Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Baletka

28.01.2011 (17:00) • NancyWhite • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 3736×

Baletka

Zase další město… Nenáviděl jsem stěhování. Kolikrát už? Nevím… Za ty roky ztratilo smysl počítat… Seattle – to byl teď náš nový domov.

„Netvař se tak kysele, Edwarde. Bude to fajn, uvidíš.“ Snažila se mě Alice povzbudit. Kdo ví, proč to nevyslovila nahlas… Tolik se mi do té školy nechtělo. Nebylo zábavné odmítat davy spolužaček, které se do mě zbláznily po prvních vteřinách, kdy jsem se objevil na školních pozemcích. Bylo to tak vždycky a já už pomalu ztrácel chuť se tím vším probíjet. Alice na mě ustaraně hleděla a rozhodla se podívat do mé dnešní budoucnosti.

„Dneska žádná… Budeš mít klid. Tak pojď…“ mrkla na mě. Nasedl jsem tedy do auta a vyrazili jsme. Mé stříbrné volvo proplouvalo ranním provozem, s Emmettovým jeepem v závěsu. Sotva jsme dorazili na parkoviště nové školy, litoval jsem, že jsem vytáhl paty z domu. Nebylo to sice jako na maloměstě, kde vědí všichni všechno, ale jenom jsme vystoupili z aut, byli jsme středem pozornosti. Slyšel jsem všechny ty myšlenky… Tady se nenašli žádní nesmělí spolužáci, ani plaché spolužačky. Tohle byla škola, kde byli všichni hvězdy s vysokým sebevědomím. Taky si ale zakládali na vybudovaném postavení v tomhle třítisícovém kolektivu… Proto byla reakce na nás jiná, než se nám stávalo na malém městě. Myšlenky samozřejmě prozrazovaly, jak všem připadáme krásní a neodolatelní, ale na druhou stranu nad námi trochu ohrnovali nos. Tady jsou nálepky nováčků běžné a vsadím se, že pro normální lidi celkem kruté. Nám to bylo jedno. My si vystačili mezi sebou a vždycky jsme byli „ti Cullenovi“. Někdy mě tak napadá, proč to vlastně děláme? Proč pořád chodíme do školy, když se stejně skoro distancujeme od ostatních lidí? Mohl bych se stejně dobře nudit doma, jako tady… Jakkoliv se mi tu nelíbilo, na parkovišti jsem měl pěkný výhled. Některá auta tady byla přesně podle mého gusta…

Stačil týden, aby nás polovina školy obdivovala a druhá nenáviděla. Rosalie zářila v tanečním oboru, Emmett se stal šampiónem klubu matematiků, Alice byla hvězdou ve výtvarné třídě a Jasper byl mistr psychologie. Já byl spokojený, jako nejlepší hudební talent školy a to stačilo… Stačilo, abychom se dostali k označení „ti Cullenovi“. Přesně jak jsem čekal. Bylo to tak vždycky. Netajil jsem, že se mi tu nelíbilo. Jasperovi jsem lezl na nervy a kazil náladu.

„Mohl by ses aspoň trochu snažit, Edwarde,“ kárala mě Alice. „Esmé se tady líbí a ty jí to takhle kazíš. Ubylo by tě, kdybys tomu tady dal šanci?“ Možná jsem byl zbytečně zahořklý a předpojatý k tomuhle místu, to měla pravdu. Ale kdyby se mě taky snažili pochopit… Oni mají svoji zábavu. A já jsem kvůli své samotě terčem hloupých vtípků a sázek. Přece mi nemohli mít za zlé, že mi to vadilo.

„Dobře. Přestanu se šklebit na všechny strany, když mi tihle dva,“ ukázal jsem na Jazze a Emmetta, „dají pokoj.“

„Tak platí,“ vykvikla Alice, chňapla Jaspera za zápěstí a táhla ho někam pryč. Totéž po chvilce čekalo Emmetta, v doprovodu jeho zlatovlásky Rose. Prvních pár dní po té malé dohodě jsem byl opatrný, ale ukázalo se, že Emmett i Jasper to vzali smrtelně vážně a nechystají na mě žádné další vtípky ani sázky a celkově mě nechávali na pokoji. Teď je tedy řada na mě. Podle Alice (respektive jejích myšlenek) bych si měl najít společnost. Někoho, kdo mi bude duševně blízký… Hloupost, ale proč to nezkusit? Byla tu taková spousta lidí… Třeba se najde osoba, která by mi mohla být blízká. (Jestli zrovna duševně, to nevím…) Byl jsem pevně rozhodnutý, že někoho takového najdu a k Alicině spokojenosti přestanu být tak upjatý a samotářský. Moje odhodlání však postupem dnů a týdnů klesalo…

„Co támhleta?“ ukázal Jasper do houfu studentek a já přesně věděl, kterou myslí. Seděli jsme tady už hodiny a sledovali odcházející studenty, lépe řečeno studentky, protože s mužskou částí této školy jsem si opravdu neměl co říct.

„Myslím, že ne… Zbláznila by se, jenom bych ji pozdravil. Vlastně většina těch holek by po mně šílela… Asi to není dobrý nápad.“

„Edwarde, jestli to teď vzdáš, budeš nás mít zase na krku,“ prohodil Jasper.

„Ne, ne, ne… Podmínka byla, že se nebudu tvářit jako bych právě snědl citron. To dodržím, ale nehodlám se sbližovat s nikým z téhle školy.“

Tak tedy moje snahy skončily. Nevadilo mi to, neměl jsem námitky proti své osobní samotě. A přiznávám, že Alice měla pravdu. Bylo tu hezky. Našel jsem si pěkné místo, kam jsem rád chodil. Byl to rozlehlý park nedaleko naší školy. Sedával jsem na lavičkách a pozoroval malé děti, které se tudy proháněly…

Tuším, že byla neděle. Seděl jsem zrovna na zábradlí malého mostku, který tady překračoval šedé jezírko, když mi zrak padl na procházející dívku. Člověk by z této vzdálenosti usoudil, že je to chlapec, ale moje upíří oči ne. Měla na sobě černou vytahanou chlapeckou mikinu a kalhoty také nebyly dívčího střihu. Kapuce jí částečně zakrývala obličej. Vypadala tak na 18. Prošla kolem mě, posadila se k jezírku, sundala si boty a bosá chodidla položila na hladinu. Z její vůně by se zamotala hlava i někomu, jako je Carlisle. Moje zvědavost však byla silnější než já. Slezl jsem ze zábradlí a blížil se k ní.

„Ahoj,“ pozdravil jsem opatrně. Co to sakra dělám?!

„Ahoj…“ odpověděla téměř neslyšně, aniž by se na mě podívala. Chvíli jsem jen sledoval, jak nohama čeří hladinu. Vypadala zamyšleně a možná trochu smutně. Chtěl jsem něco říct, ale nic mě nenapadalo. Tak jsme vedle sebe seděli a neřekli ani slovo. Po chvilce si sundala kapuci a prohrábla dlouhé blond vlasy. Něco mě na ní mátlo a snad to bylo ticho jejích myšlenek – neslyšel jsem nic.

„Taky jsi rád sám?“ zeptala se najednou. Její hlas mě ohromil. Byl krásný. Jako její vůně, její vlasy… Vzpamatuj se, pitomče! Na něco se tě ptala, tak jí odpověz!

„Většinou… Ty máš ráda samotu?“

„V podstatě… Užívám si ji, dokud můžu. Poslední den… Zítra to začne znovu. Pozornost od spousty lidí… Pozornost, o kterou nestojím.“ Zamyšleně hleděla na své nohy, ponořené po kotníky ve vodě. Nechtěl jsem vyzvídat…

„To znám…“ řekl jsem automaticky. Otočila se na mě a její ledově modré oči mě okouzlily. Rámovaly je černé řasy, které se za okamžik sklopily, a já byl díky nim volný.

„Já jsem Edward,“ natáhl jsem k ní ruku. S úsměvem ji přijala.

„Kendra.“

„Kendra?“ Přikývla. „Pěkné. Nezvyklé, ale pěkné.“

„Edward… To už se dneska taky moc nevidí, ale mně se to jméno líbí.“ Zakývala hlavou a pak jsme dál tiše seděli.

Po necelé půlhodině si osušila nohy a znovu obula svoje boty.

„Odcházíš?“

„Měla bych… Ráda jsem tě poznala, Edwarde. Měj se,“ usmála se a odcházela. Její chůze byla lehká, sebejistá a vyrovnaná… Zavřel jsem oči a znovu si ji vybavil. Možná ji už nikdy neuvidím…

Od následujícího týdne byly na programu pouze hodiny se speciálním zaměřením. Mě tedy čekaly dny plné klavírních klapek a not, Alici samé barvy a štětce, Emmetta nic než matematické úlohy, Rosalii spousta tanečních zkoušek a Jaspera psychologické přednášky. Pondělní ráno bylo podezřelé. Mohly za to myšlenky studentů. Všichni mysleli jenom na jednu věc – někdo přijde. Někdo nový, z koho budou všichni úplně pryč – nebo spíš jsou. Nevěnoval jsem tomu pražádnou pozornost. Jasper se snažil oddělit své emoce od toho vzrušení kolem. Alice se snažila podívat, kdo se přidá do nadaných řad v této škole, ale nic neviděla. Mě to prostě nezajímalo a tak jsem automaticky odešel do učebny, kde jsem měl strávit celý den. V klavírním oboru nás bylo jen osm a já byl jediný kluk. Holky v téhle třídě byly jiné než ostatní. Mohl jsem se s nimi normálně bavit. Všechny byly opravdu talentované a přátelské.

„Taky jste to slyšely?“

„Co?“

„O té nové… O té holce z té taneční školy!“

„Dneska má přijet, že?“

„Jo. Prý je úžasná! Přestoupila sem kvůli přípravě na mistrovství světa!“

„Vážně?“

Nechtěl jsem poslouchat cizí rozhovory, ale s mými smysly se nedalo nic moc dělat… Mluvili o ní všichni, ale nikdo neví, jak vypadá, ani jak se jmenuje. Slyšel jsem to všude kolem a chvílemi jsem nevěděl, komu ty zvědavé myšlenky patří – jim nebo mně? Z této úvahy mě vytrhl příchod našich učitelů. Nejmladší byla pravděpodobně učitelka, která měla na starost mě a Nerrisu. Nerrisa byla nejbáječnější člověk, jakého jsem kdy poznal. Hrála opravdu skvěle, navzdory tomu, že byla slepá. O to víc uznání si zasloužila. Další tři učitelé byli muži – k mému překvapení. Z této malé koncertní místnosti vedly troje dveře. Za každými byly dvě odhlučněné učebny. Já a Nerrisa jsme zůstali u koncertního křídla na malém vyvýšeném pódiu. Ona hrála jako první, protože pak musela na hodiny houslí. Její hraní mě vždycky přeneslo do jiného světa. Nevnímal jsem bílé stěny místnosti, ani bzučení zářivek, ani dýchání lidí kolem, ani tlukot jejich srdcí. Vnímal jsem jen tu skladbu, kterou ona hrála. Proč? Hrála srdcem. Hrála tak, jak cítila. Nemohla vidět svět kolem sebe, ale slyšet a cítit ano. A všechno, co neviděla, dávala do svého hraní. Bylo to něco kouzelného. Učitelka se pak na chvilku omluvila a kladla mi na srdce, abych dával na Nerrisu pozor. Všechno jsem to odkýval a dál poslouchal klavírní tóny. Nerrisa byla tichá dívka, velice plachá. A jak jsem později zjistil, velice pozorná a vnímavá, ale to teď nechám stranou. Když učitelka odešla, Nerrisa začala hrát. Z jejích myšlenek jsem pochopil, že hrála jen tak z hlavy. Hrála co ji napadlo a byla to nádhera. Sem, do téhle místnosti doléhalo jen málo myšlenek, takže tu byl klid. A i kdyby tu byla celá škola – nevnímal bych je. Nevnímal, protože Nerrisa hrála.

Když odešla na hodiny houslí, sedl jsem ke klavíru. Hrál jsem, co mi učitelka zadala a později i jiné skladby.

„To jsem nikdy neslyšela. Kdo to napsal?“

„Popravdě… Já.“  Vykulila oči.

„Ty skládáš, Edwarde?“ Možná jsem to neměl říkat. Pozdě.

„Tak trochu,“ pokrčil jsem rameny. Dál jsem hrál, co mi na mysl přišlo. Mé oblíbené skladby, mnou složené skladby, skladby, které jsem slyšel od Nerrisy… Po třech hodinách jsem byl propuštěn domů, protože na mém hraní nebylo co zdokonalovat, ale já musel počkat na Alici a Jaspera, protože jsem je přivezl. Sedl jsem si na lavičku pod velkou lípu, která stála na školním dvoře, a čekal. Do hlavy se mi začaly vkrádat myšlenky studentů a většina se točila kolem nové studentky. Bylo by mi to jedno, kdybych v některých myšlenkách nezahlédl povědomou tvář. Někoho mi připomínala, ale nebyl jsem schopný si ji spojit. Rozhodl jsem se ji najít. Zrovna zvonilo na přestávku a po chodbách se začalo hemžit nepřeberné množství zdejších studentů. Najít ji v tomhle mumraji bude problém… Tedy alespoň jsem si to myslel – mýlil jsem se. Razila středem chodby a všichni jí ustupovali. Byla krásná, štíhlá, s ladnou chůzí, blond vlasy, vyčesanými do týla. Klapání jejích podpatků rozráželo náhlé ticho, které bylo způsobeno její přítomností. Lidé skoro nedýchali… Světle modrý top s véčkovým výstřihem a jemně modrá minisukně jen podtrhovaly její půvab. Měla úchvatné nohy… Pak se její oči zabodly do těch mých a něco v mé hlavě zapadlo na správné místo – ty ledově modré oči… O pár vteřin později prošla těsně kolem mě a její vůně konečně v tom davu vynikla. Kendra. Působila tak odtažitě, chladně, to nemohla být stejná dívka, jakou jsem potkal včera v parku… Ovšem všechno, včetně její vůně a ticha, které vysílala její mysl, dokazovalo, že tohle je Kendra. Sotva vyšla ze školy, myslel jsem, že mi pukne hlava. Všichni do této chvíle mysleli unisono. Žasli nad její krásou. Teď se však jejich myšlenky rozeběhly všemi možnými směry a já z toho měl migrénu. Pár vteřin mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Vyběhl jsem ze školy a chtěl jít za ní.

„Kendro!“ volal jsem. Ani se neotočila. Nastoupila do černého mercedesu a odjela. Včera přitom byla tak milá…

„Edwarde?“ Ani jsem si nevšiml, že tu Alice stojí. Podle jejích myšlenek tu stála už skoro pět minut. Jak jsem si sakra mohl nevšimnout?

„Já… Promiň. Nevím, co to se mnou je.“ Vstal jsem, prošel kolem ní a mlčky odemykal auto. To její chování mi pořád nedávalo žádný smysl.

Další den probíhal stejně jako ten předchozí, až na to, že Alice s Jasperem jeli s Emmettovým autem – já byl ve škole až přehnaně brzo a navíc jsem byl totálně mimo a to je u upíra co říct. Nerrisa dneska nepřišla vůbec, takže jsem měl klavír i učitelku pro sebe.

„Mohl bys mi zahrát nějakou tvoji skladbu?“ Jen jsem se usmál a začal hrát. První, která mi přišla na mysl, byla Esméina oblíbená. Byla to taková pomalejší a možná trochu smutnější skladba, ale byla pěkná. Když jsem dohrál, učitelka se rozhodla jít domluvit s nějakou jinou. Zatím jsem z těch jejích zmatených myšlenek nic moc nepochopil, ale bylo mi to celkem jedno…

„To bylo krásné. Ehm… Hraj dál, já si zajdu za profesorkou Bellovou.“ Hrál jsem, co mě napadlo a vlastně jsem ani nevnímal myšlenky, které mi poletovaly hlavou. Snažil jsem se pochopit Kendřino chování, ale nebylo mi dopřáno. Nic nedávalo smysl a to, že neslyším její myšlenky, tomu ještě přidalo. Za pár minut se moje učitelka vrátila v doprovodu oné profesorky Bellové – ta vedla taneční hodiny. Ignoroval jsem jejich nadšené myšlenky a možná to byla chyba.

„Mohl bys prosím, zahrát něco pomalejšího, Edwarde?“ požádala mě učitelka a já souhlasil. Ani nevím, co jsem to hrál. Bylo mi to jedno. Profesorka Bellová nadšeně zatleskala a hned spustila vodopád slov. Chválila mě a děkovala své kolegyni. Něco mi ušlo.

„Edwarde, mohl bys doprovázet na klavír jednu z mých žaček? Je to baletka…“

„Jistě, proč ne?“

„No to je výborné! Děkuju, Irenne. Ten chlapec má opravdu výjimečný talent. K tomu baletnímu vystoupení to bude dokonalé!“

„Ráda jsem pomohla.“

Šel jsem tedy do východní budovy, kde měla hodiny profesorka Bellová. Až při cestě do její třídy jsem v její mysli zachytil tvář dívky, kterou budu doprovázet. To už jsme ale vstupovali do třídy.

„Kendro, tohle je Edward. Bude hrát na klavír k tvému vystoupení.“ Dívce přede mnou se nápadně rozšířily zorničky a její pohled byl nejprve udivený, po chvilce naštvaný a nakonec opět netečný, jako včera. Z jejího ledového pohledu i mě zamrazilo v zádech.

„Ehm, paní profesorko, je to opravdu nutné?“

„Nemusíš se stydět. Edward hraje skvěle a k tvému vystoupení to bude opravdu dokonalé!“ jásala profesorka a Kendra z toho asi nebyla tak nadšená jako ona. Já stál a neměl co říct. Beze slova jsem se posadil ke klavíru, učitelka mi ukázala noty, vysvětlila, kde je nutné zdůrazňovat a kde naopak ubrat a tak podobně…

„Můžeme?“ kývla ke mně a já tedy začal hrát. Sledoval jsem ji. Moje prsty se bezchybně pohybovaly po klapkách a já se díval na ni. Její pohyby byly ladné, dokonalé, jisté… Jako u nás, upírů, ale ona to jistě cvičila pěkných pár let. Fascinovala mě. Svou vůní, svým vzhledem, svými pohyby… Každá pirueta mě ohromila, každý krok byl jenom kousek do skládanky dokonalého baletu. Sledoval jsem i její výraz. Cítila tu hudbu… Věděla, o čem její tanec je. Vkládala do toho správné emoce… Vkládala do toho sebe.

„Dobře!“ utnula nás oba profesorka. Já přestal hrát, Kendra tančit. „Edwarde, jak jsi na tom s improvizací?“

„Bez problémů,“ odpověděl jsem.

„Výborně. Takže budeš hrát a Kendra se přizpůsobí. Ale rozumně, prosím…“

„Jistě, chápu,“ přikývl jsem a rozehrál, co mě zrovna napadlo. Byla to určitě pěkná podívaná. Reagovala na sebemenší změny v rytmu, vycítila, kdy se chystám přidat, kdy ubrat, sžila se s mou interpretací, jakoby si to hrála sama. Bylo to neuvěřitelné.

Ještě jsme probírali nějaké detaily, ohledně hraní a já měl taky pár návrhů, které jsem okamžitě prezentoval, a učitelka tím byla nadšená. (Možná to bylo i tím, že mi její myšlenky prozradily, jak by si to všechno představovala…) Kendra se mezitím umyla a převlékla a potom, opět v úchvatné minisukni, tričku s neuvěřitelně svůdným výstřihem, na vysokých podpatcích, vykráčela z místnosti. Jediné co řekla, bylo: „Nashledanou,“ a zabouchla za sebou dveře. Můj brilantní sluch vnímal klapání jejích bot, které se neslo po chodbách. Slyšel jsem to ticho, které nastalo, když se objevila na rohu chodby. Všichni zatajili dech a jejich myšlenky opěvovaly krásu Kendry Andrewsové.

„Promiňte, paní profesorko, můžu jít?“ zeptal jsem se té zasněné ženy, která se zavřenýma očima pobrukovala nějakou melodii a mávala při tom rukou. Viděl jsem její představy o baletních kreacích, ale nezajímaly mě.

„Ach, ano… Jistě. Děkuji, Edwarde. Zítra si pro tebe zase přijdu.“ Přikývl jsem a vyšel z místnosti. Ve vteřině jsem stál na druhém konci chodby, kde jsem kvůli spolužákům musel zvolnit na lidský krok. Chtěl jsem ji dohnat, ale to bych nesměl mít tak nechápavé sourozence.

„Edwarde! Co ty tu? Já myslel, že máš hodiny klavíru… Ty jsou na druhé straně, ne? Kde jsi byl?“ Měl Emmett vždycky tolik otázek?

„Ehm, já teď hraju jedné baletce…“ snažil jsem se ho obejít, ale to by Emmett nesměl být takový hňup.

„Baletce? Té nové? Páni! Já ji viděl! Ta je… No prostě kus! Taková kočka se mezi smrtelníky jen tak nevidí!“ žvanil a žvanil, ale já ho neposlouchal, protože jsem uviděl Alicinu vizi a vzápětí jsem spatřil i Alici – zmateně postávala na rohu chodby a obávala se náhlého zmizení mé budoucnosti. Tušil jsem, co to znamená – budu s ní. Ale budoucnost, která Alici zmizela, byla blízká. Velmi blízká. Nechal jsem Emmetta Emmettem a ignoroval Aliciny nevyslovené otázky. Prodíral jsem se davem spolužáků a doufal, že jsem Alicino slepé místo pochopil správně. Vyšel jsem před školu. Byla tam. Seděla na lavičce, nohu elegantně přehozenou přes druhou, a četla. Najednou mě popadla nervozita. Co to se mnou je? Jsem upír, proč jsem nervózní?! Vítr mi zavál do obličeje její vůni a já si byl jistý, že mám oči černé jako uhel, ale zapřel jsem zrůdu uvnitř sebe a vykročil k ní. Odcházející kluci kolem ní chodili obloukem s neskrývaným obdivem, který u některých jedinců přecházel v perverzní představy, které jsem prostě ignoroval. Dívky při pohledu na ni vzdychaly a každá si přála být jako ona. Její chování prozrazovalo, že si moc dobře uvědomuje jejich pohledy, ale snažila se soustředit na čtení. Všechno tohle jsem vypozoroval během pár vteřin. Odhodlal jsem se a rázným krokem mířil k lavičce, na které seděla. Spousta přihlížejících se zastavila s otevřenou pusou, někteří zalapali po dechu.

„Ten si troufá! Ale není divu… Takovej playboy…“

„Nemáš šanci! Tahle ledová královna se s tebou bavit nebude, ani když vypadáš jako model.“ Tenhle kluk to na ni zkoušel a její chladné odmítnutí muselo velmi pošramotit jeho ego…

„Ach jo… Proč zrovna ona? Ona, která ho prostě odmítne, že nemá zájem… To si nemohl vybrat mě? Copak nejsem hezká? Jistě, ne tak jako ona, ale hned po ní…“ Bla, bla, bla… Neposlouchal jsem jejich myšlenky – nebo jsem se o to aspoň snažil. Sedl jsem si k ní.

„Ahoj,“ pozdravil jsem. Nic. Žádná reakce. Nevzhlédla, srdce se jí nerozbušilo, jako jiným, na které jsem promluvil. Hodnou chvíli mlčela.

„Potřebuješ něco?“ Ačkoliv mi nemohla být zima, z jejího tónu mě zamrazilo.

„Proč jsi taková?“ Proti své vůli jsem to řekl tiše, skoro šeptem.

„Nevím, o čem mluvíš…“

„Ale víš. My jsme se přece viděli. V parku. Nechovala ses tak odměřeně…“ Spolužáci se začínali zastavovat, pozorovali nás a v hloučcích o nás mluvili. Samozřejmě nikdo z nich netušil, že je slyším. Kendra si jich všimla a z jejích očí sálal nepříjemný chlad.

„Pořád nevím, o čem mluvíš,“ řekla hlasitěji, aby ji slyšeli lidé kolem. Nevím, čeho jsem chtěl dosáhnout… Co jsem po ní vlastně chtěl? Jo, už vím.

„No tak, Kendro. Přece jsme si rozuměli. Zdála ses být tak milá a přátelská… Co se s tebou stalo?“ Naštvaně zaklapla knihu, se zasyčením se zhluboka nadechla a přivřela oči, než se na mě rozkřičela.

„Tak hele. Aby bylo jasno: Mě nezajímá, že si myslíš, kdovíjak nejsi krásný a okouzlující a bůhví co ještě. O co ti jde? Chceš se mnou na rande? To se stačilo jen zeptat, ušetřil by sis neuvěřitelně trapnou scénu, která právě nastala. Bez cirátů jsem ti mohla říct jednoduché ne, ale jak chceš. Nemám zájem o tvou přítomnost, ani o cokoliv jiného.“ Šlehla po mně pohledem, ale její oči nevypadaly chladně a nenávistně, jak jsem čekal. Vypadaly, jakoby chtěly říct něco jiného. Jakoby se omlouvaly… Zvedla se a ladným sebejistým krokem odcházela na parkoviště. Všichni ji sledovali, a když zmizela z dohledu, otočili se na mě.

„Já to věděl. Smůla, hochu…“

„Co to mělo být? Co to mezi nima byla za scénu?“

„Edwarde, nebylo by…“

„Ne, nebylo, Alice. Přece kvůli ní nezůstanu doma. Navíc… Hraju jí k vystoupení, pamatuješ?“ Chtěla něco říct, ale nakonec zůstala u brblavých myšlenek. Běželi jsme tiše po stopě jelenů. Zastavili jsme v křoví, nedaleko palouku, kde se pásla naše večeře. Mně i Alici stačil jeden čistý skok. Emmetta by tohle nebavilo. Odjel s Jasperem na medvědy. Nám to stačilo.

„Proč se snažíš?“ zeptala se najednou. Jenom díky jejím myšlenkám jsem pochopil, kam tím míří.

„Nevím… Totiž…“ Nechtělo se mi vyprávět o našem prvním setkání… „Vždyť to byl tvůj nápad, skřítku,“ zažertoval jsem a ona naštvaně nakrčila nos.

„Edwarde, kdyby sis chtěl jenom najít společnost, myslím, že by to byla Nerrisa… Nemám pravdu?“ Měla pravdu. Kdyby šlo jenom o to, trávil bych čas s ní. „Tak proč tahle ledová barbie?“

Vysvětlit Alici můj zájem o tuhle ledovou barbie bylo nemožné, protože já sám jsem neměl jasno. Možná mi jen vrtalo hlavou, proč se nechová jako tenkrát v parku… Nebo je za tím něco víc? Nevím. Prostě nevím, ale přijdu na to.

Ve čtvrtek jsem se s Kendrou srazil hned v prvních dveřích, kterými jsem procházel. Nechtělo se mi uhnout ani o milimetr, přestože to bylo proti mému vychování. Měl jsem příležitost s ní mluvit, ale ona se tvářila, jako ty holky v hloupých komediích, které zdržuje nějakej nafoukanej frajírek. Vsadím se, že měla chuť mi vrazit, ale místo toho se usmála.

„Dovolíš?“ zacvrlikala a já byl v koncích. Její úsměv mě odzbrojil, ale nedal jsem to na sobě znát. Oplatil jsem jí ten přeslazený úsměv stejnou dávkou.

„Ale jistě.“ Naznačil jsem poklonu a uhnul.

„Hodnej,“ pocuchala mě ve vlasech, jako by hladila psa. Kdybych mohl, byl bych rudý vzteky. Naštvaně jsem odkráčel a bylo mi jasné, že tohle je válka. Připadal jsem si jako Emmett. Ten nikdy nezůstal nikomu nic dlužný…

„Edwarde, musím na chvíli odejít… Vy to tady zvládnete, že ano?“ To se mi perfektně hodilo. Dostal jsem noty a přehled Kendřiny choreografie.

„Můžeme?“ zeptala se ostře Kendra, ani se na mě nepodívala. Beze slova jsem začal hrát.

„To je špatně! Hraješ to moc pomalu…“ štěkla po čtyřech minutách. „Začni od začátku,“ poručila mi. No prosím, když to bylo moc pomalé… Kendra se znovu postavila do počáteční pózy a kývla, abych začal. A já tedy hrál. Sotva to uslyšela, svěsila ruce, otočila se a otráveně protočila oči.

„Co se ti nelíbí tentokrát?“ zeptal jsem se a přitom zadržoval smích.

„Edwarde, přece nemůžeš být takový idiot, jak vypadáš…“ usmála se tak přeslazeně, že bych ji nejradši… „Proč to vlastně děláš? Chceš mi zkazit vystoupení?“

„Ne.“ Vstal jsem a pomalým krokem přecházel k ní. „Chci jen vědět, proč jsi taková.“ Stál jsem krok od ní a shlížel se v jejích průzračně modrých očích. Hrdlo mi svíral nepříjemný žár, ale to už jsem se naučil překonat. Kendra mi chvíli upřeně hleděla do očí, potom však odvrátila pohled.

„Jak to myslíš?“ Kdepak! Tentokrát se z toho nevykroutí…

„V tom parku…“ řekl jsem a čekal na její reakci. Prudce otočila hlavu a znovu se mi podívala do očí.

„Zapomeň na to, Edwarde. To jsem nebyla já…“

„Ne, já vím, že tohle nejsi ty. Proč se tak přetvařuješ?“ Jemně jsem ji pohladil po tváři. Víčka se jí při tom nepatrně zachvěla. „Mám ti zopakovat tvá slova? Cos říkala u té vody?“

„Prosím tě… Jako by sis to mohl pamatovat!“ prskla odměřeně, ale oči ji prozradily. Uhodil jsem na citlivou strunu – nechtěla taková být.

„Proč se chováš jako královna, když nestojíš o pozornost?“

„Protože ve mně vidí královnu! Nechápeš? Jsem pro ně hvězda! Jak se mám chovat?! Nesmím si nikoho pustit k tělu, jinak budou řeči a spousta dalších nepříjemností! Raději budu jako led než bych poslouchala pokoutní řeči!“ Otočila se ode mě a popošla k oknu. Slyšel jsem slzu, která jí ztekla z tváře a dopadla na parapet. „Nechtěla jsem ti ublížit, Edwarde, ale musela jsem. Musím. Nemám jinou možnost. Není šance, jak bych se mohla tomu všemu vyvarovat…“

Neměl jsem sílu snášet její smutek. Nechtěl jsem, aby byla smutná. Ve vteřině jsem stál u ní a objímal ji. Schoulená v mé náruči se otočila a hleděla mi do očí.

„Máš právo na normální život – na přátele, lásku…“ zašeptal jsem a v ten moment jsem cítil její horké rty na svých. Moje predátorská podstata uvnitř mé hlavy vrčela a vzpouzela se – byl jsem tak blízko tak krásné vůně… Ale nemyslel jsem na to, že jsem upír, ale na ni. Na její ruce, které mě objímaly, na teplo, které sálalo z jejího křehkého těla… Na ni. Nic víc pro mě neexistovalo…

„Byl to hloupej nápad… Kdo to vymyslel?“ řekla pobaveně, když jsme odcházeli ze zkoušení ruku v ruce. Všichni na nás civěli. Myšlenky byly zklamané a nenávistné – od holek i kluků.

„Myslím, že můj,“ zakřenil jsem se na ni a dal jí pusu na tvář. Nemohl jsem být šťastnější. Byl jsem s ní, ona byla se mnou. Byl jsem zamilovaný jako nikdy nikdo na světě.

****

„Jak to bylo dál, Nerriso?“

„Žili šťastně až do smrti?“ Musela jsem se usmát. Ty děti byly rozkošné. Vím, že pracovat v dětském domově není nejbezpečnější, ale když může Carlisle pracovat v nemocnici…

„Nemá to šťastný konec, děti…“ řekla jsem jim. Některé zklamaně svěsily ramena, některé má slova více pobídla ke zvědavosti.

„Jak to tedy dopadlo?“

„Dobře… Edward a Kendra spolu byli moc šťastní, ale Edward se o ni bál. Byl upír a nechtěl, aby se jí něco stalo… Bohužel, někdo jí ublížil.“ Pokojem se roznesly polekané tiché výkřiky.

„Kdo to udělal? Co se jí stalo?“

„Krásná Rosalie… Byla žárlivá, ale ne tolik, aby Kendře ublížila. Chtěla ji jenom vystrašit – neměla ráda konkurenci, ale Kendra jí voněla tak krásně, že nedokázala její krvi odolat.“ Některým holkám se v očích leskly slzy.

„A co se stalo s Edwardem? Popral se s Rosalií?“ zajímal se Robbie.

„Ne… Odešel od rodiny. Nastěhoval se do domu, ve kterém Kendra žila a po celou věčnost hrál skladbu, kterou jí složil.“

„Jakou?“ Vstala jsem a sedla si ke klavíru. Zahrála jsem jim skladbu, kterou Edward nazval Baletka.

„To bylo krásné!“ zatleskali mi mí malí posluchači.

„Nerriso, nebylas náhodou v tom příběhu slepá klavíristka?“

„Všechno se to stalo před dvaceti lety… Víš, jak bych musela být stará?“ zasmála jsem se.

„Nemáš sestru Rosalii?“

„A nejmenuješ se Cullenová?“ Ach, jak jsou ty děti zvědavé – a vnímavé…

„Ano, mám sestru Rosalii… A možná i bratra Edwarda a možná jsem byla slepá klavíristka…“ rozesmála jsem se znovu. „Kdo ví?“

Vím, nebylo to nic extra. Ani já nejsem s výsledkem spokojená, protože jsem to původně chtěla jinak, ale jinak jsem to teď napsat nemohla. Přesto doufám, že mě neukamenujete, i když počítám s ostrou kritikou a neúspěchem...

Pro ty, kteří čtou Zapomenutou: Nerrisa Cullenová, kterou jsem v Zapomenuté zmínila je Nerrisa z této povídky. =)

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Baletka: