Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bláznův sen

17.06.2010 (10:15) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3272×

„Víš, Bello, já jsem takový odjakživa. Ve světě, který jsem zažil, už jsem platil za dospělého muže. Tehdy jsem lásku nehledal – ne, na to jsem příliš dychtil po vojenské kariéře; v hlavě jsem měl jenom tu idealizovanou válečnou slávu, kterou tehdy opájeli mladíky, které chtěli naverbovat – ale kdybych našel…“ Odmlčel se a naklonil hlavu ke straně. „Chtěl jsem říct, že kdybych našel někoho, ale to není ono. Kdybych našel tebe, nepochybuju o tom, že bych jednal. Byl jsem takový kluk, který by – jakmile by zjistil, že našel tu, kterou hledal – poklekl na koleno a snažil se získat pro sebe její ruku. Chtěl bych tě navěky, ačkoliv by to slovo nemělo zdaleka takové vazby jako dnes.“

Usmál se na mě svým pokřiveným úsměvem. Zírala jsem na něj s očima dokořán vykulenýma.

„Dýchej, Bello,“ připomněl mi s úsměvem. Dýchala jsem.

„Chápeš teď moje stanovisko, Bello, aspoň trošičku?“ Na vteřinku jsem ho opravdu dokázala pochopit. Zavřela jsem oči a viděla jsem se v dlouhé sukni a krajkové halence se stojáčkem, s vlasy vyčesanými nahoru. Viděla jsem Edwarda ve slušivém světlém obleku…

… V srpnu roku 1918…

… Procházel se chicagskou promenádou, točil vycházkovou hůlkou a přemýšlel nad tou úžasnou zprávou. Bylo to k neuvěření, že by se mohl dočkat své vysněné kariéry. Ne kariéry, ale budoucnosti. Nikdy nepatřil k jedincům, kteří chtěli mít všechnu slávu světa, jen chtěl pomoct. Při ochraně své země a svých blízkých. Věková hranice byla snížena na osmnáct let. Blížilo se to. Jeho velký den. Už jen deset měsíců.

Zasnil se natolik, nad povoláním vojáka, že si pozdě všimnul dívky, které svou hůlkou vyrazil z ruky slunečník. Oba doplňky se s hromovou ranou odmrštily k zemi.

„Nešiko, kam koukáte?“ rozlítila se dívka. Zmateně se pokoušel vše napravit, jenže v tom spěchu ze sebe udělal neskutečného hlupáka. Místo slunečníku se jí pokoušel nejprve vnutit svou hůlku, poté obojí, následně nic a až na závěr jí konečně podal její paraplíčko. Na tváři vykouzlil zpytující úsměv a vzhlédl. Omluvná slova mu zůstala viset v hrdle a jeho čelist se neslušně odporoučela k zemi.

Jemné mahagonové lokny zakryté elegantním kloboučkem, bledá pleť, velké oči vykukující zpod dlouhých řas barvy mléčné čokolády. Dokonale nedokonalé rty. Malá bradička řezaná do lehoučké špičky. Štíhlá tak moc, že měl nutkání ji chránit před lehkým vánkem, který si pohrával s krajkou na jejích šatech, aby ji neodvál do dalekých světů. Dokonalá!

„Omlouvám se, slečno. Prosím, přijměte mou nejupřímnější omluvu za mou nepozornost a nešikovnost. Dovolte, abych se vám představil, jmenuji se Edward Anthony Masen. Mohl bych se nějakým způsobem odčinit?“ Mluvil tiše a pomalu. Dával si záležet na každém slově zvlášť. Každé gesto si v rychlosti plánoval a neuvěřitelnou rychlostí vybíral nejhonosnější slova. Jeho hodiny strávené v knihách konečně dostaly prostor, aby se projevily. Anděl v modrých šatech si jej prohlédl od hlavy k patě. Děkoval Bohu, že se právě vracel od krejčího v novém, moderním obleku. Očividně se jí líbil. Její oči se na nepatrný okamžik rozšířily a rty se lehce pootevřely. Slýchával od své matky, Elizabeth, že je na svůj věk velice pohledný a i ta nejspořádanější dívka se zajisté musí ovládat, aby se neotočila, když prochází. Pokaždé se decentně zasmál a zrudl. Uvnitř něj se však prala skromnost s nadějí. Obzvlášť teď. Byl v šoku sám ze sebe, že touží… ne, prahne po tom, aby byl pro tuto dívku stejně dokonalý, jako je ona pro něj.

„Možná,“ odpověděla sametovým hlasem, který byl schopen přirovnat jen ke zvuku klavíru. Jeho vášni, jeho milence a přesto – bylo to chabé porovnání. Její hlas předčil i piano. Hladil jej na duši, bodal u srdce.

„Stačí vyslovit přání, lady.“ Uklonil se jí jemně. Měla jej ve svých dlaních. Byl její otrok od nynějšího dne, do konce svého života.

„Doprovoďte mě, prosím.“ Neváhal. Nabídl ji rámě a promenádním krokem mířili do míst, která jeho uším zůstala utajena. Bál se mluvit, dýchat, pohnout paží. Byl v křeči. „Odkud jste, pane Masene?“ začala konverzaci a on se třepotal blahem, že má tu čest, stát tu s ní.

„Z Chicaga, slečno…“ nedořekl. V celé své euforii přeslechl její jméno. Jak je to možné? Ne, to se nemohlo stát. Musela si jej nechat pro sebe, jinak to není možné.

„To se tedy ve městě vyznáte nanejvýš dobře, že?“ Přehlédla jeho odmlku a pokračovala ve zpovídání.

„Troufám si říct, že ano. Můj otec se v Chicagu narodil.“ Nepatrně svraštila obočí a zamyslela se.

„Masen… Masen… Není váš pan otec právník?“ vyhrkla po chvíli. Hrdě se vzpřímil a usmál se.

„Zajisté, slečno.“ Jeho společnice se rozesmála. Tentokrát svraštil obočí on. Netušil, co ji tak pobavilo.

„Omlouvám se, ale je to komické. Váš otec pracuje s mým,“ smála se. V duchu si rekapituloval všechny muže od otce z úřadu, ale žádný nebyl hoden, aby měl doma takový poklad.

„Je mi to trapné, ale bohužel si nedokážu představit, který z právníků by mohl mít za dceru takového anděla, slečno,“ dvořil se a upřímně se styděl, že tak málo zná rodiny kolegů svého otce.

„To ani nemůžete. Můj otec totiž není právník, pane Masene. Můj otec je vrchní velitel policie, víte?“ pronesla hrdě a pyšně. Konečně znal její jméno a strnul. Isabella Marie Swanová, dcera vrchního velitele policie, známá, jako Ledová královna. Muži z nejvyšší smetánky ji padali k nohám a ona? Odkopávala je s neuvěřitelnou lehkostí a ladností. Mnoho mužů kvůli této krásce skončilo se svým životem, když jim řekla s úsměvem na rtech své kruté – ne! Vlastní otec jej zapřísahal, ať to nezkouší a on mu vyhověl. Úmyslně se vyhýbal místům, kde Ledová královna trávila svůj čas. Salonky, kluby…

Osud tomu nejspíš chtěl jinak, proto mu ji poslal do cesty. On měl být ten, kterému řekne jednou – ano!

Ano! Jásal nad svou domněnkou, která se měla v nejbližších okamžicích ukázat, jako naprosto mylná.

Jako ve snách Isabellu doprovodil před policejní stanici, kde jim vyšel naproti její otec, jehož informovala pouliční hlídka o jejich příchodu.

„Pane vrchní veliteli Swane,“ pozdravil a jemně kývl.

„O, mladý Edward, jak se má otec? To je od vás milé, že jste doprovodil Isabellu. Dnes je všude taková spousta násilníků a pobudů,“ lamentoval.

„Naopak otče, pan Masen mi vyrazil z ruky slunečník a poté se nenechal odbít, dokud jsem nesvolila, aby mě doprovodil.“

Stál, jako kamenný sloup a nevěřil těm slovům, která pronesla. V očích se zablyštěly malé ohýnky. Vůbec nebyla Ledovou královnou. Byla pekelně zrádná a proradná. Sám ďábel ji dal do vínku krásu a ne anděl.

„Ale Isabello, to není možné,“ vymlouval jí její otec. Isabella semkla rty do úzké linky a přesto, že jej obviňovala z takové hanebnosti, byla nádherná.

„Chceš říct, že lžu?“ vyhrkla překvapeně a rozčíleně. Její otec se pral sám se sebou. Viděl mu to na očích. Nevěděl, jestli má své dceři věřit a vynadat synovi jeho přítele, nebo dát za pravdu jemu a poštvat si proti sobě tuhle andělskou Luciferku.

„Omlouvám se, slečno Isabello, pokud vás má nabídka omluvy přivedla k tomuto závěru. Jsem si jistý, že se to již nebude opakovat,“ zašeptal. Ač se snažil sebevíc, do jeho hlasu se vkradla lítost, nad tím, jaká je. Byl připravený padnout ji k nohám, kdyby jen trochu o to stála. Nejspíš se spletl. Proč by tohle krásné stvoření chtělo jeho? Obyčejného syna právníka, když může mít šlechtice? Uctivě se uklonil ji i jejímu otci a se vztyčenou hlavou se pokoušel odejít ze scény. To zvládneš, Edwarde! Utěšoval se a přitom věděl, že nechce jinou, než tuhle. Na věky sám. Jen on a armáda. Když nemůže mít Isabellu, nechce žádnou, rozhodl se.

„Edwarde,“ vyjekl hlas za jeho zády a on se prudce otočil. Stála tam s nesmělým výrazem a u nohou ji ležel kapesníček. Ihned jí ho chtěl podat. Plazit se u jejích nohou a žádat o její ruku. Jeho rozum ho však z neznámých důvodů zadržel. Vrchní velitel se otočil opačným směrem a předstíral, že nic nevidí. Možná nechtěl být svědkem jeho ponížení. Jemně se Isabelle uklonil a cítil tiché vítězství, když pochopila, že se nevrátí. Snažil se nesmát, ale na jeho tváři se stejně objevil zvláštně pokřivený a pobavený úsměv. Stála o něj. Jinak by tohle neudělala. Ne, Ledová královna určitě ne.

Její tvář byla šokovaná a jeho to pobavilo o to víc. Do tváří se jí nahrnul ruměnec. Bože, jak si mohl stvořit něco tak křehkého, krásného a zlého? Nebo to nebylo tebou? Mohla za to společnost, ve které vyrůstala? Haldy mužů u jejích nohou? Žádný, který dokázal odolat? V tom to přišlo… Odolá ji, Isabelle a to bude jeho vítězství. Ona bude potom jeho sladkou odměnou. Otočil se a nadšeně odešel pryč. Nechal ji tam stát s pohledem upírajícím do zad muže, který byl jediný, kdo dokázal říct Isabelle Marii Swanové – ne…

… Vytřeštila jsem oči a posadila se. Edward se nade mnou skláněl a jemně mě hladil po vlasech.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal.

„Já usnula?“ vyhrkla jsem ochraptěle. S úsměvem přikývl.

„Povíš mi, co se ti zdálo?“ vyzvídal pobaveně.

„Mluvila jsem ze spaní, že jo?“ zasténala jsem. Tentokrát se rozesmál. Znovu jsem zaskučela a schovala hlavu do dlaní.

To byl pěkně hloupý sen…

Mé shrnutí

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bláznův sen: