Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Bello, byl to jenom sen?

18.08.2010 (16:15) • PlayGirl • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2718×

Probudila jsem se celá zpocená z hrozného snu, uprostřed noci. No, představte si, já údajně chodila s upírem! No prostě zvláštní.

Posadila jsem se na posteli. Cítila jsem se, jakobych měla něco v břiše. Něco se tam mlelo. Pohladila jsem si ho a bylo o hodně větší. Vyhrnula jsem si košilku a podívala na velké kulaté břicho. Já jsem těhotná?!

„Co se stalo, Bells?“ ozval se hlas za mnou. Otočila jsem se a spatřila polonahého kluka. Bronzové vlasy se mu překrývaly jeden přes druhý. Kdo to je? A jak to, že zná moje jméno? Divila jsem se v duchu.

„Už to na tebe přišlo?“ Starostlivě mě chytl za ruku, ale já se vysmekla. Nechápal mě a já nechápala jeho.

„Kdo, sakra, jsi a co dělám tady?“ zeptala jsem se. Rychle jsem vyskočila z postele a postupovala dál od toho kluka.

„Ale... Bello! Vždyť já jsem Edward! Tvůj manžel! Čekáme spolu miminko, vzpomínáš?! Už osm měsíců!“ odpověděl.

Pohlédla jsem na prsteníček mé levé ruky. Na něm byl nasazený prsten.

„Teď jsi v našem domě,“

„Kde je Charlie?“

„Ten zemřel před 250–ti lety. Na infarkt,“ odpověděl na můj dotaz.

„Co? 250–ti lety? Jakto, že nejsem taky mrtvá?“

„Jsi upír. Jako já,“ odpověděl znovu.

Tady je opravdu vše na hlavu. Já jsem těhotná, vdaná a ještě ke všemu upír!
Edward se ke mně přibližoval. Vyběhla jsem z pokoje a zamířila po schodech dolů.

„Bello, neběhej! Porodíš!“ zařval na mě ještě.

Doběhla jsem do obývacího pokoje. Na pohovce sedělo šest neznámích osob. Vypadali opravdu podivně.

Blonďák má na čele napsáno: Dr. Cullen C. a má místo rukou nůžky a skalpel. Žena vedle něj má hlavu jako srdce, ze kterého rostou karamelové vlasy. Dlouhovlasá blondýnka měla místo jazyka pilník na nehty. Brunet vedle ní měl medvědí tlapy a uši.  Druhý blonďák měl hlavu v kleci a černovláska byla elfka.

Edward přišel za mnou. Za jeho zády se cosi zmítalo. Ocas? On má pumí ocas?

Popošla jsem od všech pryč. Když jsem přešla na podlahu, do mých uší se přinesl zvuk klapajících kopyt. Pohlédla sem na své nohy. Já mám koňská kopyta? To je teda fakt divné!

„Co se to děje?“ zeptala jsem a všichni se začali smát. „Co je?“ zeptala jsem se znovu.
Medvědí tlapka odpověděl:

„Kdybys jenom věděla, jak máš rovnej ocas!“

„Cože? Já mám ocas?!“ vyhrkla jsem ze sebe. Můj pohled směřoval za sebe. „Já mám koňskej zadek!“ vykřikla jsem. Všichni se dál smáli. Měla jsem zadek hnědáka.

„Neboj se. Tady má každý ocas. Ale jenom ty, Edward a Emmett se můžete přeměnit ve zvířata,“ odpověděl doktor.

Kdo je Emmett? A proč, když chci promluvit, nemůžu? Medvědí tlapka se stal medvěděm. Takže to je Emmett. Edward se stal pumou a já najednou stála jako kobyla. Chtěla jsem udělat krok, ale hned jsem se svalila na zem.

Bože! Vždyť mi může zemřít dítě! Vstala jsem a na zem mě srazila bolest. Už po třetí a tentokrát v mé původní podobě.

„Bello, něco z tebe teče,“ prohlásil doktor a ukázal na kaluž vody a krve podemnou.

„Já rodím!“ vykřikla jsem a hleděla na tok krve, co ze mě vytékal.

„Fajn. My se na tebe budeme koukat. Donesu brambůrky!“ zařval doktor a někam běžel. Plácla jsem sebou bolestí na koberec a z plných plic řvala.
To mi nikdo nepomůže? A kde to vůbec jsem?

„Já jsem ti říkal, neběhej,“ ozval se Edward po osmi hodinách, kdy jsem byla naprosto vyčerpaná a dítě bylo neustále v mém břiše.

Elfka se šla kouknou blíže.

„Hele! Vidím ploutvičku! A je modrá!“ vyjekla a šla si sednout.
Cože? Ploutvičku? To si ze mě děláte srandu, nebo něco jiného?!! Já chci domů!!!

„Můžu něco zkusit? Určitě to pomůže,“ poprosila hlava v kleci. Srdíčková mu to povolila. Hlava v kleci přišla ke mně a svlékla mě do naha.
Ach jo! Tati! Mami! Pomoc!
Hlava v kleci osahávala mé břicho. Najednou někde zatlačil a dítě ze mě v pohodě vylétlo i s placentou.

Ještě jeden šok mě čekal. Nejenom, žé dítě bylo na půl delfín, ale mělo dvě hlavy! Já chci pryč!

„Mami!“ vykřiklo dítě a sápalo se po mně.

„Bello! Ty jsi mě podvedla! Podvedla jsi mě se Žraločákem! A máte dvojčata! To snad není možné! A já se tak snažil, abys to těhotenství měla co nejpříjemnější! Celou tu dobu jsem vychovával cizí dítě! Já se zjevím! No vždyť to říkám! Už tu mám dvojníka! Tak ti pěkně děkuji! Chci rozvod! A hned!“ Edward se pěkně rozčiloval. Na konci jeho proslovu si pěkně dupnul a jeho dvojník taky. Oba někam odešli.

Koukla jsem se na děti a ty měly v puse mou nohu a utíkaly s ní do neznáma.

„Já... nemám... nohu!“ zařvala jsem téměř hystericky a ostatní se začali smát.

„Ta ti doroste. Za 800 let,“ pronesl doktor a myslel si, že mě tím uklidní.

„Áááá!!!“ zařvala jsem dlouze a opět se ocitla ve svém pokoji. Byla jsem zase celkem zpocená, ale poznávala jsem vše.

Tu obrovskou manželskou postel, peršana, fotku Cullenových, na které je usměvavý Jasper, který zezadu objímá Alici, Emmett, který líbá krásku Rosalii na krk, Esmé s vlídným úsměvem vedle Carlislea a já s Edwardem přede všemi a s Edwardovou rukou na mém vypouklém břiše. Všichni se smějeme.

Rychle jsem odkryla peřinu a oddychla jsem si. Měla jsem normální nohy. Břicho! Já jsem těhotná! Super!

„Bells, mám čerstvé fotky z ultrazvuku,“ prohlásil slavnostně Edward a vešel do pokoje. Rychle jsem chňapla po obrázku a zadívala se na něj. Uf! Jedna hlava!

Dala jsem Edwardovi fotku a s úlevou padla na postel. Ale poté zase vyskočila a prohlížela si Edwarda ze všech možných stran.

„Co vyvádíš?“ vyptával se.

„Hledám, jestli náhodou nemáš ocas,“ odpověděla jsem a rozepla mu kalhoty.

„No, ten náhodou mám, ale pod zády ho nenajdeš. Spíše pod podbříškem,“ řekl se smíchem a pomáhal mi se zvednout z kolen.

„Promiň, Edwarde, za mé chování. Vím, že je to divné, ale taková už jsem... Au!“

„Co se děje? Rodíš?“

„Ne. Nessie mi demoluje žaludek a plíce!“ odpověděla jsem.

Vyhrnula jsem košilku a bylo krásně vidět, jak maličká kope. Pobídla jsem Edwarda, aby si poslechl, co tam Ness vypráví. Edward přiložil ouško k břichu.

Po chvíli se zasmál.

„Bručí tam. A jakoby se tam něco smršťovalo.“

„Jo, to jsou moje játra. Vyprávěj jí něco, prosím.“

„Dobře. Tak, Ness, poslouchej. Byla jednou jedna malá holčička a ta se jmenovala Nessie. Ano, jsi to ty, miláčku. No, a ta se jednou rozhodla jít na zámek prince a vzít si ho. A jelikož byla Nessie princezna, neměla žádný problém se k princi dostat. Ale princ byl tuze nafoukaný a pyšný. A hádej, co malá Ness udělala? Ano! Zbila ho a donutila týden uklízet záchody!“

„Edwarde!“ napomenula jsem ho.

Edward se akorát zasmál a olíbával mi celé břicho. Nessie, jakoby to cítila a tam, kam Edward dal pusinku, tam ona dala ručku. Bylo to srandovní a sladký!

No a mám pravdu. Je hrozně hezké, vidět svého manžela, jak si hraje ještě s nenarozeným potomkem.

A když začal Edward kreslit prstem kolečka, Ness se mohla zbláznit. Pořád tam sebou mlela, jak v pračce. Sice mě to bolelo, ale byla jsem šťastná. Ani nevíte, jak moc šťastná.

„Edwarde, počkáš tu na chvíli? Musím si něco zařídit,“ Edward ani nestihl odpovědět a já už byla v obývacím pokoji, kde byli všichni, včetně Carlislea.

Rychle jsem všechny začala ze všech stran prohlížet.

„Co to, sakra, děláš? Áááá... Proč si mi stáhla kalhoty?“ ptal se Emmett a já jen s úlevou padla do křesla.

„Zdálo se mi, že jsem se probudela někde úplně jinde a Edwarda vůbec neznala. Ani jsem nevěděla, že jsem těhotná. Přiběhla jsem k vám a vy jste vypadali úplně jinak. Jasper měl hlavu v kleci, Alice byla elfka, Rosalie místo jazyka měla pilník na nehty, Esmé měla hlavu jako srdce, Edward měl pumí ocas, já měla koňskou pr... zadek a Carlisle místo rukou skalpel a nůžky. Na čele měl napsáno: Dr. Cullen C. a já porodila delfína se dvěma hlavama. No hrůza!“ odpověděla jsem jim.

„Bello, byl to jenom sen?“ ozval se Carlisle a vstoupil do místnosti. Vypadal úplně stejně, jako v tom snu.

A já moc dobře věděla, že tohle je realita.

Po domě se opět ozval můj řev:

„Áááá!“