Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bezcílná

22.01.2010 (20:00) • Paike • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1703×

Bezcílná

Stála na hraně útesu, který byl vidět odevšad z blízkého okolí. Nikdo nevěnoval pozornost tmavé postavě stojící tak blízko nebezpečného srázu. Nikoho nezajímala mladá dívka tisknoucí si ruce k srdci, jež chtěla tak brzy skončit svůj život. Cítila se zrazená, že nikoho nezajímá, že se nikdo nevydal ji zachránit. Ale naopak byla ráda, že svou smrt může zvládnout bez přihlížejících.

Z nebezpečně tmavého nebe se sneslo několik prvních kapek nadcházející bouře. Tak velká a divoká bouře v tomto státě dlouho nebyla. Všechna média doporučovala nevycházet z domu. Jediná ona neposlechla, bylo jí jedno jestli zemře jako hromosvod nebo skokem do temných hlubin. Život bez ztraceného syna pro ni neměl cenu.

V hlavě si promítala svůj nepříliš dlouhý život. Objevovali se pro ni nejvýznamnější okamžiky jejího života.

Bratr bratru nejhloub oči vypichuje. (Srbské přísloví)

Narození její mladší sestry Louise. Byla tak ošklivá, když se narodila. Celá růžová, baculatá, bez vlasů, oči měla oteklé. Podezřívala rodiče jestli je vůbec jejich, její matka byla krásná. Měla dlouhé, lesklé, temně plavé vlasy a hluboké smaragdové oči. Její otec byl také rozhodně sympatický, měl černé vlasy, široký úsměv.

Nevěřila, že tak pěkným lidem se může narodit něco tak beztvarého. Postupem času ji, ale vše umlčelo. S přibývajícím věkem byla její sestra čím dál hezčí. Vlasy měla černé po otci, oči zelené jako matka. Ve dvou letech měla vlásky po pás. Dlouhé, hebké,  jemně vlnité vlasy jí vždy záviděla. Ona byla sestřin opak bledá, medové vlasy a temně modré oči. Byly opravdu odlišné, ale zároveň si nesmírně blízké.

Louise se nebála vystoupit z davu, od nikoho se nenechala omezovat ani zastrašovat. Byla oblíbená, známá. To ona se raději držela zpět, nechala se vláčet davem, ale uvnitř toužila po svobodě a pochopení.

Byla to pro ni svým způsobem spřízněná duše, ale nikdy jí nedokázala zapomenout, jak zle se k ní na veřejnosti chovala. Odmítala někomu říci, že jsou sestry. Nikdo nesměl vědět, jak jsou si vlastně blízké. Každé Lousino zlé slovo na veřejnosti ji zasáhlo, vrylo se do paměti. I dnes by dokázala vyjmenovat, čím vším ji sestra zranila.

Nechala ukápnout pár slz pro svou sestru, kterou už pár let neviděla. Utekla za mužem, do něhož se zamilovala a rodiče jí ho neschválili. Nikdy se nenechala omezit, vždy si šla za svým cílem.

Od sestry přešla její mysl automaticky k jiné z osudových vzpomínek.

Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly. (William Shakespeare)

Její první láska. Bylo jí šestnáct jemu o dva roky víc. Poznali se ve škole, několik let kolem sebe chodili bez povšimnutí. Až jedna školní hra je dala dohromady. Romeo a Julie. V zamilovanosti, přes růžové brýle jí to přišlo tak romantické, osudové, ale teď s odstupem času jí to přišlo spíše naivní. To snění o osudné zamilovanosti, jen on a nikdo jiný. Asi to tak cítila, ale… Ale všechno má svůj háček.

Jedné tmavé, deštivé noci se Peter vracel z oslavy kamarádových osmnáctin. Té noci ve městě řádil pouliční gang. Zastřelili koho mohli a utekli. Kromě obětí  nebylo na místě činu nic jiného. Utekli beze stopy, nikdy se je nepovedlo najít. Možná je nikdo nehledal. Rodinám oznámili zdrcující zprávu a nikdo se dál nestaral. Mezi oběťmi byl i Peter.

Milovala ho, ale jinak než chtěla, než bylo potřeba. Milovala ho jako dospívající dívka, toužící po lásce a on jí ji poskytl. Tenkrát ani nepomyslela, že by s ním mohla kdy mít rodinu, i když rodina pro ni byla vždy na prvním místě.

Další vzpomínky byly bližší a o to bolestivější.

V manželství není ani tak nejhorší nevěra, jako ztráta lásky. (George Sandová)

Ona do manželství bez lásky už vstupovala. Christophera nikdy nemilovala, ale bylo jí již jednadvacet a bydlela neustále u rodičů. V době, ve které žila, to bylo společensky nepřijatelné. Nechtěla se vdávat do té doby než potká toho pravého. Ten pravý stále nepřicházel a ona ztrácela naději.

Tehdy se poprvé objevil Christopher. Byl vysoký, mohutný, usměvavý, sebevědomý a měl o ni zájem. On jí také nebyl nesympatický, ale nikdy na sňatek s ním nepomyslela. Trávila s ním čas, pro ni to bylo nezávazné pro něj osudové. Pozval ji na večeři, stůl byl vyzdoben hořícími svíčkami vyskládanými do tvaru srdce. Její zásnubní prsten byl zapečen do desertu, byla by ho spolkla, kdyby jí neupozornil. Jeho úsměv zářil, vypadal nadšeně a ona byla na rozpacích. Nechtěla ho urazit, ráda s ním trávila čas. Měla ho ráda, ale to na svatbu přeci nestačilo, to si asi tenkrát neuvědomovala. Souhlasila.

Nikdy nechtěla velkou svatbu, ale jak se ukázalo, měl Christopher spoustu utajených příbuzných, kteří chtěli na obřad přijet. Dodnes si pamatovala, jak ve svatebních šatech stála za záclonou a s velkým sebezapřením pozorovala nekončící průvod jeho tetiček a strýčků.

Ano, vyřčené před  oltářem,  dlouho považovala za chybu svého života. To krátké slovíčko jí nenapravitelně ovlivnilo život. Litovala do té chvíle, než zjistila, že je těhotná.

Kde teď vůbec Christopher byl, netušila. Po smrti jejich chlapečka s ní už nepromluvil. Považoval jeho smrt za její vinu, jako kdyby mohla za to, že se nenarodil zdravý.

Vzhlédla k obloze, teď se naplno rozpršelo. Její volné, bílé šaty se na ní lepily. Po vlasech jí déšť stékal na záda. Nevěnovala tomu pozornost, její vzpomínky se posunuly pro ní k nejšťastnějšímu období.

Život je plamen, který stále dohořívá, ale pokaždé vzplane, když se narodí dítě. (George Bernard Shaw)

Nikdy si neuvědomovala, že by s Christopherem chtěla dítě, ale když už bylo na cestě, nesmírně se na něj těšila. Christoph její radost ze začátku nesdílel, euforií z prvního potomka se nechal ztrhnout až na konci osmého měsíce těhotenství. Nevěděla, proč se první půl rok tvářil, jakoby snad to dítě nebylo jeho. V té době si nějak  v manželství nerozuměli, hádali se o každou maličkost. Jejich vztah nebyl takový jako před svatbou. Měla pocit, že to tím proklatým papírem jen poškodili. On byl věčně v práci a ona vysedávala doma a čekala na něj. Takový život nikdy nechtěla, nechtěla být domácí puťka, nechtěla poslechnout manžela na každé slovo, chtěla si udržet svůj vlastní prostor, svou svobodu.

Té doby potkala v nemocnici mladého a nesmírně krásného doktora Cullena. Byl ochotný, všechny pacientky chtěly jen jeho. Byl něčím tak zvláštní svou krásou, svým anglickým přízvukem, svým galantním chování, to všechno jí na něm imponovalo. Přesně takového muže si vždy přála, jenže ona už v té době dávno nebyla svobodná a navíc v pokročilém těhotenství. Byl pro ni více než jen doktor a toho se začala děsit.

Porod pro ni byl hrozná zkušenost. Rodila opravdu dlouho, když jí nakonec řekli, že její snaha byla zbytečná. Dítě se narodilo mrtvé. Její chlapeček, její vymodlené dítě nepřežilo. Její sny o krásném klučinovi s velkýma zelenýma očima se okamžikem změnil v prach, který na svých kopytech roznesli divocí koně. Zhroutila se, všechny pro ní zlé okamžiky života se nedaly s tímhle srovnat. Proti smrti jejího dítěte bylo vše jen slabý odvar.

Už tehdy na operačním sále, když jí dali mrtvé děťátko na přání do náručí, se rozhodla. Rozhodla, že půjde za ním.

A to se právě chystala splnit. Splnit slib, který pro všechno na světě splní. Nikdo jí nemohl překazit její osud, nechtěla bez Dominica, jak by se chlapeček jmenoval, žít, nemohla bez něj žít.

Zhluboka se nadechla studeného deštěm nasáklého vzduchu. A udělala krok blíže k okraji propasti. Bosými prsty u nohou objala hranu srázu. Vytáhla se na špičky a roztáhla ruce. Vždy chtěla umět létat, nesplnitelné naivní přání, když člověka paralyzuje strach z výšek.

Sbohem stará Esmé, sbohem života postrádající smysl, sbohem Christophere. Synu, jdu ti naproti, byla její poslední myšlenka a vrhla se do tmavých hlubin. Do hlubin, které nikdy neprozradí, že tu kdysi stála mladá žena a skoncovala se svým životem.

Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby. (Mark Twain)

Autor: Paike (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bezcílná: