Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bez citu

09.06.2009 (21:00) • janacullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2141×

Po temné noční ulici šla dívka. Mohlo jí být tak osmnáct. Šla dost pomalu a s každým krokem prožívala obrovskou bolest. V normální chůzi jí bránilo velké břicho. Ano, čekala dítě. Objímala břicho oběma rukama. Když dostala obzvlášť silnou křeč, upadla na zem. Pád ztlumila dlaněmi, které si rozedřela do krve. Přičichla si ke krvi… Chvíli to vypadalo, že jí chce snad sát, ale pak ruce utřela do tenké špinavé mikiny. Chvíli ještě seděla na zemi a pozorovala noční oblohu. Pak vstala a snažila se jít dál. Šla ale pomaleji než předtím. Krvavýma rukama si odhrnovala kaštanové vlasy z obličeje. Na obličeji měla krvavé šmouhy. Další křeč v břiše jí donutila zakřičet a znovu upadnout na zem. Nikdo ji ale neslyšel a neviděl. Lehla si tedy na zem a schoulila se u zadního vchodu jednoho z obchodů. Nezavírala oči, nechtěla spát…

Nakonec ale usla. Její lehký nepravidelný dech narušoval naprosté ticho této noci. Když ráno otevřela oči probudila se někde jinde, než usla. Rozhlédla se po pokoji, ve kterém ležela. Byl celý laděný do světlých barev, nevěděla, jak se sem dostala a začala mírně panikařit. Rychle se posadila, čímž si vysloužila další bolest.

„Všechno je v pořádku, lehni si.“ řekl ji zpěvavý ženský hlas. Vylekaně otočila hlavu, aby viděla, kdo promluvil. Vedle pohovky stála úchvatně nádherná blondýna. Měla zlaté laskavé oči a vlídný úsměv na tváři. Nepřirozeně bledá pokožka jí kontrastovala s tmavým trikem, co měla na sobě.

Dívka zaječela. Byl to výkřik čiré hrůzy. Poznala, že ta nepřirozeně nádherná bytost není člověk…. Věděla jak upíři vypadají, s jedním z nich čekala dítě. Blondýna ji chtěla utěšit. Natáhla k ní ruku, aby jí mohla pohladit po vlasech, ale dívka ucukla a ochranitelsky obejmula své břicho pažemi. I když věděla, že upírka se živí zvířecí krví.

Upírka se nepatrně zamračila. „Já ti neublížím.“ zašeptala svým nádherným hlasem a pohladila dívku po hnědých vlasech. Dívka se pod jejím dotykem zachvěla.

„Nechte mě. Vím co jste zač.“ řekla dívka a zahleděla se vzdorovitě upírce do očí.

„Já jsem se ti už představila?“ její dokonalý upíří obličej se zamračil ještě víc. Hlavu naklonila mírně na stranu a tázavě si prohlížela dívku na pohovce.

„Ne. Jste upír.“ pronesla dívka s ledovým klidem, jakoby právě oznamovala, že venku prší. Upírka užasle pozvedla obočí, pak se posadila do bílého koženého křesla.

„Nemusíš mít strach. Našla jsem tě venku…. v noci! Mohla jsi tam umrznou, nemluvě o tom, že umíráš hlady!“ zvýšila na ni upírka hlas. Ale měla pravdu. Dívka byla nezdravě hubená. Dítě z ní sálo život.

„Tak kdo vůbec jsi…“ zeptala se dívka, jakoby nic z toho, co upírka předtím řekla neslyšela. Odtáhla se od ní co možná nejdál.

„Jsem Rosalie Haleová.“ představila se taktně a natáhla k dívce ruku.

„Isabella Swanová.“ odpověděla, nabízenou ruku však nestiskla.

„S kýmpak čekáš to dítě?“ zeptala se zvědavě Rosalie a v očích jí nedočkavě žhnulo, tušila totiž, že to dítě bude napůl člověk a napůl upír.

„S upírem.“ řekla Isabella a čekala na její reakci. Rose předstírala překvapení.

„Ou.. to jsi asi jediná na světě.“ snažila se vtipkovat, ale odpovědí jí byl ledově chladný Bellin obličej. „Bello… můžu ti tak říkat?“ zeptala se. Bella úsečně přikývla. „Já ti chci opravdu pomoct.“

„On taky říkal, že mi neublíží. Upíři nemají lidské vlastnosti, to je to. Když se dozvěděl, že čekám dítě, tak mě už nechtěl vidět. A to mi tolikrát říkal, že mě miluje.“ šeptala a po tvářích jí stékaly slzy. „Sprostě mě vyhodil na ulici v cizím městě z auta a nechal mě tam.“

„Všichni nejsou stejní, já ti pomůžu.“ řekla Rose a pohladila trpělivě Bellu po vlasech. Bella se tentokrát nebránila. Jen objímala břicho a snažila se pohupovat dozadu a dopředu, to jí vždy uklidnilo aspoň trochu.

Bella a Rose se spřátelily. Bella jí věřila o trochu víc. Ale brzy jí začalo ubývat sil… Byla slabší a slabší. Dítě jí působilo strašné bolesti a rostlo rychleji a rychleji. Rose ani Bella namohly přijít na to, co pro to mají udělat. Rosalii to ve skutečnosti nezajímalo. Chtěla to dítě a bylo jí jedno, jestli Bella přežije nebo ne. Bella nevěděla, že umře. Rosalie jí řekla, že jí promění, ale v plánu bylo nechat jí umřít. Nic netušící Bella přestala vnímat to, že Rosalie už není tak přátelská jako na začátku.

A když přišel okamžik, kdy se dítě začalo prokousávat ven. Rosalie nechala Bellu trpět. Bella slepě věřila jejím slovům, že dítě to zvládne nejlépe samo.

Rosalie držela zkrvavené dítě v náručí a dívala se do malé rozkošné holčičí tvářičky.

„Ukaž mi mé dítě!“ šeptala sotva slyšitelně Bella. Rosalie se jí chladně dívala do očí, její černé oči byly studené a naprosto lhostejné. Krutě se usmála. Belle pomalu docházela pravda. Všechno jí došlo a ona se ve vteřině smířila se svojí smrtí. „Jen mi ukaž to dítě.“ řekla klidně a Rosalii překvapilo Bellino počínání. Rosalie jí věnovala poslední lhostejný pohled a odešla se postarat o dítě.

Bella nestačila ani uronit poslední slzu pro své dítě a byl konec… ani mu nedala jméno.

********

V parku na lavičce seděla úchvatně nádherná blondýna, Rosalie. Na klíně se jí choulila roztomilá holčička. Smály se a jejich smích zněl jako zvonkohra. Rosalie hladila holčičku po jejích kudrnatých zrzavých vláskách. Ta malá se až neuvěřitelně podobala matce. Nejspíš jen barvu vlasů zdědila po otci. Když se ale Rosalie podívala do čokoládově hnědých očí na Bellu si ani nevzpomněla. Holčičku vychovala s tím, že jí řekla, že se jí nepodařilo její matku zachránit. Malá tomu věřila a měla Rosalii ráda nade vše.

Když se ta malá rozhlížela už po prázdném parku zastavila se pohledem u jednoho nepříliš vzdáleného stromu… její dokonalá ústa se stočila do překvapeného a roztomilého kroužku. Její hnědé oči hleděly do očí jim tak podobných….. u stromu stála krásná dívka s čokoládovými oči a kaštanovými vlasy. Holčička natáhla ruku před sebe a ukázala na strom. „Mami…“ zašeptala.

„Tio, nikdo tam není!“řekla jí Rosalie a snažila se malou Tiu přimět dát ruku dolů. Ale ona se s ní prala a pořád ukazovala před sebe.

„Moje maminka…“ šeptala ještě tišeji, ale Rosalie to slyšela.

„Slyšíš? Nikdo tam není! A už pojď.“ rozkázala Rosalie nebrala ohledy na Tiu, která se snažila rozběhnout ke stromu. Nespouštěla z toho místa oči, ale na kratičký okamžik se ohlédla na Rosalii a svou matku nikdy víc nespatřila…

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bez citu: