Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Alicin svět

28.02.2010 (14:30) • Veronika13 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2177×

Vypráví Alice:

Seděla jsem na své postýlce a prohlížela si fotografii mě, maminky, tatínka a mé sestry Anny. Dnes mi je pět let a všichni dole čekají, až přijdu, abychom to oslavili, ale on tam nebude. Moc mi chybí. Můj tatínek mě zachránil asi před třičtvrtě rokem, aby ne nepřejelo auto, ale sám přitom odešel do nebe. Maminka říká, že se tam potká s anděly a pořád se na mě bude dívat, co dělám. Jenže já nevím, jestli se na mě opravdu dívá nebo ne.  Ale já bych to nutně potřebovala vědět. Vím, že moje maminka se sestrou už se s tím docela smířily, jenže já prostě ne. Nevím, čím to je. Měla jsem uslzené oči a slzy padaly na moje žluté šatičky a vytvářely na nich mokré skvrny.

„Alice," zavolala maminka, „pojď, všichni už čekají." Jenže mně bylo jedno, že čekají. Chtěla jsem tatínka, aby tu byl se mnou a smál se. Jeho smích mě vždycky uklidnil. Naposledy jsem se podívala na jeho fotku, a pak jsem ji položila na bílý prádelník a vyšla z pokoje.

Když jsem scházela ze schodů, dole se na mě dívalo pět párů očí. Maminka, Anna, babička, teta a strýc. Všichni se usmívali a zavolali na mě sborově: „Vše nejlepší k narozeninám."

„Děkuju," usmála jsem se. Maminka mě chytila za ruku a vedla mě do kuchyně. Bylo tam pět krásně zabalených dárků v bílém papíře a převázané růžovou saténovou mašlí. Rozplakala jsem se, aby nepoznali mé červené oči od předchozího pláče. Maminka se usmívala a rozplývala se nad tím, jak jsem dojemná. Jenže to já nechtěla. Maminka mě potom vzala do jídelny, kde byl na stole bílý krémový dort s růžovou polevou a třešničkou nahoře. Okolo třešničky bylo pět růžových svíčiček a na každé plál oranžový plamínek.

„Líbí?" zeptala se babička a pokračovala, „ten pekla tvoje teta."

„Děkuji, teto," řekla jsem a Teta se usmála. Měla mě ráda a já jí taky. Snědly jsme můj velký bílý dort a já jsem měla třešničku, a pak jsem si roztalila dárky. V prvním byly krásné bílo-růžové šatičky s botičkami. To se mi líbilo. V druhém balíčku byla koule s chaloupkami a sněhem, kterou jsem dostala od své sestry Anny. To se mi taky líbilo. Od babičky jsem dostala na zimu bílou pletenou čepici a rukavice. Od tety jsem dostala bílou noční košilku a od strýčka velkou knihu o malé holčičce s psíkem, aby mi maminka mohla číst na dobrou noc. Vše to bylo moc krásné. Jak ale dny plynuly, věci zase zevšedněly a já jsem se vrátila zase do svého pochmurného života s tím, že vlastně nevím, jak dopadl můj tatínek, zda je v nebi a dívá se na mě.

Dny a týdny rychle plynuly a za chvilku měla narozeniny i Anna, která má narozeniny asi měsíc před Vánocemi. Pak nastaly Vánoce a zima a vše bylo pochmurné a já o něco povyrostla.

Po dvanácti letech:

Blížily se zase moje narozeniny. Už jsem nebyla ta malá krásná holčička s lokýnkami a copy. Byla jsem sedmnáctiletá dívka, která začala milovat umění a také abstraktní barvy a začala se věnovat malování. To byla moje zábava. Vždy jsem si připravila plátno a barvy a malovala. Můj strýc, velký znalec umění řekl, že ze mě jednou bude světová malířka, a že všem ukážu, co umím. Já jsem si to také myslela. Ale má matka tvrdila, že jsem se spíš zbláznila a tak to vyjadřuji i na plátno. To se mi nelíbilo. Malovala jsem krásné obrazy, velmi živé a vzrušující. Nakreslila jsem třeba půl svého těla a hlavy v zelené barvě, další část ve žluté a nakreslila jsem se třikrát vedle sebe, vždy v jiných barvách. Ale uměla jsem i docela obyčejné věci, třeba zapadlou vesničku. Takový obraz pak visel i u nás v chodbě, ale na ten matka neříkala nic. Má sestra měla lepší vkus než matka. Některé obrazy se jí také líbily, ale některé taky ne. Prostě podle toho, co a jak  jsem to namalovala. Nejvíce se ale oběma nelíbilo, když jsem namalovala otce, přesně takového jaký byl, s dvěma holčičkami na klíně a usmíval se. Ta menší holčička jsem byla já. Matka mi řekla: „Alice, tohle už nikdy nekresli, nevidíš, jak jsme s Annou z toho rozrušené?“ A tak ten obraz teď visí u mě v pokoji, kam Anna ani matka nikdy nechodí. A pak to začalo.

Začala jsem kreslit různé motivy milionkrát. Nakreslila jsem na plátno, samé oči, ale vůbec nevypadaly, že jsou v páru. Prostě jsem milovala kreslit nějaký motiv třeba milionkrát. A to už matka nevydržela. Někam zavolala a za pár dní, přesně na moje narozeniny si pro mě přijely z blázince. Odvezli mě tam a zavřeli do nějakého pokoje. A pak už jsem to nevydržela a chtěla jsem skočit z okna.

V té chvíli, když jsem to chtěla udělat, objevil se ve dveřích nějaký doktor, Carlisle Cullen a pověděl mi vše o jeho životě. A tak jsem ho nechala to udělat. Ležela jsem bezmocně v bolestech. Mysleli si, že už jsem asi mrtvá. Ale když jsem se probrala, ležela jsem na nějaké měkké pohovce a dívaly se na mě čtyři tváře. Jedna z nich patřila Carlisleovi Cullenovi a ostatní jsem nepoznala. Řekly mi, co se mi stalo, a představili se mi. Byla to Carlisleova žena Esmé a jeho adoptované děti. Edward Cullen a Rosalie Cullenová. A od té doby jsem u nich zůstala.

Autor: Veronika13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Alicin svět: