Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Blind Mind - Svět za zdí 1/3

18.02.2011 (20:00) • Simiik • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2201×

Každá dívka ve dvaceti letech už ví, co chce dělat. Nebo má plány a sny, které chce uskutečnit. Mé sny se zdály být krásné a i reálné, aspoň pro mě. Jenže pak se vše zvrtlo. Moji rodiče tragicky zahynuli a většinu majetku, a že ho nebylo málo, jsem podělila já. Má starší sestra Silvia si to nenechala líbit. Vždy byla ochotná pro peníze udělat cokoliv. Peníze byly její láskou, zaprodala by i duši pro ně. Místo toho zaprodala mě, ne sice doslova, ale zavření do psychiatrické léčebny mi nepřipadá jako projev sesterské lásky. 

Možná to zní jak z nějaké telenovely, mladší sestra zdědí mraky peněz po mrtvých rodičích. Starší setra se jí chce pomstít a vzít jí peníze, proto uplatí několik psychiatrů a psychologů, aby dokázali psychickou nestabilitu mladší sestřičky. Čímž starší sestra shrábne všechny peníze a mladší bude nadosmrti hnít v léčebné. Ano, zní to jako z telenovely do doby, než se vám to stane a z diváka se stane hlavní aktér.

Svým způsobem jsem si vstupenku do léčebny předplatila sama. Jako většina holek z vyšší zbohatlické třídy jsem toužila po nějakém dobrodružství, neobešlo se to bez drog následovaných dvěma pokusy o sebevraždu. Pak bylo jednodušší pro specialisty, které má sestra najala, aby mě usvědčili z nesvéprávnosti.

No a teď jsem tady, ve své bílé místnosti, kde trčím už nějaký ten pátek a snažím se všem zaměstnancům zdejšího blázince dokázat, že nejsem šílená. Všichni jsou hluší a němí, peníze mojí sestry umlčely všechny. Možná bych si to i zasloužila, dříve by to bylo pro mě jediné východisko a určitě by mi zdejší lékaři pomohli, ale teď už to nepotřebuji. Šest měsíců předtím, než rodiče umřeli, jsem se vzpamatovala a začala od začátku. Žádné večírky, alkohol, drogy nebo nebezpeční přátelé. Žila jsem s čistým štítem a rodiče to viděli, obdivovali mou sílu a vůli. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč mi zanechali víc majetku, než Silvii.

Jenže je mi to vše k ničemu. V tento moment je ona venku a žije normální život, naplňuje své plány a sny. To já trčím tady a snažím se smířit s tím, že už nikdy nespatřím svět za těmito mřížemi. Mé síly mě pomalu opouštějí, vzdávám se naděje, kterou jsem si ještě donedávna uchovávala, nic a nikdo mi odtud nepomůže…

O den později

Otevřely se dveře. Ani jsem se nenamáhala zvednout hlavu a podívat se kdo to je. Nejsem zvědavá, určitě to bude doktor, který na mně bude znovu zkoušet ty své terapie. Nechápu tu jejich zvrácenost. Proč mi to dělají? Když už všichni vědí, že tu jsem jen díky své sestře. Všichni vědí, že jsem naprosto zdravá. Ale oni ne, musí mě ještě dorážet tím, že na mě zkouší své různé metody léčení a náramně se u toho baví.

„Vy jste Mary Alice Brandon, narozena 3. května roku 1989?“ Hlas, kterým se ptal, jsem tu ještě nikdy nezaslechla. Vzhlédla jsem a uviděla muže, který vypadal dokonale. Vysoký, černé husté vlasy, které měl po ramena, mi připomínaly havraní peří. Byl neskutečně bledý a jeho oči. Nikdy jsem takovou barvu neviděla. Žádný člověk, kterého znám, se nemůže pochlubit barvou očí, jako má on. Jeho oči vypadaly jako zlato nebo spíš jak jantar.

„Vnímáte mě, slečno Brandnová?“ Jeho hlas zněl jako nový uklidňující přípravek. Připadala jsem si krotká a uvolněná.

„Ano, vnímám vás. Kdo jste?“

„Váš nový doktor.“

„A má můj nový doktor jméno?“ Po celou dobu naší konverzace jsem z něj nespouštěla oči a on to samé.

„Patrick Wells,“ odpověděl mi a nepatrně se přitom usmál. Vůbec mi nepřišlo, že je to můj doktor a že mě tu má „léčit“. Spíš mi to připadalo jako rande naslepo.

„Když už jsme si ujasnili, kdo oba jsme, mohli bychom přejít k dalšímu bodu naší schůzky a to je vaše léčení. Nějak se mi tu nelíbí pár věcí.“

Toho jsem se chytila, on je má možnost dostat se ven. Prudce jsem vstala z postele a chňapla jsem po jeho plášti.

„Musíte mi pomoci, nejsem nemocná a ani šílená. Jsem psychicky zdravá. Za všechno může má sestra, ona mě tu zavřela, aby mohla převzít můj podíl na dědictví. Prosím vás, pomozte mi se odtud dostat. Klidně si zítra doneste všechny možné testy a otestujte mou psychiku a zjistíte, že mluvím pravdu.“  Proč mu to vlastně říkám? Třeba je to další uplacený doktor mojí sestry. Ale něco mi říkalo, že to tak není. On je jiný.

„Víte, že to zní bláznivě a víte, kde jsme?“

„Ano vím, trčím v psychiatrické léčebně, ale vše je to pravda. Musíte mi věřit,“ prosila jsem ho a doufala, že ho přemluvím.

„Zítra za vámi opět přijdu a promluvíme si. Dnes zajdu za kolegou, který vás měl předtím na starosti, a proberu s ním váš stav.“

„Ne! On vám bude lhát, má sestra je všechny podplatila.“

„Máte to dobře vymyšlené, ale i přesto si myslím, že mi nelžete, je to podivné.“

„Zní to absurdně, ale je to pravda. Jen si dejte pozor, až budete pátrat, má sestra není hloupá a nebojí se nikoho.“

„Myslím, že ten kdo by se měl bát, nejsem já, ale vaše sestra. Nejsem jen tak někdo,“ řekl hlasem, který odmítal veškeré protesty. Pustila jsem se jeho pláště, jejž jsem do té doby křečovitě svírala v rukou a vrátila se na postel. On zavřel složku s mým případem a odešel.

Možná existují andělé, bledý na to byl dost a oči měl taky zajímavé.

Celý den jsem byla nesvá. Chodila jsem po pokoji a snažila se nějak zabavit, ale jak? Jediné, co jsem mohla dělat, bylo přemýšlet a přemýšlet. Doufat v tu malou jiskřičku naděje, kterou mi záhadný doktor naskytl. Až o mnoho hodin později někdo otevřel mé dveře. Myslela jsem, že mi nesou jídlo, ale mýlila jsem se. Byl to doktor. Na jeho tváři jsem poznala, že mé prosby byly vyslyšeny, zachrání mě.

„Tak, pane doktore?“

„Říkej mi Patricku.“

„Dobře.“

„Nemůžu nijak dokázat, že je tvá historka pravdivá, ale věřím ti. Když jsem s tebou mluvil, odpovídala jsi souvisle, sice poněkud bláznivě, ale dávalo to smysl. Měl jsem schůzku s tvým bývalým doktorem, dokonce jsem byl za tvou sestrou, která si na mě udělala čas. Musím uznat, že tvá sestra nevypadá zrovna mile,“ řekl a přitom se na mě znovu mile usmál.

„Takže?“ ptala jsem se opět.

„Pomůžu ti se odtud dostat. Zítra budeme normálně pokračovat v léčbě a hrát to jejich divadlo. Pak se uvidí. Teď si jdi lehnout a pokus se usnout.“

„Děkuji, Patricku!“ nadšeně jsem ho objala a rozbrečela jsem se jak malá holka. Je možné, že nesním? Je opravdu možné, že mě tento muž vysvobodí? Pustila jsem se ho a lehla si na postel, jak mi nakázal.

Druhý den jsem byla jak na trní, chtěla jsem znát jeho plán. Potřebovala jsem ho vědět a to hned. Dokáže to vůbec? Není jednoduché mě odtud dostat, kdyby šlo o někoho jiného, ale já jsem významný pacient. Díky mně má tento ústav vysoký příjem. Snad ano, určitě! Vypadal, že si je jistý, on stoprocentně našel způsob, jak mě vysvobodit z mého vězení.

Zapomněla jsem, že je dnes čtvrtek a v tento den jsou povinné procházky po parku, kterým se ústav pyšní. No, není to park, spíš je to kus prostoru, kde jsou keře, lavičky a stromy. Celý tento prostor je ohraničen betonovou zdí, přes kterou se nikdo nedostane. Vím to, párkrát jsem to zkoušela. Nevyšlo mi to, jako mé zbylé pokusy o útěk.

V doprovodu sestry jsem se procházela a snažila jsem se nemyslet na Patricka. Můj nový doktor, můj zachránce. Celou noc jsem o něm přemýšlela, nemohla jsem usnout. Vypadal tak jinak. Byl až příliš bledý. Albín nebyl, černé vlasy a tmavé obočí teorii o albínovi vyvracely. A ty oči! Musel nosit kontaktní čočky, nebo že by patřil mezi ty podivné lidi, kteří jsou hříčkou přírody? Ale včera, když jsem ho objala, byl chladný. Jeho tělesná teplota byla nízká, opravdu zajímavý muž. Otočila jsem se na sestru. Otráveně přežvykovala žvýkačku v puse, asi sdílí stejně nadšení pro vycházku jako já.

„Mohly bychom zajít až na konec, na tu lavičku kde nikdo není?“ zeptala jsem se jí. Jen přikývla. Sedly jsem si tam a obě tupě zíraly do země. Když jsem chtěla změnit objekt mého zírání, její telefon začal vyzvánět. Pohledem okamžitě střelila po mně. Telefony během směny nejsou zrovna v popisu její práce.

„Klidně si to vem,“ řekla jsem jí. Byla to mladá holka, určitě jí volal její přítel. Kývla a zvedla to. Během hovoru se oddálila od lavičky a pomalu se vzdalovala, aniž by si toho všimla.

Přestala jsem ji sledovat a soustředila jsem se na obrovský strom, který tu máme. Došla jsem až k němu, hlavu obrátila vzhůru a pozorovala jsem každou větev a větičku, které tento přenádherný strom měl. Najednou se v koruně stromu něco mihlo. Polekaně jsem sebou škubla. Byl to člověk. Když zjistil, že ho vidím, přestal se skrývat. Naklonil se blíž ke mně, abychom na sebe líp viděli. Byl to muž a ty jeho oči! Opět nějaká hříčka přírody? Tyto ale nevypadaly jako jantar, tyto měly barvu mé oblíbené rtěnky. Ne, měly barvu krve, byly rudé, krvavé…

„Kdo?“ vyslovila jsem otázku přiškrceným hlasem. Muž neodpověděl, jen mě pozoroval. Uslyšela jsem kroky, sestra! Otočila jsem se jejím směrem; jestli zjistí, že tu někdo je, tak je ten týpek v háji. Koruna stromu ho sice chrání, ale pokud sestra přijde blíž, jako já, tak ho spatří. Pohled jsem znovu upřela do místa, kde byl. Jenže on už tam nebyl! Zmizel, vypařil se.

Nedokázala jsem odolat. Musela jsem to povyprávět Patrickovi. Přišel hned po procházce.

„Ahoj, Mary,“ pozdravil mě. Při vyslovení mého prvního jména jsem se ušklíbla.

„Všichni mi říkají Alice. Mary se mi nelíbí,“ vysvětlila jsem mu.

„Promiň, takže, Alice, mám pro tebe novinku.“

„Já pro tebe taky,“ pronesla jsem záhadným hlasem, což zafungovalo. Prohlížel si mě pátravým pohledem, jako by to mohl vyčíst na mém nose nebo co.

„Opravdu? Chceš začít jako první?“ ptal se.

„Ne, ty začni. Moje nespěchá, na rozdíl od tvé novinky.“

„Dobře. Za dva dny mám mít noční službu. V noci jsou všichni nedbalí a je to nejlepší čas pro útěk.“

„Ale jak mě propašuješ přes bránu? Všude jsou kamery a jiná bezpečnostní vybavení.“

„O to se neboj, vím, jak tě odsud dostat, aniž by si toho někdo všiml, ale teď není vhodná doba na vysvětlování. Řeknu ti, až budeme venku z tohoto blázince. A teď ty, co máš pro mě za novinku?“

„Dnes, když jsem byla venku, někoho jsem viděla. Vypadal jinak, byl stejně bledý jako ty, ale oči měl rudé. Jeho vlasy byly blonďaté, svázané do culíku a trochu mi celkovým vzhledem připomínal rockovou hvězdu. Byl v koruně stromu a hleděl na mě, jako kdybych byla z jiné planety.“ Skončila jsem své vyprávění a pohlédla na Patricka. Byl celý nesvůj.

„Rudé oči? Jsi si jistá?“

„Ano, jsem. Nejdřív ty a tvá podivná barva očí a dneska on. Tento ústav je magnet na divnoočka.“ Jinak jsem to pojmenovat nedokázala. Patrick vstal z postele, na které seděl a začal přecházet po pokoji, jakoby se snažil vzpomenout nebo zjistit, kdo to byl.

„James,“ zašeptal po pár minutách.

„Ty ho znáš?“

„Cože?“ Byl úplně mimo. Jeho nálada se změnila během okamžiku.

„Ptám se, zda ho znáš, když jsi řekl James.“

„Já to řekl nahlas?“

„Ano, řekl jsi to nahlas a začínáš mě děsit.“

„Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit. To nic není, nevšímej si toho. Jediné, co tě má zajímat je tvá svoboda, která se ti vrátí za dva dny. Už musím jít, mám ještě další pacienty.“

A byl pryč. Spíš bych řekla, že utekl. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Toho druhého muže určitě zná, tím jsem si jistá. A vypadá to, že se ho i bojí, ale mně nepřišel nějak nebezpečný, až na ty oči, ty byly opravdu děsivé.

O dva dny později, noc

Netrpělivě jsem chodila po svém pokoji z jedné strany na druhou. Kde vězí? Určitě se něco stalo, něco zlého! Něco se pokazilo a on nepřijde, nebo si ze mě jen utahoval?

Najednou se prudce rozrazily dveře od mého pokoje a v nich jsem spatřila Patricka. Poprvé jsem v jeho očích viděla strach. Na sucho jsem polkla, přece jen se něco pokazilo.

„Co…“ nedořekla jsem to. Znenadání stál přímo přede mnou a pevně mě svíral ve svém chladném náručí.

„Musím tě ochránit. On si pro tebe jde a ublíží ti. To nemůžu dovolit. Musíš mi odpustit, co teď udělám, ale je to pro tvé dobro. Musíš žít, nedokázal bych být ve světě, kde ty nejsi. On tě chce zbavit tvého života, který pro mě hodně znamená. Prosím, Alice, musíš mi to odpustit, nemám jiné východisko.“

„Co ti mám odpustit?“ stačila jsem ještě ze sebe vyhrknout. Ale on mě nevnímal. Očima se zaměřil na mé hrdlo, které vzápětí... prokousl? Nevím, mohly to být zuby? Nikdy jsem si nevšimla, že by měl špičaté zuby.

Tyto hloupé úvahy mě brzo opustily. Hlavní věc, které mě teď zajímala, byla bolest. Bolest, která prostupovala celým mým tělem. Co mi to proboha udělal???

Druhý díl bude z pohledu Jamese.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Blind Mind - Svět za zdí 1/3: