Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Arův Příběh

30.01.2010 (13:40) • KrisS • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2040×

Tento příběh se odehrál před strašně dlouhou dobou a je již skoro v zapomnění. Pamatují ho jen ti, co jím byli součástí a ti, kteří žijí dodnes a věřte mi, je jich velmi málo. Vlastně od úplného začátku ho zná jenom jeden člověk, tedy bytost.

Náš příběh začíná ještě za doby před Kristem, v zimě za jedné velice chladivé noci, jedné z nejchladnějších v jinak slunné Itálii. Té noci byla sněhová vánice, opravdu krutá a nemilosrdná. Všichni na poslední chvíle zavírali okenice, snažili se co nejvíce zateplit jejich příbytky, které za té doby nebyly příliš stabilní a zaháněli dobytek do maštalí.

V jednom z Italských královských měst, Perugii se schylovalo k porodu. Matce už odtekla plodová voda a stahy byly ve stále menších intervalech. Matka ležela na honosné posteli a nohy měla rozkročené a rychle oddechovala. V obličeji byla celá rudá a bolestmi se svíjela. Chůva, která jí měla odrodit seděla u nohou své paní a snažila se jí utěšovat. Služebná seděla u ní na posteli a vlhkým kapesníkem chladila paní čelo. Nikdo jiný do pokoje neměl přístup, ani pán domu, otec dítěte. Pán přecházel za dveřmi pokoje a poslouchal co se děje uvnitř. Jeho paní řvala a oddechovala. Za pánem přecházel služebník domu a snažil se pána těšit, jenže tím si vysloužil od pána nepěkné nadávky. Byl to dlouhý porod a ne jednoduchý. Začalo se rodit něco kolem jedné hodiny ranní a dítě vylezlo kolem šesté ráno.

Tu chladivou děsivou noc se narodilo dítě, od pohledu líbezné a neobyčejné. Však ani obyčejné nebylo a to už jen díky svému původu. Jeho rodiče byli velevážení členové královského šlechtictva. Za otce měl lorda Lockwooda, rodilého Angličana a za matku hraběnku De La Chie, rodilou Francouzku.

Tito dva lidé byli neuvěřitelně sobečtí a lakomí. Jediné na čem jim záleželo byli oni dva, jediná jejich láska byla jejich dobrou vlastností. Svému dítěti vybrali honosné jméno - Aro Lockwood De La Chie. Malý Aro žil v přepychu a v bohatství. Už od mala byl připravován na to, že vezme po otci jeho povinnosti, veden k tomu aby si zvykal na moc. Tak není divu, že Aro byl v deseti letech velice sobecký, ke služebnictvu neohleduplný a velice rozmazlený. Služebnictvo v domě mu neřeklo jinak než „malý spratek,“ ale samozřejmě jen v soukromý.

Léta stále plynula až našemu Arovi táhlo na pětatřicet let. Aro měl dlouhé černé vlasy, splývající mu podél obličeje a velmi ušlechtilý obličej. Jeho rodiče už byli celí prošedivělí a pohybovaly se jen stěží. Jeho matka náhle onemocněla a měsíc poté umřela. Jeho otec se zhroutil a náhle ochrnul, nikdo si to nedokázal vysvětlit. Ara smrt jeho matky zarmoutila, ale vypořádal se s tím překvapivě lehko, ale co byste čekali od takového sobeckého člověka, který miloval jen sám sebe.

Aro se krátce po matčině smrti vydal na lov, tajně aby o tom nikdo nevěděl. Nechtěl totiž aby mu ti starý vyvrhelové, jak jim s oblibou říkával, překáželi a zpomalovali ho. Ke všem jeho špatným vlastnostem patřila namyšlenost a to v takové míře, že nad ní všichni kroutili hlavami. Osedlal si svého koně, vzal si svůj luk a vydal se na lov.

Lovil dlouho, skoro na kraji lesa a rozhodl se, že zajede hlouběji. Slunce už skoro zapadalo a světlo, které se prodralo skrz husté koruny stromů bylo oranžové. Aro vedl svého koně dál do lesa a nevšímal si jeho sklopených uší a když vyhazoval zadními nohami uhodil ho tvrdě bičíkem. Nevěděl co to s tím koněm je, tohle mu nikdy nedělal. Každým krokem jeho protesty byly naléhavější. Dokonce se párkrát otočil a chtěl jít na druhou stranu, jenže to mu Aro v žádném případě nedovolil. Byl stále více navztekaný a svoje jezdecké boty na podpatku tomu chudákovi zarýval hluboko do slabin. Kdyby jen nebyl tak umanutý…

Pohybovali se velice pomalu a to díky velmi hustému lesu a také kvůli protestům koně. Proto za chvíli byla černočerná tma. Aro netušil jak se tak rychle mohlo setmět, ale nepřiznával si strach. Zastavil a rozhlédl se kolem dokola. Jeho oči si postupně přivykaly tmě a Aro viděl obrysy. Takhle hluboko v lese snad ještě nikdy nebyl. Chtěl koně otočit na zpáteční cestu a pokusit se najít cestu domů, ale kůň se odmítal pohnout a jenom nervózně vyhazoval kopyta do vzduchu. Najednou se kůň zběsile postavil na zadní, velice nahlas a vyděšeně zařehtal a shodil překvapeného Ara na zem. Jakmile břemeno z jeho zad bylo pryč a on pocítil, že mu nikdo nezarývá boty do slabin a že ostré udidlo ho neřeže vydal se na úprk. Konečně mohl utéct od toho nebezpečí co cítil už na míle daleko, utéct od jisté smrti.

Aro se zatím vzpamatovával z toho pádu a teď tady bez koně se bál ještě více. Postavil se a rozhlédl se. Nikde nikdo nebyl, ale Aro se nemohl zbavit děsivého pocitu, že ho někdo sleduje. Po zádech mu běhal mráz a přerývavě dýchal. Po zádech mu sjela ledová kapička potu. Takový strach v životě nepocítil, v životě k tomu také neměl důvod, ale nyní něco v něm tušilo, že stojí na pokraji smrti.

Aro na sobě cítil stále ten děsivý pohled a jeho pud sebezáchovy ho hnal k útěku, k útěku z tohohle děsivého lesa, jenže tam stál jako zkoprnělý. Najednou zahlédl něco v jednom z nejtemnějších koutů lesa. Výkřik mu zamrzl na jazyku a jeho srdce vynechalo několik úderů a pak se rozběhlo šílenou rychlostí. Aro nedýchal a jen vyděšeně sledoval stín, který se pomalu vynořil ze svého krytu mezi stromy. Aro zamžikal očima a podle obrysu to vypadalo na člověka, jenže vypadal nebezpečně. Pomalu se narovnával a jeho obratle skoro zapraskaly. Najednou to stálo hned před Arem. Aro se vyděsil a jeho výkřik opět zamrzl. Jen vyděšeně stál a cítil ledový pod, který ho rozechvíval.

Nyní když to stálo těsně u něho, jen asi centimetr od něj, si ho mohl prohlédnout. Mezi stromy se našel pruh světla, kterým prozařoval měsíc a dopadal přesně na pokožku onoho stvoření. Měl mrtvolně bledou pokožku, která se při měsíčním světle nepatrně třpytila, rozcuchané černé vlasy ve kterých bylo plno seschlého listí a jiných nečistot, temné černé oči, které Ara vystrašily ještě více. V těch očí byla lačnost, lačnost po něčem co si Aro nedokázal vysvětlit a jeho výraz byl pološílený. Byl velice vysoký, na Ara se díval z výšky. Celý byl neuvěřitelně krásný, ale přesto vypadal velice nebezpečně.

Na tváři toho stvoření se objevil úsměv a tak odhalil sadu třpytivých zubů. Zvedl svou mramorovou ruku k Arovi a odhrnul jeho uhlově černé vlasy z jeho krku. Aro ani nedutal jen byl vyděšený k smrti, a věděl, že smrti se už nevyhne.

Sehl se k Arovo krku a slastně vzdychl.

„Už jsem takovou dobu něco takového neochutnal, a ty tak krásně voníš.“ Slastně řekl jeho sametovým hlasem a rty se dotýkal Arovi tepny.

Stálo ho tolik úsilí neskočit na toho ubohého člověka hned jakmile ho cítil, byl opravdu vyhladovělí. Nenakrmil se už tak dlouho. Nevěděl jak dlouho to přesně je, ale opravdu velice dlouho. 100 let? Možná déle. Byl to totiž upír. Byl jedním z prvních na této zemi. Nikdo nevěděl, a ani neví jak upíři vlastně vznikli, jak se zde ocitli.

V té době upírů na tomto světě moc nebylo, byla jich jen hrstka rozprášená po všech kontinentech.

Upír to už nemohl vydržet a lačně se zakousl do Arova hrdla. Jeho ostré zuby projely jeho tenkou kůži, bylo to tak lehké jako kousnutí do másla.

Aro zalapal po dechu a pak už jen cítil ostrou bolest. Do jeho těla proudila neuvěřitelná bolest, zařezávala se do něj jakou kousíčky skla. Pak už jen cítil jak jeho tělo opouští krev a přestával pomalu vnímat.

Upír se pomalu nasycoval. Jeho neuvěřitelné pálení v krku pomalu odplouvalo a i když cítil, že plameny v krku úplně neodstoupily cítil se silnější. Pustl bezvládné tělo na zem a to se skácelo k zemi jako hadrový panák. Upír slastně vydechl a dal se na útěk.

Té noci měl být Aro zabit a nebo spíše neměl? Každopádně něco tomu bránilo a stalo se něco co by nikdo nečekal. Aro ležel bezvládně v lese a okolo něho se rozprostíralo hrobové, děsivé ticho. Když najednou Aro vykřikl a začal se svíjet, proměna v upíra začala. Nedalo se to pochopit, ale starý upír musel udělat někde chybu a přestál sát o něco dříve a nechal v těle trochu krve. Aro měl veliké štěstí, téměř nepochopitelné.

A tak náš Aro se zmítal v neuvěřitelných bolestech 3 dny. 3 dny prosil aby to skončilo, aby ta otupující bolest pohasla, ale stále trvala.

Mezitím lord Lockwood oplakal i jeho smrt, když se jeho kůň vrátil bez jezdce a den poté zapálil svojí pracovnu. Nedokázali ho už zachránit a tak i lord Lockwood opustil tento svět. Byl odpoután od své bolesti.

Po třech dnech oheň z Arova těla pomalu odezníval. Začalo to jako brnění v jeho prstech a pak necítil nic. Když si myslel, že je po všem všechen oheň namířil na jeho srdce. Srdce hrálo o svůj život, jenže oheň neměl slitování a tak bez milosti jeho srdce umlčel, navždy.

A tak Aro pohlédl do nového života. Po jeho probuzení cítil neuvěřitelné pálení a jeho předešlí život si pamatoval jakoby přes kouřovou clonu. Nyní jeho smysly bylo ostré, byl rychlí a silný, stal se z něj krvelačný predátor , který nemá slitování. Aro byl šílený tím pálení a byl na míle daleko od jakékoliv člověka a tak nic necítil. Nevěděl čím je, co se s ním stalo a jen matně si pamatoval tu noc před tím, než byl přeměněn.

Řídil se pouze instinkty a vyletěl z lesa jako střela. Stál ho udivovala ta síla, rychlost, jeho ostré smysly. Když se blížil k městu začal cítit ty neuvěřitelně lahodné vůně, které ho bičovaly v krku. Dorazil na kraj města a stále běžel. Narazil na tří člennou skupinku a skočil na prvního člověka. Tvrdě ho chytil kolem pasu a zakousl se do hrdla. V tu chvíli se mu do úst začala linout neuvěřitelně sladká a velice chutná tekutina. Jeho pálení pohasínalo a Aro se cítil skvěle. Něco tak skvělého v životě neochutnal. Jenže jakmile se dotkl kůže toho muže uviděl něco nevídaného a trochu ho to zaskočilo. Uviděl v hlavě něco jako příběh a zjistil, že je to příběh onoho muže. Od jeho prvního pohledu na svět, jeho dětství až po tuto hodinu, hodinu jeho smrti. Mohl si v jeho mysl jakoby číst, otáčet stránky jeho života, ale jakmile ztratil kontakt s jeho kůží neviděl nic. Věděl, že by mohl zjistit více, ale v mysli měl něco jako clonu a stálo ho úsilí si v jeho mysli číst. A i když byl velice překvapený a vyvedený z míry sál lahodnou tekutinu dál.

Řídil se pouze instinkty a tak se vrhl i na druhou osobu. U té se mu stalo to samé. Tentokrát to byla žena a Aro opět uviděl její příběh.

Poslední, malá holčička vyděšeně zírala. Viděla právě smrt jejích rodičů, ale nedokázala se pohnout, bylo jí něco kolem 5ti let.

Aro se cítil plný po dopití druhého člověka, ale něco mu říkalo, že by neměl po sobě nechat stopy a už vůbec ne svědka. Nevěděl proč, ale nechtěl aby někdo věděl o tom co je, ani on sám vlastně přesně nevěděl. A tak pomalým, plavým krokem přistoupil k malé dívce a zakousl se do její krční tepny. I když byl plný nemohl se nabažit její krve, jenže bohužel brzy došla. Krev té malé chutnala ještě lahodněji než těch dospělých lidí. Její mysl byla celá nevinná a velice podivná, zkrátka mysl malého dítěte.

Aro vzal jejich těla a zahrabal je na kraji lesa. Poté vysvitlo slunce a dopadlo na jeho pokožku. Začal se třpytit jako miliony malých drahokamů až to bralo dech. Aro se na ní překvapivě díval a nemohl spustit svůj pohled z oné krásy.

A tak tímto dnem začal Aro žít nový život, na který si velice brzy zvykl. Několik let jeho touha po krvi byla k nevydržení a jeho dar ho udivoval. A než si zvykl na to, že vidí myšlenky lidí, po kontaktu s jejich kůží, byl občas až zaražený. Po nějaké době se jeho moc číst myšlenky zdokonalila a Aro neměl problémy si v myslích číst jako v knize.

Po pár letech jeho žízeň po krvi nebyla tak nesnesitelná a nekrmil se už tak často. Žil sám, v utajení a na slunce nevycházel, věděl, že by lidem došlo, že je jiný a to nechtěl, chtěl lidi co nejvíce zapadat. Aro se skrýval v lesích a na lov vycházel pouze v noci. Miloval pohled vystrašených lidí, když se přišel nakrmit, vyžíval se v tom.

Jednou v noci byl na lovu a zrovna si hrál se svojí obětí. Přečetl si jeho mysl a listoval si v ní. Potěšeně se usmíval když viděl jeho výraz a cítil jeho strach. Trápil svojí oběť a když z jeho těla vyprchával život, díval se jak jeho oči zhasínají. Odhodil tělo a nechal ho tam, později se vrátí a uklidí po sobě.

Moc obětí venku po setmění nebylo, a proto musel Aro hledat a soustředit se na pachy. Nasál vzduch do plic a do nosu ho uhodila zvláštní vůně, Stál na místě a studoval ten pach. Byl to člověk, ale cítil i dva jiné pachy, hodně podobné tomu jeho.

Rozběhl se upíří rychlostí za zdrojem těch pachů. Za chvíli uviděl dva muže, upíry jak sají, každý z jedné strany člověka. Po pár sekundách bezvládné tělo oběti vypadlo z jejich pevných mramorových rukou. Aba dva náhle střelili pohledem k Arovi. Aro uviděl jak se jejich karmínkové oči zaleskly. Oba upíři zavrčeli a shrbili se do bojovných pozic. Jeden z upírů měl dlouhé blonďaté vlasy, ten druhý černé, které se mu vlnily na ramena.

„Klid, nechci vám ublížit.“  Řekl Aro klidně a zvedl ruce v obraném gestu.

Nedůvěřivě na sebe ti dva pohlédli a pomocí pohledů se dorozumívali. Poté na sebe kývli, sladění, jakoby byli jeden. Narovnali se a upíří rychlostí se přemístili blíže k Arovi, ale stále si mezi Arem a sebou nechávali bezpečnou vzdálenost.

„Kdo jsi?“ zeptal se blonďatý upír sametovým hlasem.

„Jmenuji se Aro…Vy?“ otázal se.

„Já jsem Caius a tohle je Marcus,“ pohodil blonďatý upír hlavou ke svému společníkovi.

„Zajímavé, ještě nikdy jsem nepřišel do styku s jinými mého druhu,“ pokýval hlavou.

„To mi také ne,“ přitakal ten tmavovlasý, Marcus.

„Co si zajít na skleničku?“ zasmál se Aro suchým smíchem a pokynul k pachu který vycházel z vedlejší ulice.

„Můžeme si býti jisti, že nám neskočíš na záda?“ optal se Caius.

„Máte přesilu. Nemám za potřebí vám odepírat život,“ ujistil je Aro.

„Dobrá tedy, ale jdi první,“ pokýval hlavou Marcus a rukou ladně mávnul k ulici v níž se schovávala oběť.

Aro nic nenamítal a vydal se za kořistí. Zakousl se do hrdla a brzy se do něj zakousli i jeho společníci...

Shrnutí

Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Arův Příběh: