Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Blesk

28.05.2010 (17:45) • Bubble • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3125×

Blesk

V lese to vonělo deštěm. Pořád pršelo, jen občas přestalo. Využila jsem situace, když Charlie nebyl doma a vydala se ven. Už tři měsíce jsem seděla doma a truchlila. Tři měsíce od okamžiku, kdy odešel. Tři měsíce, co jsem naposledy spatřila jeho tvář.

Všude bylo mokro a ze stromů kapaly kapky vody. Nohavice jsem měla mokré od vysokých kapradin. Procházela jsem místem, kde mě tenkrát opustil. Do očí mi vhrkly slzy. Neunesla jsem znovu tu bolest. Rozeběhla jsem se pryč. Musím co nejdál od toho místa. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Slzy se mi kutálely po obličeji. Neviděla jsem na cestu a bylo mi to celkem jedno. Hlavně že běžím někam pryč.

Pomalu jsem začala zastavovat. Opřela jsem se o kolena a vydýchla se. Srdce mi bušilo jako splašené. Posadila jsem se na kluzký kámen. Pořád jsem funěla. Větvemi prosvítalo jemné světlo.

Odhrnula jsem větve před sebou. Koukala jsem na rozprostřenou louku. Vylezla jsem z lesa a vydala se na louku. Kolem dokola ji obklopoval les, jen v jednom místě bylo slyšet moře. Došla jsem na kraj útesu. Naklonila jsem se dolů. Pode mnou byla dvaceti metrová propast do moře. Urychleně jsem couvla zpět.

Nebe se pomalu začalo zatahovat a  sem tam spadla kapka. Posadila jsem se do mokré trávy. Sledovala jsem pomalu se přibližující se mračna. Nebo osvětlil blesk a z dálky se ozvalo hřmění. Bylo jen slabé.

Vítr sílil a fučel mi do tváře. Vlasy mi vlály ve větru. Začalo pršet. Pořád jsem seděla uprostřed té nádherné louky a nehodlala se vrátit zpět. Oblohu rozpůlil další blesk a ozvalo se další hřmění. Tentokrát bylo silnější.

Hudba - Prosím pusťte si ji.

Blesk a hřmění.

Přišla jsem na hodinu biologie. Podala jsem učitelovi papír. Očima ho přejel a ukázal mi místo. Posadila jsem se vedle bledého Edwarda Cullena. Koukal se na mě svýma černýma očima. Zadržoval dech, bylo to hodně poznat. Přičuchla jsem si k vlasům. Nic jsem necítila, žádný zápach ani vůni. Pořád mě pozoroval. Začalo mi to být nepříjemné. Snažila jsem si toho nevšímat celý zbytek hodiny. Najednou vstal a vteřinu na to zazvonilo.

Vrátila jsme se zpět do reality. Vlasy i oblečení jsem měla mokré. Obloha se zatáhla ještě víc.

Další blesk a hřmění.

Stála jsem u svého náklaďáčku. Otočila jsem se na druhý konec parkoviště, kde každý den parkoval on se svojí rodinou. Stál tam opřený o své Volvo. Už zase mě pozoroval. Poprvé měl oči černé jako sama noc, minule je měl zlatavě hnědé a teď mě pozoroval tmavě hnědýma očima. Obrátila jsem se zpátky ke svému batohu. Za sebou jsem uslyšela kvílení brzd. Rychle jsem se otočila a spatřila černé auto, které právě jelo přímo na mě. V tu chvíli mě držel Edward a auto se zastavilo o jeho ruku. Odstrčil ho, jako by bylo jenom kus plechu. Nebyla jsem schopná jediného slova. Postavil mě na nohy a přeskočil auta. Ke mně přiběhlo ještě několik lidí. Za chvíli u mě stála půlka parkoviště. Ignorovala jsem je. Zajímalo mě, jak se ke mně dostal Edward tak rychle. Přísahala bych, že stál na druhé straně parkoviště u svého auta.

Déšť sílil a já pořád seděla na louce. Při každém blesku a hřmění, jsem si vzpomněla na chvíle s ním.

Třetí blesk a hřmění, další vzpomínka.

Seděla jsem v jeho autě. Vezl mě zpátky do Forks z Port Angeles. Předtím jsme seděli v restauraci. Nic si neobjednal, tvrdil, že má speciální dietu. V restauraci mi přiznal, že umí číst myšlenky. Všech okolo, jen moje ne. V autě bylo zapnuté topení.

„Už je mi dost teplo,“ řekla jsem a natáhla se k ovladači. Edward se natáhl také. Naše ruce se dotkly těsně před ovladačem. Byl studený jako led.

Všude kolem mě poletovaly kapky, se kterými si pohrával vítr, tak stejně jak si se mnou pohrává osud. Jednou dopadnou na zem a jejich trápení skončí, ale to moje ne.

Blesk a hřmění.

Najednou jsem seděla na jeho zádech a letěli jsme vzduchem. Zastavili jsme se na stromě. Začal šplhat nahoru. Držela jsem se ho jako klíště. Lezl neuvěřitelnou rychlostí. Byli jsme nad korunami některých stromů. Slezla jsem z jeho zad. Teď jsem stála několik desítek metrů nad zemí. 

„Páni,“ vydechla jsem. „Myslela jsem, že takové místo neexistuje.“ 

„V mém světě ano,“ odpověděl. Prolézali jsme větvemi. Byl to krásný pocit.

Ptala jsem se proč já? Proč já mám tak trpět? Proč mě tenkrát opustil? Tehdy říkal ta slova tak chladně a neústupně.

Další blesk a zahřmění.

Jeli jsme s jeho rodinou hrát baseball. Schylovalo se k bouřce. Ostatní členové už stáli na hřišti. Alice vyhodila míček. Ten se odrazil od pálky a ozvala se rána.

„Teď už chápu, proč musíte hrát při bouřce,“ poznamenala jsem.

Nikdy jsem baseball nehrála. Emmett a Edwardem se srazili. Teď se oba váleli na zemi. Najednou Alice skončila hru. Viděla jsem jenom několik čar a všichni stáli u nás.

Utápěla jsem se ve vzpomínkách. Při každém blesku jsem si vzpomněla na další událost. Při každé vzpomínce mě srdce bolelo čím dál víc.

Blesk a hřmění.

S křupnutím mi zlomil nohu. Zasténala jsem bolestí.

„Řekni Edwardovi, jak moc tě to bolí!“ provokoval mě James.

„Ne, Edwarde, nesmíš to udělat!“ křičela jsem. V tu chvíli se rozbilo okno. Do místnosti vletěl Edward, ale byl sám. Odhodil Jamese dál a zvedl mě ze země.

„Promiň,“ zašeptal. Chtěl vyskočit oknem, ale James ho držel za nohu. Stáhl nás dolů. Letěla jsem k zemi. Prolétla jsem mezi střepy. Z nohy mi tekla krev. Odhodila jsem střep, který se mi zasekl v ráně. Hleděla jsem Jamesovi přímo do tváře. Zvedl moji ruku ze země. Zakousl se do ní. Vyjekla jsem. Edward ho okamžitě odtrhl. Začali se prát. Svět se mi začal rozdvojovat. Točil se dokola. Zahlédla jsem Edwarda, jak Jamese drží pod krkem. Potom do studia přišli ostatní. Svět se roztrojil. Chvilku u mě seděla Alice. Pak se u mě vystřídalo ještě několik lidí. V zadu hořely plameny Svět se pomalu začal vracet do normálu a pak mě pohltila temnota.

Všechno mi jen připomínalo, jak moc mi chybí. Všechno bylo tak skutečné. Jako by se to stalo znovu.

Další blesk a hřmění.

Stála jsem hloučku Edwardovi rodiny. Byla jsem středem pozornosti. Dnes mi bylo osmnáct. Dostala jsem dárek od Emmetta. Krabice byla lehká. Zatřepala jsem s ní. Opravdu v ní nic nebylo. Podívala jsem se na Emmetta.

„Už jsem ti to nainstaloval do auta,“ poznamenal. „Škoda takového dobrého rádia do takové hérky.“

„Hele, neurážej moje auto,“ sežehla jsem ho pohledem.

Dostala jsem balíček od Carlislea a Esme. Zajela jsem prstem pod stuhu. Řízla jsem se.

„Au, řízla jsem se,“ zvedla jsem prst. Po prstu mi stékala kapka krve. Všimla jsem si Edwarda, jak mě odráží co nejdál. Letěla jsem vzduchem a dopadla na stolek. Mezitím Ostatní chytali Jaspera.

„Ššš, Jaspere. To je jen troška… krve,“ uklidňovala ho Alice. Seděla jsem na zemi a po ruce mi tekla krev. Viděla jsem jen šmouhu a Carlisle klečel u mě. Podívala jsem se Edwardovi do tváře. Utrápeně se na mě koukal…

Z očí mi vytryskly oči. Ten večer za všechno může. Bušila jsem pěstmi do země. Klouby jsem měla odřené a po tvářích se mi kutálely slzy.

Blesk a hřmění.

Přijela jsem ze školy. Na zahradě stál Edward.

„Pojď se mnou projít do lesa,“ nabídl mi vážným hlasem. Celou dobu se choval nějak divně. Nedotýkal se mě, ani nemluvil. Zastavil se a otočil se na mě.

„Budeme se muset stěhovat,“ řekl mi. Vysvětlil mi proč.

„Aha, budu muset něco říct Charliemu,“ odpověděla jsem. Mlčel. „Tím ‚my' jsi myslel…“

„Mě a moji rodinu," řekl chladně.

„Ale já chci jet. To s Jasperem nebylo nic.“ Tep mi zrychlil

„Bello, já nechci, abys jela," zavrčel. Nechápala jsem ho. Najednou jsem si připadala bezmocná.

„Nejsi pro mě dost dobrá…“

Ta slova mi pořád zněla v hlavě. Nejsi pro mě dost dobrá. Nejsi pro mě dost dobrá. Zacpala jsem si uši. Chtěla jsem se toho zbavit. Hlava mi praskala. Nedalo se toho zbavit. Nemá cenu bez něho žít. Bouřku jsem měla zrovna nad sebou. Chci skoncovat se životem. Už jednou jsem málem umřela. Tenkrát jsem prosila, abych ještě neumírala. Teď chci. Nechci žít na světě bez něho.

Postavila jsem se na nohy. Po tváři mi netekly průhledné slzy. Byly zbarvené do ruda. Do ruda jako krev. Nad hlavou se mi hromadila mračna.

„Miluju tě, Edwarde Cullene!“ vyhrkla jsem.

„Ne!“ ozval se sametový hlas. Otočila jsem se za ním. Běžel tam Edward, ale bylo pozdě. Tělem mi prolétlo tisíce voltů. Skácela jsem se k zemi.

Bylo krásné ho naposledy spatřit…

„Miluju tě, Edwarde Cullene!“ vyhrkla ze sebe dívka uprostřed louky. Po tváři jí  tekly krvavé slzy.

„Ne!“ ozvalo se z kraje. Z lesa vylétl chlapec s bronzovými vlasy. Dívka se po něm otočila. Ale bylo už pozdě. Do dívky udeřil blesk. Skácela se k zemi. Chlapec ji zachytil. Teď ležela v jeho náručí mrtvá. Srdce jí už nebilo. Vyprchal z ní poslední zbytek života.

On teď seděl uprostřed louky. Lituje toho, co udělal. Sklopil k ní hlavu a tiše vzlykal. Proč se jenom narodil? Proč to udělal? Udělal největší chybu svého života. Opustil ji a teď toho lituje. Ale čas už nejde vrátit.

Bouřka pomalu doznívala a on tam pořád seděl a tiše vzlykal. Přitiskl ji k sobě. Chtěl znovu cítit tu její sladkou vůni. Chtěl znovu vidět její červené tváře. Chtěl cítit její tep. Naposledy spatřit její čokoládové oči. Teď už to nejde. Zachumlal se do jejích mokrých hnědých vlasů. Jediné, co muže ještě spatřit. Zvedl hlavu k nebesům.

Z oka mu vytekla slza. Slza černá jako uhel. Tekla po tváři a zanechávala za sebou černou cestičku. Stekla mu z brady. Letěla vzduchem a dopadla dívce přímo na tvář. Smíchala se s krvavě rudou slzou. Stekly jí po tváři tak rychle, jak z ní vyprchal život…

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Blesk: