Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Andělíček

07.01.2011 (17:00) • Bambulka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1451×

Anaohi:

Nikdy jsem po dítěti netoužila. Neměla jsem je zrovna dvakrát v lásce od doby, co mě sestra, když jí byly dva roky, poblinkala. Teď jsem starší a většina vzpomínek mi vybledla, ale tahle - nevím proč - mi zůstala.

Jsem na světě už několik staletí, avšak nikdy jsem netoužila po společnosti. Než jsem uviděla Tanyu, Kate a Irinu. Tiskly se k sobě, všechny vystrašené, v prohnilém sirotčinci. Tři skoro dospělé ženy, které se bály, co by jim mohlo udělat dítě.

Když se po třech dnech, plných bolesti, vzbudily, nic si nepamatovaly. Bála jsem se, že se na mě budou zlobit, ale když jsem jim vysvětlila, že se živím jen zvířaty, změnily na názor.

Ale od té doby už uplynulo pár desítek let. Nechci vzpomínat, protože tento život měl několik chyb. Nám to nevadilo. Žijeme přítomností, ne budoucností a vůbec ne minulostí.

***

„Jdu na lov!" zavolala jsem na Tanyu. „Buďte opatrné, mám strach, že se něco blíží." Byla to pravda. Už pár dní mě svírala ocelová past bolesti. Bolesti, že ztratím své milované dcery. Nebo ony mne.

„Neboj se! Všechno bude v pořádku!" zasmála se Tanya. Byla tak bezstarostná. Na všem našla něco dobrého. Byla to dobrá žena, zasloužila by si normální život. A já jí ho vzala. Ale kdybych jí ho nevzala já, udělalo by to to dítě!

Po pár hodinách, když jsem se najedla - bylo to dobré, pumy se přemnožily - jsem šla kolem vesnice. Nesvítilo slunce, to bylo dobré, ale byla zima. Mně ne, ale nerada jsem středem pozornosti. Raději jsem měla kabát.

„Všechno?" zeptala se mě prodavačka, když jsem nakoupila.

„Ano," usmála jsem a poprosila o tašku. Naházela jsem do ní zápalky a s veselým úsměvem jsem odešla.

„Co to je?" mumlala jsem si pro sebe, když jsem vyšla ven. Celá vesnice se div neotřásala, jak se tu křičelo. Nebylo pochyb, že tento odporný zvuk vydává lidské dítě.

Prodrala jsem se davem až k malé louce. Měla jsem pravdu; sedělo tam dvouleté děťátko.

„Děsíte ho!" zasyčela jsem a potom rychle přešla do sladkého tónu: „Pojď za mnou. Ty ses mi ztratil, ano? Kate na tebe nedávala pozor?" Pošimrala jsem ho a děťátko se zakuckalo smíchy.

„To je vaše dítě?" zeptal se znechuceně jakýsi muž. „Proč je tady?! Zavolám na vás policii!"

„Ne, pane, to nedělejte!" Musela jsem to sehrát až do konce. „Svěřila jsem ho své sestře, když jsem šla nakoupit, ale ona se asi zamyslela, a můj malý Sien jí utekl. Ale už je v pořádku, nemám pravdu?"

„Omlouvám se," zašklebil se muž. „Jděte! Tady není nic ke koukání!" Ale bylo. To dítě... Bylo překrásné. Jako malý andílek.

„Pojď, půjdeme dolů, Siene," vyslovila jsem jméno, které jsem právě vymyslela, s nábožnou úctou. Sien se mnou poslušně šel.

„Zlatíčko, nesmíš křičet. Bude to bolet, ale nesmíš křičet, ano?" Nevím, proč jsem to udělala, ale chtěla jsem maličkého ochránit. Nevěděla jsem, kdo je jeho matka, a byla jsem ráda. Chtěla jsem, aby patřil mě a nikomu jinému.

Kate, Tanyu a Irinu jsem do stodoly radši nepouštěla. Schovávala jsem tam Siena, kterého stále ještě sužovala bolest. Nechtěla jsem, aby to Tanya, Kate nebo Irina věděly. Zabily by ho, tím jsem si byla jistá. Vlastně jsem to měla udělat já. Ale byl tak sladký...

Jeho hrudník se najednou zvedl ze stolu a pak - po velmi dlouhé chvíli - dopadl zpátky. Srdce mu začalo zrychlovat a on začal křičet.

„Už jenom chviličku, zlatíčko. Vydrž, za chvíli už budeš v pořádku!" Zacpala jsem mu rukou pusinku a přitom myslela na své milované dcery. Považovala jsem je za vlastní děti a ony mne za svou matku.

Najednou bylo ticho. Sienovo srdce přestalo tlouci a dítě doširoka otevřelo své ohnivě rudé oči. Byl tak krásný. Krásnější než předtím jako člověk.

Dlouho jsme na sebe zírali, když se Sien chytil za krk. Začala sípat a já věděla, že má žízeň. Chudáček, trpěl příliš dlouho. Tohle nebylo nutné. Mohl žít normální život a já mu ho vzala. Proměnit dvouleté dítě! Co jsem to za matku?

Sien zasyčel a utekl ze stodoly.

„Siene! Broučku, pojď sem!" volala jsem za ním, ale on jako by mě neslyšel. Věděla jsem, kam ho jeho žízeň dovede. Do vesnice.

„Siene!" Padla jsem na zem. Poprvé jsem si přála, abych mohla plakat. Stvořila jsem zrůdu! V tuhle chvíli může Sien klidně zabíjet své rodiče.

Dlouho jsem pátrala, kde je. Nechal za sebou obrovskou spoušť. Když jsem ho našla... Seděl na hromadě vysátých lidských těl.

„Siene!" vykřikla jsem zoufale. Co jsem to udělala? Chtěla jsem ochránit dítě a místo toho jsem zabila celou vesnici! Zoufale jsem zavyla.

Pár dní se naštěstí nic nedělo. Sien byl nakrmený, tak jsem se nemusela bát, že mi uteče.

Tanya měla strach; poznala, že se něco děje. Ujišťovala jsem ji, že mi nic není. Jen mi chybí lidský život. Tanya zakoulela očima; nechápala to - ona si nic nepamatovala.

Když se ten večer ozval z kuchyně Irinin křik, srdce se mi zastavilo (slovní obrat, vím, že jí srdce netlouklo).

„V-vítejte, J-J-Jane," zakoktala se Kate. Jane? Ne! Sien je moc malý, aby umřel.

„Doufám, že víte, proč jsem tady," promluvil další hlas. Aro.

„Ano, Aro. Vím, čím jsem se provinila. Ale prosím - nechte Tanyu, Kate a Irinu na pokoji. Je to jen moje chyba, nahlédněte jim do myšlenek," zaprosila jsem.

„Anaohi!" vykřikla Kate. Nikdy moc nemluvila, byla tichá. Divila jsem se, že promluvila zrovna teď, když jsou všechny v nebezpečí. „Jestli zemřeš ty, my také. Ať jsi se provinila čímkoliv, jsme rodina."

„Možná -" začal Aro, ale Caius ho netrpělivě přerušil.

„Porušila zákon, Aro! Chceš ji nechat žít, aby ohrozila i další vesnice nebo města?"

„Caie. Dočkáš se spravedlnosti, po které toužíš. Nech mne nahlédnout do jejich myšlenek," krotil ho Aro. Vypadalo to divně - vždy jsem myslela, že Caius je pán. Nebo to tak kdysi dávno bylo. Teď se to asi změnilo.

Aro pokynul Kate, ta k němu bez přemýšlení předstoupila. Když vložila svou ruku do jeho, lehce se zachvěla. Tak to bylo i s Tanyou a Irinou. Aro přemýšlel - nebo to tak alespoň vypadalo.

„Opravdu jsou nevinné." Aro se divil. Nevím proč. Nejsem žádná lhářka, jen... Jen někdy neříkám všechno. „Kde je?" Nemusela jsem se ptát, koho myslí.

„Ve stodole. Prosím, dovolte mi, abych se rozloučila. Vím, že mne zničíte také, ale já nevěřím, že existuje peklo nebo nebe. Prosím," hlesla jsem. Caius zakoulel očima a Irina na něj zasyčela.

„Máte minutu, Anaohi," usmál se Aro vlídně. Rozběhla jsem se ke stodole a popadla Siena. Věděla jsem, že utíkat nemá cenu - ne, když mají Demetriho.

„Siene. Musíme se rozloučit. Je mi moc líto, že jsem ti tímto způsobem zničila život. Snad mi odpustíš. Pro tebe se místo v nebi najde, můj andílku." Opět se mi chtělo brečet, ale přemohla jsem se a pokračovala. „Siene, miluji tě."

„Čas vypršel!" zakřičel Caius. Tak dychtivý, abych už zemřela. Takovou radost, aby se díval, až mě budou trhat na kusy, mu neudělám.

Ze sena jsem vyhrabala svou zásobu sirek. „Promiň," zašeptala jsem. Škrtla jsem sirkou a chystala se zapálit sama sebe. Nemůžu se dívat na to, jak zapalují Siena.

„Ne," zažvatlal Sien a vytrhl mi sirku z rukou. Než jsem stihla něco udělat - čas byl tak krátký - Sien hořel.

„Ne!" zakřičela jsem. Rvalo mi to srdce. Dívala jsem se, jak hoří, jak se pomalu mění v popel.

Nikdo:

Nemohly se už dívat na to, jak jejich matka hoří. Ale musely se dívat, jak jejich milované matce hoří v náručí dítě. Dítě, které ji zabilo.

Tanya. Kate. Irina. Anaohi je milovala. Zajistila jim bezpečí, i když jim způsobila velkou ránu v jejich nehybných srdcích.

Dívky nikdy neporušily zákon. Na to si ho moc vážily. Pořád měly v hlavě ten obraz. Je to už dávno, ale upíři nezapomínají. Takže alespoň nevzpomínají.

Anaohi je milovala natolik, aby zařídila cokoliv, co si přály. Nikdy jim nelhala, nikdy jim nezatajila. Dívky pochopily, že o Sienovi jim neřekla, protože chtěla, aby byly v bezpečí.

Ale proč Siena stvořila? Když věděla, že se to nesmí? To se dívky nikdy nedozví. A možná je to dobře.

• Konec •

Snad se Vám povídka líbila.

Věnováno všem, kdo čte mé povídky. Nesmírně si toho vážím!

Autor: Bambulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Andělíček: