Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Baby with tattoos

17.01.2014 (17:00) • Johnna • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2847×

Baby with tattoos:

Seděla tak ladně. Nožka přes nožku, ramena lehce shrbená, lokty měla na baru. A na jedné paži jí dýchalo nádherné tetování. Nevím, jestli se mi tak líbilo, nebo mě jen ošálila její krása, ale jednoznačně jsem z ní byl u vytržení. Seděl jsem se zataženými půlkami na nepohodlné malé barové stoličce. V ruce sklenka whisky, která se třepala jako vítr. Jsem nervózní. Rád bych ji oslovil, tak rád, jenže je tak nádherná. Je jako Vánoce už v létě, tak nečekaně krásná. Zvláštní bylo to, že jsem jí nedokázal číst myšlenky. Ne jako barmanovi, který myslel na to, že si doma otevře plechovkové pivo, dá si porno na DVD a zavolá matce, jak se má. Taky myslel na ni, protože se s ní trochu bavil, ale jen samé blábolení.

„Takže jste tu nová?“ Jen přikývla. „No, doufám, že se vám tu bude líbit. Kdybyste něco potřebovala, třeba provést městem, stačí říct. Všechno bych vám ukázal.“ Zvrhlík jeden, moc dobře slyším, na co při téhle vidině myslí. Ukázal by jí spíš svůj byt než město.
„Oh,“ vydechla a zasmála se. „No, myslím, že se tu zatím orientuju dobře.“
„Jak chcete, ale město je velké,“ snažil se dál. „Ale alespoň tahle sklenka bude na mě.“
„Když vám to udělá radost,“ pípla.

Už jsem nedoufal, že mě někdo dokáže tak překvapit tím, jak může být člověk fascinující. Všechno na ní mě přitahovalo. Její úsměv, který opětovala barmanovi, vlasy svázané v drdol broskvovou mašlí, to tetování a ta její kouzelná vůně… Pro člověka jako týden dovolené, pro upíra jako živá voda, která ho dokáže udržet na živu, nic jiného. Sladká, krvavá, teploučká živá voda. „Tuhle bych nedokázal zabít,“ pomyslel jsem si. „Před touhle bych se ovládl, jen abych ještě spatřil ten omlazující škleb, který tak neskutečně připomíná smích.“

Seskočil jsem pružně ze židličky a vydal se za tím božským stvořením. Byl jsem už skoro u ní – otočila svůj pohled letmo ke mně. Oči by mi nezavřely ani kleště, můj pohled by nezpřetrhala ani ta nejsilnější vlna. Už jsem byl u ní, za ní… A najednou jsem se přistihl, jak jdu na záchod namísto k ní. Sakra! Ty blbče! Stál jsem v chodbě, která vedla na toalety, a mudroval jsem tam. „Vrátím se! Vrátím se a řeknu jí… Co jí mám, do háje zelenýho, říct?!“ Nakonec jsem to prubnul – vyrazil jsem přímo k baru, tam kde seděla, jenomže už tu nebyla. Na pultu stála osamocená sklenice růžového vína, které hltala jako vitamíny, a pár dolarů, které byly pomačkané, jako kdyby je někdo hodil i s kalhotami do pračky.

Přiletěl jsem k muži za barem a okamžitě jsem spustil: „Kde je ta dívka? Ta dívka, co tu seděla!“ Pohlédl na mě nechápavě.
„Odešla, pane. Dáte si ještě něco?“ odbočil lhostejně.
„A kterým směrem šla?“ vybafnul jsem na něj.
„Nevím, já zákazníky nedoprovázím až domů,“ řekl naštvaně a mírně zavrtěl hlavou. „Vy ji znáte?“
„Ne, ale musím ji poznat!“ křičel jsem, když jsem vybíhal z baru. On ale křičel taky.
„Počkejte! Nezaplatil jste!“

Ale to už jsem neřešil, jen jsem snažil zachytit její pach. Kdybych jí mohl číst myšlenky, bylo by to všechno jiné. Věděl bych, jestli se jí líbím a jestli šla doleva nebo doprava! Naštěstí jsem ucítil to, co mě štípalo do očí, když jsem kolem ní procházel – rybízový parfém. Měl zajímavě šťavnatou příchuť. Vydal jsem se za ním. Nemůže být přece daleko, byl jsem pryč jen asi tři minuty.

Snažil jsem se jít rychle, ale upíří rychlost jsem nevytahoval. A najednou jsem ji uviděl – rytmicky cupitala jen pár metrů přede mnou, nejspíš má sluchátka. Pohupovala se dozajista vlivem tónů. Neohlížela se na svět kolem sebe, měla jen hudbu v uších, mozku, krvi… Zadeček se jí vlnil v tom tanečním pohybu a dlouhé, hubené nožky dělaly dojem nejen na mě, ale i na celé okolí. Má dokonalé tělo. Tak bych si přál vzít ji do náručí, obejmout její boky, polaskat její ňadra, pohladit její hýždě, zasunout jí pramen vlasu za ucho, pošimrat její úsměv svými rty, rozzářit její oči, poslouchat tlukot jejího srdce, chtěl bych s ní dělat všechno…

Ani jsem nevnímal svou rychlost, už jsem byl skoro za ní, jen pár centimetrů mě dělilo od jejího těla. Šel jsem za ní jako pejsek, sledoval jsem její vlasy. Měla čistý drdol, broskvovou mašli a pár vlasových špehů, co se jí dostali až na koženou bundu, jež měla na sobě – měla krátké rukávy, takže šlo vidět i to smyslné tetování. Jak bych ho rád potěžkal, obdivoval, rozluštil. Už jsem byl skoro na jejím rameni, vtahoval jsem to andělské opojení, kterým oplývala. A najednou se zastavila. Zabrzdil jsem urychleně taky, byť jsem do ní nenarazil. Zmateně točila hlavu na všechny směry, nejspíš tuší, že za ní stojím. Postupně se otočila celá a spočinula na mně pohledem. Než jsem si to uvědomil, začala křičet. Ona křičí… Jsem blázen – pronásleduji ženy na ulici? Couvla o krok nazpět a pořád křičela a volala o pomoc.

Nemyslel jsem, napadla mě jen jediná věc, jediné východisko. Dlaň jsem jí lehce přirazil na řvoucí ústa a druhou rukou jsem ji uchopil za břicho. A rychle jsem ji zatáhl do tmavé uličky, kterou jsme měli po ruce. Na zemi bylo všelijaké harampádí a krámy, které tu někdo odhodil. Přitiskl jsem ji ke zdi, kde bylo nejvíc místa a pohlédl do těch vystrašených očí.

„Nemusíš se bát, já ti neublížím,“ začal jsem. „Teď oddělám tu ruku, ale nekřič.“ A pomalu jsem ji sesunul, zatím neječela, jen na mě zmateně a se strachem hleděla.
„Pomoc,“ zařvala ale nakonec. Opět jsem ji umlčel dlaní.
„Nekřič!“ zasyčel jsem. „Nechci ti ublížit,“ pravil jsem a znovu zkusil oddělat ruku. Tentokrát volání o pomoc nespustila.
„Co chcete? Já… nemám moc peněz, ale dám vám…“
Zasmál jsem se. „Ne, to ne. Já nemám vůbec zájem o peníze.“ Teď to vyznělo poněkud divně, ale vlastně pravdivě.
„Co prosím?“ ohradila se.
„Ne, tak jsem to nemyslel. Já jen…“ Nedokázal jsem se vymáčknout. „Chtěl jsem vás pozvat na skleničku nebo na večeři, jenže jste odešla a já… Běžel jsem za vámi. No a začala jste křičet. Nechtěl jsem vzbuzovat podezření.“
„A proto jste mě vtáhl do tmavé uličky a uvěznil u zdi?!“
„Tuhle část jsem si jaksi nepromyslel,“ připustil jsem.
„No, nechci vás nijak urazit, ale nikam s vámi nepůjdu!“ odsekla. „Stíháte mě tu po ulici? Připouštím, že bych vám na skleničku možná kývla, ale teď?“
„Jen jsem musel nabrat odvahu. Jste tak krásná, nemohl jsem se odvážit, abych vás oslovil. Jen mi dejte ještě jednu šanci. Když se vám to nebude líbit, už mě nikdy neuvidíte!“ přesvědčoval jsem ji.
„Můžete mě nechat projít?“ ptala se, jako kdyby mou předešlou žádost vůbec neslyšela. Pořád jsem stál stejně. „Je pozdě, pane…“
„Jsem Edward, Edward Cullen,“ skočil jsem jí do řeči.
„Jistě, pane Cullene. Promarnil jste šanci. Nescházím se s lidmi, kteří mě pronásledují. A teď už mě nechte projít.“
„Nechám, jen mi řekněte, jak se jmenujete.“
„Bella, ale stejně se tím nic nemění. Už vás nikdy nechci vidět! Nepřibližujte se ke mně, nebo na vás uvalím soudní příkaz!“
„To ne!“ zahřměl jsem na ni.

Zničehonic jsem ji držel za ramena. Přirazil jsem ji ke zdi a ona najednou vzdechla. A pak jsem to ucítil – tu opojnou vůni její krve, musela se o něco poranit, ale na bádání po tom, o co se škrábla, jsem neměl čas. Se zvířecím instinktem a nelidskostí jsem jí zarazil tesáky hluboko do krční tepny. Zakousl jsem se do ní jako do jablka. Neovládl jsem. Pořád jsem musel sát a sát. Nic jiného než její krev jsem v tu chvíli nepotřeboval. Je to, jako když si koupíte ledovou tříšť. Pořád cucáte a sajete, dokud vám led nezamrzne, jenže tenhle krvavý led zamrzá už navždy, pokud ho necháme dopadnout až na mrtvý bod. Byl jsem jako v transu. Její krev chutná jako božská mana, jako svoboda, jak jídlo po měsíci strádání, jako štěstí, jako láska… Miluju ji a zabíjím ji, ale přestat nejde, odtrhnout se je nemožné. Už cítím její ochabující tělo, její srdce už nebubnuje píseň života, už jen klepe na poplach, už nemá šanci zvítězit v nevyrovnaném boji. Teploučká, slaďoučká, mazlavá, osvěžující, omamná extáze – Bellina krev. Už nemá ani cenu poslední nádech. Její oči ale zůstávají otevřené, jen jsou mrtvé jako Mrtvé moře, jsou prázdné. Jako když sníte sladkost, ale obal nastražíte tak, aby si ostatní mysleli, že bonbón je ještě celý, ale tyhle dva bonbónci, co jí leží pod obočím, už nikdy nebudou celí – už jsou totiž mrtví. Odtrhl jsem se od ní, jako bych si to najednou uvědomil, jako bych to předtím nevěděl, jenže věděl, ale nešlo přestat. Přenádherná Bella se sesunula k zemi jako seschlá růže. Stékala po zdi jako máslo po pánvi. „Bože, co jsem to udělal?!“ křičel mi hlas uvnitř hlavy.

Jen myšlenka, co mě napadala. Napřed jsem to chtěla jako drabble na 300 slov, ale nějak se to protáhlo. Snad se alespoň něco líbilo. Uvidím váš názor, ale jen když ho hodíte sem! ↓ 

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Baby with tattoos: