím, jak byla studená. Byla stejně ledová, jako Alicina, ale to už mi ani nepřišlo. Otočila jsem se na ni a ona se bavila s Jasperem. Asi je zná opravdu dobře.

Potom už se mnou nepromluvil. Vím jen, že na mě občas pohlédl, ale to bylo tak všechno. Naučila jsem se nečervenat se pokaždé, když mi někdo zalichotí nebo tak. Proto jsem se nečervenala. Ale kdybych byla ta stará Bella, byla bych rudá jako rajče.

Konečně se ozvala moje spása! Zvonek. Ale zajímavé bylo, že než jsem stihla schovat věci do tašky, Edward vyběhl z učebny. Jasper se za ním nechápavě díval, ale po rozloučení se s Alicí za ním rozběhl.

„Alice, co se stalo? Udělala jsem něco?“ ptala jsem se starostlivě.
„Nevím, co se stalo,“ smutně se usmála a odešla ze třídy. Nechala mě tam stát samotnou, jak to bývá ve filmech. Zamilovaný pár se rozchází. Dívka odejde a nechá stát svého milého samotného v dešti. Tak takhle jsem se teď cítila. Sice se se mnou nikdo nerozešel, nebo tak, ale stejně...

***

Už uběhl měsíc, co jsou tu Cullenovi. Edward začal chodit s Caitlin. A já bláhová si myslela, že by třeba chtěl mě... S Caitlin spolu tvořili dokonalý pár. Madison jí záviděla a už se snažila o několik pomst. Byla pomstychtivá, ale nikdy jí nic nevyšlo. Vždy tomu zabránil Edward. Bránil Caitlin, jako by to bylo to nejkřehčí sklo...

„Ach, Alice, já nevím, co mám dělat. Edward pro mě nic neznamená, ale když ho vidím s ní, chce se mi brečet. Něco rozbít! Poraď, prosím...“ škemrala jsem Alici, která mě jen sledovala se smutným výrazem.

„Bello, musím ti něco říct.“ Tvářila se vážně a já se začínala strachovat, co se děje.

„Alice, co se děje? Prosím...“

„Přijď dnes ke mně. Po škole. Můžeš?“ ptala se mě. Ano, po škole můžu...

„Jistě. Pojedu za tebou.“ Objala jsem ji a vydala se na další hodinu.

Jela jsem za žlutým Porschem, když se objevilo Volvo. Edward vezl Caitlin domů. Bydlela v mé ulici, kousek ode mě... Jejich dům byl skoro stejný jako náš. Ach, jak moc mi ta holka připomíná mě samotnou před dvěma lety...

Konečně jsme zastavily a Alice vystoupila. Vytáhla jsem klíčky a vystoupila taky.

„Pojď dál,“ zvala mě Alice u otevřených dveří.

„Alice, co se děje?“ ptala jsem se, jakmile práskly dveře.

„Posaď se. Myslím, že bys to neustála.“

„Dobře, mluv.“ Posadila jsem se na gauč a ona si sedla naproti mně.

„To, co ti teď řeknu, není vtip. Je to pravda. Rozumíš?“ Jen jsem kývla a vyčkávala.

„Bello, jistě sis všimla tolika podobností mezi mnou a Cullenovými. Jsme stejně bledí, máme stejné oči, jsme silní, rychlí... Živíme se krví...“ špitala to tak potichu, že jsem se bála, jestli jsem se nepřeslechla.

„Krví?!“ ujišťovala jsem se. Kývla... krví se živí upíři?!

„Jsi upír.“ Neptala jsem se, jen jsem konstatovala. Znova kývnutí.

„Cullenovi jsou upíři,“ hlesla jsem. Znovu kývnutí.

„A co jsi mi chtěla tak moc ještě říct?“

„Bello, já mám dar. Vidím budoucnost. A já viděla několik vizí, kde je Edward s nějakou brunetkou. Zezačátku to vypadalo, že se zamiluje do tebe. Takové pocity cítil Jazz, když Edward seděl vedle tebe, nebo když jsi přijela ten první den do školy. Jasper cítí emoce a Edward čte myšlenky. Jen tobě je číst neumí.“ Koukala jsem na ni s otevřenou pusou.

Já k Edwardovi nic necítím. Nebo snad ano? Co znamená ten pocit žárlivosti, když ho vidím s ní?! Co to znamená? Já se nemohla zamilovat! Ne! Promlouval jeden hlas. Ale ano, Bello, mohla! Zamilovala ses hned, jak jsi ho viděla. Proto jsi byla tak rozpačitá. Promlouval ke mně hlas druhý.

„Bello, ty ses zamilovala do Edwarda, že ano?“ Probudila mě Alice z myšlenek. Kývla jsem.

„Nechceš mi něco říct?“ zeptala se a já se zamyslela. Mám jí to říct? Myslím, že na to je ten pravý čas.

„Ano... Alice, já... Víš...“ Kruci, Bello, vzpamatuj se! „Alice, já, vždycky jsem byla bruneta…“ vyhrkla jsem to tak rychle, až jsem se bála, že to neslyšela. Skočila mi kolem krku a začala mě objímat. Nechápala jsem to.

„Bello, ty to nechápeš!“ začala, „v těch vizích s Edwardem jsi byla ty!“

„Ale Alice, já jsem blond.“

„No, ale ty se pěkně přebarvíš zpět na svoji barvu. Ty zpropadený čočky vyhodíš. Budeš zase ta Bella. Sice jsem ji nikdy nepoznala, ale už teď vím, že ji budu mít raděj,“ rozkazovala mi. Myslím, že to bude dobré. Já chci být bruneta!

„Tak dobře. Uskutečníme to za měsíc. Před tou párty u Cullenů.“ Mrkla na mě a já se rozhodla jít domů.

Sekundy se měnily v minuty. Minuty se měnily v hodiny. Hodiny se měnily v dny a dny se měnily v týdny. Než jsem se nadála, byl měsíc pryč a v plánu byla má velká přeměna. Ani nebyla velká, protože je to přeměna zpátky, k lepší Belle.

S Alicí jsme vyrazily na nákupy. Oblečení jsem měnit nechtěla, protože jsem si na něj za tu dobu zvykla. Alice se mnou jedině souhlasila, takže jsme mohly koupit jen barvu a nějaké pomůcky k tomu.

„Bello, jakou jsi přesně měla barvu?“ ptala se Alice vybírajíc barvu, která by pro mě byla ta pravá.

„Mahagon nebo kaštanová hnědá,“ odpověděla jsem jí.

„Dobře, vezmu tuhle, tuhle a tuhle.“ Popadla několik barev a vydala se k pokladně.

„Ve 2 příjdu k vám,“ upozornila mě Alice, když zaplatila. Jen jsem kývla a podívala se na hodinky. Vždyť to je už za půl hodiny. Nechala jsem to plavat a vydala se k autu.

Na mě velkou rychlostí jsem se rozjela domů. Tam už čekal Charlie.

„Ahoj, tati,“ zavolala jsem do domu.

„Doprd... čic!“ Uslyšela jsem tátu, jak kleje. „Bell?“

„Jo, jsem to já. Za chvíli přijde Alice. Jdu nahoru. Ahoj.“

„Jistě. Já jdu s Harrym na ryby, tak zatím,“ rozloučil se a já slyšela jen prásknout dveře.

Položila jsem tašku na postel a převlíkla se do tílka. K tomu jsem měla jen kraťáskové kalhotky a šla si dolů nalít pití. V tu chvíli zazvonila Alice. Šla jsem ke dveřím a otevřela je.

„Ahoj, Alice. Nejsi tu nějak brzy?“ ptala jsem se jí, zatímco jsem šla zpátky do kuchyně.
„Alice?“ zavolala jsem, když nešla za mnou. Šla jsem zpátky ke dveřím a zůstala stát jako opařená. Nikdo tam nebyl, ale všimla jsem si jen ujíždějícího Volva. Vtom se přede mnou objevila Alice.

„Páni, Bello, nejsi taky upír? Že bys taky uměla předpovídat budoucnost.“ Zasmála se Alice a drcla do mě.

„Oh, promiň, Alice, jen jsem slyšela zvonek. Asi se mi to zdálo,“ zalhala jsem a odvedla ji do pokoje. Párty začíná v osm večer, to znamená, že Alice má ještě 6 hodin. To myslím stihne.

Vytáhla čtyři barvy. Myslím, že mě by nestačila jedna. Vlasy mám do půli zad a ještě navíc jsou hodně husté. Začala je rozmíchával do misky. Když to měla, usadila mě pod ni a začala mi to patlat na hlavu. Protože to dělala svojí přirozenou rychlostí, měla to asi za 10 minut hotovo.

„Dobře, Bello, půjdeš si to smýt za hodinu. Je to jasné? Teď jdeme vybírat šaty.“ Zvedla se a přešla k šatníku. Začala se prohrabovat v šatech až nakonec vytáhla všechny. Hodila je na podlahu a zavolala si mě k sobě.

„Zkoušet si to nemůžeš, tak jak to udělá-“ zasekla se a ztuhla. Měla vizi. Po chvíli se na mě podívala a vytáhla černé šaty bez ramínek a k nim vhodné boty. Až teď jsem si všimla, že Alice měla nějaký vak a krabici. Rozepla vak a vytáhla z něj šatičky, ke kterým skvěle ladily boty.

„Páni, Alice, ty šaty a boty jsou dokonalé!“ pochválila jsem jí oblečení a šla k počítači. Zapla jsem písničky a sedla si na postel.

Pohled Alice:

Když jsem vytáhla šaty a boty a Bella mi je pochválila, byla jsem ráda. Věděla jsem, že se mu budou líbit, ale potřebovala jsem slyšet od někoho, že jsou krásné. Jsou sice úplně obyčejné, ale mně se líbí.

Už uběhla hodina a Bella si šla umýt hlavu. Chtěla jsem jí pomoci, ale ona mě vyhodila z koupelny. Posadila jsem se na postel a vyčkávala. Prohlížela jsem si její pokoj. Stěny lehce fialové. Velká dvoulůžková postel s povlečením zbarveným do fialova. Bella má asi fialovou ráda. Měkoučký koberec v tmavě fialové. Nástěnka, na které měla plno fotek. Vstala jsem a přistoupila blíže, sice jsem je viděla i z postele. Fotky, kde byla jako bruneta s ženou jí velice podobné. Nejspíš její matka. Fotka s malým štěňátkem. Potom fotky, kde už je blond. Fotka s tátou. S Madison, Ginger, Sam a Olívií. Se mnou...

Už jsem se těšila, až Bella přijde obarvená. Zaslechla jsem fén. Jako brunetka vypadala ohromně. Vlasy, které pořád nosila vyžehlené, měla na fotkách v jemných loknách. Spadaly jí asi až do půli zad. Vypadala opravdu krásně a já se těšíla, až příjde.

Klika cvakla a Bella vešla.

„Tak co?“ zeptala se nejistě. Já na ni jen ohromeně zírala a v tu chvíli jsem dostala vizi. Bella v bílém. Bella s kočárkem. Bella na louce. Konec.

„Alice?“ Třásla se mnou a já se „probudila“.

„Promiň, dostala jsem vizi.“ Jen chápavě kývla.

„Tak co?“ zeptala se znova.

„Dokonalé!“ Ukázala jsem jí palec nahoru a posadila ji na postel. „Musím tě začít chystat.“ Popadla jsem její kosmetický kufřík a začala malovat. Mohla jsem pracovat pomalu, když máme ještě tolik času. Na očích jsem jí udělala stíny kouřového stylu. Lehce jsem ji napudrovala a přidala trochu růže. Vypadala nádherně!

„Co s vlasy?“ zeptala jsem se pro sebe. Bella mě nejspíš slyšela, protože mi odpověděla:

„Natočit?“ Popadla jsem tedy kulmu a natáčela každý pramen zvlášť. Ovšem jen lehce, abych získala ten správný tvar. Ten, co byl na fotce.

„Hotovo!“ vykřikla jsem a utíkala pro oblečení. Bella se chystala k zrcadlu, ale já ji včas zarazila.

„Ne, napřed se obleč.“ Podala jsem jí šaty a Bella se oblékla. Obula botičky a vydala se k zrcadlu.

„Páni, Alice, to je...“ zadrhla se, „skvostné! Vypadám jinak. Hodně jinak,“ hlesla a jala se mě obejmout.

„Ano, já vím. Teď počkej, než se obléknu a můžeme jít,“ poručila jsem jí a posadila ji na postel.
Namalovala jsem se a trošku si upravila vlasy. Teď trčely do všech stran ještě více. Oblékla jsem se a usmála se na Bellu.

„Jdeme?“ Jen jsem kývla, a tak jsme mohly jít.

Pohled Belly:

Vypadala jsem jinak. Hodně. Byla jsem Alici vděčná. Pomalu jsme šly ze schodů a já ještě popadla bílé sáčko, které mi ladilo s psaníčkem, které jsem popadla cestou dolů. Alice už čekala v autě, zatímco já jsem zamkla a pomalu šla za ní.

Zastavily jsme u domu Cullenů. Mohla jsem se ukochat krásou! Dům byl naprosto krásný a já jen zírala s pusou otevřenou. Alice mě popadla za ruku, jinak bych asi nešla. Vzápětí jsme stály u dveří a vcházely dovnitř. Páni, tady to bylo snad ještě nádhernější!

„Bello, pojď, zábava je támhle,“ řekla mi Alice a dovedla do obýváku. Ovšem jako obývák to nevypadalo. Vypadalo to tu jako v nějakém baru. Všude diskotéková osvětlení a DJ-ový pult. Bar, za kterým stál barman. Páni! Alice se někam vytratila, nejspíš za Jasperem.

„Bello, vážně jsi to ty?“ ptal se zaskočeně Mike Newton. Otočila jsem se na něj.

„Jo, Miku, jsem to já.“

„Ty znáš moje jméno?!“ Tvářil se překvapeně.

„Ano, neměla bych?“ zeptala jsem se.

„No, já nevím. Promiň, musím jít za Jess.“ Otočil se a odkráčel. Já zase zůstala stát sama. Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Sakra, to každej musí přicházet z druhé strany? Otočila jsem se a tam stály holky! Všechny v růžové...

„Co si o sobě myslíš?!“ křikla Madison.

„Co prosím?“

„Jakto, že jsi bruneta?“ ptala se Olivia.

„Protože tohle je moje přírodní barva.“ Byla jsem klidná... zatím.

„Dobře, je ti jasný, že tímhle končíš v naší partě?“ ptala se Ginger. Sakra, to jsou vážně tak natvrdlý?

„Asi to nevíš, ale já ve vaší partě nikdy nebyla šťastná a vy jste všechny jen zlý a pitomý. Navíc jste zahleděný do sebe!“ V tu chvíli mi přiletěla facka! Zvedla jsem hlavu a dívala se do Madisoniny tváře v nenávistně grimase.

„Co si o sobě myslíš?!“ křikla jsem na ní a taky jí jednu vrazila. „Celou dobu, co jsem byla ve vaší partě, tě holky jen pomlouvaly! Všichni tě nesnáší a tím nemyslím jen sebe! Celá škola! A jestli sis někdy myslela, že bys mohla dostat Edwarda... Pche!“ odfrkla jsem si a odešla. Tohle holčička trošku přehnala, ale já se jí nebudu doprošovat.

Mířila jsem k baru, kde jsem se posadila na stoličku a požádala si o pina coladu. Nebyl problém v tom, že by mi ji nedali. Barman na mě mrknul a podal mi ji. Usmála jsem se a s brčkem v ústech jsem se otočila na stoličce.

Všude kolem hrála hudba. Všimla jsem si Rose a Emmetta. Taky Alice a Jaspera a pro moji smůlu i Edwarda a Caitlin. Zrovna, když jsem chtěla uhnout pohledem, Edward zdvihl hlavu a zahleděl se na mě. Chvíli mě sledoval, potom něco řekl Caitlin a rozešel se mým směrem. Jenže v tu chvíli jsem nebyla na Edwarda připravená a náladu jsem na něj také neměla. V duchu jsem děkovala davu teenagerů, který se mu postavil do cesty. Než zase odešli, já byla někde v trapu.

Najednou jsem se zastavila před schodištěm. Rozhlédla jsem se a když nikdo nikde nebyl, vylezla jsem po nich nahoru. Na menší poličku jsem položila pina coladu a šla dlouhou chodbou. Otevřela jsem první dveře a nahlédla do pokoje. Byla tu masivní manželská postel. Dveře jsem zase zavřela... Procházela jsem dál a dál, až jsem došla ke dveřím, které byly na konci chodby. Otevřela jsem dveře a zůstala koukat. Tento pokoj se mi zamlouval.

Vešla jsem dovnitř a potichu zavřela dveře. Obrovská postel s kovovým černým rámem. Na rámu bylo zasazeno plno černých lilií. Mých nejoblíbenějších. Zlatý povlak dával posteli jen dokonalejší zjev. Zeď byla obložena knihovnami. V některých byly knížky a v ostatních CD-čka. Velké stereo tomu všemu jen dominovalo. Okna, dosahující až k zemi, dávaly pokoji zrcadlový dojem a pokoj tak vypadal větší.

„Tady bys neměla být.“ Vyjekla jsem a otočila se na Edwarda.

„Omlouvám se já... hledala toaletu,“ vyhrkla jsem to první, co mě napadlo a chystala se odejít. To by mi ale Edward nemohl stát v cestě.

„Omluvíš mě?“ Zakroutil hlavou v nesouhlasu a přibližoval se ke mně. S každým jeho dalším krokem jsem já couvala. Narazila jsem lýtky do postele. Neudržela jsem rovnováhu a zády na ni spadla. Spadla jsem do měkkého. Edward se stále přibližoval...

Opřel se rukou vedle mé hlavy a naklonil se nade mě. „Co to děláš?“ špitla jsem a on se ke mně jen sklonil, druhou rukou mě přitáhl za krk a jemně otřel rty o ty mé.

„Edwarde...“ zašeptala jsem a přitáhla si ho blíž. Obdarovávali jsme se drobnými polibky. Začal mě líbat vášnivěji a já cítila jeho ruce všude po celém těle. Nejvíc mě zamrzelo to, že se hned odtáhl.

„Promiň,“ zašeptal, chytl se za rty a rychle opustil místnost. A kruci! Já se právě líbala s Edwardem Cullenem! V jeho posteli! Rychle jsem vstala a málem se zhroutila. Kolena se mi klepala a já myslela, že to neustojím. Motýlci v břiše naráželi jemně do stěn a lechtali mě. Dýchala jsem přerývaně a snažila se zpomalit si tep.

Když se mi to povedlo, okamžitě jsem vyběhla z pokoje a málem spadla ze schodů, jak jsem spěchala. Utíkala jsem a zastavila mě až studená ruka.

„Bello?“ zeptala se Alice, „kam jdeš?“

„Pryč. Musím pryč...“ zašeptala jsem a chtěla jít, ale ona mě držela pevně.

„Proč?“

„Edward,“ hlesla jsem a skočila jí kolem krku. „Alice, on mě nechce, chápeš to? Jenže já nechci nikoho jiného. Miluju ho!“ Začala jsem plakat. Alice mě vytáhla ven z domu a odnesla mě do auta.

„Bello, to není pravda, ale když si přeješ jet domů, odvezu tě.“

„Díky, Alice, díky...“ zavřela jsem oči a přestala vnímat. Probudil mě chladný dotyk na tváři. Otevřela jsem oči a zírala do zlatých očí Edwarda. Rozhlédla jsem se a posadila se na posteli. Kde to jsem?

„Bello?“ zeptal se Edward a pohladil mě po tváři.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se, protože doma jsem rozhodně nebyla.

„Jsi u mě doma,“ zašeptal a palcem pohladil mé pootevřené rty.

„A co tu dě... Alice.“ Pouze přikývnul a opět mě pohladil.

„Edwarde, tohle nejde,“ zašeptala jsem a snažila se vstát z postele. Jemně mě zatlačil na ramena a přinutil mě zůstat ležet. Vzpouzela jsem se mu, takže snahu vzdal a nechal mě posadit se.

„Bello, zůstaň ležet,“ zašeptal to tak něžně, až mi z toho poskočilo srdce.

„Proč?“

„Protože...“ zasekl se, „to bych si přál.“ Položila jsem se zpět do polštářů a očima stále sledovala Edwarda. Chce mě tady! Nejsem mu lhostejná! V duchu jsem se radovala...

„Dobře, co se stalo a proč mě Alice neodvezla domů?“ ptala jsem se.

„No, usnula jsi ještě než jste vyjely. Alici se nikam nechtělo. Vlastně jsem ji zastavil.“ Zamyšleně si mnul bradu a poté se na mě pouze krásně usmál. Poskočilo mi srdce a Edwardův úsměv se prohloubil, jako by ho slyšel. Opatrně, jako by si nebyl jistý, se ke mně nahnul. Očima se vpíjel do těch mých a jeho rty si našly moje.

Ovšem, utla jsem to, ještě než to začalo. Má přece přítelkyni.

Mezi obočím se mu utvořila bolestná vráska. Zahladila jsem ji prsty. „Edwarde, tohle nejde. Máš přece Caitlin.“

Vlastně jsem sama proti sobě. Když ho chci, nechce on mě, ale když chce mě, já jej ne. Chci ho a moc, ale on má Caitlin. A já nejsem mrcha! Teď to nejspíš vypadá, že ji kopíruji, ale tak to není. Já jsem byla vždy bruneta, jen si to nikdo nepamatuje.

„Omlouvám se…“ špitla jsem tiše.

Posadila jsem se a vzápětí spouštěla nohy z postele. Dotkla jsem se bosýma nohama koberce, který příjemně hřál a byl měkký. Rychle jsem se rozešla ke dveřím a Edwarda nechala zkamenělého sedět na kraji postele. Zavřela jsem dveře a šla po dlouhé tmavé chodbě pryč. Scházela jsem schody jeden po druhém a rukou se přidržovala studeného zábradlí. Byla jsem bez bot, ale to mi nezabránilo vyběhnout ven z domu. Všimla jsem si Alicina Prosche. Určitě jí nebude vadit, když se svezu domů. Její přirozená rychlost je mnohem vyšší, než rychlost tohoto auta. A stejně bude s Jasperem.

Vystoupila jsem a zabouchla dveře. Pořád bosky jsem šla po štěrkové cestě až ke schodům, po kterých jsem se bolestivě vyšplhala. Nahmatala jsem klíč pod okapem a odemkla si. Táta doma nebyl. Po cestě do pokoje jsem si rozepínala šaty, které jsem pohodila u dveří v pokoji. Popadla jsem noční košilku a vlítla do koupelny.

Vešla jsem do sprchového koutu a pustila teplou vodu. Zaklonila jsem hlavu a užívala si vody v duchu přehrávajíc si Edwardovy polibky. Tak dost! Nesmím na to myslet!

Konečně jsem ulehla do postele. Jenže sotva, co jsem si lehla, jsem opět vstávala. U okna stála mužská postava a já v ní poznala Edwarda. Rozběhla jsem se a skočila mu kolem krku. Jenže jsem si neuvědomila, co dělám, takže jsem hned seskočila a omluvila se mu.

„Bello, mně to nevadí. Tvoje objetí se mi líbí.“ To, co řekl, mě zaskočilo, ale hlavně potěšilo.

„Já si myslela, že máš Caitlin,“ zašeptala jsem a v hlase byla slyšet moje bolest.

„Já se s ní rozešel, Bell...“

„Co?“ vyhrkla jsem.

„Já se totiž zamiloval do jiné hnědovlásky. V Aliciných vizích.“

„Aha,“ špitla jsem a otočila se zády k němu. Po tvářích mi stékaly slzy. Chytl mě za ramena a otočil k sobě.

„Blázínku, pročpak pláčeš?“ ptal se, když mi slíbával slzy, „tou brunetkou jsi byla ty.“

„Co?“

„Ano. Isabella Swanová. To je dívka, která vlastní mé srdce.“ Nechápala jsem jeho slova, ale když mě políbil, začala jsem mu polibky oplácet.

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Blond? Ne, jsem bruneta!: