Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bít, či nebít, to je oč tu kráčí

05.02.2010 (19:30) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4000×

K mému tichému překvapení se po rozhovoru s Nessie vrátilo vše do starých kolejí. Samozřejmě jsem ji neustále sledovala na každém kroku. Pozorovala její chování, reakce, nálady a stav.

Carlisle mě ujistil, že je vše v pořádku a vypadá to na normální těhotenství. Nessie byla poloupír, což znamenalo, že měla lidskou část. Lidské schopnosti být matkou, jako jsem měla tenkrát já. Výhoda byla v upíří části, která jí zajistila nesmrtelnost za každou cenu.

Samozřejmě jsem měla pochybnosti. Sama jsem si prošla těhotenstvím s upírem. Nessie mi v břiše dělala pěkné neplechy a procento, že mi zlomí žebro tak nešikovně, že mi probodne srdce, bylo velké. I u ní to hrozilo. Její srdce tlouklo. Rentgen fungoval, což vedlo k přesvědčení, že tam bude cosi, co není upír. A přesto jsem ji pronásledovala na každém kroku. Edward na tom nebyl jinak. S každou změnou dceřiny nálady se měnil i on. Byl napjatý, nervózní a často podrážděný. V takových případech mizel z domu do lesů.

K mé nelibosti za doprovodu Tanyi, která, jakmile zjistila, že tam jsme, přihlásila se do školy s námi a trávila po našem boku víc času, než jsem dokázala skousnout.

Seděla jsem v obývacím pokoji a prohlížela si nový domov, když se Edward s Tanyou vrátili z jednoho výletu. Emmet na ně jen mávl z gauče a přepnul na další program.

Preventivně jsem ani nevzhlédla a napjala se.

„Ahoj všichni.“ Usmála se Tanya a natruc se posadila naproti mně.

„Napapaní?“ Vybuchl smíchy Emmet a hrdě se poplácal po rameni. V jiné situaci by mi to přišlo vtipné. Tanya se jen usmála a kývla. Edward se posadil na opěrku mého křesla a vtiskl mi do vlasů polibek. Cítila jsem z jeho oblečení Tanyi vůni, což mě vydráždilo.

„To je lásky.“ Sykla jsem a vstala. Edward jen povytáhl obočí a chvilku mě sledoval. Neřekl však nic. Viděla jsem mu na očích, že ví, odkud vítr fouká. Tanya se zavrtěla na gauči a nespouštěla ze mě oči. Bylo v nich vítězství.

Kdybych mohla, asi bych se pozvracela. Zavrtěla jsem hlavou a měla se k odchodu.

„Emme? Jdeš na lov?“ Křikla jsem přes rameno a nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že se můj velký bratříček zvedl z gauče a cválá za mnou.

„Bello?“ zavolal na mě překvapený Edward. Zastavila jsem a pomalu se otočila. Dala jsem si záležet, aby si toho znechucení všimla hlavně Tanya. Edward ke mně přešel a vzal mě kolem ramen.

„Děje se něco? Jsi v pořádku?“ hledal svým pohledem odpověď v mých očích.

„Mám hlad. Tak když dovolíš.“ Vytrhla jsem se mu jemně z objetí, přestože moje tělo křičelo po jeho dotycích. Chudák, mám vztek na tu blondýnu z divočiny a odnáší to on.

„Chápu, v pořádku. Promluvíme si potom, ano?“ Svraštil obočí. Byl rozhozený a nejistý. Malý démon uvnitř mě se zaradoval. Alespoň teď ví, jak je mě.

Neodpověděla jsem mu, jen kývla na souhlas. Pohledem jsem šlehla po Tanye, která se stále usmívala a vyběhla z domu. Přísahala bych, že na mě mrkla ve vítězném gestu. Připadala jsem si v tu chvíli, jako Hamlet, když váhal.

Bít, či nebít.

Samozřejmě jsem si to upravila přesně do ruky.

Emmet se držel vedle mě.

„Žárlivko.“ Smál se. Střelila jsem po něm pohledem a on o kus couvl.

„Nejsem žárlivka, Emmete, ale stejně to té blonďaté koze spočítám!“ Vrčela jsem. Schválně jsem nabrala na rychlosti, ale to Emmetovi nevadilo. Pár dlouhých skoků a opět se mnou srovnal krok. Zarazili jsme se až u velké skály. Sedla jsem si na jeden z kamenů a vytrhla ze země trs trávy.

„Co tě žere, sestřičko?“ Vyzvídal a postavil se proti mně. Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem tušení, co mi vadilo víc. Jestli těhotná Nessie, nebo ta blondýna s dlouhýma nohama v mém obýváku.

„Objasni mi něco,“ začala jsem a sumírovala jsem si v hlavě otázku, „jak je možné, že vše bereš tak v klidu? Umíš se naštvat?“ Zvedla jsem hlavu a čekala, co mi odpoví. Samozřejmě se začal smát.

„Ale Bello, nic neberu v klidu. Naštvat se umím, pokud je důvod, jenže ten jsem neměl hodně dlouho. Víš, když žiješ pár desítek let s touhle rodinou, naučíš se jim věřit. Je tu dost bláznů, co vyšilují při každé prkotině. Esme blázní, jakmile není v obchodě ten kus nábytku, jaký potřebuje, nebo když Edward odchází, což naštěstí v posledních letech není tak časté. Alice, když je Jasper hladový. Jasper cvokne - vlastně ne. Ten necvokne, ale Edward ano. Edward má smysl pro melodramatičnost, chápeš? Jenže ta se projevila až s tvým příchodem. Do té doby to bylo v pořádku. Rosalie je výbušné povahy. Spíš křičí a hází věcmi, ale nepanikaří. Carlisle ve všem hledá medicínu a tak se musel někdo ujmout role šprýmaře. Jinak bych zešílel. Tím, že ze spousty věcí udělám vtip, odlehčím situaci a někdy i zachráním. A nejen těhotenství Nessie, které je jako u normálních lidí, ale i tvoje, kdy šílela doslova celá rodina, jsem přečkal bez problémů. Jistě, že jsem se o tebe bál. Bál jsem se i o Edwarda, který by šel hned za tebou, jakmile by to dopadlo blbě, ale věřil jsem Carlisleovi.“ Upíral na mě oči a já zjistila, že mám pusu dokořán. Tohle byl od něj nejdelší monolog, jaký jsem slyšela. Něco na tom bylo pravdivé. Jisté skutečnosti o hysterii a panice v naší rodině. S mým příchodem se to akorát zkomplikovalo.

„Nessie si z toho nic nedělá.“ Zašeptala jsem, ale Emmet se jen ušklíbl.

„Pleteš se. Šílí strachy, ale zjistila, že je v domě moc plašících jedinců, kteří to zvládnou za všechny, tak dělá hrdinu. To má po mně.“ Povytáhla jsem obočí. Jak tohle mohl vědět? Kde bral tu jistotu?

„Jak si na to přišel?“ Emm se praštil do čela.

„Řekla mi to, Bello. Ta holka je jak stoletá babička, alespoň v hlavě. Je dospělejší, než vypadá. Nechce přidělávat starosti. Když pak zjistila, že to je v pořádku, řekla mi, že se na to i těší.“ Protočila jsem panenky.

„Je paličatá.“ Sykla jsem.

„Po kom asi je? Pokud mě paměť neklame, ty sis do toho taky nenechala mluvit, sestřičko. Ani Edward tě nepřemluvil, aby ses toho vzdala. Málem tě to stálo život. A nejen tvůj, ale i Prcka a Edwarda, což si v tu chvíli ignorovala. Sledoval jsem to. Možná sis nevšimla, ale Edward ty měsíce, co strávil u tvé postele, šílel. Ale nevzdal to, což jsem od něj čekal. Nikdy to nevzdá, chápeš? Nedovolí, aby se jeho rodině něco stalo, a pokud ano, doufám, že Jacob stihne utéct.“ Zasmál se. Zavrčela jsem na něj, ale on mě jen dloubl do ramen.

„Vtipný, Emmete.“ Sykla jsem.

„Jenže tebe nesžírá jen Nessie, co? Všiml jsem si, jak se tváříš na Tanyu.“ Smál se. Nejraději bych o něj zlomila kmen dubu. Snad by ho to na chvíli umlčelo.

„Nějak moc všímavý, ne? Od kdy se z tebe stal psycholog?“ Ušklíbla jsem se. Emmet pokrčil rameny a rozhlédl se.

„Vidí to všichni. I Tanya. Z počátku mi jí bylo líto, ale když jsem si pak všiml, že to dělá skoro naschvál, změnil jsem názor. A Edward je tak slušný, že jí nic neřekne. Hele, věř mi, miluje jenom tebe. Tanya je pro něj, jako králík.“ Tentokrát jsem se zasmála.

„Ale upírům se nedá věřit.“ Vykřikla jsem.

„To nedá, sakra.“ Konstatoval a podrbal se na hlavě.

„Jak si to myslel s tím králíkem?“ Moje zvědavost narostla a Emmetovi se blýsklo v očích.

„No je to býložravec. Roztomilý na pohled, ale netáhne tě to k němu. Voní, ale ne neodolatelně, jako masožravec. Dáš přednost dravé pumě, což jsi v tomto případě ty. Doslova!“ To přirovnání mě překvapilo.

„Já a puma? Emmete ty si zešílel.“ Smála jsem se.

„No vážně. Tanya je sice krásná upírka a skvěle se na ní kouká – ne, že mě udáš Rosalie – ale nic víc. Neláká tě to, když víš, že máš doma krásku, jako jsi ty a Rosalie. Edward mi tenkrát řekl spoustu věcí, když si byla ještě člověk.“ Usmál se na mě. Malý červíček zvědavosti se rval napovrch.

„Například?“ Zkusila jsem to. Emmet zaklonil hlavu a začal se smát.

„Povím ti to, protože snad konečně pochopíš, že se s Tanyou nemůžeš rovnat.“ Trhla jsem sebou. To jsem věděla už dávno, že se s ní nemůžu porovnávat. Vždyť ona byla krásná a sexy a blond. Já byla – Bella.

„Hele, já to myslel obráceně. Neber mě pořád za slovo jo?“ Reagoval na můj výraz Emmet a znovu mě dloubl do ramene.

„Ta moje verze byla uvěřitelnější.“ Zamumlala jsem. Emmet hlasitě vzdychl a práskl sebou do trávy u mých nohou.

„Chceš to slyšet, nebo ne?“ Zasmál se. Seskočila jsem z kamene a uvelebila se vedle válejícího se Emmeta v trávě.

„Jsem jedno velké ucho.“ Kývla jsem. Emmet zavřel oči a nadechl se. Jak dramatické. Neodpustila jsem si znuděný vzdech a Emmet se usmál.

„ Tenkrát jsme s Edwardem vyrazili na lov. Už si věděla, co umí, bylo to někde zpočátku vašeho seznamování – ahoj, já jsem člověk. Ahoj, já jsem upír – chápeš? Nejhorší lov, jaký jsem s ním zažil, věř mi. Edward byl úplně mimo…“

„No, nejspíš bych to měl říct sám, nemyslíš? Trošku přeháníš a nemáš cit pro detail.“ Ozval se za mými zády Edward. Strnula jsem, ale Emmet se jen rozesmál. Nejspíš o něm věděl, což jsem nemohla říct já.

„Jak dlouho tam stojíš?“ Vyhrkla jsem, ale neotočila jsem se. Na tváři se mi rozlil úsměv, při myšlence, co vše mohl slyšet.

„Pár minut, přišel jsem někde mezi tím, jak Emmet vyprávěl o králíkovi a mojí pumě.“ Zasmála jsem se. Jeho výraz moje puma mě zahřál víc, než jsem mohla doufat.

„Hele, já mám fakt hlad, tak si tu vrkejte a já mizím za medvídky.“ Rozesmál se Emmet a mávl na rozloučenou. Nečekal ani na odpověď.

Edward se posadil za má záda a stáhl si mě do náruče. Své rty přitiskl na můj krk a vzdychl.

„Mrzí mě, jak tě to trápí, lásko.“ Zašeptal.

„Je všude. Je jak hladová šelma, sleduje každý tvůj pohyb. Každý můj pohled. Vysmívá se mi.“ Rozvášnila jsem se a slova ze mě padala, jako kapky deště z bouřkového mraku.

„Je králík.“ Tiše a krátce se zasmál, než zvážněl.

„Ubližuju ti tím, viď? Hrozně se omlouvám, Bello. Kdyby si mi něco řekla dřív. Ale věř mi, že Tanya je jen přítelkyně. Ty jsi moje láska. Důvod mé existence, to, bez čeho nedokážu žít.“ Šeptal mi do ucha a hladil po kamenném břiše. Bylo to příjemné a v tuhle chvíli jsem mu vážně věřila každé slovo.

„Povíš mi ten příběh?“ Škemrala jsem. Edward se tiše zasmál.

„Hm.“ Přitiskl mi rty ke krku a začal vyprávět…

PŘÍBĚH

Emmet měl radost, že mě překvapí, ušklíbl a přesunul se tak, že byl připravený na mě skočit.

„No tak, Edwarde. Vypni to na chvíli a hraj férově.“

„To nejde vypnout,“ připomněl jsem mu.

„Přemýšlím, jak tě to lidské děvče drží dál od své hlavy,“ uvažoval. „Možná by mi mohla dát nějakou radu.“

Všechen můj humor náhle zmizel.

„Drž se od ní dál,“ zavrčel jsem skrz zavřené zuby.

„Nějaký háklivý.“

Povzdechl jsem si. Emmett si sedl na kámen vedle mě.

„Promiň. Vím, že právě procházíš složitým obdobím. Snažím se nebýt takový idiot, jako obvykle, ale mám to holt od přírody … „

Čekal, jestli se nezasměju jeho vtipu a zakřenil se.

Jsi pořád tak hrozně vážný. Co tě trápí tentokrát?

„Myslím na ni. Vlastně se o ní bojím, hrozně moc.“

„Proč bys měl? Vždyť ty jsi tady.“ Hlasitě se zasmál.

Ignoroval jsem jeho vtip a odpověděl mu.

„Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak jsou všichni křehcí? Co všechno se smrtelníkům může stát?“

„Ani ne. Ale myslím, že vím, na co narážíš. Při mém prvním střetnutí s medvědem jsem pro něho nebyl rovnocenný soupeř.“

„Medvěd,“ zamumlal jsem a přidal nový druh strachu na svůj seznam. „ Jako stvořené pro ni. Zatoulaný medvěd ve městě. Určitě by si našel právě Bellu.“

Emmet se zasmál.

„Zníš jako blázen, víš to?“

„Jenom si na chvíli představ, že by Rosalie byla člověk, Emmette. A narazila na medvěda … nebo by ji srazilo auto … nebo trefil blesk … nebo spadla ze schodů … nebo onemocněla.“ Slova se mi divoce řinula z úst. Ulevilo se mi, když jsem svoje obavy vyslovil – celý víkend mě zevnitř rozežíraly.

„A co požáry, zemětřesení a tornáda! Ach! Kdy ses naposledy díval na zprávy? Viděl jsi všechny ty věci, co se dějí? Krádeže a vraždy …“ Zatnul jsem zuby, najednou jsem šílel z myšlenky, že by jí mohl nějaký jiný člověk ublížit. Téměř jsem nemohl dýchat.

„Hej, hej! Zadrž, chlapče. Bydlí ve Forks, nebo ne? Může na ní akorát tak napršet.“ Pokrčil rameny.

„Emmette, vážně si myslím, že má nějakou extra smůlu. Vždyť se na to podívej. Ze všech míst na světě si vybere právě místo, kde upíři tvoří významnou část populace.“

„To ano, ale my jsme vegetariáni. To je přece štěstí, ne smůla, ne?“

„S tou její vůní? Určitě smůla. A je to ještě horší, vezmu – li v úvahu jak voní mě.“ Zadíval jsem se na svoje ruce a znovu jsem je nenáviděl.

„Kromě toho, že máš asi tolik sebekontroly jako Carlisle. To bych počítal za štěstí.“

„A co dodávka?“

„Jen nehoda.“

„Měl jsi vidět, jak to po ní neustále šlo. Přísahám, že to bylo, jako kdyby v sobě měla nějaký magnet.“

„Ale tys byl s ní. Štěstí.“

„Vážně? Není pro člověka nejhorší to, že se do něj zamiluje upír?“

Emmett o tom chvíli přemýšlel. Představil si její tvář v myšlenkách, ale nezdála se mu tak zajímavá. Upřímně, opravdu nevím, co na ní vidíš.

„No, já si taky nemyslím, že je Rosalie přitažlivá,“ řekl jsem náhle. „Upřímně, vypadá, že je s ní více práce, než jaká je potom její hodnota.“

Emmett se zachichotal.

„Nepředpokládám, že mi povíš …“

„Nevím, co má za problém, Emmette,“ zalhal jsem s náhlým, širokým úsměvem.

„Viděl jsem, co plánuje, tak jsem se mohl připravit. Snažila se mě shodit ze skály a najednou se ozval hlasitý skřípot, když se ve skále mezi námi vytvořila puklina.“

„Podvodníku,“ zamumlal.

Čekal jsem, že to zkusí znovu, ale jeho myšlenky nabraly jiný směr. Znovu si představil tvář Belly, ale tentokrát bílou se zářivě červenýma očima…

„Ne,“ řekl jsem přidušeným hlasem.

„Vyřešilo by to tvůj problém se smrtelností, nebo ne? A ještě k tomu ji už nebudeš chtít zabít. Není to nejlepší řešení?“

„Pro mě? Nebo pro ni?“

„Pro tebe,“ odpověděl jednoduše. Potom v myšlenkách dodal samozřejmě.

„Zasmál jsem se, bez náznaku humoru.

„Zlá odpověď.“

„Mě by to nevadilo,“ řekl mi.

„Ale Rosalii ano.“

Povzdechl jsem si. Oba jsme věděli, že Rosalie by udělala cokoliv, vzdala by se čehokoliv, aby mohl být opět člověkem. Dokonce i Emmetta.

„Ano, Rosalii, ano,“ tiše souhlasil.

„Já nemůžu … Neměl bych … Nepokazím Belle život. Necítil by si to stejně, kdyby to byla Rosalie?“

Emmett se nad tím zamyslel. Skutečně ji … miluješ?

„Nedokážu to ani popsat, Emmette. Z ničeho nic je pro mě celý svět. Bez ní už pro mě nic nemá smysl.“

Ale nepřeměníš ji? Nebude žít věčně, Edwarde.

„Ano, to vím,“ zamumlal jsem.

A jak už jsi říkal, je zranitelná.

„Věř mi – o tom moc dobře vím.“

Emmett nikdy nebyl moc taktní a choulostivé rozhovory nebyly jeho silnou stránkou. Pokrčil rameny, snažil se neurazit se na mě.

Můžeš se jí vůbec dotknout? Myslím tím, že když ji miluješ … no asi se jí budeš chtít, no, dotýkat, ne?

Emmett a Rosalie sdíleli dost intenzivní fyzickou lásku. Nedokázal pochopit, jak někdo vůbec může bez ní milovat.

Opět jsem si povzdechl.

„Na to nemůžu ani pomyslet, Emmette.“

Wow. Tak jaké máš potom možnosti?

„Netuším,“ zašeptal jsem. „Snažím se najít nějaký způsob jak ji … jak ji opustit. Ale zatím se od ní nedokážu držet dál … „

Náhle jsem si uvědomil, s čím přišel hluboký pocit radosti, že je správné, abych zůstal – aspoň teď, když jsou Petr a Charlotta na cestě. Se mnou byla dočasně ve větším bezpečí než by byla beze mě. Na chvíli bych mohl být její ochránce.

Myšlenka mě nadchla – toužil jsem po návratu, abych se mohl vžít do nové role na tak dlouho, jak to jen půjde.

Emmett si všiml změny mého výrazu. Nad čím přemýšlíš?

„Právě teď,“ přiznal jsem se rozpačitě, „umírám touhou běžet zpět do Forks a zkontrolovat, že je v pořádku. Nevím, jestli zvládnu čekat do nedělní noci.“

„To tedy ne! Nepůjdeš domů dřív! Nech Rosalii čas, aby se uklidnila. Prosím! Udělej to pro mě.“

„Pokusím se,“ řekl jsem pochybovačně.

Emmett poklepal na telefon v mé kapse.

„Alice zavolá, pokud se stane něco, co by mělo vyvolat tvůj záchvat paniky. Co se týká toho děvčete, je úplně stejně divná jako ty.“

Zakřenil jsem se.

„Ok. Ale jen do neděle.“

„Nemáš kam pospíchat – prý bude slunečno. Alice říkala, že do středy se do školy nedostaneme.“

Strnule jsem potřásl hlavou.

„Petr a Charlotta vědí, jak se mají chovat.“

„Na tom nezáleží, Emmette. S jejím štěstím se Bella půjde projít do lesa v nesprávnou dobu a…„ trnul jsem sebou. „Petr nemá moc sebekontroly. V neděli se vracím.“

Emmett si povzdechl. Úplný blázen.

SKÁLY

Když Edward přestal mluvil, chvilku mi trvalo, než mi to došlo. Byl na tom stejně, jako tenkrát já. Nedokázala jsem si bez něj představit ani minutu. A já s mými problémy, mým soukromým magnetem na průšvihy.

„Proč si mi to neřekl dřív?“ Vyhrkla jsem. Edward se jen usmál a pohladil mě po tváři. V průběhu příběhu jsem se k němu otočila čelem. Naše tváře byly od sebe na vzdálenost nosů. Byl pro něj problém, dokončit vyprávění, když jsem byla tak blízko.

„Protože ty bys mi to nevěřila.“ Odpověděl mi.

„Tehdy ses rozhodl, dělat mi ochránce?“ vyzvídala jsem. Jen kývl.

„Bello, od počátku, co tě znám, jsem rozhodnutý chránit tě a bránit tě. Miluju tě tak moc, že ani láska celého světa by to nepřevážila a ty o tom stále pochybuješ. Jak ti to mám dokázat? Chceš přečíst všechny myšlenky lidí ve škole? Dokonce i tam si pro ně úchvatnější než Rosalie.“ Vytřeštila jsem oči. Já a krásnější než Rosalie?

„Lžeš, upíre.“ Zavrčela jsem a Edward zavrtěl hlavou.

„Rose je kráska, ty jsi…Já vážně nevím, jak to popsat. Jsi pro ně zajímavější, víc přitažlivá. Víš, jak tím trpím já? Něco mi slib, ano?“ Nesouhlasně jsem zaskučela. Sliby? To bude zlé.

„Přestaneš žárlit na Tanyu, která se tím náramně baví a uvěříš mi, ano? A já slibuju, že neroztrhám tu bandu puberťáků, kteří s tebou včera byli snad ve všech polohách a na všech místech ve škole. Prasata.“ Vrčel, když si na to vzpomněl. Musela jsem se smát.

„Dobře, ale ukážeš mi zítra, kteří to byli? Jen ze zvědavosti.“ Provokovala jsem ho. Edward se mi zahleděl do očí a ztuhl.

Neovládla jsem se. Propukla jsem v hurónský smích a Edwardovi to konečně došlo.

„Zlobíš?“ Vrčel a sápal se ke mně. Couvla jsem. Můj manžel vycenil zuby a klekl si na kolena. Pomalými pohyby se ke mně plížil, jako kočka. Byl neuvěřitelně sexy, tělo se vlnilo, jako panter a jeho oči mě uzamykali v pevném sevření.

„Jedeš? Ošklivý kocourek!“ Smála jsem se, ale neustále couvala, než jsem narazila na kmen stromu. Vyjekla jsem, jak jsem se lekla. Edward zařval a odrazil se od země. Dala jsem se do běhu a nedokázala se přestat smát.

„Mám tě.“ Vybafl pár metrů přede mnou. Jak se tam dostal? Sakra. Vážně je rychlejší. Vletěla jsem mu přímo do náruče.

Políbil mě a vzal za ruku.

„Jo, abych nezapomněl, Nessie se po tobě ptala. Jdeme domů?“ Nadhodil. Nebyla jsem nadšená z představy, že tam bude Tanya, ale co jiného mi zbývalo? Nessie se po mě sháněla.

Zhrozila jsem se. Konečně mi došlo, že bych měla být babička.

„Tak jdeme, dědečku.“ Vyhrkla jsem a Edward sebou trhl stejně, jako před chvílí já.

„Dědečku?“ Nechápal. Pokrčila jsem rameny.

„Nojo, Nessie bude mít mimčo. Jacob z tebe udělal třetí generaci. Zvykej si.“ Měla jsem škodolibou radost z jeho výrazu.

„Já ho zabiju. Nemůžu být v sedmnácti dědeček. To je pako. Měl jsem mu dávat do čaje od počátku brom a bylo by po problému s dědečkem.“ Zarazila jsem se.

„Brom do čaje?“ Slyšela jsem to prvně. Zírala jsem na něj, jak se nenápadně usmál mé neznalosti, která ho nejspíš rozněžnila, proto mě zastavil, políbil a slušně mi odpověděl.

„Dávalo se to vojákům na vojnách a ve válkách. Snižovalo to jejich sexuální chuť a hlavně i schopnost v posteli.“ Zalapala jsem po dechu.

„Týjo, a to si to nemohl říct na začátku? Bylo by po problému, dědo.“ Neodolala jsem. Musela jsem si znovu rýpnout. Byl u toho k sežrání.

„Nebudu dědeček. Zbláznil se? To ho nikdo nenaučil používat ochranu? Ustřihnu mu ho, jen pro případ, že by to chtěl ještě někdy zkusit. Pako, vážně! Co jsem komu udělal, že musím mít Jacoba za zetě? Dědeček…“ Vrčel a já se musela smát. Další věc, na kterou si musím zvyknout – babička.

Fuj!

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bít, či nebít, to je oč tu kráčí: