Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Alice's history

05.02.2010 (15:00) • Natali09 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1626×

Alice's history

Klidný sluncem prozářený den a Cullenovi si vyšli na lov, tedy kromě Alice a Reneesme, které společně seděly v obýváku. Alice si četla módní časopis a Reneesme seděla na zemi a taky si něco četla. Všude bylo ticho, než ho Reneesme přerušila.

„Jakou jsi měla proměnu ty, Alice, a jaká byla tvoje první oběť?“ zeptala se Reneesme. Alice se na ni překvapeně podívala, protože tuhle otázku od ní nečekala.

„Proč tě to zajímá?“ zeptala se, když se na ní její neteř dívala zvědavě a vážně.

„Chci vědět jaké to je,“ odpověděla jednoduše Reneesme.

„A proč se na to ptáš zrovna mě?“ snažila se z toho nějak vybruslit, ale Reneesme jí to zatrhla.

„Táta s mámou mi o tom nic neřeknou, Carlieslovi bych nerozuměla a stejně by mi řekl jenom proměnu, protože člověka nikdy nezabil a zvířata zabíjím pořád, tak to pro mě není novinka. E sme se ptát nechci, Jasper by si to už ani snad nepamatoval, a taky by mi to nejspíš neřekl, Emmet by z toho udělal vtipnou scénku, Rosalie té se bojím zeptat, a tak zbýváš už jenom ty,“ vysvětlovala Reneesme.

„Fajn,“ řekla po dlouhé úvaze Alice a položila módní časopis vedle sebe. „Já ti to teda povím, ale nesmíš to nikomu říct, ano?“  Reneesme kývnula na odpověď a ještě dodala:

„A prosím, co nejdetailněji,“ zaprosila a nasadila psí oči.

„Jak jinak,“ usmála se Alice a začala vyprávět. „Nevím, jak to začalo, to si nepamatuju, ale pamatuju si, jak mě ten upír probodnul svými ostrými zuby do krku, kde jsem cítila, jak mi tou ránou proudí jeho jed a míchá se s mou krví. Upír se potom odtáhnul, takže to udělal zřejmě záměrně, nebo ho něco přerušilo a myslím, že mě položil na zem a odešel. To jediné jsem pochytila, ale potom začalo to opravdové drama, ta opravdová bolest, která byla naprosto nevysvětlitelná.

Byla šílená, jako by mé tělo hořelo zevnitř. Slyšela jsem tlukot mého srdce, ale nemohla jsem se na něj soustředit, kvůli té bolesti, která byla všude.

V rukou, nohou v hlavě a pořád to jen hořelo, hořelo to, ale já nevěděla, co hořelo. Bylo to ve mně, spalovalo mě to zevnitř.

,Jak se tomu mám bránit? Jak ten žár v sobě zchladit?‘ říkala jsem si. Byl to až moc velký žár, byla to tekutá láva, která byla všude, bylo to jako Pompeje, jako město zalité lávou.

,Takhle jsem si smrt nepředstavovala! Mělo to být jinak! Měla jsem vidět světlo a jít za ním! Měla jsem být v ráji, nebo v pekle. Tak proč to tak pálí a bolí? Proč neumírám klidně?‘ neustále jsem si říkala.

Věděla jsem, že křičím bolestí, ale to mi bylo jedno, když cítíš takovou bolest, je ti všechno jedno. Snažíš se na to zapomenout, doufáš, že ti bude líp, ale je to obráceně. Čím víc se snažíš zapomenout, tím je to horší, tím víc tě to spaluje.

Ale najednou, se ti ta lává pomalinku stahuje do jednoho bodu, a to do hrudníku. Je to opravdu dlouhé a pomalé, a když už máš tu bolest v hrudníku, bouchne tvé srdce jednou, potom vynechá a potom bouchne naposledy a ty, ty se najednou probereš. Je to něco, jako bys doteď spala a přitom věděla, že se ti to stalo.

Ale ještě než se probudíš, tak váháš. Váháš, jestli se máš pohnout, jestli máš otevřít oči. Čekáš na tlukot svého srdce, který už ale neuslyšíš. Bojíš se, že když se pohneš, ta bolest začne znovu, ale zase tě k tomu něco nutí. Nutí tě k tomu ten žár v hrudníku, a tak oči otevřeš.

Otevřeš je a všechno se ti zdá zpestřené. Vidíš každé smítko, jednoduše se tomu ze začátku divíš, ale potom si na to zvykneš. Snažíš se vzpomenout, co se ti stalo, ale tvoje paměť je rozmazaná, já ale neměla čas přemýšlet, co bylo, já chtěla jediné: utéct a uhasit ten plamen v hrudi.

Bylo tam totiž těsno, kolem mě bílé stěny a já odtud chtěla pryč. A tak jsem rozrazila dveře ani nevím, jak a instinktivně vyběhla po chodbě ven. Žasla jsem nad rychlostí, kterou moje tělo dokázalo vyvinout.

,Jsi upír. Nelov na ulici a straň se lidem,‘ uslyšela jsem mužský hlas. Chtěla jsem se vrátit a vědět, kdo to řekl, ale do nosu mě udeřila omamná vůně a okamžitě jsem za tou vůní vyběhla. Nic krásnějšího jsem nikdy necítila, bylo to tak sladké a vábivé. Běžela jsem za tou vůní, byla noc, ale mně to překvapivě vůbec nevadilo, protože jsem viděla zřetelně a dobře.

Ten krásně vábivý pach mě dovedl na nějakou ulici, kde stál muž. Už od pohledu byl bohatý a krásný. Měl delší hnědé vlasy, kaštanové oči, byl svalnatý a tak krásně voněl a já se rozhodla jít za tou vůní. Usmála jsem se a on mi úsměv oplatil. Bylo mu kolem třiceti let a pořád se na mě smál. Když v tom mi v hlavě zazněla slova, která jsem slyšela, ještě než jsem vyběhla.

,Nelovit na veřejnosti,‘ řekla jsem si, a tak jsem toho muže vábila do jakési temné uličky. Muž šel přeochotně za mnou a já ho táhla za ruku do té temnoty a pořád se jen usmívala. Když jsem cítila za svými zády zeď, tak jsem se o ni pohodlně opřela a pustilo ruku toho muže.

,Máš zvláštní oči, takové červené,‘ řekl muž, ale já ho skoro neslyšela, protože jsem se soustředila na jeho horkou krev, která mu kolovala v žilách a na jeho jemně teplý dech. Muž se na mě přitisknul a zatlačil mě ještě hlouběji do zdi a já zasténala, ani nevím proč. Měla jsem pocit, že ho snad znásilním, ale ne kvůli sexuálnímu chtíči, ale kvůli jeho krvi a touze po té krvi. Muž byl zřejmě potěšen mou reakcí a sklouznul mi níž, ale to já už jsem nevydržela.

Chytla jsem ho bolestně za vlasy - poznala jsem to díky tomu, že zasyčel - hlavu trochu na bok a kousla ho do krku. Šlo to až neuvěřitelně hladce. Měl tak jemnou kůži a ta krev. Připadala jsem si jako zrůda, ale pila jsem dál, protože to můj žár v hrudi umlčelo.

Cítila jsem, jak z něho vyprchává život, ale musela jsem pokračovat, stala jsem se krve žíznivým tvorem. Když jsem ho vysála do poslední kapky, tak jsem ho jednoduše odhodila a padla na zem. Nebyla jsem unavená, jen jsem potřebovala skousnout představu, že teď budu lidem brát život a že jsem upír. Podívala jsem se na sebe.

Byla jsem čistá a měla na sobě nějaké šaty. Byly jednoduché a přitom krásné. Netušila jsem, jak se na mě ty šaty octly a místo, ze kterého jsem vyběhla, mi nepřipadalo zrovna, jako půjčovna šatů, spíš jako blázinec. Snažila jsem si vzpomenout na to, co se stalo před tím ohněm ve mně, ale nedokázala jsem to. Viděla jsem pouze, jak umím věštit budoucnost a na muže, kterého jsem viděla vždy ve vizi. To, že vidím budoucnost, mě zas až tak moc nepřekvapilo, protože jsem o tom věděla, ještě než jsem byla člověk.

Postavila jsem se na nohy a přemýšlela, co udělám s tím mrtvým mužem. Nakonec jsem se rozhodla, že ho uklidím někde do koutu, a když budu mít štěstí, tak si ho všimnou, až když nepůjde poznat, kdo to je. Jak jsem se rozhodla, tak jsem taky učinila. Zvedla jsem toho muže, byl jak peříčko.

,A já si myslela, že to bude dřina,‘ pomyslela jsem si, když jsem ho držela v jedné ruce. Nakonec, jsem ho doopravdy dala do kouta, přikryla ho něčím, co jsem nepoznala a ani jsem to poznat nechtěla a pomalu odešla.

Když jsem tak šla ven z té uličky, přemýšlela jsem, co budu teď dělat. A když jsem si řekla, že když mám neuvěřitelnou sílu, rychlost a bystrý zrak, tak proč bych nemohla ovládat svoje vize? Pozorně jsem se soustředila a podařilo se. Viděla jsem ho, viděla jsem ho, jak se směje vedle mě a zamilovaně se na mě dívá. Když vize skončila, tak jsem se rozhodla, co bude dál.

,Půjdu ho hledat,‘ pomyslela jsem si, a tak jsem vyběhla neznámo kam za svojí budoucí láskou…“ skončila vyprávění Alice a Reneesme na ni překvapivě zírala.

„Páni! A jak to pokračovalo?“ ptala se zvědavě.

„To ti řeknu někdy jindy, protože za chvíli všichni přijdou a ty stejně víš, jak to celé skončilo a nemysli si, že toho nelituju, že jsem toho muže zabila," usmála se Alice, vzala módní časopis a znovu v něm začala číst.

„Jsme zpátky!“ vykřikl radostně Emmet, který vtrhnul do domu a obejmul svoji sedmnáctiletou neteř.

„Strejdo! Dusíš mě!“ vyhrkla zaskočená Reneesme.

„Promiň,“ omluvil se provinile Emmet a pustil ji z pevného sevření.

„Já půjdu na lov, z těch modelek mám žízeň,“ prohlásila Alice a vstala.

„To jsi nemohla jít s námi?“ dobírala si jí Esme, která právě vešla do dveří.

„Mě se nechtělo,“ bránila se Alice.

„Já půjdu s tebou,“ řekla Reneesme, protože chtěla, aby jí na lovu Alice dovykládala svůj příběh.

„Fajn, tak jdeme,“ usmála se Alice a společně vyběhli ze dveří. Ostatní se na sebe zmateně dívali.

„O čem si myslíte, že si chtějí povídat?“ zeptala se nakonec Esme a všichni se podívali na Edwarda.

„Na mě se nedívejte, Alice myslela na to, jakou srnku si uloví a Reneesme kryje ještě od včerejška Bellin štít, takže nic nevím!“ prohlásil Edward a šel si sednout k televizi.

„A já to řešit nechci,“ přidal se nakonec Emmet, a tak si všichni šli po svých, jenom Jasper se díval na dveře, kterými vyběhly obě dvě ven, a asi tušil, o čem si povídaly, ale rozhodnul se to neřešit a sednul si vedle kluků a společně s nimi koukal na ragby.

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Alice's history: