Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Až navěky

18.10.2009 (15:30) • Kikushinka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3672×

Jmenuji se Isabella Swanová, mám toho nejlepšího přítele na celém světě a zbožňuji jeho rodinu, která stejně tak miluje i mne. Jsem nejšťastnější žena pod Sluncem, dostala jsem přesně to, co jsem vždycky chtěla. Vlastně, jedna maličkost by tu byla.

Pamatuji se na dny, kdy mi bylo 17, 18, 19, 20, .... Měla jsem celkem pěknou tvářičku a nemotorné tělo, a zamilovala jsem se do mé celoživotní lásky, do Edwarda. Teď je mi o 60 let víc. Mám obličej posetý hlubokými vráskami a staré ochablé tělo, někdy ještě nemotornější než dřív. Jedno mi ale přeci jen zůstalo. Můj Edward. Můj věčně sedmnáctiletý, překrásný Edward s tváří boha.

Je to úpír, přesněji řečeno upír-vegetarián a celá jeho rodina jakbysmet.

Ptáte se, proč ze mě taky neudělal sexy upíří dračici? Důvod je prostý. Edward mi to nikdy nedovolil. Jemu jde o mou duši, takže radši než aby ze mě udělal upíra, nechá mě zestárnout jako obyčejného nudného člověka. Dlouho jsem mu to vyčítala a zlobila se na něj, ale kolem třicítky jsem zjistila, že to vlastně nemá cenu. To už bych spíše pohla skálou, než abych změnila Edwardův postoj vůči téhle věci.

Léta plynula a já se musela smířit s tím, že jednou budu vypadat jako jeho matka, později jako jeho babička a když budu mít vydrž, tak i jako jeho prababička.

„Edwarde, podej mi prosím mé brýle, leží na stolku v ložnici.“ poprosila jsem mého vyvoleného. Edward u mě stál do jedné sekundy.

„Tady je máš, pro tebe všechno má lásko.“ řekl u roztáhl ústa do svého typického pokřiveného úsměvu, toho nejnádhernějšího úsměvu jaký jsem znala.

Ani já se neubránila. „Děkuju.“ zachichotala jsem se. Edward si mou tvář přitáhl blíže a velmi jemně mne políbil. Naše počínání by pro někoho nezasvěceného působilo velmi divně, ale mi už na všechny ostatní kašlali, ať si každý myslí, co chce.

Do pokoje vtrhla Alice, Edwardova milá a vždy veselá sestra. Byla to má nejlepší kamarádka.

„Ahoj Bello!“ pozdravila svým zpěvným hláskem.

„Alice teď...“ začal Edward, ale jeho sestra ho umlčela pozvednutým prstem.

„Teď ano, Edwarde! No tak, řekni jí to, uvidíš jak bude nadšená!“ Já nechápala absolutně nic.

„Uteklo mi něco?“ zachraptěla jsem svým stařeckým hlasem.

„Edward pro tebe má překvapení!“ vypískla Alice.

„Víš, myslel jsem si...vlastně jsem chtěl říct, že zítra máme naše výročí ode dne, kdy jsme se potkali. Takže, jsem dostal takový nápad, že bychom se mohli jít podívat na naši louku, už jsme tam dlouho nebyli. Co ty na to? Chce se ti?“

Edward mě naprosto zaskočil. Na tohle bych si nevzpomněla, moje paměť pokulhává už hodně dlouho.

„Edwarde, já...já... nemám slov! To je, to je prostě báječný nápad!“ dostala jsem ze sebe.

Alice se líbezně zasmála a Edward mě znovu políbil.

„Tak můžeme vyrazit hned, pokud budeš chtít. Vezmu tě do náruče.“

„To by bylo skvělé. Miluju tě.“

„Já tebe víc.“ řekl a jemně mne uchopil do svých kamenných rukou a už uháněl maximální rychlostí směrem k lesu.

Já bych louku hledala týdny, možná měsíce, ale Edward ji našel do deseti minut. Jeho smysly se s lidskými nedaly porovnávat.

Louka vypadala skoro stejně jak jsem si ji pamatovala, jen byla o něco zarostlejší plevelem. Přesto v sobě stále mělo to kouzlo, to něco, čím byla tak zvláštní a úžasná.

Cesta na ni mne trochu zmohla a vybavení všech těch nádherných vzpomínek mi moc nepomohlo. Hlava se mi tím vším zatočila a já začala ztrácet rovnováhu. Edward mě v mžiku podepíral.

„Jsi v pořádku? Jestli ti je špatně, můžeme se vrátit domů.“ řekl a jeho ustaraný výraz a oči barvy medu mi hned dopomohly k lepšímu zdravotnímu stavu. Aspoň na chvíli.

„To je v pořádku. Edwarde, tohle je nádhera, děkuji ti.“

Sladce se usmál a políbil mě na mé vrásčité čelo. Už tolikrát jsem se mu divila jak dokáže žít vedle takové odporné stařeny jakou jsem bezesporu byla. Ale on mi jen stále dokola opakoval, že mě bude milovat ať už budu jakákoliv.

Chtěla jsem si lehnout do té měkoučké travičky, ale pocit nevolnosti se vrátil a já na zem přímo dopadla.

„Ach, nestalo se ti něco??“ vyptával se zděšeně Edward a já zakývala hlavou na znamení, že jsem v pořádku. Při pádu se mi nic nestalo, kdežto po něm následovala silná bolest a tlak na hrudi, která mi vystřelovala až do pravého ramene. Chytila jsem se Edwardovi košile a stáhla si ho k sobě blíž. Ten byl okamžitě extrémně vyděšený.

„Musím domů, asi mi není moc dobře.“ řekla jsem nejistě a ani jsem nestačila cokoliv dalšího udělat, a Edward mě už znovu držel ve své bezpečné náruči a uháněl se mnou zpátky do domu.

Při cestě se mi ještě přitížilo. Začala jsem se silně potit a stále více mne užíral pocit úzkosti a dušnosti.

Dorazili jsme domů a Carlisle mě ani nemusel nijak zvlášť prohlížet, rovnou mě poslal do nemocnice. No nazdar! Naložili mě do Edwardova volva a pak jsem musela usnout, protože nic dalšího si nepamatuji.

Probrala jsem se až v nemocničním pokoji o několik hodin později. Edward samozřejmě seděl hned u mého lůžka.

„Ed – Edwarde?“ zachraptěla jsem.

„Ano jsem tu s tebou, neboj.“

„Co se stalo? Jak dlouho už tu jsem?“

„Měla jsi infarkt myokardu. Carlisle tvrdí, že to bylo z těch všech vzpomínek a emocionálního vypětí. Prosím, odpusť mi, že jsem tě na tu louku bral, kdybych to neudělal, tak jsi v pořádku!“

„Edwarde, prosím tě, nech toho! Ty za nic nemůžeš, tak se zase přestaň obviňovat!“ okřikla jsem ho, ale v půli věty mi hlas začínal divně kolísat. Edward si toho všiml a posmutněl ještě víc.

„Bello, prosím, nenamáhej se, mohla bys mít další infarkt.“ řekl vážným tónem a já ho radši poslechla. Ještě nějakou dobu bych tu s ním přeci ráda pobyla.

Do pokoje pak vstoupil Carlisle s Esme. Ta mi vlepila pusu na tvář, jen co viděla, že už nespím.

„Bello, měli jsme o tebe všichni takový strach!“ zazpívala svým hláskem Esme.

„Měla bys být v pořádku, Bello, ale musíš na sebe být opatrná. Žádné hádky, žádný stres, nic podobného, musíš teď být v klidu, ano?“ oznámil mi Carlisle.

Po chvilce povídání nás Edwardovi adoptivní rodiče opustili a v pokoji jsem zůstala zase jen já a můj jediný vyvolený. Chtěla jsem spát, ale do pokoje vtrhl celý uřícený Jacob.

Vrhl vražedný pohled k Edwardovi a pak soucitný pohled ke mně.

„Jaku!“ zvolala jsem. On byl ten poslední, koho bych tu čekala. Od doby, kdy se vlci spojili s upíry, aby zastavili armádu novorozených v čele s Victorií, jsem s Jacobem prohodila maximálně tak pár vět. On a Edward se vždycky nesnášeli a vždycky se nesnášet budou, tím jsem si byla jistá.

„Bells! Prý jsi měla infarkt! Můžu s tebou mluvit chvíli o samotě?“ řekl a znovu se podíval po Edwardovi. Ten mne políbil a pak neochotně odešel.

„Tak, co ty tady?“ zeptala jsem se s až moc viditelným štěstím v hlase.

„Přišel jsem se za tebou podívat. Plánoval jsem to už delší dobu, ale nikdy jsem se nakonec neodvážil. Ale když jsem se dozvěděl, žes měla infarkt, tak jsem neváhal ani minutu. Jak ti je?“

„Už je to lepší. A teď dokonce o hodně, když jsi tu i ty.“

Jacob udělal nevěřícný obličej. I on nestárl, takže byl stále stejně pěkný jako dřív, to jen já se změnila – vizuálně.

„Neříkej, že se ti po mně snad stýskalo!“ zabručel.

„To ani netušíš jako moc! Ale tobě se asi nestýskalo, když jsi ani nezavolal...“ teď jsem hrála uraženou já.

„Každý den, každou noc, pořád a dokola jsem na tebe musel myslet, nemáš ani ponětí... Já tě nikdy nepřestal milovat Bello, nikdy.“ Ta slova byla jako nějaký spouštěcí mechanismus. Okamžitě mi bylo zase hůř, ale nedávala jsem na obě nic znát.

Když jsem mlčela, Jacob pokračoval ve svém monologu. „Víš, někdy si říkám, proč jsem o tebe nebojoval trochu víc, možná, že kdybych udělal něco, čím bys viděla, že já jsem pro tebe lepší, možná bych tě dokázal získat pro sebe.“

Stále jsem mlčela, ale jen proto, že jsem mluvit bolestí nedokázala. Nebyla to jen bolest fyzická, ale taky psychická.

„Bello, já tě pořád miluju! A nesejde na tom, kolik je ti let.“ Konec, tečka, víc už Jacob nepromluvil, protože se mě pokusil políbit. Já ale nemohla, a ani jsem nechtěla. Začala jsem se dusit.

„Promiň, ale já miluju Edwarda!!“ vyřkla jsem ta slova tak rychle, že mi skoro nebylo rozumět. Jacobovi jsem ublížila ještě víc, ale nechtěla jsem, aby si na poslední chvíli začal dělat nároky, nechtěla jsem aby si myslel, že když bych dnes neumřela, bylo by to jinak. A já opravdu cítila, že umírám. Slyšela jsem jak někdo rozrazil dveře a začal se s Jacobem hádat. Byl to Edward. Pak se mi oba snažili pomoct, ale nikdo z nich nevěděl, co přesně má dělat.

Když už jsem zavřela oči a odevzdala se smrti, někdo mi do ucha pošeptal: „Hned budeme zase spolu, vydrž!“

A to bylo vše. Pak bylo... nic. Ale to “nic“ netrvalo dlouho. Už za okamžik jsem viděla ostré bílé světlo, které mne obklopovalo ze všech stran. Nebránila jsem se tomu, vstoupila jsem tam.

Člověk by to nejspíš popsal jako ráj. Všude plno přírody a zeleně, a spousta, spousta mých drahých přátel a příbuzných, kteří náš svět opustili dlouho přede mnou. Všichni byli takoví, jaké jsem si je pamatovala z mládí. Byla tam i má matka a otec. A já byla zase sedmnáctiletá! Ano, tohle byl ráj. Ale něco mi tu chybělo. Edward.

Ani na něj jsem však nemusela čekat dlouho. Brzy se objevil po mém boku, stejně nádherný jak jsem si ho pamatovala. Ihned mne políbil.

„Bello! Lásko! Miluji tě! Promiň mi, že jsem tě nechal umřít, prosím odpusť mi to!“ Ale slova pro mne už byla celkem zbytečná, aspoň teď. Umlčela jsem ho dalším polibkem.

Věděla jsem, že jsme oba, a všichni co tu jsou s námi, mrtví, a stejně tak jsem věděla, že ty, co jsme opustili, to musí příšerně bolet, ale v tuto chvíli už bylo vše jedno. Už jsme to nemohli nijak napravit.

Byli jsme spolu a byli jsme spolu navždy. Nebyl to ten druh věčnosti, který bych si představovala nejdřív, ale i tak to bylo skvělé. Budeme spolu! Věčnost a věčnost a věčnost!

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Až navěky: