Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Aqua love - 1. část

15.09.2011 (15:15) • VampE4B • FanFiction jednodílné • komentováno 45× • zobrazeno 3759×

„Nedovoluj si na mě, Cullene!“ zavrčela jsem z plných plic na toho ignoranta.

Jak já ho z celé své duše nenávidím... Nenávidím, že pokaždé když ho uvidím, srdce se mi rozběhne světovou rychlostí. Nenávidím svá kolena za to, že při každém jeho úsměvu, mi vypovídají službu.

„Co jsem ti zase provedl, Bello?“ zeptal se mě zničeně. Celou tu dobu, co na tuhle školu chodím, se nade mě povyšuje, ale když promluvím přímo na něj, jedno jakým tónem, okamžitě nasazuje masku nevinnosti. Co jsem mu provedla?

„Žiješ!“ Dala jsem do té odpovědi všechnu tu nenávist, co jsem k němu cítila. Překvapilo mě ale, jak je ta dávka malá. Slyšela jsem tam hlavně jiný pocit, který jsem ovšem nedokázala v žádném případě diagnostikovat…

„Promiň, ale to, že žiju, není moje vina. Ani nevíš, jak rád bych teď hnil v podzemí,“ řekl a odplivl si. Kdybych byla jen pouhý člověk, asi by mi unikl význam těch slov. Moc dobře jsem ale, pro jeho smůlu, věděla, že je to jen krev sající mrtvola, která po tomhle světě chodí snad už sto let.

Asi ale nemám právo ho takhle odsuzovat, protože on, narozdíl ode mě, pije zvířecí krev. Můj druh se jmenuje Noční tvorové, máme blízko vlkodlakům, ale ještě blíže upírům. Někteří z nás si říkají Měsíční bestie, jelikož naše síla zesílí vždy nejvíc při úplňku. Pijeme lidskou krev, zvířecí naše tělo nepřijímá. Pamatuji si, že jsem se s tím za začátku nedokázala smířit, ale čas plynul a já jsem přišla na způsob, jak nebýt částečně zrůdou.

Každý nový měsíc se vplížím do nemocnice a ukradnu krev od dárců. Dole ve sklepě mám obří ledničku, kde si krev uschovávám. Moje nejoblíbenější značka je AB pozitivní a nula negativní… Třicet sedm stupňů je ideální teplota.

„Škoda, že se tvá tužba ještě nesplnila,“ vykřikla jsem. Okamžitě jsem ale těch slov zalitovala, jelikož se Cullenova tvář zkrabatila do bolestné grimasy. V jeho očích jsem zahlédla náznak slz. Věděla jsem, že s Cullenem něco není v pohodě, jelikož upíři nebrečí. Taky jsem si všimla, že jí jídlo, pije i něco jiného než krev, a dokonce jsem jednou, samozřejmě omylem, zaslechla, jak vykonává potřebu. Pokud je doopravdy upírem, tak má asi nějakou divnou nemoc, či je retardovaný. V duchu jsem se skepticky zasmála.

„Doufám, že se tenhle osud, co přeješ mně, dřív stane tobě,“ promluvil na mě co nejnecitelněji. Nečekal na mou odpověď, to se ještě nikdy nestalo, a bez zpětného ohlédnutí na mě, odešel.

Promnula jsem si ruce, sebrala učebnice z lavičky, na které jsem ještě před chvílí seděla, a rychlou chůzí si to vykročila na hodinu biologie. Slyšela jsem, že profesor Banner má pro nás důležité oznámení.

Když jsem sem před půl rokem nastoupila, všechna děcka se na mě vrhla, jako bych byla nějaká žvejkačka. Kluci na mě hrnuli jejich nemístné poznámky ohledně mého vzhledu…

Do školy totiž chodím převlečená za šeredku. Make-up si dělám tak hrozný, že i já sama se vždycky nad svým vzhledem zděsím. Vytahané šaty, které mi jsou tak velké, že bych se do nich v pohodě vešla nejméně dvakrát, na mě visí jako na hastrošovi. Stále tak chodím, nesmím si dovolit prozrazení. Je totiž dost možné, že kdyby zjistili, jak doopravdy vypadám, začali by si mě více všímat a možná by časem i přišli na to, že se mnou není něco v pořádku. Minimálně by si toho všimli Cullenovi… Ale zatím, pokud je mi známo, o mně nemá nikdo ani páru, díky bohu…

Při vyslovení toho přímení se mé myšlenky znovu stočily k Edwardovi…

Ještě pořád si pamatuji na první setkání s ním. Tehdy jsem ale ještě nevěděla, jaký to je hajzl.

S mírným úsměvem na rtech jsem se ponořila do svých vzpomínek.

„Omlouvám se, nechtěla jsem do tebe vrazit,“ omlouvala jsem se klukovi, který byl sice tvrdý, ale přesto mi jeho kůže připadala jako ten nejemnější satén na světě.

„Nic se neděje,“ zašeptal ten nejkrásnější hlas na světě. Tehdy jsem ho přirovnala k té nejkouzelnější symfonii.

Pomalu jsem zvedala hlavu, klouzala jsem pohledem po jeho širokých ramenech, přes kůži v barvě smetany, až k hrdlu, co vydával ten úžasný zvuk. Očima jsem zavadila o jeho rty, které před chvílí říkaly ta slova, k rovnému nosu, bezchybně tvarovanému. Až k těm očím. K té zeleni, která každé jaro vzkvétá pod přikrývkou sněhu.

„Jmenuji se Edward,“ zašeptal. Dívali jsme si navzájem do očí, měla jsem pocit, že se v těch jeho utopím. Nedokázala jsem vyplavat, pohltila mě zelená oblaka.

„Já Bella.“ Nedokázala jsem se soustředit. Ani jsem nevěděla, že nějaká slova vypouštím z úst. Bylo to jako samovolný proud.

„Edí, co je to za šeredku?“ vytrhl nás z poznávání hlubin našich očí nějaký hlas.

Edward, ach, jak to jméno krásně znělo, zatřepal hlavou. A pohledem, který mě doslova propaloval, přejížděl znovu po mém těle.

„Nevím, krásko. To nemehlo do mě vrazilo. Pojď, puso, půjdeme! Měj se, strašidlo!“

Ta slova se mi vryla do paměti. Tehdy jsem si myslela, že jsem poznala svou lásku. Nebylo to tak. Tehdy mi život udělil lekci.

Vzpamatovala jsem se ale a pokračovala na svou první hodinu tělocviku. Myslela jsem si, že je to jeho holka, to by se dalo pochopit. Pak jsem ho ale viděla opřeného o zeď líbající nějakou další holku. Na obědě zase jinou. Pak mi to docvaklo, Edward Cullen je hajzl.

Zatřepala jsem hlavou v návalu starých myšlenek. Už jsem docházela ke dveřím učebny. Ani mě nijak nepřekvapilo, když jsem Cullena viděla v lavici s Denisou na klíně. S opovržením jsem došla k naší lavici a s velkým „bum“ jsem upustila své učebnice na stůl. Tím jsem tu holku vylekala. Posadila jsem se na své místo a ty dva jsem začala bravurně ignorovat. Otevřela jsem si sešit a začala do něj kreslit naše poslední sezení s Radou. Náš druh má taky svou Radu, někdo ji může nazvat jako Rozhodující skupenství nebo Královská rodina.

Já jim říkám „teto“ a „strejdo“. Mí rodiče už dávno zemřeli, takže se Charlie s Renée teď vydávají za moji biologickou tetu a strejdu.

Při zasedání jsou všichni přeměněni na svou zvířecí podobu. Nevím, asi se stala nějaká chyba, jelikož já se měním na upíra. Jediní, kteří mohou zůstat lidmi, jsou oni dva.

Když se přeměním, nevypadám jako skutečný upír; mám doopravdy tesáky, v těle mám krev, nenávidím stříbro a dřevěný kůl. Slunce mi nevadí. Přes noc musím spát v rakvi, jelikož nenávidím odražené světlo měsíce, jen při úplňku mi nevadí.

Když jsem přeměněna na upíra, dokáži běžet světelnou rychlostí, sílu mám jako novorozený upír. Čím jsem starší, tím má síla sílí. Mně osobně je přes dva tisíce let. Nevím přesný počet. V mé době se na letopočet tolik nepotrpělo.

Dokáži se ale měnit ve vlka a v netopýra. Celkem slušný.

„Slečno Swanová, odpovíte mi, prosím, na otázku?“ vytrhl mě z mého proudu myšlenek učitel.

„Nevím, podle toho, jaká byla otázka?“ optala jsem se nazpátek. V mysli jsem se snažila vydolovat to, na co se asi mohl ptát. Na složení buňky? Jak je to? Buněčný obal… Stěna? Chloroplasty?  Vakuoly? Cytoplazma? Má bakterie bičík nebo to byl provaz? Není to bičíkovec? Existuje to vůbec? Sakra…

„Jestli se zúčastníte výletu,“ zopakoval, tím jsem okamžitě opustila buňku, díky bohu…

„No jasně!“ odpověděla jsem.

„Moment, jakého?“ zeptala jsem se opožděně.

„Na bazén. Zítra, jelikož zkouškové období je za námi, škola se rozhodla dát vám den volna, jelikož vás ale nemůžeme pustit ze školy, rozhodli jsme se pro bazén,“ odpověděl s hlavou v papírech.

Bazén… Plavky… Budu tam vlastně ve spodním prádle. Make-up se tam nosit nesmí… Všichni uvidí mou skutečnou podobu… Moje tělo.

„N-ne, pane. To nejde,“ zamítala jsem.

„Jo, pane. Přece nikdo nechce, aby Swanová zamořila i bazén,“ zachechtal se Cullen.

Naštvaně jsem zaťala pěsti.

„Jedu!“ vyřkla jsem rázně svůj ortel.

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Aqua love - 1. část: