Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Arovy drahokamy věčnosti

23.11.2009 (13:25) • Anglicanka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2152×

„Aro, nenajíme se už?“ ptal se mě Felix, tak nedočkavý.

„Drahý příteli, nepočkáme na Eleazara? Za chvíli se tu objeví. Vždyť víš přece, jak on umí být dochvilný.“

Znuděně protočil oči nad mým nadšením a odvrátil pohled. Je velice netrpělivý, ale je nejlepším bojovníkem. Někdy si říkám, že kdyby mi Eleazar nepotvrdil, že Felix žádný dar opravdu nemá, myslel bych si, že je to jeho nadšení pro boj, krvelačnost a zuřivost, ale přesto přesnost jeho talentem.

Zaslechl jsem, jak kdosi se šeptem domlouvá se stráží hradeb a vchází do města. Ten krok mi byl neomylně vryt do sluchu, už jsem na něj byl naladěný.

„Ááá! Už jde. Vidíš, příteli, dočkal jsi se,“ promluvil jsem směrem k Felixovi. „A kde je Heidi? Opravdu bych něco rád zakousl.“ Spíše to byla řečnická otázka, ale stejně mi na ni odpověděl ženský hlas od vchodu do věže a za ním se hemžily další a proplétaly se se zvukem tlukotů srdcí… ach, jaká nádhera.

„Už, ještě chvíli.“

Ten bezpečně známý krok se nesl ulicemi, sklouznul do vchodu, odrážel se od tvrdých stěn, až došel do vítací síně. Tam mu někdo otevřel jedny, pak druhé dveře a do naší kruhové místnosti vstoupil sem vysoký černovlasý člověk… a v náručí třímal dva ovály, od kterých se ozývaly zrychlené tepy lidského srdce.

„Eleazare!“ rozpřáhnul jsem ruce. „Jsem tak rád, že tě vidím!“

„I já tebe, Aro. Něco pro tebe mám,“ řekl, přešel místnost ke mně a natáhl ke mně jeden ovál. „Dvojčata. Chlapec a holčička. Mají neuvěřitelnou moc!“

Přijal jsem jeden a rozhrnul maličko dečku, do které bylo dítě zabaleno, abych mu viděl do tváře.

Dítě mělo růžové tvářičky, špičatý nosánek, široké čelo, červeňoučké rty, až se mi z té nádhery sbíhal jed v ústech.

„Co dokáží?“

„Holčička má dar spalovat muže pouhými myšlenkami. Muž nemá ale žádnou tělesnou bolest, spíš jen v myšlenkách. Je to fascinující! Nic takového jsem ještě neviděl. A chlapeček umí způsobit totální odříznutí smyslů od těla. Jako být zavřený v temné komoře, necítit pod sebou podlahu, nic neslyšet. Fascinující,“ pokrčil rameny a zahleděl se miminku v jeho náruči do tváře, stejně jako já.

Dveřmi vstoupili do pokoje Caius a Marcus a za nimi se táhli čtyři upíři jako ochrana.

„Kde je ta Heidi?“ rozčiloval se Caius a Felix současně něco zamumlal, jako že souhlasí s tou připomínkou.

„Lidé nejsou tak rychlí, jako my, Caie. Na to si asi budeš muset zvyknout. Ale podívej na to! Dostal jsem dva velké dary od přítele Eleazara. Vyvstaly nové hvězdy! Eleazare, prosím. Vysvětli mým bratrům, jaký mají ty děti potenciál,“ zase jsem se zahleděl do tváře toho budoucího upíra. „Promiň, že tě vyrušuji. Jen na moment,“ dotkl jsem se jeho pravé ruky.

V hlavě se mi zjevila každá myšlenka, kterou vykouzlil od svého odchodu, až jsem se dostal k tomu, co jsem hledal.

„Já držím v rukou holčičku! Není to nádhera?“ nadšeně jsem se podíval na bratry a pak zase na tu maličkou.

Eleazar se pustil do vyprávění a nikdo z nich mu neskákal do řeči. I stráže si za nimi šuškali a byli na dvojčata zvědavý. Když konečně skončil s výkladem, otočil se na mě, aby viděl, co bude dál.

„Jak se budou jmenovat? Hmm… co třeba Alexandr a Sonya?“

„No, to je snad rovnou lepší i Jane,“ odfrknul si Felix.

„Ach, Jane! Ano, to se mi líbí. Alexandr a Jane. Co si myslíte?“ otočil jsem se k bratrům.

„Mně na tom nesejde. Říkej si jim, jak chceš,“ Caius pokrčil rameny a odvrátil se.

„Hezčí je Alek,“ vyřkl svůj názor Marcus.

„Nová éra, jistě. Caie, představ si, jak velký strach bychom s nimi upírům nahnali. Samozřejmě, výpravy měli úspěch do teď, ale až ty drobečky proměníme v nesmrtelné, představ si, co bude pak! Už se nebude plýtvat talenty. Nebude zabíjení. Bude stačit, že tam jsou Jane a Alek. Hahahaha, nádhera!“

Konečně se z vítacího sálu ozvaly hlasy. Blížily se, některé byly vystrašené, jiné uchvácené.

„Ještě neútočte, ano? Potřebujeme přece opatrovníky,“ stačil jsem zchladit Felixe a Demetriho, kteří se už nakláněli ke skoku.

Dveře se otevřely znova a do místnosti vešla vysoká žena a za sebou měla skupinu asi třiceti lidí, jejichž srdeční tepy se vymkly kontrole a zběsile ubíhali.

„Vítejte. Než začneme s prohlídkou, chtěl bych se vás na něco zeptat. Je tady nějaká žena, která by měla děti?“ rozhlédl jsem se po lidech.

Vystoupila útlá postava ženy. Měla kaštanově hnědé vlasy, hnědé oči, snědou pleť. Možná ji Heidi našla na jihu Římského impéria.

„Výborně! Přistup ke mně, prosím, a podej mi ruku,“ poručil jsem jí a snažil se ji nevyděsit.

Natáhla ji a přistoupila. Vůbec se jí netřásla, byla v klidu. Trochu se otřásla, když se dotkla mé pro ni ledové pokožky, ale stále sledovala moji tvář.

V hlavě se mi rojily její myšlenky. Spartakus, dítě, jeho smrt, jmenuje se Pigia.

„Ty jsi Pigia, nemýlím se?“ usmál jsem se na ni.

Přikývla a vyvalila oči. V hloučku za ní se ozvalo mumlání.

„Drahá, mohla by ses mi starat o dvě maličké děti?“ Podíval jsem se na holčičku v mé náruči a kluka v náruči Eleazarově. Byly tak rozkošné!

Viděla v tom nevyhnutelnost, ne skutečnou volbu. „Ano.“

„Potřebuješ k tomu někoho dalšího? Pomocnici?“

„Ne. Jak se jmenují?“ špitla.

„Jane a Alek. Není to nádhera?“ pootočil jsem k ní Jane.

Natáhla ruce, aby si ji vzala. Zkušeně si ji v náručí přetočila a láskyplně se jí dívala do drobné tvářičky. Nepochybně v Alekovi uvidí ztraceného syna a v holčičce nenarozenou dceru.

Felix hlasitě zavrčel a probudil tak v lidech čirý strach a zoufalství nad tím, kam se to dostali.

„Klid!“ okřikl ho Caius. „Ale Aro. Odveďte hosta do jeho ložnice a pomozte jí s dětmi. Chci se najíst,“ řekl šeptem, aby si nesplašil kořist.

„Pojďte, drahá. Ukážu vám ho.“ Vzal jsem si do náručí Aleka. „Něco mi tu nechte,“ zaprosil jsem normálním hlasem.

Když jsme vyšli, za námi se začaly ozývat výkřiky lidí.

Pigia se jen otřásla, ale nijak to nekomentovala. Byla statečná.

***

Léta běžela, děti rostly, Pigia stárla.

Pigia se vůbec nebála smrti. Chtěla jen vše nejlepší pro Jane a Aleka. Můj předpoklad byl správný – považovala je skutečně za svoje děti a to se také odráželo na jejich výchově. Z její strany byli obklopeni láskou a porozuměním. Na to, co jsme přišla už po pár minutách, kdy slyšela křiky lidí. Vždy jí při tom přejížděl mráz po zádech, ale za celou dobu nepustila ani jednu slzu, i když tušila, co se s ní stane. Být tolik kuráže v muži, jako měla ona, byl by ten muž lepší, než Felix. Je fascinující, co dokáže mateřský pud.

Jane se stala mojí oblíbenkyní. Její potenciál se opravdu projevoval i v lidském těle. Měla jazyk ostrý jako břitva, přesně věděla, co má říct, aby tomu člověku nahnala strach, nebo přivodila bolest. Ji i Aleka jsem učil všemu, co jsem věděl. Jane ale byla milejší, přítulná. Je těžké si ji neoblíbit.

Alek si za vzor vzal Felixe. Potají ho sledoval, když byl Felix na cvičišti, vyptával se ho, kdykoliv měl Felix jen trochu dobrou náladu. Když ne, obvykle řekl, ať si jde po svých. Alek už jako člověk pouhým slovem okouzlit, dostat člověka do jakéhosi transu. Eleazar mě ujišťoval, že ten dar bude mnohem silnější. Na Aleka jsem se vždy díval, jako na svého syna. Učil jsem ho slušnému chování a všemu, co upír potřebuje.

Roky utíkaly jako voda a než jsme se nadáli, z těch maličkých dětiček vyrostli patnáctiletí mladí lidé. Už chtěly, abych je proměnil a já samozřejmě neodolal.

Když to začalo, ten pohled jsem nedokázal unést. Křičeli, škubali sebou, prosili, ať je zabijeme. Svíjeli jsem v nesnesitelných bolestech tři dny. Jejich křik se nesl celým hradem, nenašel by se skout, kde bych se mohl schovat.

Pigia mě prosila, ať to zastavím. Nemohla spát, jíst. Velice těžce to nesla, možná ještě hůř, než já. Dokonce mě i prosila, abych jí dovolil, vytratit se na pár dní z hradu a byla velice naštvaná, když jsem to zamítl. Slibovala, že by naše tajemství nikomu neprozradila, ale já zkrátka nemohl.

Po třech dnech přeměna skutečně skončila.

„Ach, co to je?!“ vyjekla Jane svoje první slova s tomhle životě. Dezorientovaně se rozhlížela okolo sebe, než konečně spatřila mě. Vyskočila přirozenou rychlostí a pevně mě objala kolem pasu. „Kde je Alek?“ zeptala se po pár minutách.

„Probudil se jen o pár minut před tebou. Chtěl si jít prohlédnout hrad novýma očima. Není to úžasné? Slyšíš ho?“

Na chviličku zmlkla a dívala se do podlahy. „Ano! Je na cvičišti!“ proletěla kolem mě a ani se neohlédla, jestli jsem jí v patách. Vrazila té velké a temné místnosti. Bez potíží ho našla a popadla do silných paží.

„Aleku! Není to úžasné?“ radovala se.

„Jo, to je. Nechtěla by sis zkusit zabojovat s Demetrim? Vyhrála bys,“ přemlouval ji.

Zarazila se. Otočila se k němu a zkoumavě si prohlédla celou jeho postavu, od zdola nahoru.

„Jen běž, Jane,“ pobídnul jsem ji. Chtěl jsem vidět, jestli se teď projeví její dar. Třeba jí to nakáže pud sebezáchovy.

„Dobře.“ Postavila se před soupeře. Nervózně tikala mezi jeho napnutými svaly a Alekem. Pak se ale její výraz změnil. Strach vystřídala jistota z vítězství. Upřela zrak do Demetriových červených očí a rozpustile se usmála.

Demetri se svalil na zem a z úst se mu draly bolestné zvuky. Popadal se za hlavu a zaťatými zuby dostával ze sebe výhružky, směrované k Jane.

Ona se bavila; bylo jí to poznat ve tváři. Dělal jí dobře pohled na tu bolest.

„Fascinující…“ nevědomky jsem syknul a nadále to pozoroval. Byl jsem tím naprosto okouzlen. Teď bude všechno jednodušší. Všichni se nás doteď báli, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, co přijde teď. Správně jsem před nějakou dobou řekl, že začíná nová éra. Objev nad všechny.

„Už nemůžu,“ zamračila se a odvrátila zrak od mučeného upíra. „Pálí mě v krku, Aro. Kdy přijde Heidi? A kde je Pigia?“

„Také už mám hlad,“ přidal se Alec.

„Nebojte se, děti moje. Heidi tu je za okamžik a Pigiu neuvidíte nějakou dobu. Pochopte, kdybyste se neovládly, později byste toho mohly litovat. Pojďme tedy přivítat Heidi do kulaté místnosti,“ navrhl jsem a natáhl ke každému ruku. „Líbí se vám to? Ty zvuky, ten zrak… Nádhera, že? A to není nic ve srovnání s Volterrou v noci! Dnes v noci budou oslavy na počest mého bratra Marca. Budete se dívat, že?“

„Jistě, Aro,“ přikývnul Alek.

„Už se těším. A mohla bych tam ochutnat lidské jídlo? Jsem zvědavá, jak by mi teď chutnalo.“

„Ale jistě, dítě moje. Ujišťuju tě ale, že je to odporné. Také jsem byl zvědavý a zkusil jsem, jak chutná hroznové víno. Nic odpornějšího jsem myslím neochutnal ani za lidského života. Ani to nemá žádnou chuť. Jde tu spíš o ten pocit v ústech.

Tak. A jestlipak slyšíte Heidi?“

Zaposlouchali se a zajásali. Jejich oči zčernaly, když zaslechli ten krásný zvuk tepajících srdcí. Jejich tělo mysl neposlouchalo a oba dva vystřelili do kulaté místnosti. Vrhli se na ty lidi už ve vítací síni, ani nedošli k umíněnému cíli.

Lidé vyděšeně ječeli a to vzbudilo žízeň i ve mně. Jed se mi nahrnul do úst.

Vběhl jsem do té síně a zakousl se slastně do prvního krku, který mi přišel pod silnou ruku.

***

I přes četné prosby dětí o Pigiinu proměnu, Pigia zemřela. Nechtěla se nechat proměnit v upíra, i když jsem jí to nabízel. Nechtěla se stát tím, čím jsem já, čím jsme my. Ona by zabít nedokázala, tak čistou duši měla.

Když zemřela, jako by celá Volterra potemněla. Ona byla takové malé Slunce, ale když zašlo, rozprostřela se tu nekonečná tma s maličkými body světla Jane a Aleka, které kvůli žalu také pomalu pohasínaly.

I když jsem měl svoji manželku, Pigiu jsem miloval jako svoji vlastní sestru. Taková škoda!

I Felix dokonce když odešla, ten nedobytný Felix, jehož srdce je z kamene, vydal několik vzlyků na její počest.

Jane a Alek byli naprosto zoufalí. Jane nechtěla tři dny po jejím pohřbu s nikým mluvit, jen potichu vzlykala.

Rituál se odehrál ten večer její smrti. Sešli se všichni obyvatelé hradu, aby se s ní rozloučili a dali tak najevo, jak moc se jim zakořenila v srdcích, stejně jako mně.

Udělali jsme to kousek za hradbami Volterry, na kousku země, zpraženém sluncem, kde nic nerostlo. Postavili jsme tam dřevěné podium, které jsme pokryli suchou trávou a bylinami a opatrně na něj položili její ztuhlé tělo.

Sledovali jsme, jak pomalu ty horké plameny olizují tělo až do svítání, když už tam nic nezbylo. Oheň vše strávil a na tom místě vítr už jen unášel popel.

To byl konec jedné dobré a srdečné ženy.

Přišla první Alekova a Janina výprava.

Jakýsi neznámý upír nám přišel zvěstovat, že na severu Galie se usadili upíři a vraždí postupně celou vesnici.

Museli jsme zakročit a jak jinak, než že jsme vzali naše nadané děti s sebou.

Byly natěšené. Po Pigiině smrti to bylo to první, co je rozptýlilo a tím i mě.

Jeli s námi Caius, Demetri, Felix, Eleazar a ještě několik gardistů jen pro jistotu, že by dary dvojčat selhaly.

Když jsme tam dojeli, celá vesnice byla prázdná. Všude bylo hrobové ticho a ani nebyly nikde slyšet tlukoty. Buď se ti lidé někam odstěhovali, nebo jsou všichni mrtví. Tam druhá možnost byla myslím pravděpodobnější.

„Hledejte! Nebudou daleko,“ nakázal jsem a sám šel do lesa poblíž stavení, abych se podíval, jestli ti upíři nezanechali za sebou nějaký pach.

Utíkal jsem a cítil Jane poblíž. Měla o mě strach – ach, jak je milá, dceruška moje. Vždy se starala, abych měl pohodlí a abych byl najedený. Byla pro mě jako drahokam.

„Mám je!“ zakřičel Demetri odněkud napravo ode mě.

Rychle jsem tam přiběhl, abych viděl ženu, vzpřímeně stojící mezi deseti muži, kteří stáli v obraných postojích, když se na nás dívali. Asi se je snažila uklidnit, aby nevyrazili vpřed, přímo na nás.

„Zdravím vás. Víte, čeho jste se dopustili?“ Promluvil jsem jako první. Můj hlas zněl chladně a vážně, přesně jak vyznít měl.

Eleazar ke mně rychle přišel a dotknul se mé ruky. Každá myšlenka, která ho kdy napadla, se mi zjevila v hlavě, ale já tohle nechtěl. Chtěl jsem tuto chvíli jeho očima. A taky jsem ji dostal.

Z té ženy uprostřed vyzařoval silný talent. Štít. Fyzický štít. Velice mocný. Při nápadu by způsobil dezorientaci útočníka. Pak ještě z hnědovlasého muže po její pravé straně. Asi nějaké stopaření, ale to pro nás nemělo význam – my máme Demetriho.

„Víme… Myslíme si, že víme,“ promluvil ten muž váhavě.

„Kývnul jsem na tu ženu. „Pojď ke mně.“

Strnula a nehýbala se, dokud do ní muž za ní hrubě nedloubl. Udělala váhavý krok, který přešel do plynné chůze.

Natáhl jsem ruku, aby se jí dotkla.

Nechápavě na ni zírala.

„Dotkni se mé ruky, prosím. Jenom na vteřinku. Chci vidět, jak velké máš výčitky svědomí,“ řekl jsem a mile se na ni usmál.

Zvedla ruku a rychle ji položila na tu moji, stále pátrajíce v mé tváři po skrytém úmyslu.

První slovíčka, celý lidský život, přeměnu, první dny, reakce na její dar, druha i přes tak velký počet mužů ve smečce neměla, přála si dítě, jmenuje se Renata. Soustředil jsem se na její vzpomínky, co dokáže se svým štítem.

Stála uprostřed louky po boku jakéhosi upíra, proti nim se řítili dva upíři, rozprostřela štít a upíři, když do něj narazili, se otočili a utíkali plnou parou na druhou stranu.

„Úžasné…“ šeptnul jsem sám pro sebe. „Další!“ křiknul jsem na upíry. Musel jsem se přece podívat na o statní, aby se neřeklo, že dávám milost podle toho, kdo má jaký dar.

Caius si netrpělivě povzdechl a hned po něm si povzdechl i Felix. Diplomacie zkrátka nikdy nebyla jeho silná stránka.

Takhle se vystřídali všichni muži, ale já už byl rozhodnutý pro Renatu.

„Vyzradili jste tajemství, musíte být potrestáni,“ promluvil k nim Caius s konečnou platností.

„Myslím, že nic tak hrozného jsme neprovedli,“ ohradil se jeden muž. Jako jeden z mála si ještě držel ve tváři bojovný výraz.

„My druhé šance nedáváme.“

V jejich očích se zračil strach, ale pohled na sebejistou Renatu jim dodal aspoň trochu odvahy. Museli tušit, že její štít je proti darům s působištěm v mysli neodolný, na nic.

„Je nám to líto, ale musíme vás zničit. Taková škoda, mrhání vlastní krve…“ zakroutil jsem hlavou. „Je ale mezi vámi upír, který má více kajícné myšlenky, než ostatní. Upír, který si zaslouží žít. Přežije ale jen, když nám bude bezvýhradně věřit.“

Byl to signál pro Aleka, aby spustil svůj dar.

Muž se světlými vlasy na mě zavrčel a už se chystal vyskočit, kdyby ho ale Jane nezpražila pohledem. Svíjel se na zemi, vykával přidušené steny a skřeky a ostatní ho s hrůzou pozorovali. Nahnali jsme jim strach.

„Jane…“ odvolal jsem ji.

Muž se přestal svíjet a hbitě vstal, aby se zase přikrčil do obrané pózy. V očích mu tepalo zděšení nad tím, co právě na vlastní kůži zažil.

„Tohle potká každého, kdo se nám postaví,“ štěkl na ně Caius.

„Alecu…“

Zase vyslal mlhu udělat to, co má.

Pomalu se k nim plazila a vláčila po mokré trávě, převalovala. Každou vteřinu k nim byla blíž a blíž. Nesla se dál, dokud nebyla asi jen na délku paže od tmavovlasého muže, který od ní hbitě odskočil, ale dál nemohl, jelikož na zátylek jim dýchali gardisti. Takový hezký pohled na ni byl. Jaká je slaboučká a průsvitná, ale přesto silná a mocná. Olízla jako první Renatiny nohy.

Rázem zkameněla, v očích jí naskočil skelný výraz, kamenný. Poslední, co ti muži za ní uvidí.

Postupně se Alekova moc dostala ke každému z upírů, poslušně čekajících na svoji smrt, jak jsem jim nakázal.

„Do toho!“ křikl Caius na všechny upíry.

Nahrnuli se na ty trpělivě čekající kameny jako supi na mršinu, dokud jsem je s rázným „dost“ nezarazil.

„Ta žena měla kajícné myšlenky,“ s úsměvem jsem jim vysvětloval ten směšný výmysl.

Felix si naštvaně odfrknul, ale hodil si ji přes rameno, postavil o deset metrů dál a vrhnul se na masakr. Velice to prožíval, radoval se z každého rozsápaného hrdla.

Nakonec Caius vytáhl svůj vlastní vynález, díky kterému zažehl plameny, šlehající vysoko k nebi a ztrácející se v hustém, tmavě šedém kouři.

„Jak se vám to děti líbilo?“  zeptal jsem se Jane a Aleka na jejich první výpravu. Někdo by mohl říct, že se na to dívám lehkomyslně, že je podporuji v zabíjení vlastní krve. Ale ne. To ne. Předávám jim nové zkušenosti, protože bez nich by nemohli být Volturiovi. A Volturiovi jsou založeni především na zkušenostech, díky kterým můžeme nezaujatě rozhodovat a vyjednávat tak mír. Byt Voltury je čest.

„Ano! Nemohli rovnou na ještě jednu?“ Jane udělala můj oblíbený obličej.

„Ale drahoušku! Co se ti na tom tak líbilo? A co tobě, Aleku?“

„Omračování. Aro, možná bychom ji měli chytit. Dlouho to už neudržím,“ nervózně těkal očima mezi mnou a ní.

„To je dobrý nápad. Demetri? Chyť ji pevně kolem paží a nepouštěj, ať se děje co se děje.“

„Vždyť máte mě,“ namítla uraženě Jane.

„Ach, ano, drahoušku. Jsi tak roztomilá, že mě ani nenapadlo využít tě ke svému vlastnímu bezpečí. Co se ti tedy nejvíce líbilo?“

„Když jsem mohla využít svůj talent. Tenhle se svíjel zvlášť dobře. Dělalo mi to radost. A taky tvůj proslov o tom, že nám musí důvěřovat,“ mile se na mě usmála a já nemohl, než jí to oplatit.

Té noci jsme se vrátili domů.

Z Renaty, po tom, co na ni uplatnila Chelsea svůj talent, se stala moje osobní ochránkyně. Stal jsem se její prioritou.

Dostal jsem tak na svoje vlastní malé nebe další hvězdu, která září jenom pro mě a spravedlnost.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Arovy drahokamy věčnosti: