Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bezvýznamný polibek2

19.02.2010 (14:30) • MrsDaisy • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3054×

Ten den jsem udělal dvě největší chyby svého života. Zaprvé, jsem podlehl své chvilkové touze po Jane a za druhé, jsem Belle nic neřekl. Nechtěl jsem jí zkazit původně nejkrásnější den v jejím životě ještě víc. Možná kdybych to udělal, věděl bych nyní, kde je mé srdce, má duše a hlavně jestli mi Bella někdy odpustí.

Nemohl jsem ranit nemilovanější osobu na celém světě. Ublížil bych jí tolik, že bych to sám asi neunesl. Proto jsem celé ty roky mlčel a radši se trápil sám uvnitř sebe, protože mě sžíralo vědomí, že jsem zklamal. Nejenom sám sebe, ale taky všechny okolo. Bylo to hrozné vědomí, byl to těžký balvan, který mi po celou dobu ležel na srdci a dusil mě svou tíhou hříchu.

Nádherný život s Bellou byl pro mě rájem. Co si mohu více přát, než mít ji po svém boku? V životě však funguje dokonalá rovnováha dvou protikladů, takže jsem si musel svou hořkost vypít až do dna. V každém ráji se najde zakázané zrádné místečko. A jednoho dne se vaše pokušení změní v zaváhání a od malého zaváhání k bezvýznamnému polibku už je jen malý krůček. Ani já jsem netušil, že od polibku k chtíči už to není ani krok, ale jen ta krátká cesta do postele. Z jedné nezodpovědné chvilky se zrodilo něco, co dostatečně stačilo k mému potrestání. Život by byl pro tento úděl dlouhý, ale věčnost je více než k umučení.

„Tak už mi to řekni, Edwarde,“ prosila mě Bella.

„Cože?“ Vytřeštil jsem na ni oči v úleku, že jsem snad i něco říkal, když jsem byl zamyšlený.

„Něco tě trápí, vidím to.“ Smutně po mě koukla svými neodolatelně něžnými očky. „Je to kvůli tomu, že nechceš, aby ze mě byl upír?“ Zahleděla se mi upřeně do obličeje a pozorovala moji tvář, aby odhadla, jestli je to pravda.

„Nic mě netrápí, neboj se,“ vydechl jsem v trochu přiškrceném úsměvu. „Ale to víš, že mně to mrzí. Máš přeci nádherný život. Nechci, abys kvůli mně ztratila všechno to krásné, co jsi jako člověk mohla zažít.“ Povzdechnul jsem si nad její neústupností.

„Tolikrát jsme to už probrali. Edwarde, já tě miluju a jediné, po čem opravdu toužím, je život s tebou.“ Krásně se usmála, ale bylo vidět, že tohle téma už nehodlá řešit. Už takhle mi ustoupila o dost. Myslel jsem, že na to třeba zapomene, ale to se přeci nedalo, když žijete s upírem. Počkala kvůli mně už čtyři roky. Dostudovala a nyní je před námi krásná budoucnost. Nic nám nebrání, abychom byli šťastni. Teda skoro nic…

Lidem nebylo divné, že vedle Belly vypadám o pár let mladší, ale kdybychom spolu za tři roky šli po městě a drželi se za ruce tak, jako teď, všichni by se otáčeli. Párkrát jsem si všiml, že někomu proletěla hlavou myšlenka, jestli na Bellu nejsem moc mladý, ale nevěnovali tomu pozornost.

Musel jsem se smířit s tím, že moje žena bude také upír. Slíbil jsem to. Teď už vím, že ona je to, na čem mi nejvíc záleží, a já pro ni udělám cokoliv. Vlastně jsem se na to i těšil, jen jsem si vyčítal, že jí beru její život. Jsem sobec. A dřív, než to udělám, musím jí říct pravdu. Musí vědět všechno, aby se mohla rozhodnout, co opravdu chce. Zalitoval jsem znovu…

Koukal jsem z okna na kapičky deště, které smývaly sklo. Zatoužil jsem cítit na své tváři taky trochu těch kapiček, slané vody, která by mi poskytla trochu úlevy nad tím, co mě tíží. Studenou rukou jsem se dotkl studeného okna a smutně si povzdychl. Nejde to vrátit zpátky, musím být upřímný, musím jí povědět pravdu.

Když v tom do pokoje vešla Bella a utnula mé přesvědčování sebe samotného. Zase se usmívala jako vždycky a jásavě mi vyprávěla, že jí potěšila kamarádka, která jí před chvilkou volala.

„Představ si Edwarde, tak dlouho jsme se neviděly a ona mi teď volala. Asi ses jí musel zalíbit, protože říkala, že s tebou chce mluvit taky. Chtěla by se s tebou zítra sejít, a se mnou taky. Ráda by nás viděla. Je mi divné, že se od nás nenechala pozvat někam, kde bychom si mohli popovídat společně, ale asi se mnou chce řešit jiné důvěrnosti.“ Bella se trochu začervenala a pokračovala v nadšeném vyprávění. „Jane by byla ráda, kdybys pro ni přijel do Forks ke škole.“

„Cože?“ Vyděšeně jsem ji pozoroval. Jane?! Co tu chce? Vyschlo mi v krku a naprázdno jsem polknul. Teď nebude nejvhodnější doba vysvětlovat Bells, že je tu něco, o čem bych jí rád pověděl. Teda potěšení mi to rozhodně nepřináší, ale musí to vědět.

„No teda jestli ti to nevadí. Prosila mě o to. A dneska ještě večer se k ní mam přijet podívat, tak tu na mě počkej, ano? Vím, že jsi mi dneska chtěl něco důležitého, ale snad to ještě počká.“ Mrkla na mě a vyběhla z ložnice pryč.

Ještě chvilku jsem zůstal sedět na posteli a koukal se na dveře, ze kterých před chvilkou vyběhla do přátelské náruče ženy, která ji zradila stejně tak, jako její muž. Styděl jsem se za sebe. Tohle asi bylo to, na co jsem celou dobu čekal. Věděl jsem, že něco takového přijde, ale nedokázal jsem tomu zabránit. Věci se dokázaly dít i bez mé pomoci sami a já jsem se mohl jenom potupně dívat. Cítil jsem podivnou vlnu rozlévající se mi po těle. Byla to úzkost.

Alice musela vidět, že Jane chce zavolat, ale nic mi neřekla. Ještě pořád mi nedokázala odpustit. Jak se zachová Bella, až jí povím pravdu? Sakra!

Jsem sice upír, takže nemusím spát, ale únava mě doháněla šílenou rychlostí. Panika mi pronikala každou částí těla. Možná bych měl jít nenápadně za Bellou a poslouchat, nebo na ni dávat pozor. Kdyby se cokoliv dělo, byl bych jí nablízku pro pomoc.

Přemítal jsem, co bych asi tak měl udělat, ale než jsem se stačil rozhodnout, postřehl jsem jediný zvuk, který se rozléhal po naší ložnici. Moje hodinky. Jejich ručičky tikaly zběsile dopředu a zlověstně se k sobě přibližovaly, dokud se nespojily v jednu jedinou čáru. Odbila půlnoc.

Tohle už mě opravdu znervózňovalo. Kde se mohla Bella toulat? Neudělala jí Jane nic? Co se jí asi stalo? Starost o Bellu mě donutila vstát a jít jí alespoň naproti. Nemusel jsem však chodit daleko. Uslyšel jsem ji v dálce už, když jsem stál za dveřma.

Sundal jsem si bundu a šel znovu do pokoje. Vzal jsem si knihu a předstíral zájem o její dění. Jak bych v tuhle chvíli rád slyšel alespoň kousek jejích myšlenek!

Potichounku po špičkách přišla do pokoje, jako by mě mohla probudit. Pomalu jsem se na ni otočil a se zájmem si ji prohlížel. Vypadala nadšeně. Musel jsem předstírat, že se nic neděje, třeba ta hlavní bouře teprve ještě přijde!

A opravdu. Bella jásala, jak moc ráda Jane viděla. „Ale vypadala trochu ustaraně. Má prý přítele, který je na ni moc milý a oba si rozumějí. Vypadá to, že je šťastná, ale stejně si myslím, že jí něco trochu trápí,“ povzdechla si.

„Takže jste se měly fajn? Co mi asi tak může chtít?“ Vypustil jsem omylem jednu svoji myšlenku ven.

„Určitě si chce popovídat. Tvářila se divně, když jsem jí vyprávěla, že jsme spolu a jak krásný máme vztah.“ Zamyšleně se pousmála, jako by vzpomínala na tento večer.

„A málem jsem zapomněla!“ Vypískla nadšením. „Má nádhernou holčičku! Musíš jí vidět, je moc roztomilá. Je nádherná…“

Takže přece jenom je Jane šťastná! Potěšilo mě to, třeba si opravdu chtěla jenom popovídat. Zbytečně jsem ji podezíral. Oddechl jsem si.

„Tak to jsem rád, že ses bavila, lásko.“ Upřímně mně to zahřálo u srdce.

Koutkem oka jsem zachytil, jak se ji na moment obličej zkřivil do tak smutného úšklebku, až mě bodlo u srdce.

Stejně tak náhle jako se objevil, tak i zmizel a vystřídalo ho nadšení. „Ano, budu za ní muset vyrazit častěji. Ale asi až se naučím ovládat svoji žízeň. Musím mít vůli.“ Odhodlání v jejím hlase mě vždycky udivovalo.

„Zítra je náš den, vzpomínáš? Bude to přesně čtyři roky, co jsme se vzali. Slíbil jsi mi to…“

„Ano, pamatuju. Opravdu jsi na to připravená?“ Při vyslovení této věty jsem lehce strnul. Musím se přiznat sám.

Tenhle večer už jsme to ale neřešili. Oba jsme spokojeně vlezli do postele a Bella mi usnula v objetí. Nechala se unášet něžnými sny a blaženou nevědomostí. Je to poslední noc, kdy může spát jako člověk.

Vyrazil jsem ráno ke škole za Jane, když Bells ještě spala. Nechtěl jsem ji budit. Třeba to ještě stihnu dřív, než se probudí a můžu jí udělat snídani, aby si ten poslední den jako člověk pořádně užila.

Dorazil jsem přesně na smluvenou hodinu. Ještě ráno jsem Jane psal, že se s ní sejdu a teď už tu na mě čekala, ale nebyla sama.

„Ahoj.“ Pozdravil jsem ji trochu chladným hlasem.

„Ahoj,“ odpověděla.

„Tak co jsi potřebovala tak naléhavého?“ Vybalil jsem to na ni rovnou, nechtěl jsem chodit kolem horké kaše.

„Nechtěla jsem tě už vidět. Ta noc pro mě byla pouze poblouznění smyslů a nic to pro mě neznamenalo. Nehodlala jsem ti z toho dělat problémy, ale potom jsem zjistila, že si můj život nenávratně poznamenal.“ Mluvila velice rozhořčeně, skoro až hystericky.

Zmateně jsem ji pozoroval. „Co tím myslíš?“

Ukázala na krásnou holčičku, která se jí krčila u nohou. Byla malinká, ale zdálo se, že už chodit uměla. „Tohle je Katy, tvoje dcera. Seznamte se.“

Její hlas se mi zdál tak ostrý, až se mi zařezával do hrdla, abych nemohl polknout. Tohle přece nemůže být pravda.

„Nevěřím ti,“ pronesl jsem odhodlaně. Nehodlám se smířit s tím, že je moje. Nevěřím tomu.

Jane vzala holčičku jemně do náručí tak, abych ji viděl do obličeje. Proboha! Byla mi tolik podobná, tak krásná holčička. Měla nos po Jane, ale zlatavé vlásky ve stejné barvě, jako mám já.

„To není možné!“ vykřikl jsem zděšením, byla to pravda.

Smutně přikývla, ale rozhořčení v ní přetrvávalo. „Včera jsem Bellu pozvala, aby sama zakusila jaké to je, kousnout si do hořkého jablka překvapení. Nevím, jestli viděla tu podobu, ale musí vědět pravdu! Ty si zničil život mně a já ho zničím tobě! Parchante!“ zasyčela na mě zlostně, ale holčičku měla přitisknutou ke své hrudi v ochranitelském gestu. Nehodlala se jí vzdát, milovala ji. Nenáviděla jenom mě a to, že se to všechno stalo. Litovala stejně tak, jako jsem litoval já.

„To nemůžeš udělat! Nedovolím ti to!“ varoval jsem ji, ale cítil jsem vibrace po celém těle. Dostal jsem strašlivou chuť ji skočit po krku a vysát ji všechnu tu jedovatou krev, kterou v sobě jistě měla.

Otočil jsem se a doběhnul k autu. Nemůžu ji nechat, aby zkazila můj život a radost Belly. Naskočil jsem dovnitř a vyrazil domů. Tam už na mě Bella čekala. Seděla u okna stejně tak, jako já včera a slzy ji zdobily obličej. Než se na mě otočila, stihla si z tváře setřít poslední kapku a na tváři měla zářivý úsměv, ale já tomu předstíranému smíchu najednou nevěřil. Pochopil jsem, že už věděla všechno.

„Jsem připravená.“ Náhle jsem zase znejistěl. Její hlas byl opravdu radostně zvonivý. Třeba to nepoznala, ale tuší.

„Musím ti něco říct…“ Začal jsem se pomalu přibližovat pravdě.

„Ne, nic mi prosím neříkej. Dnes jsme čtyři roky manželé a je jediná věc, po které toužím,“ špitla svůdně do stmívajícího se pokoje.

Když jsem ji takhle viděl, musel jsem přestat myslet na všechno a soustředit se jenom na ni. Jemně jsem ji položil na postel a zlehka ji políbil. Pohladil jsem ji po vlasech a jazykem jsem jí olíznul krček. Potom se jemně přisál rty a opatrně kousnul. Jenom malinko a ne hluboko. Chvíli jsem sál a v puse se mi rozlévala nejsladší tekutina ze všech. Myslel jsem však na to, že víc už ji ublížit nemohu, to jsem si nedovolil a s vypětím sil jsem se odtáhnul. Musel jsem to udělat, slíbil jsem jí to!

Přikryl jsem ji peřinou a zbaběle utekl z pokoje, abych se uklidnil. Pořád jsem na jazyku cítil chuť její krve. Olízl jsem si rty a vypláchl si pusu hnusnou vodou. Fuj. Abych se zklidnil, chvíli jsem nedýchal, ale pak už jsem šel zpátky za Bellou, která se zmítala v pokoji.

Byl jsem s ní celé tři dny, dokud se neprobrala. Seděl jsem u ní na posteli a pozoroval ji. Bolelo mě vidět ji, jak moc ji to bolí, ale už nebylo cesty zpět.

Když se konečně probrala jako upír, píchlo mě u srdce. Byla ještě krásnější než dřív! Naklonil jsem se k ní a chtěl ji políbit, ale ona se odtáhla.

„Teď už si můžeme promluvit.“ Mluvila tvrdým hlasem, už nepředstírala nadšení.

Zadíval jsem se do jejích rudých očí. „Ty už to víš, že ano?“

Jemně kývla hlavou a z očí ji šlehaly blesky.

„Jak si mohl?“ Zavrčela na mě.

„Nevěděl jsem o tom, až do dnešního dne,“ přiznal jsem se poníženě. „Chtěl jsem ti přiznat, že jsem udělal největší chybu svého života, ale dostatečně jsem si uvědomil, že tě miluju! Jsi můj život Bello!“ Teď už můj hlas zněl zoufale.

„Dost.“ Zastavila mě v dalším návalu zoufalství a vstala. „Bylo toho dost. Prosím, nech mě být. Udělej to, co je správné… Teď už chybu neudělej, prosím. Miluju tě,“ špitla naposledy a utekla.

Najednou mi prostě zmizela před očima. Byla hrozně moc rychlá.

Pomalu mi docházelo, co se vlastně stalo. Dosedl jsem ztěžka na postel, v hlavě mi pomalu docházelo, že je opravdu pryč.

Dlouho už jsem necítil takovou bolest jako teď. Srdce mi pukalo na tisíce kousků ve strachu z toho, jak moc jsem jí dokázal ublížit. Pozdě litovat toho, co se stalo. Pozdě na omluvy, sliby nebo dokazování lásky, kterou jsem k ní cítil. Nepomohlo nic, co jsem doteď udělal nebo nemohl udělat. Cesta, kterou jsme doteď kráčeli dva, nyní byla tak prázdná, až jsem cítil i svou duši osamělou. Byla to největší bolest, kterou jsem v životě zažil. Bylo to horší, než nechat se trhat na kusy, protože tohle neničilo jenom mě a moje srdce, ale všechno, co jsem zažil, dělalo bezvýznamným.

Nevěděl jsem, kam mohla Bella jít. Jestli chtěla ublížit sobě, nebo jestli chtěla potrestat Jane za to, co jí provedla. Chtěla abych cítil bolest i já? Nebo jsem ji zklamal natolik, že musela utéct a už se mi nemohla podívat do očí. Netušil jsem, kde je, ale věděl jsem, že ji musím najít!

Pak mi prasklo srdce a já pocítil, že moje láska odchází…

(*)

Díl 1

Autor: MrsDaisy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bezvýznamný polibek2: