Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Autostop

08.09.2011 (18:00) • Marvi • FanFiction jednodílné • komentováno 21× • zobrazeno 3621×

Zrovna jsem ležel v posteli vedle své překrásné Belly, která si četla a já ji jako vždy pozoroval, když jsem si najednou vzpomněl na naše první setkání. Sice už je to pět let, ale mně to přijde jako včera, co jsem ji k nám přivedl. A jak to vlastně všechno začalo?

Bylo to brzy ráno. Nad silnicí se vznášely cáry mlhy. Přední kapota mého auta je rozhrnovala jako závěsy v zámecké síni z pohádky. Venku bylo docela teplo, právě proto ta romantická mlha. Nebyla hustá, a i kdyby byla, tak mně by to bylo jedno. Mohl jsem na to šlápnout, kdyby se mi chtělo, ale nechtělo se mi spěchat domů. Chtěl jsem si vychutnávat svítání, rovnoběžné světlo, klid a mír, žádný provoz, svěží zeleň orosené trávy, zvolna modrající nebe, čistý vzduch a nahou ženu u kraje silnice.

Přesně tak.

Jel jsem domů ze, své služební cesty, když jsem jí zahlédl u silnice.

Stála tam a stopovala. Připomínala mi zpěvačku Madonu z té hambaté knihy „Sex“, co vyšla před léty. Nejdřív jsem si myslel, že je to přelud, ale když jsem přibrzdil a zastavil, nahotinka vykročila k autu a otevřela dveře.

„Svezete mě?“ zeptala se.

Pokrčil jsem rameny. Upřímně řečeno, na služební cestě jsem počítal s nějakým lechtivým dobrodružstvím, tak proč ne hned?

„Tak svezete mě?“ zeptala se znovu. Venku sice nebyla zima, ale ona drkotala zuby. Na nahotu  po ránu to ještě nebylo.

„Pojďte,“ řekl jsem. „Ať se trochu zahřejete.“

Bylo jí ke dvaadvaceti, měla krásná plná ňadra, hezkou tvář, hezké tělo.

„Co se vám stalo?“ zeptal jsem se.

„Koupíte mi nějaké šaty?“ zeptala se.

Opět jsem pokrčil rameny, v duchu jsem si přepočítal kapesné, ale pak jsem si řekl, že to je jedno, vždyť mám bezednou kreditní kartu, tak jsem nahlas odpověděl: „Jasně. Přece vás nenechám takhle.“

Věděl jsem, že mám v kufru složenou deku pro všechny případy, ale nechal jsem ji tam. Jen jsem zapnul topení. Rukama si zaryla hruď a pak toho nechala. Dělal jsem, že se nedívám. Ale oči mi vlezly do ušních otvorů a dívaly se na pasažérku tudy. Ukázal jsem na sako. Před odjezdem jsem ho sundal a položil na zadní sedadlo.

„Oblečte si ho. Je nové,“ řekl jsem.

Poslechla. Sáhla dozadu a přehodila si ho přes ramena. Pak nasoukala ruce do rukávů. Myslím, že teď byla ještě víc sexy, než když byla nahá. Cítil jsem to v kalhotách.

„Jste hodný. Že mi neublížíte?“ vyhrkla. „Já nejsem žádná šlapka nebo tak.“

„Nebojte se,“ ujistil jsem ji. Nikdy jsem neměl ženu proti její vůli. „Já to na vás vidím.“

Prd jsem viděl. Viděl jsem nahou ženu, která mi příjemně voněla. Viděl jsem ranní přírodu a byl jsem vůbec naměkko.

„Myslím, že bych vám měla říct, co se mi stalo, i když jsem to nechtěla nikomu prozradit,“ řekla a přitiskla si sako k tělu.

„Jak chcete,“ řekl jsem naoko lhostejně.

„Utekla jsem od manžela,“ vysvětlovala a dívala se na mlhu nad silnicí. Možná jí připomínala peřiny, ze kterých utekla. Možná jí připomínala slzy, které ne a ne vyhrknout. „Už se to s ním nedalo vydržet, rozumíte mi?“

„Bil vás?“

Podívala se na mě přísně. „On? Nikdy. Na ženskou by ruku nevztáhl, to by si ji radši nechal useknout. Bylo to něco horšího.“

„Měl jinou?“

„To už vůbec ne. To by se příčilo jeho zásadám a on je na ně přece tak pyšný,“ řekla, jako bych jejího muže snad znal.

„Tak to jedině, že udělal nějakou lumpárnu, jak to dělají byznysmeni, ne?“ zeptal jsem se, protože k tak pěkné ženě bych nejspíš přiřadil frajera v německém autě.

„Taky ne,“ vzdychla. „To je u něj stejný jako se ženskýma. Kdyby někoho podved, oběsil by se.“

„Poddám se,“ řekl jsem. „Co to teda bylo?“

„Něco mnohem horšího,“ zopakovala. „Nuda.“

Tak to se mi v duchu hned promítly okamžiky lidí: žádný sex, a když, tak jen tak aby se neřeklo. Žádná pohoda, jen takové to tiché napětí a úleva jen když ten druhý odejde spát. Žádné veselé povídání u domácího krbu, jen stereotyp a pořád stejné, únavně se opakující situace. Žádná touha po návratu domů. A doma silná touha po odchodu. Tak se chovají lidé, je mi to jasné, to u nás je to jiné. Já sice nikoho nemám, ale ostatní členové mé rodiny jsou šťastní a užívají si dosytnosti. Ale kvůli tomu bych asi z domu neutekl nahý.

„Ale proč jste nahá?“ zeptal jsem se.

„Můj muž je hrozná puntičkář… pracuje někde na úřadě jako vrchní kancelářská krysa a je tam asi hodně důležitý, myslím. Nikdy mě tam nevzal, ani na podnikovou oslavu. Když jsem od něj chtěla odejít navždy, musela jsem to provést dokonale. Dokonalý zločin,“ usmála se hořce.

„To jste se rozhodla dnes? Proč zrovna dnes?“ divil jsem se, abych projevil zájem.

„Podívejte se. Dnešní ráno je prostě úžasný,“ řekla a zasněně mhouřila své překrásně čokoládové oči. „Ta mlha mě dostala.“

Mě taky, mě taky, chtělo se mi vykřiknout.

„Vstala jsem, rozhrnula závěsy a zůstala koukat. Zahrada se probouzela. Bylo to prostě hrozně fajn. Takový fajn pocit jsem dlouho nepoznala. Měla jsem chuť vběhnout do zahrady a koupat se v rose, jak se o tom píše v básních, chtěla jsem se svézt na ranních červáncích, no, víte snad, co myslím.“

Horlivě jsem přitakával. Jezdit na červáncích, jasně. Teď by už jen scházelo, aby dostala chuť se milovat. Byl jsem na to připraven, to mi můžete věřit. Málem jsem si rozepnul pásek u kalhot, jak tak mezi řečí, ale včas jsem se zarazil.

„A vtom se mi ozval z kuchyně, že je čas jít ke snídani. Ani jsem se nemusela dívat na hodinky, že je půl šesté, on vždycky snídá přesně, obědvá přesně, večeří přesně, chodí přesně spát a přesně v deset nula pět usíná. Je přesnější než Orient Expres, ale ten aspoň někam jel. Umíte si představit, jak je to hrozný?“

Pokrčil jsem rameny.

„Prostě,“ vzdychla, „už jsem toho měla dost, a tak jsem jen počkala, až odjede do práce a utekla jsem. To je všechno.“

Chvíli jsem přikyvoval, mlčel a předstíral soustředěnost na jízdu. Mlha se zvolna vytratila a blížili jsme se k Port Angeles. Bylo jasné, že tam zastavím a koupím jí něco na sebe a že už ji pak neuvidím.

„Ale proč jste nahá?“ zeptal jsem se.

„No, vždyť vám to celou dobu povídám, že můj muž je… byl puntičkář,“ řekla a ukázala před sebe: „Není to supermarket?“

„Je,“ odpověděl jsem odevzdaně. Čekal mě malý nákup.

Zaparkoval jsem na parkovišti u supermarketu a vylezl z auta a galantně otevřel dámě dveře. Vylezla ven jen v mém saku a šla přede mnou. Vůbec jí nevadilo, když se po ní lidé dívali. Anebo jí to vadilo, ale nedala to na sobě znát. Rychle jsme zašli do oddělení s oblečením a já ji řekl, ať zaleze do kabinky a že jí budu nosit oblečení. Ještě jsem se zeptal na velikost a šel hledat něco, co by se k ní hodilo. Vybral jsem krásné kousky oblečení - podle mě. A jí se taky líbili, když nic neříkala, když je zkoušela v kabince.

„Co na to říkáte?“ řekla hned, co rozhrnula závěs od kabinky.

Neměl jsem slov. Moc jí to slušelo. Tak se mi v tom líbila, že jsem se zmohl jen na úsměv, což jí asi stačilo a řekla. „Fajn, tak můžeme jít k pokladnám.“

Cestou k pokladnám jsem nemohl přestat myslet na tu překrásnou osobu, co šla přede mnou. Musím ji mít. Nebudu schopný bez ní být. To vím. Už teď to vím. Okouzlila mě. U pokladny jsem vše zaplatil a šli jsme ven k autu. Aspoň já jo. A kam šla nahá, teď už oblečená dívka, nevím, ale já chci, aby šla se mnou. Vylezli jsme tedy před supermarket a já si to mířil k autu, ale dívka zůstala stát.

„Moc vám děkuji za oblečení a teď už si půjdu po svých,“ řekla, když jsem se na ni otočil.

„Ne, prosím, pojeďte se mnou. Dovezu vás, kam budete chtít, ať nemusíte jet stopem. A navíc se taky vsadím, že nevíte, kam půjdete a že nemáte žádné peníze.“ Usmál jsem se na ni.

„No to máte možná pravdu, ale už vás nadále nebudu otravovat, určitě jste spěchal za svojí ženou a já vám překazila plány.“

„Ne, nemáte pravdu. Já nejsem ženatý. Žiji jen se svou rodinou. A dokonce nemám ani žádnou přítelkyni.“

Všiml jsem si, jejího malého úsměvu. „Tak prosím, aspoň mi dovolte, abych vás dovezl, kam budete chtít. Anebo mám pro vás ještě jednu nabídku. Vezmu vás k nám domů a u nás můžete pobýt tak dlouho, jak budete chtít. Anebo do doby, než si někde seženete peníze na svůj nový život.“ Teď už jsem se na ni usmíval od ucha k uchu, abych ji nějak přesvědčil.

„Tak dobře, pojedu s vámi. K vám domu, ale jen s jednou podmínkou, že nikomu o mně neřeknete a necháte mě odejít, kdy budu chtít, rozumíte mi? Nebudete mě přemlouvat jako teď.“

„Souhlasím, tak pojďte do auta,“ pobídl jsem ji.

Nasedli jsme do auta a já vyjel směrem k domovu. Chvíli jsme mlčeli, ale mě pořád hlodala myšlenka, jak se dotyčná osoba jmenuje.

„Promiňte, ale chci se zdvořile zeptat, zda bychom si nemohli tykat.“ Usmíval jsem se přitom jak měsíček na hnoji.

„Dobrá. Ahoj, já jsem Bella.“

„Ahoj, jmenuji se Edward. Tak teď, když už známé své jména, to bude lepší, nemyslíš? Lépe nám půjde konverzace.“ A opět jsem se usmíval.

„Možná,“ odpověděla a dívala se na cestu před sebou.

„Tak já ti taky o sobě něco řeknu, než dorazíme ke mně domů. Žiji v malém městečku Forks, kde prší skoro pořád a žiji v domě se svými rodiči a sourozenci. Asi se ti to zdá divné, ale jsme na sebe všichni zvyklí a hodně si pomáháme. Můj otec je doktor, matka je architektka a mám 4 sourozence. Dva bratry a dvě sestry. Já pracuji jako asistent úřadu pro rozvoj životního prostředí. Zrovna jsem se vracel ze služební cesty domů, když jsem tě zahlédl na cestě.“ Pověděl bych jí toho o sobě víc, ale už jsme byli před domem. „Tak jsme doma.“

Všiml jsem si jejího ohromeného výrazu. „To je nádhera,“ pověděla.

„Já vím, ten dům navrhovala moje matka.“

Opět jsem jí otevřel dveře od auta a vedl ji vedle sebe ke dveřím domu, když v tom najednou vyběhla moje sestra a objala Bellu. Slyšel jsem, jak trochu sykla, Alice ji asi stiskla více, než měla.

„Promiň, já jsem Alice, moc ráda tě poznávám.“

„Já jsem Bella a taky tě ráda poznávám.“

Pak už jsme konečně došli dovnitř do domu a Bella opět měla výraz údivu. Vedl jsem ji do prvního patra, kde v obýváku seděl před televizí Emmett a Jazz. „Bello, chtěl bych ti představit mé bratry. Emmetta a Jaspera.“

Jasper se na mě s údivem podíval, a taky jsem slyšel jeho myšlenky, které mi posílal. Jak si představuji k nám do domu vodit člověka, když vím, jak je na tom s ovládáním.

„To bude dobré, Jazzi. Nic se nestane. Já to vím,“ uklidňovala ho Alice.

Emmett se začal smát a rychle přiskočil k Belle. „Ahoj, já jsem Emmett a jsem rád, že u nás doma bude opět nějaká sranda. Víš, ne že by nebyla, ale ty tu srandu víc oživíš.“ A mrkl na ni svým šibalským pohledem.

Poté přišla Esmé s Rosalií. „A tady, Bello, je moje matka Esmé a moje druhá sestra Rosalie. A můj otec je momentálně v práci, ale až večer přijde, taky ti ho představím.“

Bella přikývla a dívala se na nás všechny s úsměvem.

„Určitě máš hlad,“ pověděla Esmé.

„Ne, děkuji. Jedla jsem, než jsem odešla. Moc vám děkuji.“

„Tak pojď, ukážu ti tvůj pokoj, a pokud budeš chtít, muže ti udělat prohlídku celého domu,“ řekl jsem. Bell jen souhlasně přikývla.

Po ukázce jejího pokoje a prohlídce celého domu jsem jí řekl, že musím do práce odnést zprávu ze služební cesty. Dívala se na mě, jako že ji tu nechám samotnou s tolika lidmi, že se bojí, ale já jí chtěl říct, že se nemusí bát, ale než jsem to stačil vyslovit, přišla Alice a řekla:

„Bello, pojedeš se mnou na nákup? Prosím,“ a usmívala se přitom.

Bella jen přikývla. A už ji Alice začala tahat do garáže. Já ještě stačil Alici říct. „Běda, jak se jí něco stane.“

„Neboj se, bráško. Vše dobře dopadne a vy spolu budete navždy.“

Už zase Alice věděla něco, co já ne. Já jí snad ublížím a nejhorší je, že mi nechtěla ukázat co. Pořád přemýšlela o slovech čínské hymny. Což mě hodně štvalo. Chtěl jsem jí ještě něco říct, ale už vyjely ven. Já tedy šel ke svému autu a jel do práce.

V práci jsem šel k sekretářce, abych jí předal výsledky ze služební cesty, když jsem si všiml šéfa, který seděl s pootevřenými dveřmi své kanceláře v křesle a v náručí svíral medvídka. Hladil ho a šeptal mu: „A já jsem tě zakazoval. Já jsem tě jí zakazoval.“ Viděl jsem, jak vzlyká.

„Co se mu stalo?“ zeptal jsem se sekretářky Angely. „Přepracovaný?“

Zavrtěla hlavou a zatvářila se vážně. „Ráno se mu utopila žena. Kousek od jejich domu je řeka, našli na břehu jen její oblečení, policie si myslela, že by třeba mohla předstírat útěk, ale šéf tuhle verzi odmítl. Prý přesně zná naprosto všechny její věci, nescházelo vůbec nic, ani kapesníček, takže se utopila, docela určitě se utopila, protože jinak…“

Tázavě jsem zvedl obočí.

„Protože jinak by musela z domu odejít úplně nahá,“ vítězně řekla Angela a kývla bradou k šéfovi. „Takhle to říkal.“

„Jo,“ přitakal jsem. „To asi jo,“ a podal jsem sekretářce zprávu. Musel jsem rychle domů za Bellou. Otočil jsem se na podpatku a v mžiku jsem opustil sekretářku, pracoviště a hlavně svého šéfa.

Snad se vám toto netradiční setkání Belly a Edwarda líbilo.

Autor: Marvi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Autostop: