Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Anděl jménem Jane...

26.12.2010 (15:30) • Salomena • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1311×

Drobná dívka s blonďatými vlasy stála v sále. Po pravé straně měla svého pána, na druhé straně stál její bratr. Zdála by se příliš jemná, nevinná na tento hrad, nebýt těch tmavě rudých očí. Vyjadřovaly sílu a krutost bytosti, kterou se před několika desítkami let stala a kterou být nechtěla.

Zaslechla hlasy zatím nic netušících turistů. Krk jí spalovala žízeň. Kořist se pomalu, ale jistě blížila k sálu, kde čekala smrt. Konečně se otevřely dveře.

Upíři se rozprchli tak rychle, že by to lidské oko jen stěží postřehlo. Vzápětí se hradem rozezněly smrtelné výkřiky obětí.

Jane se vydala po vůni skořice a levandule. Ta směsice byla zvláštní a proto ji tak lákala. Hořící hrdlo ji pohánělo k ještě větší rychlosti. Zhluboka se nadechla a zakousla se oné ženě do krku. Ostré zuby lehce protrhly měkkou kůži a dostaly se ke krční tepně. Do úst se jí vlévala lidská krev. Teplá a sladká. Tišila palčivou žízeň. Mysl jí zaplavil slastný pocit spojený s pitím. Po chvíli však krev došla. Jane odhodila mrtvolu na stranu, otřela si ústa a hledala další kořist.

V koutě u okna zahlédla mladíka. Běžela k němu. Měl blonďaté vlasy a ledově modrošedé oči.

„Jako zimní obloha…“ napadlo ji. Chtěla se na něj vrhnout a vypít jeho krev, ale ovládl ji strach. Byl naprosto neopodstatněný. Jak se ho mohla bát? Vždyť byla upír proti obyčejnému slabému smrtelníkovi. Ale ona se nebála jeho, bála se o něj.

Bezmyšlenkovitě ho popadla za ruku a táhla ho ke dveřím. Musel běžet, jak nejvíc mohl, aby jí stačil. Provedla ho podzemními chodbami, aby se vyhnula strážím u brány. Zastavila až na kousku louky za hradem. Chtěla ho zabít. Ale nemohla. Netušila, proč je to tak těžké. Snad proto, že nemohla zničit něco tak krásného.

„Jdi! Uteč!“ vyhrkla, „Až se dozví, že jsi pryč, půjdou tě hledat. Musíš pryč!“ naléhala na něj.

Zíral na ni. Nevěděl co říct. Pořád byl v šoku z toho, co viděl a z toho, že se mu jako zázrakem podařilo uniknout.

„Děkuji,“ řekl prostě a utíkal.

O pár dní později…

Malá blondýnka zahalená v tmavě šedém plášti procházela noční Volterrou. Město se v noci zdálo až hrozivě klidné. Lidé už nejspíš spali. V žádném z lidských příbytků už světlo nesvítilo. Nad nimi se jako temný stín tyčil hrad.

„Sst!“ ozvalo se z postranní uličky. Jane se rozhlédla. Její oči snadno pronikly tmou. U jedné zdi se tyčil mladý muž se světlými vlasy. Zdál se teď snad krásnější než ve dne. Jeho oči v barvách noci nabraly teplejší odstín. Měly teď lehce modrofialový nádech. Usmál se. Všechen strach od minulého setkání vyprchal. Zdál se veselý, bezstarostný, uvolněný.

„Co tu děláš?“ sykla na něj, „Copak nevíš, co ti hrozí, když tu zůstaneš?“ Při té představě bezděky zavrtěla hlavou. Nechtěla si připustit, že by se mu něco stalo.

Mladík naklonil hlavu ke straně a pousmál se.

„Zachránilas mi život,“ řekl a nevšímal si slov, která předtím říkala. „Jsem tvým dlužníkem.“ Uklonil se, až to vypadalo téměř groteskně.

„Nemáš zač, ale teď zmiz! Nemohla bych tě zachraňovat podruhé.“

„Jmenuji se Jasper,“ mluvil dál a nedal se odbýt. Napřáhl ruku k potřesení.

„Jane.“ Stiskla ji dívka.

„Těší mě,“ pravil a usmál se víc zeširoka. „Chtěl bych poznat toho, kdo mi zachránil život. Nechtěla bys jít se mnou?“ navrhl. Nabídl jí rámě a procházeli spolu noční Volterrou.

Pohled Jaspera…

Čekal jsem na ni na louce za zdmi hradu. Scházeli jsme se tu už pár týdnů. Nebylo tu žádné okno, nikdo, kdo by se o nás dozvěděl. Zazněl kostelní zvon a hodiny odbily čtyři odpoledne. Běžela ke mně. Blonďaté vlasy jí vlály za hlavou. Vypadala rozpustile, šťastně. Přiběhla a skočila mi do náruče.

„Andílku můj…“ pozdravil jsem ji. Usmála se a to mi stačilo. Políbil jsem ji a díval se na ni. Stále jsem nemohl uvěřit svému štěstí. Namotával jsem na prsty pramínek jejích vlasů.

„Myslíš, že máme omezenou dávku štěstí?“ ozvala se po chvilce.

„Ne, kdyby byla, nikdy bych tě nepotkal,“ odpověděl jsem s úsměvem.

„Ale já se bojím.“

„A čeho, lásko?“

„Co když jsme už naše štěstí vyčerpali? Co když nás teď čeká už jenom to zlé?“ ptala se s obavami v očích.

„Ale jdi. Proč by se mělo stát něco zlého?“ uklidňoval jsem ji. Podíval jsem se jí do očí. Byly karmínově červené. Neděsilo mě to. Občas, když jsem se díval pozorněji, viděl jsem v nich takovou malou jiskřičku. Miloval jsem ty oči. Opětovala mi pohled.Znovu jsem ji políbil. Miloval jsem ten pocit.

Ještě jsme tam leželi. Hladil jsem ji po hlavě, kterou měla položenou na mojí hrudi. Povídali jsme si. Rozuměla mi jako nikdo jiný.

Byl teplý letní večer a stmívalo se pomalu. Zdálo se, že všechny starosti jsou pryč. Byl jsem tu jen já a můj anděl. Chtěl jsem, aby to tak bylo napořád.

„Asi bych už měla jít.“

„Nechoď ještě,“ prosil jsem ji.

„Aro mě bude hledat,“ řekla. Dlouze jsem ji políbil na rozloučenou a vychutnal si pocit, který mnou prostupoval, když se naše rty setkaly. Stiskla mi ruku a uvolnila ji ze sevření.

„Miluju Tě,“ řekla a vyšla směrem k hradu. Stál jsem tam a díval se, dokud mi nezmizela z dohledu.

Pohled Jane…

Došla jsem k hradu a vešla dovnitř. Šla jsem chodbou ke svým komnatám a zavřela se tam. Cítila jsem se tak lehce. Na rtech jsem stále cítila chuť jeho rtů. Povzdychla jsem si při pomyšlení, jak dlouho budu muset ještě čekat, než ho znovu uvidím. Po chvilce nebo možná dvou hodinách se ozvalo zaklepání na dveře.

„Můžu?“ ozval se Felixův hlas.

„Hmm…“ zahučela jsem neurčitě. Dveře se otevřely. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj. Kdepak jsi byla v noci?“ ptal se.

„V klubu,“ zalhala jsem. Ačkoli to byl můj nejlepší kamarád, nechtěla jsem mu nic říkat, pro případ, že by Aro něco vyzvídal.

„Vážně?“ podivil se. Neušel mi ironický tón v jeho hlasu. „Pamatuješ si toho blonďatýho kluka z toho davu turistů asi před dvěma měsíci?“ ušklíbl se.

„Co? Nevím, o kom to mluvíš,“ rozčílila jsem se a začala se trochu bát, že něco tuší.

„Opravdu? A proto jsi mu pomohla utéct?“ rozčílil se zase on. „Myslel jsem, že jsme přátelé, Jane. Myslel jsem, že víš, že mi můžeš věřit.“

„Ty to nechápeš, Felixi.“

„Ne, nechápu to. Nechápu, proč se taháš s nějakým smrtelníkem. Vždyť my jsme lepší, nemyslíš? Oni jsou jen kořist.“

„Nikdy jsem si nemyslela, že budeš takhle povýšený. To v sobě nemáš ani trochu lidskosti? Proboha, vždyť jsi sám býval člověkem,“ říkala jsem rozhořčeně.

„Jane, řekni mi jediný důvod, proč je on lepší než my. V čem je lepší než já?“

„Protože…protože ho miluju…“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení a vzápětí toho zalitovala. Felix strnul a stál přede mnou jako opařený. Vyběhla jsem ze dveří a běžela ven z hradu. Musela jsem najít Jaspera.

Pohled Jaspera…

Seděl jsem u zdi jednoho domu, když jsem ji zahlédl. Najednou byla u mě. Ve tváři ztrápený výraz.

„Jane, andílku, co se děje?“ ptal jsem se.

„Felix…Felix o tobě ví. Určitě půjde za Arem. Musíš odejít, utéct.“ Zmateně jsem se na ni díval. Pomalu mi to docházelo. Prosila mě, abych odešel, opustil svoji lásku. „Musíš zmizet. Jdi!“ naléhala. Políbil jsem ji. Doufal jsem, že to není naposledy.

„Vrátím se, neboj,“ slíbil jsem a odešel s těžkým srdcem. S pocitem, že tu nechávám vše, co pro mě bylo důležité. Svoji lásku, svého anděla…

Autor: Salomena, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Anděl jménem Jane...: