Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Blok číslo 11

14.03.2010 (20:45) • Niki311 • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 4662×

Blok číslo 11

Je mou povinností převyprávět tento příběh. Byla jsem pověřena, abych sepsala útrapy Heidy Volturi- člena královské gardy rodiny Volturiových.

Pokud máte silný žaludek, klidně čtěte dál. Pokud však máte radši příběhy méně děsivé, věřím, že se na jiném odkazu objeví příběh o malém, zubatém králíčkovi a pichlavém ježkovi. Buď okamžitě opustíte tuto stránku, nebo se pokusíte přečíst tento pravdivý příběh.

Takže... dnes je 14. března roku 2010. Zveřejňuji příběh z desáté kapitoly deníku jedné z mnoha zajatých maďarských dívek, která se dostala do neblaze proslulého Auswitzu...

Rok 1944, Polsko, Auswitz - Birkenau (Osvětim - Birkenau)

Tak, jako se lidé zrodili z popela, tak se v popel zase přemění. Náš prach se usídlí na tvářích mužů, kteří se budou lopotit s těli našich příbuzných. Kouř tisíců mrtvých nás bude vítat v nebeských výšinách a my... konečně dojdeme svobody za cenu života.

Bála jsem se budoucnosti. Bála jsem se toho, co se se mnou stane. Neexistovalo nic děsivějšího, než nevědomost. Nevědomost a bída. Lži a nenávist byla vedlejší. O to jsem se už nemohla tolik zajímat.

Můj příběh – ha! Příběh? Co to říkám? Příběh? On snad nějaký byl? Kdybych to jen příběhem mohla nazvat! Tu neskutečnou bolest. Tu nenávist... to vše, co mě potkalo... Kdybych jen mohla být někde, kde se tohle neděje. Třeba daleko, někde v lesech na konci světa.

,,Heidy,‘‘ zašeptala malátným, ochraptělým hlasem Sofie. Dusila se. Dýchání jí dělalo kruté bolesti a žebra jí vystupovala z hrudi. Kůže na ní plandala. Protože sotva jedla. Kdysi tak krásná dívka teď byla jen sketou. Ničím. Dokonalé křivky, které zdobily naše těla už dávno nejsou. To je minulost. Má jediná kamarádka na tomhle úděsném místě. Seznámily jsme se až před touhle budovou, kde teď spíme. Tam venku to ještě byla zdravá a silná. Milovala jsem ji jako sestru.

,,Co se děje, Sofie?‘‘ Můj hlas na tom nebyl o nic lépe.

Byla ke mě pevně přitisklá. Byla to naše jediná šance se alespoň trochu zahřát. Chladivé dřevěné přepážky, které oddělovali 5 osob a drželi dalších pět nad námi, páchly. Páchly našim vlastním potem a krví. Vše bylo zbudováno jen díky tomu. Jak já jsem snila, vrátit se zpět do minulosti. Zmizet, dokud jsem mohla.

Slyšela jsem dalších pár vzlyků od lidí pod námi a zachvěla se hrůzou.

Zítra už přežít nemusí nikdo. Stačí jen, aby velitelovi pukly nervy a postaví si nás do řady. Obě jsme se k sobě přitulily a její kostnaté paže se mi zaryly do hrudi - jestli se tomu už tak dá říkat.

,,Bojím se, Heidy... Tak moc se bojím,‘‘ šeptala a cítila jsem na svém těle její slzy.

,,Vždyť už máš číslo, tak ti nic horšího nehrozí,‘‘ lhala jsem jí. Tak moc jsem se nenáviděla, že jsem jí dávala falešné naděje, ale nemohla jsem jinak. Ona si nezasloužila trpět tím, že by znala svůj osud. Osud, který končí tam dole - v bloku číslo 11. V bloku smrti.

Sofie ke mě zvedla svoje uplakané oči, které se třpytily slzami. Děsivé, temné kruhy jen zvýrazňovaly, jaká bída nás potkala.

,,Slyšela jsem je...‘‘ šeptala a poposunula se výš ke mě. Její dech mě zastudil děsivě na krku. Hlavu mi položila na rameno a se slzami pokračovala. Nechtěla jsem to slyšet znova. Tohle jsem nemohla už déle vydržet. ,,Slyšela jsem, jak muži křičeli, aby si sundali věci. Jdou se koupat, ať se svléknou...‘‘ hlas jí přeskočil a celá se třásla. ,,Slyšela jsem skřípění těch dveří, jak je zavírají... jak zamykají.‘‘ Po tváři mi začaly stékat slzy. Nemohla jsem uvěřit tomu, že takhle skončíme i my. ,,Křik... stále je slyším, Heidy. Slyšela jsem, jak řvou bolestí... slyšela jsem, jak umírají! Stále je slyším!‘‘ vzlykala a já se k ní ještě víc přitiskla.

Na tohle nebyla slova. My jsme byli nic. I ten vzduch byl víc, než naše kosti, které chrastily při každém pohybu a oči, které sotva viděly.

,,Pšt...‘‘ slyšela jsem vedle nás ženu. ,,Neboj se zlatíčko, brzy tatínka uvidíme,‘‘ šeptala a já se zarazila. Nikdy ho neuvidí. Mohlo jí být tak okolo osm a třiceti... její dceři bylo šestnáct. Tak mladé...

,,Slyšíš ji?‘‘ pokračovala dál Sofie. ,,Slyšíš, jak se snaží maminka utěšit děťátko? A přitom jsem dnes viděla, jak je cejchujou. Viděla jsem, jak dávali i tobě ten cejch.‘‘ Přejela mi rukou po zápěstí. Číslo 77719. To jsem byla já. Jméno Heidy upadlo už dávno pro svět do zapomnění. Upřímně jsem doufala, že nepřikládají těm číslům nějaký smysl. Že bych snad byla 77 719, která půjde na smrt? Zaplašila jsem ty myšlenky a podívala se na Sofii.

,,Spi,‘‘ přikázala jsem jí. Nechci to už poslouchat! Nechci! Nechci vzpomínat! Naposledy jsem slyšela zaskučení a pláč všech okolo, než jsem upadla do spánku.

---

Bylo mi špatně. Špatně z toho, co jsme museli dělat. Muž za mnou se zbraní se stále ošíval. I jemu ten odporný puch dělal problém. Smrad spálených těl. Nemohl se asi s tím smířit? S tím, že každý den tu umírali lidé? Já ani nevím. Nejsem schopná přemýšlet. Jen jako stroj dál pracuju, abych prodloužila svůj život. Své přežívání.

Únava. Ta děsná únava a myšlenky na to, že už dál nemůžu. Zastavila jsem se a všimla si, že moje nohy se třásly. Třásly se strachem. Třásly se tím, jak slabé jsou. Jen kosti potažené kůží. Nic víc...

,,Was machst du! (Co to děláš?)‘‘ zařval na mě nevrle němec, když jsem se zastavila. Moje chroptění místo dechu mu nemohlo odpovědět.

,,Vodu,‘‘ zamumlala jsem maďarsky. Nerozuměl mi. Nikdy nerozuměli. Cítila jsem, jak mi praskl ret a malý proužek se líně kroutí po mé bradě.

,,Arbeit macht frei! Na! Was wartest du für? (Práce osvobozuje! Tak! Na co čekáš?)‘‘ Otočil zbraň a praštil mě do spánku. Zaskučela jsem bolestí a zakymácela se. Ani jsem se nemohla udržet na nohou! Zase jsem se dala do pomalého kroku a sotva přežívala.

Prach se mi lepil na tváře. Popel spálených mrtvol jsem vdechovala. Jejich duše se mi dostaly do plic. Působili mi takovou bolest! Nesnažila jsem se je vyhnat. Ale... nemělo to smysl. Oni už navždy zůstanou se mnou, dokud i já se nestanu popelem. Dokud i mě nezabijí a nespálí. Povezou mě na těch vozících... s dalšími pěti lidmi. Nahé a mrtvé nás povezou na spálení. Moje tělo bude hořet rychle. Dostatečně rychle. Kouř bude stoupat po cihlovém komínu vzhůru do oblak. Bude se mísit se vzduchem. Bude si užívat volnosti... Dokud se nerozplynu úplně.

Procházela jsem apaticky okolo strážníků. Odporem otáčeli tváře ode mě. S neskrývaným zhnusením zírali na tělo, které bylo dříve tak svůdné. Tak nebezpečně nádherné, že se každý mohl zbláznit jen proto, aby se směl dotknout mé ruky. Avšak to už je také minulost. Krása a bezstarostnost mládí pominulo.

Došla jsem až do umýváren. Lidé se tam tlačili jeden na druhého ve snaze, opláchnout se alespoň trochu špinavou vodou. Na nic jsem nečekala a tlačila se mezi ně. Sypali na sebe vodu z polívky, vodu z kýblů, vodu, která by se nehodila ani pro mytí nádobí. Namočila jsem v té špíně ruce a snažila se alespoň trošku se očistit od prachu. Lidé se na mě tlačili, tiskli a já stále bojovala dál za svou hygienu. Nadarmo.

,,Schnell! Die Wasser ist nicht nur für Ihnen! (Rychle! Ta voda není jen pro vás!) Popadl nějakou ženu za vlasy a prudce ji odstrčil ke dveřím. Tvrdě narazila do dveří a v nose jí křuplo. Bolestně zařvala. Okamžitě bylo ticho a němec nás propaloval pohledem. Nenáviděl nás. Tak jako celý svět. I Bůh. Tím, že se od nás odvrátil přinutil tolik lidí trpět. Nikdo k té ženě nesměl. Nesměli jsme jí pomoct. Nemohli jsme, protože jinak by nás bez lítosti zastřelil. Všechny. Jednu po jedné.

Oholili by nám vlasy, vytrhali zlaté zuby, vše, co má pro ně nějakou cenu by se využilo... Bylo mi z nich špatně. Žena se se slzami v očích zvedla. Z nosu jí stékala krev, ale přesto se postavila a čelila tomu surovci. Ten ji jednou mocnou ranou praštil do hlavy a ona se bezmocně sesypala k zemi.

,,Raus! (Ven!)‘‘ zařval na nás.  Všichni jsme sklopili hlavy a mlčky šli ven. Najednou mi někdo obmotal okolo paže prsty a prudce se mnou cukl pryč od davu. Srdce mi začalo bušit jako o závod a do očí se mi nahrnuly slzy. Už tak brzo? To mě zabijí teď? Co jsem jim udělala!

Byl neskutečně mladý. Skoro jako já! Mladý, krásný, živý a netrpící hladem... co víc si přát? Jediného, čeho jsem se na něm děsila, kromě skutečnosti, že je to nacistický vrah, byly jeho oči. Děsivé temné oči, které mě chtivě sledovaly.

,,Chceš žít?‘‘ vychrlil na mě mou mateřštinou a já nebyla schopna slova. On je vzpůrce?,,Tak chceš žít!‘‘ zavrčel na mě nepříčetně a zmáčkl ještě víc ruku.

Stále se ohlížel okolo sebe a probodával pohledem kolemjdoucí. Stráže si hleděli svého.

Nesměle jsem přikývla. Teď určitě vytáhne zbraň a zabije mě. Já to vím. Udělá to. To je jediný život, který budu mít. Jediné osvobození.

Potěšeně se usmál a přikývl. ,,Dobrá, dobrá...‘‘ šeptal a pustil mě. ,,Teď už jdi!‘‘ Automaticky jsem se zařadila do skupiny žen a šla s nimi spát. Naposledy jsem střelila pohledem směrem k tomu muži, ale už tam nestál. Jeho místo bylo prázdné. Jako kdyby se rozplynul.

Sotva jsem vešla do temné, nepříjemné místnosti, objala mě Sofie a vedla k našemu místu. S přehnanou opatrností jsem pomalu vylezla nahoru a lehla si. Ta žena, kterou tak surově praštil ten muž je určitě mrtvá. Ještě se nevrátila.

Slyšela jsem v dálce funění. Nepříjemně se mi zhoupl žaludek, když jsem si uvědomila, že právě někdo v koutě místnosti vykonává svou potřebu. Ale záchody tu nebyly. Kanalizace nebyla určena pro hmyz, jako jsme my. Jen dva džbány, o které jsme se ráno praly až přetékaly výkaly.

,,Zítra nás tam pošlou,‘‘ zašeptala ke mě Sofie a přerušila tak chod mých pomalých myšlenek.

,,Co?‘‘

,,Slyšela jsem je, jak říkali, že už jsme zbytečné. Prý se zjistilo, že ve vedlejším bloku kradly munici. Bojí se vzpoury. Zítra nás pošlou všechny s další skupinkou, koupat se.‘‘

,,Ne,‘‘ vydechla jsem. To ne! Ještě se mi nechce umřít... i když smrt by pro mě byla vysvobozením.

,,Kolikrát tě dneska praštili?‘‘ zeptala se mě a lehce se pousmála. Změnila téma, abychom na to nemyslely. Tma, která tu panovala byla občas přerušována světlem, které sem vnikalo zničenou střechou.

,,Asi sedmkrát, tebe?‘‘

,,Šest... Ach, já už se celkem těším,‘‘ zamyslela se.

,,Kam se těšíš, Sofie?‘‘

,,Za maminkou, za tatínkem, za bratříčky, Ottou a Karolem, za sestřičkou Marií...‘‘ Zase se mi rozjely po tváři slzy. Během jedné chvilky zmizela z planety celá její rodina. Spálení. Už jsou volní.

,,Spi už, Sofie, ať máš zítra dostatek sil.‘‘ Zacpala jsem jí pusu a nechala dál moje slzy kanout. Moje kamarádka už nebyla. Nebyla to kamarádka, ale jen to, co z ní zbylo. Zešílela. Zbláznila se. V noci ze spánku křičela jména. Musela jsem ji dusit vlastním tělem, protože by nás za to mohli zastřelit. Tady stříleli za zbytečnosti. Blbosti...

Každým dnem to bylo se Sofií horší. S každým vagónem lidí, které poslali do těch komor, se její stav zhoršil. Blouznila. Šílela. Slyšela to, jak ty osoby křičí. Ani muži už nebyli schopni dělat tuhle práci. Cpali do nich alkohol a prášky, které testovali na dětech. Jen aby je to otupilo a oni se necítili vinni. Tohle bylo dalším hřebíčkem do její rakve. Do naší rakve. Ona si vše brala až moc osobně. Byla tak milující.

Pevně jsem objala její kostnaté tělo a pokusila se jí zahalit alespoň tím kusem oblečení, který jsme na sobě měly. Jestli má pravdu a tohle je naposledy, co se vidíme...

Sotva jsem zavřela oči, vyčerpáním jsem usnula.

Ráno jsem jako vždy vstala a čekala, co se s námi bude dít. Jeden esesák nám hodil kousek chleba. Každý jsme dostávali jen kousek ztvrdlého chleba, který začínal plesnivět, ale tohle bylo rozhodně lepší, než nic.

Narvala jsem si ho do pusy a křoupala o sto šest.

,,Guten Morgen! Wir gehen zum Bad! Sie mussen duschen.‘‘(Dobré ráno! Jdeme do koupelny! Musíte se osprchovat.)

Všem asi hned nedošlo, co to znamená. Sofie se vedle mě zatřásla strachy, ale pak se jí na tváři objevil lehký úsměv. Ona je blázen!

Odevzdaně jsme vykráčeli z budovy ven. Naše oči oslepilo denní světlo. Bylo to odporné. Ozvalo se hromadné nabytí zbraní a deset posledních osob si nechali venku. Celé to tu bylo ohraničeno ploty s dráty a elektrikou. Nad vchodem sem, hlásal velký železný nápis: ARBEIT MACHT FREI – práce osvobozuje. Cynicky se nám vysmívali. Těm, kteří zemřeme. Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala ty myšlenky. Pro každého si jednou přijde smrt. Ale já alespoň doufala, že v jiné podobě.

V koutě zeleného porostu jsem si všimla pětice zamračených mužů. Seděli smutně na svých židličkách, v potupném oblečení a hráli. Byli to hudebníci. Zahrajou všem poslední písničku. Monotónní, nehezká, bez smyslu a srdce drtící písničku...

Velká dodávka s červeným křížem byla zaparkována u jedné z ramp. Mělo to uklidnit trošku ty, kteří nevěděli, co je čeká. Někteří se rychle hrnuli k zavlažovacímu systému a do dlaní chytali kapičky vody, aby se napili. Přidala jsem se k nim, protože kdoví, jestli ještě někdy ochutnám tu odpornou vodu. Nikdy. Odpověď jsem znala moc dobře. Do hodiny budu mrtvá...

Připojili jsme se ke skupině lidí, kteří kráčeli v úhledné řadě do útrob jejich hrobu. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak dalších sedm mužů nesou ke komínku těžké krabice. Třásla jsem se. Bála se víc, než kdy jindy ve svém životě. ,Svatá Matko všemohoucí, pomáhej nám v našich útrapách. Odpusť mi všechny hříchy, smiluj se nad mou duší, smiluj se nad mou duší, smiluj se nad duší bezcennou...‘ šeptala jsem v myšlenkách a po tvářích mi zase tekly slzy.

Moje kroky vedly až do jedné místnosti. Byly tam věšáky a lavičky. Nad železnými, ošuntělými věšáčky byla čísla. Oprýskaná, stará a děsivá. Malé tabulky na zdi hlásaly, kam co patří – ale to nám začalo opakovat i Sonderkommando.

,,Všichni se svlékněte! Jdete se vykoupat, takže hodinky, brýle, vše cenné si nechte v kapsách, oblečení sundejte, srovnejte si ho a opasky přehoďte přes věšák! Boty si prosím svažte tkaničkami k sobě! Ti, kteří mají sandále tak ať si je dají vedle sebe. Nechceme přeci, aby se vám věci ztratily!‘‘

Všichni poslušně dělali, co jim muž přikázal a já se zakuckala vzlyky. Pomalu jsem ze sebe sundávala každý kousek oblečení. Potupně jsem odhalovala své nehezké, kostnaté tělo, které bylo dříve tak svůdné...

,,Čepice si také pověste na věšáky! Cennosti si nechte tady, pokud se někdo bojí krádeže, dejte to mě a já vám to pohlídám, než se vrátíte! Zapamatujte si číslo věšáku, aby jste po koupeli našli své věci!‘‘ Každá slova toho muže se mi zařezávala do srdce. Proč to dělá? To neví, že jeho odstřelí nahoře, stejně jako těch posledních deset lidí z naší skupiny? V koutě místnosti jsem si všimla stolu, na němž byly věci, které si u něj nechávali bláhoví lidé, kteří mu věřili. Plyšáčci, brýle... snubní prsteny, hodinky, cennosti... Byly to všechno zrůdy!

Muž procházel uličkami a neustále vykřikoval stejné instrukce.

Se skřípěním otevřeli dva silní muži dveře a já poprvé a naposledy ve svém životě viděla to děsivé místo.

200 metrů dlouhá chodba. Vybílená. Osvětlená zářivým světlem. Stále pod tou bílou barvou prosakovala krev těch, kteří tu zemřeli před námi. Uprostřed místnosti byla řada sloupů. Rozdrásaných, ale toho jsem si všimla asi jen já. V jednotlivém sloupu byly díry. Připadalo mi to trošku jako mříže. Lidé už začínali být nervózní.

Na stropě byly otvory, kterými měla padat voda, ale jí přesně věděla, co nás zasype, sotva se dveře zavřou. Věděla jsem z vyprávění, co se přesně stane. Sotva se zavřou dveře, muži tam nahoře u té dodávky otevřou betonové víko. Mají na sobě určitě masky, aby je to nezabilo. Pomalu začnou sypat nafialovělé kuličky dovnitř, které se při styku se vzduchem se samy mění na plyn. Je to cyklon B. Padají pomalu komínem dolů, přímo k nám. Začne nás to dusit. Pomalu... ale jistě.

Zhluboka jsem se nadechla a všímala si, jak tam cpou stále více a více lidí. Já se držela u dveří a stále neměla dostatek odvahy vejít. ,,Jdi dovnitř, otevře se to tu za dvacet minut, zadrž dech!‘‘ přikázal mi hlas vedle hlavy. Okamžitě jsem se otočila, ale už tam nebyl.

Něco mi říkalo, ať ho poslechnu. Sofie se nejistě držela vedle mě a já křečovitě svírala její ruku. Prošla jsem okolo podrápaného, děrovaného sloupu a postavila se do kouta místnosti. Všichni se nedočkavě kupili pod otvory. Já se mezitím snažila od toho být co nejdál.

Slyšela jsem skřípění zavírajících se dveří a přikrčila se. Už to přichází. Zhluboka jsem dýchala a když jsem slyšela nějaké narážení malých částeček do trubice, věděla jsem, že to začalo. Začalo se ozývat hučení, neuvěřitelný hluk. Lidé se najednou dali do křiku. Došlo jim to!

Řvali, křičeli jeden přes druhého... Zarývali nehty do zdí, drásali se navzájem! Celá místnost se zalila kouřem a s tím se ozýval i kašel... Zuřivě se snažili dostat ven. Viděla jsem, jak dvě ženy udupaly, jen aby se dostali ke dveřím. Plyn se začal kupit odspoda. Proplétal se mi okolo nohou a stoupal rychle výš a výš.Stoupla jsem si na špičky a s hrůzou čekala na smrt. Čím výš budu, tím dýl budu žít! Docvaklo mi. Začala jsem se prodírat křečovitými těly nahoru. Tahala jsem za sebou malátnou Sofii. Šlapala jsem na ty lidi. Křičela jsem a snažila se dosáhnout ke stropu. Najednou mě někdo chytl za vlasy a škubl mnou zpátky na zem.

Cítila jsem na svých zádech drásání nehtů a z mých úst se vydral další výkřik. Dokud mě cosi nevrazilo do nosu a já se nezhroutila na vlhkou zem. Křik, bezmoc, smrt, krev, plyn, cyklon B, křik, bezmoc, smrt, krev, plyn, pláč a zase smrt... Další těla na mě mrtvá padala a já se propadla do temnoty smrti.

***

Bylo toho tolik... Lidé umírali. Vdechovali částečky toho plynu. Vdechovali plyn určený pouze pro deratizaci zvěře. Cyklon B. Jen hrstce se podařilo uniknout tomuto osudu, ale nebylo jich moc... Utekli pryč. Oni byli pak už jen chodící kostry, které oznamovaly, co se tam v těch koncentračních táborech děje. Pokud je dřív nezastřelili.

Matky, které v bolestech drásaly dětem kůži padaly na již mrtvá, nebo udupaná těla. Jiné si vyrvaly vlasy, rozdrásaly zase zeď. Krev. Zdi byly potřísněné krví. Plyn se usazoval na zubožených tělech lidí. A další umírali.

Jeden z esesáků, který kontroloval, jestli už všichni odpadli se stále nepříjemně ošíval. Nechtěl vědět, jak to skončí s ním. Půjde do plynu, nebo ho zastřelí tam nahoře? Lhal tolika lidem. I své vlastní rodině. Bylo mu z něj samotného špatně. Jeho kolega mu podal malou flašku. ,,Na, napij se,‘‘ poručil klidným hlasem. Muž si od něj vzal alkohol a vylil ho do krku. Slzy mu stékaly po tvářích a žaludek měl v krku. Tam v tom plynu... byla tam teď i jeho žena a děti.

Sonderák, který podal trpícímu flaštičku s alkoholem se jen nepatrně zamračil. Doufal, že ta holka přežije. Ta, co byla kost a kůže. Ta, co ho jediným pohledem učarovala. Nedýchal. Jediný nádech tady a všichni, kteří ho obklopovali, by zemřeli. Instinktivně se pousmál nad tou myšlenkou. Bylo by hloupé tu na ně zaútočit, když mu žaludek plave v krvi těch, kteří byli odsouzeni za smrt.

,,Halo! Öffnen Sie die Tür! Sofort! (Halo! Otevřete ty dveře! Okamžitě!)‘‘ zakřičel na ně velitel SS.  Ten tajemný muž ze Sonderkommanda, který se nedávno mezi ně nenápadně vetřel automaticky stiskl tlačítko a dvě elektrické ventilačky začaly odsávat nebezpečný plyn z místnosti. Počkali pět minut, než otevřeli ty dveře a naskytl se jim jeden z nejodpornějších pohledů na světě. Dva tisíce lidí. Dva tisíce nevinných leželi mrtví na zemi v nejpodivnějších polohách.

Muži se slzami v očích začali odklízet mrtvé. Jeden z nich, který tam měl ženu a děti... Sotva zahlédl svou milovanou, padl na kolena a dal se do pláče. Přitiskl si kostnaté tělo své ženy k hrudi a propadal čím dal většímu smutku. Už žádná rodina. Nic není. Vše si vzala válka. Stále si pamatoval její krásný úsměv... radost, kterou mu přinášely děti...

Dva muži vzali hrubě těla jeho dětí a přehodili si je přes ramena. Bylo tu ticho. Nikdo se neodvažoval promluvit. Jen mlčky pracovali dál. ON stále však hledal tu, které dával naději v život. Opatrně nasál vzduch do plic a jeho oči onyxové barvy hledaly mezi spletenými těly vyvolenou.

Jemně bral těla jiných do svých silných paží a přesouval je na stranu. Dokud ji nenašel. Tělo té dívky bylo podrápané. Kůže sedřená a krev zaschlá.Ohlédl se okolo a zaposlouchal se. Dvě srdce tady stále bila. Bila jemně a opatrně. A jedno z nich bylo i to její. Neznatelně se pousmál a hrubě, jak to měli ostatní ze sonderkommanda ve zvyku, si ji přehodil jako pytel brambor přes rameno.

Kráčel ven a přeskakoval mrtvé. Vyšel ze dveří a tam ho zastavil jiný muž. ,,Chci ty vlasy,‘‘ zazubil se na něj.

,,Ne, já mám její vlasy, najdi si jiný, je jich tu přes tisíc, tak si snad nějaký najdeš,‘‘ odbyl ho.

,,Já chci ale i její vlasy,‘‘ vyštěkl na něj chlapík nevrle. Z úst mu páchlo a celý byl odporný. Záviděl tomu, který nesl tu dívku, že je stále tak silný a v kondici, i když je tu přes dva měsíce. Hodně jich za tu dobu odešlo navěky. Nevydržely podmínky nejhoršího života.

,,Buď mě necháš jít ven i s jejíma vlasama, nebo vyrvu ty tvoje, kryso! Ustup!‘‘ zavrčel na něj. ,Aro mi řekl ať najdu někoho a já ji našel. Tak ať mi neleze do cesty!‘ přehrávalo se mu neustále v mysli.

Člověk mu ustoupil z cesty. Pousmál se na toho lidského pitomce a hodil tělo dívky na vozík. Na těla pěti dalších lidí. Vezl je úzkými chodbami směrem k pecím. Když se octl ale u vchodu, ohlédl se přes rameno. Nikdo ho nevidí. Nikdo tu není. Popadl její tělo a rychle ho vecpal do temného kouta. Přehodil přes ni látku a rychle pokračoval dál.

Předal vozík dalšímu kolegovi a spěchal zpátky k ní. Heidy byla v bezvědomí. Nos měla zlomený a celé její tělo bylo rozdrásané nehty a kůže zdobena podlitinami. Vzal ji do náruče a naposledy se ohlédl, aby ho nikdo neviděl.

Demetrovi dalo zabrat, dostat ji až ven. Za zdi tohoto místa. Musel ji celou zabalit do pytle a nést na zádech. Byla lehoučká. Když zmizel z dohledu všech, rozběhl se svou přirozenou rychlostí pryč. Pryč odsud. Spěchal co nejdál. Všude však cítil ten nesnesitelný pach pálení mrtvých. Jako kdyby ho pronásledoval. Zatřásl se nad tou mylšlenkou, že by byl člověk. Zastavil se až v hlubokém lese poblíž říčky.

Byl připraven na vše. Věděl, jaká je to zodpovědnost, přinést Arovi exemplář. Tak krásný, i když zničený exemplář. Položil její tělo na zem a přikryl ji tím pytlem. Svlékl ze sebe vestu a snažil se jí poskytnout jakkoliv teplo, které potřebovala. Vytáhl z kapsy tři ampule a napíchl do nich injekci. Rychle dostal všechno do ní a třel jí kůži.

,,Halo, vzbuď se,‘‘ zašeptal opatrně, a přestával třít. Netušil, jak se chovat. Pohladil ji po stále mokrých vlasech a nadzvedl do sedu ochablé tělo. ,,Vzbuď se, Heidy, no tak, prober se, už je po všem. Popleskal ji co nejjemněji po tváři a její hruď se zatřásla. Začala kašlat. Její oči se prudce otevřely a dál kašlala.

Demetri se šťastně usmál. Přežije... Ona přežije, musí... Když už ji zachránil, zjistil její jméno a vyhrál boj o její vlasy, musí mu to nějak vrátit.

,,Heidy, Heidy, slyšíš mě?‘‘ Otupělé, unavené oči s kruhy ho našli a nepřítomně si jej prohlížely. ,,Jsem Demetri, pomůžu ti, byla jsi přes dvacet minut v plynu.‘‘ Říkal to tak hrdě. Ona na něj ale jen zírala a chrchlala. Vykašlávala krev a stále se zakuckávala. ,,Nesmíš se mě bát, já ti pomůžu. Viď že chceš žít?‘‘ Zase nic neříkala.

Zamračil se. Mlčení. Jako kdyby to už nestačilo. Natáhl se k říčce a nabral do dlaně trochu vody. ,,Pij,‘‘ poručil ji a přitiskl jí svou chladnou dlaň ke rtům. Lil jí do krku pomalu životadárnou tekutinu a uvažoval, jestli přežije.

Pokud přežije jeho běh, tak se stane zázrak.

,,Zavedu tě teď za jedním pánem. On ti pomůže.‘‘ Natáhl se k ní a vzal do náruče. Jako princeznu ji nesl a s lehkým úsměvem ji políbil na čelo. ,,Zavři oči,‘‘ zašeptal. Rozběhl se zase svou rychlostí do děsivého hradu ve Volteře.

---

O pár let později se hradem ozýval krásný, melodický hlas. Za božskou, dechberoucí ženou jako hypnotizovaní kráčeli turisté. ,,Vítejte ve Volteře! Držte se pohromadě, ať se tu neztratíte!‘‘ dávala instrukce andělským hlasem. Její půvab podtrhovaly vínové šaty a plné krvavé rty se při každém slově o sebe jemně otřely.

Pevné, svižné, krásné tělo, které sotva mohlo značit utrpení, kterým si prošla, se jemně pohupovalo při chůzi. Temné oči ochutnávaly každého na pohled. Už byla žíznivá.

,,Oh, jak krásný starý hrad! Tak zachovalé obrazy!‘‘ slyšela v davu. Lehce se nad tím pousmála. Za chvíli se z tohoto středověkého hradu stane hrad hrůzy.

Pomalu se blížila ke dveřím, kde se ležérně opíral její milenec. ,,Pokračujte vpřed dámy a pánové, majitel vás všechny osobně provede,‘‘ pousmála se a odtančila od skupinky. Přiskočila svůdně k Demetrimu a on ji pevně vzal do svého objetí.

,,Jdeme lásko?‘‘ zeptala se a jemně rty otřela o jeho hrdlo. Políbila ho na odhalenou kůži a Demetri mohl zešílet chtíčem. ,,Pojď, ať na nás taky něco zbude,‘‘ objal ji okolo pasu a rychle spojil na moment jejich rty. S prvními výkřiky, které se prodraly místností zavřeli dveře s nápisem: JÍDELNA a vrhli se na další oběti, které se tolik podobaly těm, kteří jí ublížili.

20. dubna, roku 1945 spáchal Adolf Hitler sebevraždu. Rozkousl ampulku ‚kianidu‘ a ve stejnou chvíli se zastřeli. Jeho tělo společně s tělem jeho novomanželky - Evou Braunovou – bylo spáleno.

7. května 1945 byl Berlín dobyt sovětskými vojsky a ještě téhož dne podepsalo Německo kapitulaci.

Téhož roku se Heidy stala upírkou a jednou z členek gardy královské rodiny Volturiových.

11. listopadu 1959 se Heidy s Demetrim oficialně zasnoubili a dostalo se jim požehnání i od Ara.

Tajně se vzali a až do konce své existence jeden druhého milovali. Heidyina minulost upadla do zapomnění. Však vzpomínky se rozplývají v mlze, stejně jako popel těch, kteří už nejsou. Sotva si vzpomněla na bolest, kterou kdysi dávno prošla...  přežila to, přežila koncentrační tábor ale za jakou cenu?

Já vám to povím. Za cenu jejího lidství a vzpomínek. Už navždy bude jen chladnou vražedkyní svých kořistí a bok po boku se svým Demetrim je bude zbavovat života, tak, jako zbavovali lidé po celé věčnosti života své nepřátele.

Omlouvám se, ale byla jsem pověřena převyprávět její děsivé lidství. Její strasti a útrapy. Já vás varovala, ať si jdete přečíst o šťastném zubatém králíčkovi a pichlavém ježkovi.

,Jen mrtví viděli konec války; jen mrtví vědí co to znamená žít.‘

Platón

Shrnutí povídek

Starší povídka ohledně k.t. - Hrozba cyklonu B

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Blok číslo 11: