Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ahoj, mami, vlak odjíždí

01.02.2011 (15:45) • TwilightMishka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2070×

Psal se rok 1939. Byla jsem malé dítě. Bylo mi pouhých sedm let. Maminka a tatínek byli nejúžasnější lidé na světě. Ale… Poslední půlrok se děly divné věci. Maminka pořád něco zařizovala, dělala statečnou, ale já věděla, že se něco děje. Pocházela jsem z židovské rodiny v Praze. Tatínek pracoval jako úředník a maminka byla doktorka.

Byl 2. srpen. Ráno mě maminka naléhavě probudila. Měla červené oči, plakala.

„Co se děje?“ zamumlala jsem a malými ručičkami si promnula oči.

„Alice, pojedeš na výlet,“ usmála se na mě nuceně. Hned jsem vstala a skočila jí kolem krku. Hlasitě vzlykla.

„Maminko?“ smrkla jsem taky. Rychle si utřela slzy a pohladila mě po tváři. Nic neříkala a oblíkala mě do mých nejlepších věcí. Na jaký výlet pojedu? A proč? Nakonec mi nasadila šedý baret. Vzala mě za ruku a vedla do kuchyně. Tam ke mně přistoupil tatínek a objal mě.

„Pamatuj si, že na tebe nikdy nezapomeneme,“ zašeptal a políbil mě na tvář. Odtáhl se a krátce se usmál. S jeho úsměvem se přes jeho oko přelila jedna malá slza. Nevím proč, ale začala jsem plakat taky. Mamince se zalily oči slzami. Křečovitě mě objala.

„Co se děje?“ plakala jsem. Rychle se odtáhla a zmizela v chodbě. Slyšela jsem hlasité mučivé vzlyky. Táta vzdychl a utřel mi s úsměvem slzy.

„Neplakej. Kvůli mamince. Buď statečná holka!“ řekl mi a upravil mi kabátek, co jsem měla na sobě.

„Dobře,“ zamumlala jsem a utřela si do rukávu nos.

Maminka mě zavedla na naše nádraží. Byla jsem nadšená, když jsem viděla všechny ty děti, co tam stály s rodiči. Až potom jsem si všimla, jak jsou všichni smutní. Chtěla jsem pomoct, ale maminka mě pevně držela za ruku. Nikdy jsem nevěřila, že tatínka už nikdy v životě neuvidím… Slyšela jsem přijíždět vlak. V tu ránu maminka začala znova plakat a chovat v náručí.

„Budeš mi chybět, holčičko,“ říkala. Budu statečná a nebudu plakat. Slíbila jsem to tatínkovi.  

„Ty mě taky,“ usmála jsem se. „Kdy se vrátím?“ zeptala jsem se a začala si hrát s jejími vlasy. Maminka se rozplakala ještě víc.

„Jednou se sejdeme, neboj,“ zašeptala a před námi se zastavil obrovský vlak. Dovnitř se začaly cpát děti. Já musela taky… Naposled jsem maminku políbila. Vzala jsem si svůj kufřík a cupitala ke dveřím vlaku. Najednou mě někdo popadl a šel se mnou pryč. Vykřikla jsem v hrůze. Ale byla to jenom maminka. Zdála se mi… šílená. Celá se třásla vzlyky. Někdo jí položil ruku na rameno a tím ji zastavil.

„Paní… Když to neuděláte, víte, co se stane,“ řekl jí nějaký starší pán.

„Já vím, já vím,“ přikývla rychle a postavila mě na zem. Sehla se ke mně a pohladila mě po vlasech.

„Važ si života. Buď statečná. Nebuď jako ostatní… Snaž se vyrovnat s tím, co přijde nebo přišlo. Chci…, abys na nás nezapomněla. V kufříku máš naši fotografii z pouti, pamatuješ?“ usmála se, ale po tváři jí stékaly slzy.

„Ano! To bylo skvělé!“ zasmála jsem se nadšeně. Byla jsem asi třikrát na houpacím koni. Bylo to opravdu skvělé!

„Ano! Přesně tak! Takhle na nás mysli, ano?“ zasmála se se mnou nešťastně.

„Dobře. Mám vás ráda,“ řekla jsem jí. „Tak ahoj,“ mávla jsem a jednoduše šla k vlaku. Ještě jsem se otočila. Maminka objímala toho muže a plakala mu na rameni. Nastoupila jsem do vlaku… Mého záchranného vlaku. Slyšela jsem křik dětí, jak se rozléhal po chodbách vlaku. Jeden pán mě poslal sednout si k oknu. Vystrčila jsem ven hlavu a zamávala jako všichni. Zasmála jsem se, ale vedle mě seděla holčička. Upřeně se dívala na jednu ženu. Oči měla mokré od slz. Její oči byly velké, hnědé. Hlavou mi problesklo, že z té dívky něco bude. Něco vyjímečného! S úsměvem jsem si sedla zpátky.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se jí. Odtrhla oči od té ženy a vzdychla.

„Teď už nijak,“ pokrčila rameny.

„Aha,“ pokrčila jsem rameny a otevřela můj kufřík. Na povrchu byl dopis. Neuměla jsem číst, takže jsem si ho nemohla přečíst. Jen jsem ho otevřela a podívala se na úhledné písmo maminky. Potom tam byly peníze, oblečení a naše společná fotografie. Vlak zapískal. Otočila jsem se a zase vykoukla ven. Zamávala jsem mamince. Taky mi zamávala. Obličej měla celý červený, jak hrozně plakala. Už jsem to nevydržela a začala taky. Vlak se rozjel… Poslední okamžik v mém životě, kdy jsem ji viděla. Naposledy. Ruku jsem měla přitisklou na skle okna. Z očí mi vytékaly hory slz. Už jsem se musela nahýbat, abych ji viděla. Vlak zatroubil na pozdrav. Přejeli jsme nádraží a já už nikdy nespatřila…

Můj vlak dorazil na nové divné nádraží. Na něm stálo plno lidí. Maminky a tatínkové. Myslela jsem, že moji rodiče tam budou taky…, ale nebyli. Vyšla jsem ven a smrkla při pohledu na plačící děti a šťastné rodiče. Chtěla jsem pryč. Najednou mě vzal nějaký muž na ruku a táhl mě k nějakým pohledným lidem. Něco jim řekl cizím jazykem a odešel. Ta paní plakala štěstím.

„Kde je maminka?“ zeptala jsem se zmateně. Ti lidí se na sebe podívali. Muž se ke mně sehl a pohladil mě po tváři. Něco mi řekl a vzal mě do náruče. Nechala jsem se odvést k menší loďce. Muž mě posadil do jedné kajuty a nechal mě tam. Rozhlížela jsem se a potom vytáhla fotku. Usmála jsem se a složila ji do malého obdélníku. Strčila jsem ji do kapsy.

Rostla jsem a tím i víc zapomínala. Snažila jsem se, abych si uchovala vzpomínky, ale někdy to prostě nešlo… Došlo mi, že mám novou rodinu, která mluví úplně jiným jazykem než já. Ale byli hodní. Snažili se, abych zapomněla snadněji, ale fotografie mě tížila v kapse. Vždycky. Nikdy jsem ji neztratila. O pár let později jsem uměla anglicky a už neuměla skoro ani slovo česky. Zapomněla jsem… na tátu, mámu… V Česku byla válka a já o tom skoro ani nevěděla. Snažila jsem se o ničem nevědět. V Americe se nic nedělo. Byl tu klid. Měla jsem tu své kamarády, bohaté rodiče… Všechno! Jen ti praví rodiče mi chyběli. Pořád jsem si říkala, že je budu hledat, ale někdy jsem musela zapomenout. A bylo to snadné… Zapomenout na všechno. Žít budoucností a ničím jiným.

Bylo mi 17 a byl rok 1949. Po válce. Šla jsem temnou uličkou, protože jsem měla být už dávno doma. Za sebou jsem slyšela šustění a někdy temné zachichtání. Ignorovala jsem to. Určitě se mi to zdá. Skoro jsem vyšla na rušnou ulici. Zbývalo asi 300 metrů. Najednou prásk do hlavy. Někdo mnou praštil o zeď tak prudce, že jsem na chvíli nevěděla, jak se jmenuju. Později jsem si uvědomila, že nevím kromě jména vážně nic. Rozhlídla jsem se a nechápala, kde to jsem. Přede mnou se objevil muž. Zářil v měsíčním světle.

„Kde to jsem?“ zamumlala jsem. Kdo já jsem? Muž se ke mně sklonil a pohladil mě po tváři.

„To nic…,“ zašeptal hebkým hlasem a nahnul se ke mně. Rty se jemně otřel o můj krk a jeho ledový dech mě pošimral po kůži.

„Co to děláte?“ zakřičela jsem a sáhla si na hlavu. Bolela. Ucítila jsem tam něco lepkavého. Koukla jsem se a i přes tu tmu jsem viděla krev. Polekala jsem se. Cítila jsem, jak se pomalu, ale jistě, ponořuju do věčného spánku. Probudilo mě až štípnutí na krku a potom šílená bolest. Zakřičela jsem.

„Dobrou noc, Alice Soul…,“ zašeptal do tmy a já cítila už mou bolest. Oheň! Všude! Au, au, au!

Otevřela jsem oči. Všechno bylo zaostřené a definované. Slyšela jsem v dálce jezdit auta a mluvit lidi. Jako bych tam byla s nimi. Zalapala jsem po dechu.

„Kdo jsem?“ řekla jsem sopránovým krásným hlasem…

Autor: TwilightMishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ahoj, mami, vlak odjíždí: