Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Anna Alice Hudson - 1. část

19.08.2010 (17:00) • Aliceee • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1100×

Před týdnem jsem našla mámin deník, ve kterém se píše o tetě Alice. Maminka mi dovolila si ho přečíst, a proto vím o tetě Alice skoro všechno. Tedy jen to, co věděla má matka. Mívala vize o budoucnosti. Nejde mi to do hlavy... Proč ji babička zavřela do blázince? Nevím, ale vím, že mě babička viděla jen jednou. A to když jsem se narodila, hned potom skočila z útesu a zabila se! Dědeček začal pít ještě víc než předtím, a tak ho jednoho dne našli mrtvého. Nevím, co maminka udělala tak špatného, že všechny její blízké osoby umírají... Naštěstí my s tátou jsme tady a můžeme maminku podržet... Zaujal mě jeden zápis z toho deníku... Byl totiž poslední a věta, kterou dala na konec zápisu se dodnes nesplnila, ale co když se jednou splní? Mohla bych potkat tetu Alice? Vím, že měla velký smysl pro módu. Rozuměly bychom si? Nebo by se ke mně chovala jako k cizí? To je spousta otázek, na které možná nikdy nenajdu odpověď...

Už to bude rok, co je Alice v blázinci. Nechápu, jak jí to matka mohla udělat! Co udělala špatně? Co? Zničilo to všechny! Otec začal pít, matka z toho není také zrovna nadšená... I Felix to špatně snášel, ale pomohl mi. Sice ne na ni zapomenout, ale dostat se z toho nejhoršího. Po odchodu Alice mi zůstala v srdci díra. Já vím, většinu své lásky jsem dala Felixovi a mé malé dceři Anně, ale Alice tam měla pořád místo a já kdybych měla ještě stovky dalších sourozenců, měla bych právě ji nejradši! I kdyby byli všichni roztomilejší a mladší, tak by na Alice nikdo neměl. Na její úsměv... Jak jen mi chybí! Každý den se budím s pocitem, že tohle je jen sen! Když se ráno vzbudím, doufám, že se probudím v domě rodičů a Alice nás přiběhne vzbudit, že je snídaně. Já vstanu poděkuji jí a pak se vše vrátí do původního stavu! Žádný blázinec a já jí za pár let půjdu na svatbu a budu se koukat, jak je šťastná a já budu taky... Ale právě toto je sen a to mě mrzí... Mrzí a jak! Teď ale není na smutek čas! Mám krásnou dceru, a tak se o ni musím postarat! Alice mi chybí a vždy bude, a proto budu dceři připomínat, že její teta žije! Ano, moje sestra žije! Alice Mary Brandon jednoho dne bude mít lepší život!

Tento zápis mě zaujal. Ale mohla bych mamince nějak pomoc? Nalézt tetu Alice a zachránit ji? Tatínek říkal, že několikrát byl v blázinci, ale prý ho vždy vyhodili a řekli, že Alice se nelepší a musí tam zůstat. Maminka mi dávala vše, co jsem chtěla a udělala vše, co mi na očích viděla. Nevím proč, ale myslím, že v tom má prsty jeden ze zápisů kde napsala tuto větu: „Alice jsem nebyla dobrou sestrou, proto musím být Anně dobrou, ne nejlepší matkou, kterou kdy nějaké dítě mělo!“. Myslím, že si to všechno dává za vinu... I smrt babičky a dědy! A přesto... Ona za to může nejmíň! Když Alice pomáhala a já si myslím, že kdyby ji ještě někdy viděla, tak by jí Alice za všechno děkovala!

„Anno! Pojď dolů, babička je tu!“ Ano, tatínkovi rodiče dnes mají přijet! Třeba vědí něco o Alice! Počkat já po ní zdědila jméno! Proto se jmenuji Anna Alice! Kvůli tetě Alice! Proč mě to jen nenapadlo dřív? Moje maminka ji měla tak strašně moc ráda... Je mi jí líto! Jak maminky, tak i tety!

„Dobrý den, babičko!“ řekla jsem, když jsem seběhla schody.

„Oh, Anno! Ty jsi opravdu jako tvoje teta! Když jsem ji viděla poprvé, tak také seběhla schody a nechovala se jalo mladá slečna! Je to škoda, že jste se nesetkali!“ Babička neví, jak je to doopravdy s Alice! Moje teta je úžasná a je neprávem v blázinci! Škoda, že jí to nemůžu říct na rovinu, ale mladá dáma se tak nechová! Někdy mě to už opravdu štve!

„Jistě, babičko! Omlouvám se!“

„Není za co se omlouvat! Běž, běž si hrát!“

„Jistě.“ Ach jo! Jistě, zajisté... Ta výchova na mladou dámu je příšerná! Já jsem dítě! Je mi teprve 10! Ale musím se chovat jako kdyby mi již bylo 15! Rychle jsem vyběhla zpátky do pokoje... Musím přemýšlet nad tetou Alice! Musí být způsob, jak ji dostat z blázince! Přemýšlela jsem až do večera, vyrušila mě mamka, která mě volala k večeři.

„Děkuji, maminko. Mohla bys mi dnes vyprávět o tetě Alice? Prosím...,“ řekla jsem mamince, když mě přišla uložit.

„No, tak dobrá. Teta Alice byla výjimečné dítě, tak jako ty! Když jsi byla malá strašně ses jí podobala! I teď máš nějaké její rysy. Třeba ten tvůj úsměv, dokud Alice nemívala ty vize, tak se pořád usmívala. Máš podobné vlasy, taky se ti kroutily kolem obličeje. Přesně jako tetě Alice! Tvoje oči mají sice jinou barvu, ale jsou stejně upřímné jako ty její! Když byla malá, říkali jsme o ní ze srandy, že je to andílek s duší malého čertíka! Když si pamatuji, jak nám dávala všem zabrat. Ale všechno jsme jí splnili. Omotala si nás všechny kolem prstu a už nás nepustila.Vždy, když byla nějaká oslava a chůva ji chtěla ustrojit, tak vždy jí do očí řekla, že nemá vůbec žádný styl. Tomu jsme se vždycky zasmáli... Když vyrostla, tak nás všechny oblékala! Měla úžasný smysl pro módu. Ale pak přišla ta osudná vize! Předpověděla, že naše babička dostane infarkt a druhý den se tak stalo. Nedokázala jsem maminku přesvědčit, aby ji nechala doma! A tak jsem Alice viděla naposledy... Dobrou noc, zlatíčko! Hezky se vyspi!“

„Dobrou maminko!“ řekla jsem a hned jsem usnula. Byla jsem tak strašně utahaná... Zdálo se mi o tetě Alice a o mně. Hráli jsme si na módní přehlídku, ale já nebyla opálená jako jsem teď byla jsem strašně bílá a teta Alice taky! Nevím, co to mělo znamenat!

O pět let dříve...

„Ahoj! Jmenuji se Henry... Alice, mě se bát nemusíš já ti nejdu ublížit! Ten člověk, tedy upír, se jmenuje James! Tvoje krev mu voní a on tě chtěl zabít, ale já se živím krví zvířat. Naučil mě to jeden můj přítel, ale teď tě proměním v to, co jsem já, aby tě James nemohl zabít. Ano?“

„A budu moc jít pryč? Prosím! Zachraňte mě, prosím!“ odpověděla mi a já z jejího hlasu poznal ten strach a bolest. Byla tu již dlouho a o teple, Slunci a přírodě se jí může jen zdát!

„Jo, pojď vezmu tě do mého odlehlého domu... Tam tě kousnu a za tři dny uvidíme, ano? Věř mi!“

„Dobře!“ řekla a já ji vzal do náruče a odnesl rychle pryč z té tmavé cely! Ona si to nezaslouží! Je tak mladá a krásná... Určitě bude hezčí než kdejaká upírka! Ale já s ní zůstat nemůžu musím najít Jamese a zabít ho! Po nějaké chvilce jsme vešli do lesa a já běžel svou přirozenou rychlostí. Do 2 minut jsem byl u domu, Alice si ho prohlížela a pak udělala něco, co bych od ní nečekal...

„Děkuji! Děkuji vám! Vy jste mě zachránil! Já už se nemusím vrátit do té tmy! Děkuji!“ Rozmluvila se! To jsem nečekal, když byla nejmíň 10 let zavřená v blázinci!

„Alice, nemáš zač děkovat. Jsem rád, že se mnou komunikuješ! Chceš tedy být upírem?“

„Ano, chci!“

„Opravdu?“ Jen přikývla, a tak jsem jí pozval dál. Sedla si na sedačku a čekala!

„Promiň!“ řekl jsem a přiblížil se k jejímu krku... Přeměna začala! Alice se začala svíjet v bolestech, ale nekřičela. Byla statečná! Tolik si toho zažila! A teď má tělo, jako v plamenech... Nikomu chybět nebude, jen si ji prostě odškrtnou ze seznamu a bude to!

„Co to se mnou je? Já už nejsem člověk?“

„Ano, nejsi! Počkej teď mě poslouchej! Běž do Seattlu! Psal jsem Carlisleovi a on tam na tebe bude čekat! Ta bolest v krku! Potřebuješ krev, drž se jen v lese a vyhýbej se lidem! Lov jenom zvířata! Hlavně si nedávej za vinu, kdyby si náhodou narazila na člověka a zabila ho! Zahrabej vždy těla! A pokračuj v cestě i kdyby se dělo cokoliv! Prosím, dodrž to a setkej se s Carlislem! Prosím...“

„Dobře, chápu! Carlisle na mě bude čekat, ale kde?“

„V lese poblíž Seattlu, půjde ti s jeho synem Jasperem naproti až ucítí tvůj pach! Neboj, oni si tě najdou a navíc máš vize! Neboj, zvládneš to! Alice, měj se! Doufám, že tvůj život bude odteď jen a jen lepší! Nashledanou! Třeba se ještě setkáme!“

„Nashledanou! A děkuji...,“ řekla a běžela do lesa. Věřil jsem jí a věřil jsem mému dávnému příteli, že tu dívku zachrání! Jsem tak strašně rád, že už není v té hnusné cele!