Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Až tě potkám, zabiju tě

18.02.2010 (15:00) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4282×

Pršelo už pátý den v kuse. Les byl nasáklý vodou a pohled z okna se neměnil.

Seděla jsem na gauči, stočená do klubíčka. Za zády mi hrál Edward na klavír.

Nemluvila jsem. V rukou jsem svírala malou urnu a třásla se. Od pohřbu René uběhl týden a já stále nedokázala uvěřit tomu, že jsem sama. I přes přítomnost rodiny mého manžela, mé rodiny, jsem byla sama. Přestali se snažit, aby mě vytrhli ze žalu. Začali znovu žít svůj lidský život. Občas se po mě podívali, aby zjistili, jestli jsem si mezitím neurvala hlavu, ale to bylo vše.

Pozorovala jsem stékající vodu na okně a toulala se ve vzpomínkách. V černých vzpomínkách. Charlieho pohřeb byl nesnesitelný, ale stále jsem věděla, že mám ještě ji. Její loučení bylo horší. Věděla jsem, že na hřbitově tentokrát nechávám celé své živé já. Má lidská minulost umřela s nimi. S mými rodiči.

Sevřela jsem pevněji urnu s jejím popelem a prohlédla si ji. Její vzory jsem měla vryté do paměti tak silně, že bych byla schopna udělat její repliku. A přesto jsem od ní neodvracela zrak. Ten usměvavý, veselý člověk se mi v téhle podobě vešel do dlaní.

Prach jsi a v prach se obrátíš…

Zavřela jsem oči. Phill neprotestoval, když jsem ho požádala, abych si směla René odvést. Byla jsem rozhodnutá pohřbít ji ve Forks. Jen mít tu sílu, vrátit se tam. Oddalovala jsem to, jak jen bylo možné.

Kolem mě se začala rojit rodina. Nesnášela jsem rána, kdy se chystají do školy. Mívala jsem pocit, že nemůžu dýchat. Jak ironické. Dech jsem ani v nejmenším nepotřebovala a přesto jsem se dusila.

„Bells, už bys mohla jít.“ Přemlouval mě Jacob. Stál kus ode mě, díval se na mě a já stejně ignorovala jeho přítomnost. Civěla jsem z okna. Svaly napjaté, rty semknuté.

„Nech toho už. Bolí to všechny, ale vrať se do života.“ Zvýšil hlas a rozhodil paže. Jak dramatické. Odvrátila jsem tvář víc na stranu. Pochopil to a jen vzdychl.

Na temeni jsem ucítila polibek a nastalo ticho.

Vytáhla jsem její dopis z kapsy. Hrany už byly skoro na rozpadnutí, jak jsem jej opakovaně rozkládala a skládala.

Jsi silná a statečná a zvládneš to…

To těžko, pomyslela jsem si. René byla vždycky snílek. Věřila všemu. Věřila budoucnosti, snad věřila i tomu, že ten boj vyhraje.

Tenkrát, když odešel Charlie, šeptala si mi, že to bez nás nezvládneš. Jenže ty to zvládneš…

Věřila i mě. Postavila jsem její urničku na stůl, odložila dopis a vyšla ven. Sledovala jsem ronící nebe. Blesky a hromy. Vítr byl divoký. Zpozorněla jsem.

Byl až moc divoký.

V domě se ozval Esme hlas. Zvedala telefon.

„Jo, dobře. Hlavně se schovejte.“ Nebyla vyplašená, proto jsem to přestala vnímat, dokud mi nesáhla na rameno.

Tázavě jsem zvedla obočí.

„Bello, blíží se hurikán. Volala Alice, ať se schováme. Oni zůstanou raději ve škole.“ Rezignovaně jsem vešla do domu a opět se stočila do klubíčka na gauči.

Z myšlenek mě vytrhl trhavý zvuk. Vyletěla jsem ze sedačky a zírala na hroutící se strom před domem. Esme tiše vyjekla a mě s tím praskáním bodlo v hrudníku. Vytřeštila jsem oči. Bolelo to. Co to bylo? Proč mi způsobí bolest padající strom a ne smrt mámy? To mám vykácet les, abych to ze sebe vyplavila? Nebo to nebylo stromem?

„Au.“ Vyjekla jsem, když zazvonil telefon. Esme jej ignorovala. S otevřenými ústy sledovala mě. Po týdnu slyšela můj hlas. Svírala jsem si hruď, ještě když jsem sahala po telefonu. Měla jsem pocit, že se odlomil další kousek.

„Esme, zůstanu v práci, ano?“ Vyhrkl do telefonu Carlisle. Když jsem neodpovídala, odmlčel se.

„Bello?“ Ticho. Nejspíš to pochopil, protože zavěsil a Esme se v kuchyni ozval mobil. Stála jsem stále na místě u telefonu, když se na příjezdové cestě ozval zvuk brzdících kol. v zápětí do domu vpadl Edward. Byl promoklý na kost, což mi nesedělo. Jak mohl tak zmoknout, když jel vozem?

„Aha, už jsi tu.“ Vyjekla Alice, když do něj vrazila ve dveřích. Oba na mě upřeli své pohledy. Edward běžel? Proč? Neříkala Esme, že zůstanou ve škole?

Esme vyběhla z kuchyně pár vteřin po jejich příchodu. Přidala se k nim. Natočila jsem hlavu a přimhouřila oči. O co tu sakra jde? Koukají na mě, jako kdybych se měla sesypat. To už mám ale za sebou. Nemám důvod se skácet. Už jen vegetuju v nicnedělání.

Vyměnili si pohledy a Edward vzdychl.

„Sedni si.“ Zavelel naléhavě. Vzedmul se ve mně vzdor. Vystrčila jsem bradu a zapřela se.

„Tak ne.“ Zašeptal a hledal pomoc u Alice.

„Bello, ve škole byl požární poplach. V jedné části začalo hořet a musela být vyklizena. Byl tam neuvěřitelný chaos a zmatek. Všichni se tlačili ven.“ Odříkávala Alice a dívala se mi přímo do očí. Svraštila jsem obočí. Proč mi to říká? Co já s tím? Já byla tady, nemohla jsem za to. Grimasou jsem ji pobídla, aby pokračovala. Jenže ona mlčela. Edward mlčel. Esmé vzlykala. Hrozně se mi nechtělo mluvit. Měla jsem dobu smutku. Nemluvit, nereagovat, nebýt. Jenže tohle mě nutilo otevřít pusu. Pocítila jsem vlnu nevoli. Moje pusa stávkovala a můj hlas taky. Co mi bylo do lidí ve škole? Ať se tam třeba ušlapou. Ještě chvíli jsem čekala a následně znuděně vzdychla. Otočila jsem se k nim zády a chystala se uvelebit na gauči s urnou v náruči.

„Nessie je v nemocnici, shodili jí a nebýt Jaspera, ušlapali by jí. Vytáhl ji na nohy, ale někdo jí nakopl.“ Vyhrkla Alice.

Ve stejný okamžik ze mě byla mramorová socha. Hučelo mi v uších a bodlo mě v hrudi.

„Přišla o miminko.“ Zašeptal Edward. Zavřela jsem oči. Počítala do deseti a zkusila je otevřít, jenže stále jsem viděla rudě. Ani jsem se nepohnula. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu udělat krok a neskácet se k zemi, jako domeček z karet. V mysli se mi střídaly dvě tváře.

Ta první patřila Nessie. Uplakané oči, rudý nos od neustálého utírání, tupé pohledy do prázdna. Nelíbila se mi o nic víc, než druhá tvář. Snědá a plná vzteku. Zuřící s trpícíma očima – Jacob.

Otočila jsem se k nim.

„Ness?“ Špitla jsem.

„Je v pořádku, spí. Ještě to neví.“ Vyhrkla Alice. Edward svraštil obočí.

„Jake?“ ptala jsem se dál. Edward si s Alicí vyměnili pohled. Začínala jsem zuřit. Bolest vystřídalo dotčení. Nespravedlnost a vztek se ve mně mísili s pocitem viny. Kdybych tam byla, mohla jsem ji ochránit.

Sobecká, egoistická Bella!!!

Ječela jsem na sebe v duchu.

„Je na tom hůř. Je nejspíš na cestě do La Push.“ Odpověděl mi Edward.

„jak hůř? Nessie potratila, ne on.“ Vrčela jsem.

„Holčička nebyla jeho.“ Zašeptala Esme. Vytřeštila jsem oči. Nejspíš mě mátl můj málo používaný sluch.

„Cože?“ Nastavila jsem ucho, abych to slyšela lépe, jenže Alice se skrčila za Edwarda.

„Miminko, holčička, nebyla Jacobova. Měla na spánku kříž. A testy DNA to potvrdili.“ Mluvila přes Edwardova ramena.

Emma.

Napadlo mě. Renesmee si přála Emmu. S Jacobem se o tom dokázali hádat celé hodiny. On chtěl Hannah.

„Connor?“ Zavrčela jsem. Ten rezavý bastard mi zneužil dítě.

„Nevím, jak se to stalo. Kdy se to stalo. Nic jsem neviděla. Je mi to líto.“ Bránila se Alice. Uvědomila jsem si, že jsem v útočném postoji, vrčím a cením zuby. Jenže to nepatřilo jim, patřilo to té malé odporné zrůdě, co se mi vysmívala. Tomu monstru, které mi neustále unikalo mezi prsty.

Edward ke mně natáhl ruce v klidnícím gestu.

„Proč nechce chcípnout?!“ Zařvala jsem. Esme nadskočila a Alice se roztřásla. Edwardovy ruce se kolem mě omotaly a k mému překvapení jsem se zklidnila.

„Chceš za Nessie?“ Věděla jsem, že mě potřebuje, proto jsem na Edwardovu otázku kývla. Musím přestat být sobec. Nessie na tom byla teď zle. Chudák, ještě o tom neměla ani tušení a Jacob v tom byl sám.

„A pak najdeme Jacoba.“ Edward mě pochopil. Jen kývl a vedl mě k autu. Nejspíš jsem ho překvapila, když jsem vůz minula a rozeběhla se směrem k místní nemocnici. Vítr s deštěm mě bičoval do tváře, vlasy mi lepil na obličej a oblečení k tělu. Můj vlastní žal spadl. Teď byl důležitější žal Nessie. I když jsem to nerada přiznávala, těšila jsem se, že budu babičkou. Že budu mít důvod znovu žít. Ta malá sketa s rezavou hlavou mi ten důvod vzala. Zranila mou rodinu. Sáhla do vosího hnízda a to se neodpouští a nezapomíná. Jen se těš, až tě potkám, zabiju tě!

další moje povídky

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Až tě potkám, zabiju tě: