Moje další jednorázovka.. Moje nálada je pod psa takže jsem se z toho potřebovala vypsat a vzniko toto dílko... Já vím, že na toto téma je jich tu víc než dost aůe já jsem se potřebovala vypsat...
17.08.2009 (08:30) • Reni21 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2658×
Seděl jsem v houpacím křesle a pozoroval Bellu, jako tisíckrát před tím. Hleděl jsem na její srdcovitý obličej, její pootevřené ústa která vyzívala k polibku, její hnědé vlasy které měla neposlušně rozhozené na polštáři. Její tělo které skrývá peřina. Hleděl jsem na ní jako jindy, ale dnešek byl jiný, dnes se vše změnilo.
Vrátil jsem sem se o pár hodin zpět, do chvíle která vše změnila. Její narozeniny neproběhli tak jak jsem jsi přál. Jednou malé říznutí a co vše způsobí. Když po ní Jasper vystartoval splnila se má nejhorší můra. To co jsem nikdy nechtěl zažít. Jsme monstra, zrůdy co se živí krví pro tohoto anděla jsme smrtelně nebezpečný. V té chvíli jsme ztuhnul hrůzou, ba co víc já jsem jí hodil do skla a tím jí ublížil ještě víc. Můžu za její bolest a stehy na ruce. Tím jediným okamžikem se mi zhroutil svět.
Nepatřím do jejího života, nemůžu. Jen má samotná existence jí ohrožuje na životě. Moje srdce které kdyby mohlo by bilo jen pro ní. Ale nebije, nemůže, jsem zmražený v čase. Moje touhy, potřeby se změnili když jsem jí poznal. Když jsem se do ní zamiloval, můj svět se točí jen okolo ní. Můj život, existence je navždy spjatá s jejím životem. Je tím nejdůležitějším v mém neživotě. Nemůžu být sobec,ona jsi zaslouží mnohem víc. To co já jí nemohu nabídnout. Bolest mou prostupuje, moje mrtvé srdce se láme, potřebuji jí ale zároveň s ní být nemohu. Moje mysl je zamlžená vzpomínkami. První pohled na tuto křehkou bytost, na její vůni která ve mne vzbuzuje žízeň, na první dotek, když jsem jí poprvé pohladil na tvář, první polibek. Všechny obrazy se mi vířili v mysli a uskupili mozaiku. Mozaiku ve které jsem byl šťastný. Ale tu nádheru prostupují jiné obrazy. Když jsem jí viděl zlomenou v baletním studiu, ležící na nemocničním lůžku, poté co jsem jí málem vysál, ležící ve skle s pořezanou rukou. Tyto dvě mozaiky se prolínaly, nakonec utvořili jednu. Ten obraz byl strašlivý, nedokázal jsem sám se sebou vydržet. Jako tolikrát jsem si přál být člověkem, lidskou bytostí se kterou by jí nehrozilo smrtelné nebezpečí. Být jí na blízku aniž bych se musel kontrolovat, líbat jí beze strachu, že touha se změní v žízeň. Objímat jí aniž bych se bál, že můj stisk je příliš silný. Ale toto přání nemůže být nikdy vyslyšeno. Mým osudem je být stvůra, zrůda která si nezaslouží něco tak čistého a nesobeckého jako je ona.
Hleděl jsem na svého anděla a pomalu se přibližoval k rozhodnutí, rozhodnutí které mě zničí. Nemohl jsem ignorovat nebezpečí. Musím zmizet z jejího života jen ta myšlenka mě srazila na kolena, neskutečná bolest mi proudila tělem. Srdce které cítilo lásku se bortilo. V hrudi se objevila díra která se nikdy už nezahojí. Oči kdyby mohli by se zaplnili slzami. Proklínal jsem své zmrzlé tělo, chtěl jsem plakat. Plakat nad beznadějí, nespravedlností světa. Proklínal jsem Boha, proč mě tak trestá. Proč nemohu být šťastný, má zatracená duše se svíjela v agonii. Má mysl protestovala a ukazovala mi další obrazy, její úsměv, oči plné lásky ke mne. Lásky které jsem nebyl hoden. Stočil jsem se do klubíčka a poddal se zoufalství.
Ležel jsem hodiny na zemi, moje mysl zachvácena ve vírů obrazů, všechny vzpomínky na ní se mi míhaly před očima, v uších mi zněl její smích, její slova lásky. Vzpomněl jsem si na Alice vize, jak ona leží bez života, já jí svírám v náručí. Mé oči jsou krvavě rudé. Bolest se znásobila. Chtěl jsem umřít. V celé mé existenci jsem nepocítil větší bolest a utrpení. Proměna oproti tomuto byla procházka růžovým sadem. Nedokážu to, nedokážu bez ní žít. Musím zaslouží si život bez monster. Dohadoval jsem se sám se sebou. Musím, ona jsi to zaslouží, zaslouží jsi plnohodnotný život. To jí nemůžu dát. Celou noc jsem přemýšlel nad tím co chci a co je správné a s velkým úsilím jsem zvítězil. Moje touhy, potřeby jsem zatlačil hluboko do sebe dal je pod zámek, zahodil klíč okolo pomyslných dveří jsem vybudoval zeď. Zničil jsem se, ona zapomene jako každý člověk. Její mysl se proseje, zaplní se novými zážitky a bude moct jít dál. Dál bez nebezpečí které jí semnou hrozí. Zvítězil jsem a zároveň vše prohrál. Prohrál jsem svou lásku, svoji šanci na šťastnou věčnost. Svůj život, nikdy už nedokážu být šťastný. Ale pro ní vše obětuji. To jediné pro ní mohu udělat…
Zvedl jsem se naposledy jsem se podíval na spícího anděla, naposledy jí lehce políbil. Polibek tak jemný jako motýlí křidla. „Miluji tě navždy, Bello“ zašeptal jsem potichu. Otočil jsem se a vyskočil jsem z okna. Moje srdce zůstane navždy sní…
Přede mnou byl ještě jeden úkol. Stejně těžký, přesvědčit jí, že ji nemiluji. Pochyboval jsem zda to zvládnu, co když mne opět prokoukne? Co když moje vůle ochabne, co když pozná že jí lžu? Musím to dokázat, pro ni…
Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Beznaděj:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!