Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Au revoir

08.06.2012 (17:00) • Dantealighierry • FanFiction jednodílné • komentováno 18× • zobrazeno 3053×

Au revoir 

„Co je?“ zaskřehotala jsem do mobilního přístroje v mé ruce. Byl už poměrně starý a ošuntělý. Prostě Samsung. Pokojem se nesl chladný vzduch skrze pootevřené arkýřové okno. Sametový závěs lehce povlával. Zadívala jsem se na noční stolek vedle mého obřího letiště. Na budíku se zřely červené číslice. Rukou jsem si protřela oči. Bylo chvíli před půlnocí. Ed se dozajista již vrátil z lovu. Po rtech mi přelétl letmý úsměv. Těšila jsem se na něj, ale nevadilo mi, když občas s Emmettem zmizel kdesi v divokém pralesu a podobně. Mělo to ostatně svůj důvod.

„Ahoj, Bells.“ Jeho hlas bych poznala kdekoliv, nyní zněl avšak zesláble a smutně. Přišlo mi to zvláštní, ale moc jsem se tím nezaobírala, bolel mě žaludek a snažila jsem se zůstat vzhůru. Při pomyšlení na Edwarda jsem cítila vždy ty dva rovnocenné pocity. Lásku a nenávist. Milovala jsem ho více, než cokoliv na světě a on mě. Často mi svou lásku dokazoval. Kupoval mi šperky, šaty a i dům ve viktoriánském stylu, v němž jsem žila, byl od něj. Nikdy tu ale nebylo nic fyzického mezi námi a právě tahle prázdnota vyplňovala tu čistou nenávist v mém srdci. Moje hrdlo se i nyní stáhlo bolestnou úzkostí a vzpomněla jsem si na Daniela.

„Ede, je noc!“ pípla jsem znaveně. Věděla jsem, že nikdy nespí, ale já ano, krucinál!

„Já vím, jen jsem chtěl vědět, co děláš?“

„Spím, to občas smrtelníci dělaj!“

„Zajímavé,“ protáhl to jednoduché slůvko do takového zlobného skřeku, že mi naskočila husí kůže. Nevěděla jsem, co se děje, a bylo mi z toho špatně.

„To… Nepřijde mi to zajímavé.“

„Mně ano, andílku. Včera jsi nespala.“

Celým tělem mi přejela elektrizující vlna strachu. Cítila jsem to obvinění. Vinu. Ale nemohl to vědět! Prostě nesměl! Dávala jsem si pozor. Vždy. Používala jsem více mýdla, vůní a častěji jsem prala, abych se zbavila pižma milování. Scházeli jsme se vždy, když byl na lovu. Já a Daniel. Já, žena, a on, muž, ne upír. Muž, jenž mě v mých dvaadvaceti letech zbavil tíhy strachu, že umřu jako stará panna, okousaná od vlčáků, nebo Eda. Potkali jsme se před pěti měsíci a scházeli se pokaždé, když byl Ed pryč. Náš vztah byl platonický, založený na vzájemné úctě, pochopení a přátelství. Oběma nám něco scházelo a spolu jsme to získali. Na začátku naší aférky jsem se cítila provinile, později smutně a nakonec naštvaně. Mohla jsem být celá jen Edwarda. Kdyby chtěl a kdyby mě přeměnil.

Nyní jsem pouze zalapala po dechu.

. . .

Noc předtím, motel Black Chance

Líbali jsme. Dravě a vášnivě. Dvě duše prahnoucí po tom samém. A pak z mé strany tam bylo ještě něco jiného. Když jsem na to pomyslela, cítila jsem jemné mravenčení na zátylku. Ano, byl tu on. Upír, jemuž patřilo celé mé srdce, ale s nímž můj lidský život neměl budoucnost. Věčnost mi darovat nechtěl. Děti jsme neměli a ani mít nemohli. Stárla jsem. S Danielem to bylo jiné, lehké. Snadné jako dýchání. Přitiskla jsem se blíže k němu a nechala se líbat na krku. Jeho hladové ruce mi zrovinka rozepínaly podprsenku.

„Bells?“

„Danieli?“ zapředla jsem a přejela mu rukou po bouli v rozkroku. Zčervenala jsem a rukou si poupravila rozcuchané vlasy.

„Vezmi si mě! Odjedem spolu!“

„To nejde. Víš to. Tenhle rozhovor jsme už vedli!“ Napřímila jsem se na vratké posteli. Pokojík byl malý, přesto útulný. Byla zde cítit vůně milování a pot našich těl. Olízla jsem si rozpačitě rty. Tohle jsem nechtěla. Měla jsem Daniela ráda, ale milovala jsem jeho!

„Jsi vdaná?“ Hluboký hlas se mu zachvěl. Jeho tvář zesinala. Prohrábla jsem mu jeho krásné, blond vlasy a zadívala se mu do očí. Jejich akvamarínová modř se snad ani nedala popsat. Necítit teplo jeho dechu, myslela bych si, že je jedním z nich. Byl krásný, mladý a plný života.

„Ne,“ špitla jsem a věděla, že lžu. Přestože jsem vdaná nebyla, měla jsem Edwarda. Narychlo jsem Daniela políbila, aby nezahlédl stín strachu v mém pohledu. Zavřel svá modravá kukadla a jeho rty se podvolily mým. Věděla jsem, že čím déle to bude trvat, tím většímu nebezpečí ho vystavuji, ale nedokázala jsem přestat. Jeho lidství pro mě znamenalo příliš mnoho. Edward by zuřil, ale to pro mě v tu chvíli nehrálo žádnou roli. Opřela jsem se o blankytný polštář a rozhlédla se po našem útočišti. Čtyři neosobní, holé stěny, natřené prapodivnou směsicí fialovo-modré barvy. Naproti dveřím zelo dokořán otevřené okno a pod ním oprýskané, bílé křeslo. Na noční obloze se třpytily hvězdy. Tento pokoj jsme po recepční chtěli vždy. Číslo sedm bylo totiž moje šťastné.

„Tak proč, jestli jsi volná… Nechápu!“ Vypadal poněkud směšně, jak tam tak seděl s výrazem ukřivděného dítěte.

„Danieli, nemůžu vše opustit. Mám tu práci, rodinu…“ Další lež. Práci jsem neměla nikdy. Ed si vždy myslel, že je to něco, co mě svazuje, a já mu to z počátku nevyvracela. Později, když jsem se cítila věčně znuděná, už bylo pozdě mu to vymlouvat. 

„Nemusíš mi odpovídat hned! Rozmysli se,“ dodal a já přikývla. Naklonila jsem se a políbila ho na čelo. Vlasy mu voněly mátou a peprmintem. Nervózně jsem si začala hrát s náramkem na ruce. Byl od Eda a já pocítila bodnutí u srdce.

„Nebuď smutná…“ Daniel mě povalil na záda a sedl si na mě. Modré jeany se mu napnuly ve slabinách a já naoko pohoršeně protočila oči, když jsem spatřila jeho dmoucí se důkaz „horoucí lásky“.

. . .

„Nespala?“ zeptala jsem se opatrně. Ruka držící mobil se mi děsivě rychle třásla.

„Ne, určitě ne. Spíše jsi souložila, řekl bych!“ Edward zněl klidně, což mě překvapilo, obsah jeho řeči mě ale vyděsil. Nebyla jsem schopna slova. Vyschlo mi v krku. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než že mě opustí. Určitě to udělá. Nikdy víc už tu nebude ta šance. Šance stát se jeho nesmrtelnou družkou. Začala jsem se zoufale klepat po celém těle.

„Andílku, proč?! Jak jsi jen mohla?!“

Rozplakala jsem se. Slzy mi netečně stékaly po sinalých tvářích. Věděla jsem, že Edward pro mě znamená vše. To, že jsem ale byla lidská bytost, ze mě činilo zranitelné a hříšné stvoření. Kdybych byla jako on, byli bychom stále spolu. Takhle jsem byla jen jeho mazlíček a já potřebovala víc. Chtěla jsem cítit jeho lásku, ne být jen zahrnovaná dary ze všech stran. Daniel pro mě za posledních pět měsíců udělal víc než Ed za celou tu dobu. Přestože jsem Daniela nemilovala, dalo by se říci, že byl králem mého srdce. Ukázal mi, jaké to je, cítit, a to nejen štěstí, ale i lásku, touhu a vše, po čem mé tělo prahlo.

„E-dwa-warde, prosím...,“ zaskřehotala jsem.

„Copak, andílku?!“ Na moment se odmlčel. „Víš, jak jsem na to přišel? Jsi obyčejná hloupá děvka, Bells! No, jen se mě zeptej jak?!“

Zamotala se mi hlava a přestala jsem na chvíli dýchat. „Jak?“

„Byl jsem kretén, že jsem si toho nevšiml dříve. Voníš jako on! Vždy jsi voněla po zralých jahodách a nyní páchneš čokoládovým Axe a mentolem. A nejen to! Dokonce čekáš dítě toho prasáka!“ Náhle se začal zběsile smát a ve mně by se krve nedořezal. Já jsem těhotná? Kdy se to stalo? Prášky od doktorky jsem brala pravidelně a úzkostlivě je před Edem schovávala. Přejela jsem si dlaní po bříšku. Bylo mírně vystouplé a jemné chloupky na něm naježené hrůzou. Danielovo dítě. Moje dítě. Nevěděla jsem, co mám cítit, natož co si myslet a říct.

„Myslím, že tohle nikdo z nás nečekal. Tvoje těhotenství je, řekl bych, nečekané,“ řekl posměšně, „nakonec by ses, ale myslím, chtěla s tím svým plodným zajíčkem rozloučit, ne?“

„Rozloučit?“

„Ano! Včera večer jsem vás sledoval. Nechala jsi otevřené okno. Do poslední chvíle jsem tomu nevěřil. Moje nevinná, malá holčička,“ poslední slova téměř odpliv, „je prachobyčejná kurva!“

Vyděšeně jsem si tiskla obřího plyšového psa na hruď. Dostala jsem ho předminulý rok k narozeninám od toho věčně šťastného skřítka, Alice.

„Víš, nejvíc mě naštval, když ti nabídl, ať s ním zůstaneš. Taková drzost! Jsi přeci má! Měl to vědět. Teď se mi tu třese jako malej ratlík. Měla bys ho vidět, hrdinu!“

Něco mi došlo a moje srdce zděšeně poskočilo v hrudi. Edward má Daniela. Zamžikala jsem. Nesmí se mu nic stát! Popotáhla jsem nosem a znovu se rozbečela.

„Moment!“

„Be-ell-ls? Miláčku?“ ozval se sladký hlas Daniela, nyní stažený úzkostným strachem.

„Da-Danieli!“ Rozbolela mě hlava i srdce. Myslela jsem, že se mi rozskočí na tisíc střepů. Co se to stalo a co se to děje?! Žílami mi namísto krve protékaly žiletky.

„Pomoz mi!“ vykřikl a pak nastalo ticho, dokud jsem neuslyšela tupý náraz a hrůzostrašný výkřik.

„On za nic ne-ne-m-ůže!“ štkala jsem.

„Nechtěl jsem z toho dělat moc velké divadlo. Tvůj herecký výkon si to ale zaslouží. Říkat, jak mě miluješ, a pelešit se s jiným!“ odpověděl mi Edwardův hlas.

„Já tě ale miluji!!!“ vykřikla jsem. Uslyšela jsem bolestné zasténání. Raději jsem nechtěla ani vědět, zda to Dany slyšel.

„Lži, lži, pořád jen samé lži. Copak neumíš mluvit pravdu?! Všechno jsi zničila!“ odmlčel se. „Řekni sbohem, andílku!“

„Cože?!“ uslyšela jsem cvaknutí kohoutku, jak nabíjel pistoli, a začala jsem křičet. Výstřel proťal tmu mého tmou zbarveného pokoje zcela znenadání. Příliš rychle a příliš bez rozmyslu. Mrtvé tělo plesklo o zem jako kus syrového masa a já nevěděla, zda mám zvracet, anebo se začít smát. Moje srdce puklo vedví. Seděla jsem ztuhle na posteli a nepřítomně jsem zaslechla, jak zavěsil. Měla bych se zvednout, utéci, odjet tam, kde mě nenajde. Věděla jsem, že mě zabije, pokud mu dám příležitost. Tak nějak mi to ale náhle bylo jedno. Věděla jsem, že alespoň pro to malé bych se měla snažit, ale jaký by to mělo vlastně význam? Namáhavě jsem se postavila. Moje tělo, ještě včera zmítající se slastí, bylo náhle mrtvolně ztuhlé.

„Danieli,“ vydechla jsem a z hrdla se mi vydral vzlyk. Ucítila jsem chladné prsty obmotávající můj štíhlý krček.

„Chyba lávky!“ ozval se medový hlas za mnou. Palcem mi promnul tepnu. Bylo to něžné, láskyplné gesto. Téměř jakoby se nic nestalo. Jakoby mě stále miloval a dokázal mi odpustit. Volnou rukou mě objal a pohladil na boku. Slastně jsem se zachvěla, ale můj strach nepolevoval. Naklonil ke mně hlavu. Jeho vlasy mě láskyplně šimraly. Snad bych se i zasmála, kdybych dostala příležitost. Ucítila jsem pronikavou bolest, jak svými zuby začal trhat mou tepnu. Nakonec se k ní přisál jako malé, hladové dítě. Mé tělo sláblo. Stulila jsem se mu v náruči a na něco jsem si vzpomněla. Na něco malého. Položila jsem si v ochranitelském gestu ruku na bříško.

„Proč?“ zaslechla jsem jeho zoufalý nářek. Odhodil mě jako hadrovou panenku na postel a já ucítila neskutečnou bolest, která ničila vše, čím jsem doposud byla. Naříkala jsem a on se posadil do vypolstrované židle u mého psacího stolku. Zmítala jsem se a potila a někde mezi tím vším mi došlo, že to není dar, ale prokletí. Vykřikla jsem a tentokrát hrůzou. Moje dítě! Zoufala jsem se snažila bojovat s ohněm, jež mé tělo pomalu zabíjel. Pak jsem ale ucítila, jak se mi krátí dech, a můj tep je jen tichým tikáním hodin. Nikdy ho nepochovám, bude navždy uvnitř mě. Vzpomněla jsem si na Danyho obličej a vydechla. Nastalo ráno a bylo tiché.

Shrnutí-> ZDE!!!

Autor: Dantealighierry (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Au revoir: