Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Anděl jménem Jane 2. část

31.12.2010 (16:15) • Salomena • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1190×

Asi o devadesát let později…

Nevrátil se. Tuhle myšlenku jsem nedokázala dostat z hlavy. Neměla jsem mu to za zlé. Jen jsem si vyčítala, že jsem tomu slibu tak sobecky věřila. Chyběl mi.

„Jane, krásko?“ vyrušil mě ze vzpomínání Felix, který se najednou objevil vedle mě. Chytil mě okolo pasu a políbil do vlasů. Odstrčila jsem ho.

„Ale, Jane, vždyť už je to pryč. Nenašli ho a on se nevrátí,“ konstatoval ledabyle. Zpražila jsem ho pohledem. Tělem mi projel nezaměnitelný pocit. Cítila jsem tu sílu až v konečcích prstů. Chtěla jsem mu ublížit. Co nejvíce. Tak jak on ublížil mě. Věděla jsem, co bude následovat. Padl na zem a svíjel se přede mnou v bolestech. Tvář zkřivenou. Užívala jsem si těch pár chvil, kdy pykal za to, co mi udělal. Odvrátila jsem zrak a on se pomalu sbíral ze země. Těžce oddychoval.

„Ty,“ zavrčela jsem znechuceně. „Máš ještě tolik drzosti, že dolejzáš? Potom, co jsi udělal? Potom, co jsi byl žalovat Arovi? Víš vůbec, jak mi to ublížilo? Sám jsi říkal, že jsme byli přátelé!“ prskala jsem.

„Vždyť pro tebe stejně nebyl dost dobrý.“

„Jak můžeš vědět, co je pro mě dobré a co ne?“ zavrčela jsem a přimhouřila oči. Felix se bázlivě přikrčil. Měla jsem na něj takový vztek. Znovu jsem se na něj zaměřila a soustředila se na tu nekonečnou sílu. Felix zařval bolestí.

„Vypadni!“ Vyškrábal se na nohy a odešel.

Po uplynutí několika hodin…

„Ťuk ťuk,“ ozvalo se zpoza dveří. „Můžu dál?“ Mlčela jsem. Zřejmě si to vyložil jako souhlas, protože vzápětí se ve dveřích objevila Alecova hlava.

„Co je?“ zavrčela jsem. Za poslední století jsem nebyla o nic příjemnější. Alec si povzdychl, vešel dovnitř a sedl si na postel naproti oknu, u kterého jsem stála.

„Nic, jen jsem tě chtěl pozdravit. To je celé.“

„Tak tedy ahoj.“

„Felix se mě ptal, jaké květiny máš ráda. Předpokládám, že to na tebe zase zkoušel,“ říkal s úsměvem.

„Hmm…“

„Ale měla bys mu dát šanci. Vidíš přece, jak se snaží,“ přimlouval se za něj.

„Nikdy!“ zasyčela jsem.

„Chybí ti, viď?“ zeptal se soucitně.

„Ani nevíš, jak moc,“ povzdychla jsem si. Oči mě pálily a byla jsem si jistá, že kdyby to bylo možné, byly by plné slz.

„To bude dobrý, sestřičko,“ řekl a objal mě.

„Nebude, on se nevrátí,“ vzlykla jsem. Raději už nic neříkal, jen mě poplácával po zádech a mlčky čekal, až mě to přejde. Byla jsem za něj vděčná. Jako jediný se mnou byl schopen rozumně mluvit. Nikdy se zbytečně nevyptával a dokázal mě obejmout a utěšit. Alespoň dočasně.

„Alecu?“ Nakoukla dovnitř Heidi. „Shání tě Aro. Přijel nějaký pár a chtějí se vzít. Mají tam přijít všichni.“ Alec zvedl hlavu a přikývl. Heidi zmizela.

„Tak pojď,“ řekl a pomohl mi obléct se do tmavě šedého pláště. „A netvař se tak ztrápeně,“ poručil mi. Nasadila jsem svou obvykle nepřístupnou masku a vyšla ze své komnaty. Alec šel za mnou.

Vešli jsme do sálu. Na trůnech už spočívali naši tři vládci Volterry. Tak si rádi říkali. Stoupla jsem si na své místo před Caiem. Po mé levé straně stál Alec.

Uplynula chvilka, když Gianna uvedla dovnitř snoubence. Jako první se ve dveřích objevila štíhlá dívka s elfím obličejem, který lemovaly inkoustově černé vlasy. Vtančila do místnosti a za ní se objevil mladý muž s blonďatými vlasy. Můj bože! Zatajila jsem dech. To nemohla být pravda! Nevěřila jsem svým očím. Ve dveřích stál Jasper. Můj Jasper! Byl mnohem krásnější, než jak jsem si ho pamatovala. Jen jeho oči už nebyly ledově modrošedé, nýbrž medově zlaté. Neztratily však nic na své hloubce.

Měla jsem chuť vyskočit do vzduchu, běžet za ním a obejmout ho. Hruď mi zaplavil slastný pocit štěstí, kterému se pití žádné krve nemohlo rovnat. Byla jsem tolik šťastná, že jsem konečně zase našla tu část sama sebe, která mi celou tu věčnost chyběla. Jenže pak jsem si to uvědomila. Nepřijel přece za mnou. Chtěl si vzít ji. Náhlé štěstí vystřídala vlna smutku a zoufalství. Odplavila i poslední kapičku naděje, která mi zbývala. Zapomněl na mě. Už pro něj nic neznamenám. Proč? Proč je Bůh tak krutý?

„Jane? Ukážeš tady Alici nebo Jasperovi, co se stane, když se nebudou řídit našimi pravidly?“ ozval se Arův hlas. Alici? Tak se jmenuje ta dívka?

„S radostí,“ odpověděla jsem upřímně. Soustředila jsem se na ni. Na to, jak jsem ji nenáviděla. Nekonečná síla mi pulzovala celým tělem a vyvolala ten dobře známý pocit. „Bolest,“ zašeptala jsem s úsměvem. Vzápětí Alice vykřikla. Svíjela se na zemi v křečích.

„Přestaňte!“ zařval Jasper. Vrhl se k Alici, která už přestala křičet. Objal ji a konejšil slovy, která kdysi patřívala mě. Probodl mě nenávistným pohledem.

Pohled Jaspera…

Ucítil jsem ty emoce, jakmile jsem vešel do dveří sálu. Byly nabité štěstím. Tak silné, až mě to překvapovalo. Za okamžik je však vystřídalo ohromné zoufalství a smutek. Zvědavě jsem se rozhlédl po zdroji těch silných pocitů. Sálaly přímo z té blonďaté dívky. Byla drobná s jemnými rysy. Prohlížela si mě s povědomýma karmínově rudýma očima.

Přestal jsem jim věnovat pozornost, protože nám Aro začal vysvětlovat pravidla, kterými se ve Volteře musíme řídit.

„Jane? Ukážeš tady Alici nebo Jasperovi, co se stane, když se nebudou řídit našimi pravidly?“ promluvil k té blonďaté dívce. Jane? To jméno mi něco říkalo. Najednou se sálem rozezněl Alicin výkřik. Vycítil jsem ohromnou bolest, která ji spalovala. Má životní láska ležela na zemi, obličej zkřivený bolestí. Ten pohled se nedal snést.

„Alice! Lásko, co se děje?“ ptal jsem se vyděšeně. Zdálo se, že bolest ustoupila tak rychle, jako přišla. Dívala se na mě se zamlženýma očima a třásla se mi v náručí.

„To bude dobré, lásko, to bude dobré,“ konejšil jsem ji. Opět mě uchvátily ty silné emoce. Byly nabité vztekem, nenávistí a žárlivostí. Zdálo se mi to, nebo tolik nenáviděla Alici? Nechápal jsem, proč její emoce byly tak silné. Důvod k tomu přece neměla.

„O vašem sňatku se ještě poradíme. Zatím se ubytujte. Gianna vám ukáže vaše komnaty,“ ozval se Aro, když jsem Alici pomáhal na nohy. Přikývl jsem a odvedl ji ze sálu.

O pár hodin později…

Alice se šla podívat, jestli tu nejsou nějaké obchody a já jsem srdečně odmítl jít s ní. Rozhodl jsem se prohlédnout si hrad. Stále jsem měl takový dojem, že mi něco uniká. Všechno mi tu bylo podivně povědomé. Jako bych tu už někdy dávno byl.

Podvědomě jsem mířil k podzemním chodbám. Nohy mě nesly samy od sebe. Chodba končila nenápadnými dveřmi. Za nimi se rozprostírala maličká louka. Vedla sem už jen jedna další cesta. Všiml jsem si drobné dívky, která seděla na protějším konci louky. Vzlykala, ale z očí jí žádné slzy netekly. Nemohly, byla to upírka.

Pohled Jane…

„Zapomněl na mě. Zapomněl,“ znělo mi hlavou stále dokola. Vyplnilo se mé nevroucnější přání a zároveň moje nejhorší obavy. Jasper žije. A má jinou. Zapomněl na mě. Seděla jsem na louce, která kdysi patřila nám dvěma. Vzpomínala na ty chvíle, které jsme tu trávili. Kdy mě držel v náručí. Ty chvíle, kdy jsem se cítila nekonečně šťastná.

„Jane?“ ozval se vedle mě hlas, který jsem si tolik přála slyšet. Už jsem si ho dokonce začala představovat. Byla jsem šílená. Přesto jsem bezděky vzhlédla.

„Jaspere?“ vydechla jsem překvapením. Bylo to možné? Stál opravdu teď vedle mě? Znal snad ještě moje jméno?

„Co tu děláš?“

„Já… ani nevím,“ odpověděl zmateně a sedl si vedle mě. „Všechno mi to přijde podivně povědomé. Hrad, Volterra, tohle místo,“ odmlčel se. „Ty…“

„Co jsi dělal potom, co jsi odešel?“ ptala jsem se.

„Cože? Já ani nevím. Z období před proměnou si toho pamatuju jenom málo.“ Pokrčil rameny. „Pamatuji si jen, jak jsem se dostal do Ameriky a přidal se k armádě,“ pokračoval. Vyprávěl mi o svém životě, o tom, jak byl proměněn.

„Alici jsem potkal v jednom hostinci. Vypadala, že už tam na mě čekala,“ říkal a já si všimla, jak se mu rozsvítily oči. Pocítila jsem osten žárlivosti. Ohlédl se po mně a se zájmem naklonil hlavu. Věděla jsem, že teď studuje moje emoce. Rychle jsem sklopila oči. Kdyby to bylo možné, určitě bych se začervenala. Pousmál se.

„Co bylo předtím, než jsem odešel?“ zeptal se mě.

Autor: Salomena, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Anděl jménem Jane 2. část: