Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bello, už jsem zpátky

12.02.2011 (15:45) • HorsiQ • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2004×

 „Sbohem, Bello,“ zašeptal jsem a snažil se ignorovat tu bolest, která se mi už teď dělala v místě, kde bylo dříve mé srdce. Jak to bez ní můžu vydržet déle?

 „Počkej!“ zaprosila a dívala se na mě spalovaným pohledem. Natáhla se ke mně, ale nepohnula se, jako by jí tělo vypovědělo službu. Naklonil jsem se k ní a sevřel jí zápěstí. Naposled jsem se jí dotýkal. Chtěl jsem ale víc, a tak jsem si dovolil ji na kratičký okamžik lehce políbit na čelo. Zavřela oči a nejspíše se snažila nezaječet smutkem.

 „Dávej na sebe pozor,“ kladl jsem jí na srdce a rychle se otočil.

 Běžel jsem, ale nebylo to rychlé. Jedna půla mozku - ta sobecká - na mě ječela, ať se vrátím. Druhá - ta rozumná - mi naopak radila, ať běžím dál.

 „Edwarde!“ slyšel jsem zlomený hlas i přeš tu už tak hrozně velkou vzdálenost.

 Uvědomil jsem si, že už nedokážu být dál a déle od ní - oba nás to zničí a ji možná i zabije. To by bylo hrozné, kdyby jen mojí vinou musela zemřít. Naproti tomu jsem chtěl, aby měla normální život. Našla si normálního přítele a měla by děti...

 Ten nejrozumnější hlas v mé hlavě - který nemluvil moc často - na mě doslova ječel, že tahle budoucnost jen tak nevyjde. Bella bude navždy mojí součástí, její srdce běželo se mnou a já ho nedokázal odhodit.

 Stále jsem běžel a nezpomaloval jsem, ani jsem nevěděl, kde už jsem. Možná jsem běžel hodiny, ale už se to nedalo snést. Každý dopad nohou byl utrpení. Buch - buch - buch - Bella - Bella - Bella.

 Takhle to nikdy nebude fungovat, i kdyby si Bella byla schopná najít nového přítele. Tak jsem věděl, že mě bude stále milovat a čekat na mě.

 Učinil jsem nové rozhodnutí. Bylo to správné rozhodnutí - tohle bude ubližovat jen mně, budu si to navždy vyčítat, ale Bella bude šťastná.

 Netušil jsem, že dokážu běžet ještě rychleji, ale za půl hodiny jsem byl ve Forks a už jsem byl znova v tom lese, kde jsem ji tak hnusně lhal a opustil ji.

 Jestli ji chci zpět, musím si pospíšit, za chvíli ji totiž začne hledat Charlie i s vlkodlaky. Když jsem si na ně vzpomněl, tak jsem si uvědomil, kolik toho Bella ještě neví. Budu jí muset všechno povědět.

 Pak jsem ji uviděl.

 Ležela na listí a rukama si objímala hrudník. Jako bych jí vyrval srdce z těla. Stále dokola si šeptala. „Je pryč, Edward mě opustil.“

 Zasténal jsem, nemohl jsem ji vidět takhle. Nejhorší bylo pomyšlení, že za tuhle Bellu bez duše můžu já.

 „Moje srdce zmizelo i s tebou, Edwarde. Do smrti na tebe budu čekat,“ zašeptala přes proud slz.

 „Bello, tvoje srdce může dál bít, jsem zpátky,“ zašeptal jsem a pohladil ji po tváři.

 Podívala se na mě pod řasami a zamrkala. „To jsem se zbláznila docela brzo, ale mně je to jedno. Jestli jen kvůli tomu, že jsem blázen, tě mohu mít u sebe - a klidně to můžou být jenom iluze. Tak se ochotně zblázním a budu chodit ke cvokaři.“

 Ono jí to vůbec nedocházelo. Už si myslela, že je blázen. Ona by se z našeho rozchodu opravdu nedostala rychle. Musel jsem ji přesvědčit, že nespí, nemá iluze a chci s ní být navždy.

 „Bello, ty nespíš, nemáš iluze a nejsi blázen. Jsem to já, nedokázal jsem bez tebe být dál a déle. Snést  už jenom to pomyšlení, že se nikdy nevrátím, bylo hrozné,“ šeptal jsem.

 „No jistě, víš jak to bude hrozné, až si uvědomím, že jsi pryč?“ ptala se a snažila se potlačit vzlyk.

 Chudák Bella, tohle ten náš rozchod z ní udělal jen za pár hodin - trosku. A jak by to pokračovalo dál? Vydržela by žít alespoň rok? Bavila by se s lidmi? Jedla by vůbec? Teprve teď jsem si plně uvědomoval, že jsem všechno hrozné mohl způsobit já - jen kvůli tomu, že si myslím, že život, který si nevybrala, pro ni bude lepší.

 „Bello, pojď jsem,“ vyzval jsem ji a rozevřel jsem náruč.

 Neodolala, i když si myslela, že se za chvíli probudí a bude kvůli tomu snu zlomená. Stěží se zvedla a chvíli si mě měřila. Pak se hlava nehlava za mnou rozběhla a vpadla mi do náruče. Objal jsem ji kolem pasu a nechtěl ji pustit. Zabořil jsem si obličej do jejich vlasů a vdechoval vůni její krve, která mi najednou byla tak příjemná.

 „To mám teda hodně živý sen, jako by tady bylo všechno skutečné. I tvůj hlas se mi najednou ve snech jeví stejně krásně,“ šeptala.

 Zvedl jsem jí jednou rukou bradu, takže se mi musela dívat do očí. Utápěl jsem se v jejich očích, které byly plné smutku.

 „Bello, ty nesníš,“ zašeptal jsem a naklonil se k ní. Když se naše rty skoro setkaly, tak jsem ještě vydechnul. Věděl jsem, jak má můj pach ráda. Můj dech ji omámil a přestala myslet rozumně. Přitiskla si moje rty na své a pravou rukou mi zajela do vlasů, zatímco druhou hladila mé po předloktí.

 Měl jsem se odtáhnout - tohle bylo na moje sebeovládání moc. Ale nemohl jsem to udělat, nechtěl jsem jí ublížit a navíc jsem zjistil, že být jí tak blízko je o hodně lehčí, už jsem si zvykl na myšlenku, že jsem silnější než ona.

 Občas se ode mě musela odtrhnout, aby popadla dech, ale nechtěla se přestat líbat - stejně jako já. Když už jsem usoudil, že bych ji mohl udusit, radši jsem se odtáhl, zatímco ona se snažila popadnout dech.

 „Bello, co bys chtěla ze všeho nejvíc? Já ti to dám,“ slíbil jsem, ale věděl jsem, jaká bude odpověď.

 Přihmouřila oči a chvíli přemýšlela.

 „Tak jestli opravdu nemám ty sny tak živé, a všechno je pravda, tak bych chtěla být s tebou, navždy.“ Tuhle odpověď jsem čekal, ale nedokázal jsem jí nic vymluvit. Chtěla nesmrtelnost a žít se mnou navěky? Pomůžu jí v tom.

 Rychle jsem si ji zhoupl na záda. Opřela si hlavu o moje rameno tak, aby se naše tváře dotýkaly. Chvíli jsem si užíval této chvíle a pak jsem se rozběhl do našeho prázdného domu - vše bylo připraveno na to, aby na mě Bella zapomněla.

 Bella nedýchala, když spatřila ten prázdný dům, ve kterém bylo dříve tolik nábytku a veselí. Teď to byl strašidelný hrad. Pustila se mě a postavila se mi po boku. Nabídl jsem jí ruku a ona ji radostně stiskla.

 „Bello, opravdu nic víc, než nesmrtelnost nechceš?“ ujistil jsem se naposled.

 Tváře jí začaly červenat a já přemýšlel, že tohle je možná naposled, kdy ji takhle vidím.

 „Až budu nesmrtelná, dostanu všechno, takže si počkám,“ zašeptala a dívala se na podlahu.

 Nechápal jsem význam slov, které vypustila. Mluvila tak, jako by v nich byla nějaká skrytá zpráva.

 „Bello, co tím myslíš?“ zeptal jsem se narovinu.

 Tváře jí zčervenaly ještě víc. „Chci tebe,“ zašeptala.

 Hned jsem pochopil význam jejich slov. Říkala přesně to, co jsem chtěl já - ale bylo by to až moc nebezpečné, až nebude tak křehká...

 „Máme na sebe věčnost, Bello. Slibuji,“ zašeptal jsem, aby si nemyslela, že ji odmítám.

 Přišel jsem k ní a naposled se nadechl, abych si zapamatoval vůni její krve navždy. Naposled jsem ji pobílil - naposled musela popadat dech.

 „Budu s tebou navždy, Bello. Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu - nic nemůže změnit moje city k tobě,“ zašeptal jsem poslední slova.

 „Také tě miluju,“ odpověděla mi.

 Naklonil jsem se k ní. Bude tak těžké pozorovat její bolest, ale jsem vlastně sobec. Jestli chci žít, tak ji potřebuju navěky. Zakousl jsem se jí do tepny a snažil se ignorovat tu stvůru ve mně, která byla hlasitější než kdy dřív. Nabádala mě, ať její krev ochutnám, neublíží mi to... Ale tu stvůru přeřvala Bellina bolest. Sice neječela, ale tvář měla ztuhlou bolestí. Nemohl jsem jí ublížit ještě víc.

 Dal jsem jí hodně jedu - víc, než jsem předpokládal, že se mi podaří. A pak začala přeměna, ta nekonečně dlouhá a těžká přeměna. Sedl jsem si vedle Belly na zem a začal jí říkat přiběh o tom, jak jsme se potkali...

Shrnutí

Autor: HorsiQ (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Bello, už jsem zpátky: