Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » A frozen second

Mám tady pro vás další jednodílnou povídku s názvem A Frozen Second ...Kdysi jsem chtěla vědět, kde sídlí láska. Je tam, kde po ní lidé touží. Musíme se naučit ji vidět zahalenou a ukrytou mezi vteřinami života. Kdo se ani na chvilku nezastaví, může ji minout ... Bella dokáže zastavit čas a žít jednou vteřinout, ale stačí jedna vteřina k vychutnání života? ... prosím o komentáře

Moci tak na chvíli zastavit čas a vychutnávat si okamžik toho nádherného západu slunce aniž bychom měli strach, že za chvíli skončí. Moci tak na chvíli zastavit čas a vychutnávat život a nebát se, že za chvíli nebo třeba každou vteřinou skončí stejně jako západ slunce.

Život je tak krátký, abychom se mohli jenom na chvíli zastavit, a čas ten nikomu nenechá chvíli na tiché rozjímání. Nikomu kromě mě. Každý by si přál zastavit čas a já to dokážu. Dokážu zastavit dění kolem sebe. Často mi to pomohlo v mnoha životních chvílích, kdy jsem potřebovala více času a nikdy se ho nedostávalo.

A kdy že jsem přišla na tu možnost zastavit čas? Ve chvíli, která se mi vryla do paměti. Rozešla jsem se tehdy s láskou mého života. Tedy on se rozešel se mnou. Každou noc jsem přemýšlela nad tím, jak to jen mohl udělat a hrozně to bolelo. Každou noc jsem se pokoušela usnout a donutit tak hodiny k rychlejšímu kroku, ale čím víc jsem se snažila spát, tím míň jsem to dokázala. Najednou jsem přišla na to, že spánek nepotřebuji. Ale co teď s dalšími osmi hodinami? Dalšími hodinami, které strávíte přemýšlením. Ani nevíte, jak se najednou den vleče, když jste vzhůru dlouhých čtyřiadvacet hodin v kuse.

Rodiče netušili, co se, se mnou děje a ani jsem jim to nehodlala říkat. Chodila jsem do školy, našla jsem si brigádu a po večerech jsem malovala. Skicák jsem sebou nosila i do práce. Kreslení se stalo mou vášní, mým klidným přístavem. Kreslila jsem všechno, měla jsem hodně času a tak jsem ho využívala. Na mých prvních kresbách se pokaždé objevil ON, ale potom jsem se snažila myslet i na něco jiného a pomalu se tam začalo objevovat i něco jiného, ale pokaždé, když jsem se zahleděla do tváří lidí, co jsem nakreslila, pokaždé jsem tam viděla část JEHO.

Pracovala jsem v knihovně. Pozorovala jsem lidi, jak tráví svůj čas nad knihami a malovala je při tom. Jednou do mé, jinak velmi nudné práce přišel kluk, kterého jsem v našem malém městečku ještě neviděla. Mile se na mě usmál, ale nepromluvil. Ten úsměv byl tolik jiných od JEHO úsměvu a zároveň se lišil od soucitných úsměvů lidí, kteří mě míjeli na ulici a litovali mě. Tento kluk mě viděl poprvé v životě a usmál se na mě. Zahřálo mě to u mého zlomeného srdce.

Ve chvílích kdy přešel do knihovny a zahloubal se nad některou z mnoha knih, jsem využívala svou schopnost a pokaždé jsem dlouho stála vedle něj a prohlížela si ho. Nikdy jsme spolu moc nepromluvili, ale on byl tak jiný. Často jsem si také představovala, jaké by to bylo promluvit s ním. Poznat ho blíž a zjistit jestli je opravdu takový, jaký jsem si myslela, že je.

„Půjčím si tuhle knihu.“ Vytrhl mě jednou z mých představ o našem společném rozhovoru. Usmála jsem se na něj a dodala si odvahy.
„Nešel bys se mnou někdy na kávu.“ Původně jsem chtěla říct do kina, ale nevím, jak by se zachoval, kdybych ho de facto pozvala na rande. Káva zněla opravdu dobře. Byla jsem se sebou spokojená.
„Dobře…“ podíval se na cedulku s mým jménem „…dobře Bello. Rád půjdu. Co třeba zítra?“
„Zítra se to skvěle hodí.“ souhlasila jsem a na rozloučenou jsem se na něj mile usmála. Až když odešel, jsem si vzpomněla, že pořád neznám jeho jméno.

Jmenoval se Ben. Byl hrozně milý. Toužil se stát spisovatelem a já mu pro změnu ukázala některá svá díla. Po dlouhé době jsem se cítila šťastná. Vlastně od chvíle, kdy mě Edward opustil. Dokázala jsem v duchu vyslovit jeho jméno, aniž by se mi v hrudi znovu otevřela ta hrozná díra, která se tam usadila po jeho odchodu. Dokázala jsem na něho i jeho rodinu vzpomínat v dobré a ne na chvíle bolesti, které jsem kvůli jejich odchodu musela prožít.

Nespala jsem už měsíc a vůbec mi to nechybělo. Se vstupem Bena do mého života jsem se změnila. Opět jsem chodila mezi kamarády. Ve škole jsem se stala opět oblíbenou a Ben začal dokonce chodit do stejného ročníku jako já. Ben ze mě nakonec také sejmul to břímě nekonečných dnů beze spánku. Přestože jsem se necítila unavená, když jsem se vyspala, byla jsem opět tou starou Bellou, jakou jsem byla ještě předtím, než jsem potkala Edwarda. A jak vlastně zlomil to mé „prokletí“? Jako v pohádce přeci. Jak princ probudí spící princeznu? No přeci polibkem. A já se díky svému princi dokázal po celém měsíci konečně vyspat. Nemusela jsem celé noci přemýšlet. Dokázala jsem spát. Kromě schopnosti zastavit čas jsem byla opět normální a za to jsem vděčila Benovi.

Když jsem jednoho dne na parkovišti uviděla stříbrné Volvo, nezhroutila jsem se jako bych to udělala dřív. Na malý okamžik jsem zastavila čas. Potřebovala jsem si být jistá, jestli to Volvo opravdu patří Edwardovi. Došla jsem tedy ke dveřím a on zůstal zamrzlý v čase zrovna ve chvíli, kdy se je snažil otevřít. Teď jsem měla jistotu, že je to on. Vrátila jsem se tedy za Benem a znovu rozproudila čas a tím také dění na parkovišti. Všichni Cullenovi začali vysedat z auta. Přesně jsem si všimla chvíle, kdy si mě všimli a kdy si všimli Bena, kterého jsem držela za ruku. Viděla jsem Edwardův pohled, který pomalu putoval mezi mnou, Benem a našima propletenýma rukama.

Usmála jsem se na Alici i ostatní a potom jsme s Benem zamířila na společnou hodinu anglické literatury. V průběhu hodiny nás vyrušilo zaklepání na dveře a do učebny vešla Alice s Jasperem. Omluvili se profesorce a sedli si do lavice za mě a Bena, která byla jediná prázdná. Tolik jsem chtěla s Alicí mluvit, ale musela jsem počkat na přestávku. Zbytek hodiny se neskutečně vlekl. Po dlouhých dvaceti minutách konečně zazvonilo a profesorka odešla z učebny.

„Ahoj Alice!“ otočila jsem se s úsměvem na tváři na svou dřívější kamarádku.
„Bello, ani nevíš, jak ráda tě vidím.“ řekla s úsměvem a objala mě a zase zapomněla na to, že je krapet silnější než já. „Jé, promiň. Zapomněla jsem.“ Tak tohle u mě vyvolalo ještě větší úsměv a Jasper s Alicí se ke mně přidali.
„Alice, ráda bych tobě a Jasperovi představila Bena.“ ukázala jsem na svého prince a čekala jsem na jejich reakci, protože to, jak si ho měřili na parkovišti, se mi moc nelíbilo. Ben se na ně usmál a podal jim ruku na přivítanou.
„Promiň, Bell. Musíme na další hodinu.“ omluvila se Alice a potom doslova odtáhla Jaspera z učebny. Až do oběda jsem potom nikoho z mé dřívější rodiny neviděla. S Benem jsem také už neměla žádnou hodinu a tak jsem se přidala k Angele a Jess.

Před jídelnou na mě čekal Ben a tak jsme si šli společně koupit oběd. Edward se sourozenci seděli u svého tradičního stolu. Jako by ta chvíle, kdy odešel a nechal mě tady, vůbec nebyla a všechno to byl jenom zlý sen se šťastným koncem. Ano šťastným protože jsem měla Bena. Procházeli jsme kolek jejich stolu a já na sobě ucítila něčí pohled. Byla jsem si jistá, že je to Edwardův. Otočila jsem se a věnovala mu úsměv. Bodlo mě u srdce, když jsem viděla tu bolest v jeho očích.
Já byla šťastná a on cítil bolest. Obrátila jsem se zpět k Benovi a sedli jsme si k našemu obvyklému stolu, kde se k nám přidali později i ostatní z naší malé party. Pořád jsem, ale viděla ten Edwardův pohled plný bolesti.

Další hodinu jsem měla biologii a stejně jako, když jsem přišla na tuhle školu poprvé jsem seděla s ním. Edward měl stejnou hodinu jako já. Poslední volné místo bylo vedlmě. Od jeho odchodu si kě mě nikdo nesedl, ani po tom, co jsem se začala zase chovat normálně.

„Bello.“ Promluvil, až když si sedl, vedl mě.
„Edwarde.“ Chtěla jsem se na něj znovu podívat, ale měla jsem strach, že znovu uvidím tu bolest v jeho očích a to jsem nechtěla. „Tak jste tedy přijeli zpátky. To je dobře. Stýskalo se mi.“
„Nám se taky stýskalo. Hodně se toho změnilo.“ To měl pravdu, byli pryč možná dva měsíce a přitom mě to připadalo tak dlouho. Díky Benovi jsem se přenesla přes Edwardův odchod, ale pořád jsem věděla, že ho miluji. Ne míň než před jeho odchodem. Moje láska k němu se nezměnila, pouze přestala bolet a posunula se do pozadí, aby uvolnila místo lásce k Benovi.
„Ano, opravdu hodně.“ řekla jsem a podívala se na něj. Jeho oči byly nádherně topazové a byla v nich opět na bolest, ale teď byla překryta něčím jiným. Láskou. Tou, o které tvrdil, že neexistuje, že mě nemiluje. Teď se na mě s tou neexistující láskou díval.

Hleděli jsme si navzájem do očí a ani jeden z nás nepromluvil. Zajímalo mě, co Edward viděl v mých očích, ale nemohla jsem se ho zeptat, jelikož znovu zazvonilo a profesor Braner přišel s obvyklou přesností. Edward si mohl dovolit nedávat pozor, ale já ne a tak jsem odvrátila pohled od jeho očí, které mě tehdy ale i teď stále tolik přitahovaly.

„Bello musím s tebou mluvit.“ řekl po hodině a já se na něj zmateně podívala.
„Dobře, přijď odpoledne k nám. Myslím, že trefíš.“ Řekla jsem se zmateným úsměvem na rtech a vyrazila na parkoviště, kde na mě čekal Ben, aby mě mohl odvést domů.

„Belli je všechno v pořádku?“ zeptal se Ben, když zastavil před domem.
„Ano v nejlepším.“ Usmála jsem se na něj a políbila ho. Jeho polibky na mě měly zvláštní účinek. První mi dovolil se po měsíci bezesných nocí se konečně vyspat a teď to bylo hodně uklidňující. Znovu jsem měla strach z rozhovoru, který s Edwardem povedeme. Poslední rozhovor jsme vedli, když řekl, že mě nemiluje a potom odešel. Tehdy jsem už předem věděla, že se něco děje a teď jsem ten pocit měla znovu. Něco se má stát a já nevím co.
„Byli to oni, že ano?“ nemusel znovu vyslovovat jejich jména. Znal je z mých obrazů a také vyprávění jelikož chtěl vědět, co se stalo, než jsem s ním začala chodit.
„Ano, ale teď se nic nestane. Mám tebe.“ znovu jsem se na něj usmála a políbila ho. Potom už jsem vysedla z auta a zamířila domů.

„Bello, můžeme se projít?“ zeptal se Edward sotva jsem mu otevřela dveře. Chtěla jsem ho pozvat domů, ale on se omluvně podíval na otcovo auto před domem a tak jsem tedy souhlasila, že se s ním půjdu projít, přestože tahle procházka nevěstila nic dobrého.
„Kde jste celou tu doby vlastně byli?“ zeptala jsem se jen tak aby nevázla řeč.
„U známých v Denali. Oni jsou stejní jako mi.“ Odpověděl mi, a když jsem se na něj podívala, viděla jsem, že sbírá odvahu něco mi říct.
„Stýskalo se mi po vás.“ řekla jsem naprosto upřímně.
„Já vím, Alice mi to řekla. Víš…“ nakonec ale větu, kterou chtěl říct, pozměnil „…jsi teď šťastná?“
„Myslím, že ano. A když jste tu i vy tak to i vím.“ odpověděla jsem a usmála se.
„To jsem rád.“
„Edwarde nemusíš se cítit provinile za to, co jsi mi tenkrát řekl, byla to jenom pravda, a jak vidíš, já jsem se s tím smířila.“ Doufala jsem, že ta nejistota a bolest z našeho setkání pramení právě odtud, ale zřejmě jsem se pletla. Edward se na mě podíval opět s tou bolestí a smutkem v očích. Hleděla jsem znovu do jeho topazových očí a nemohla jsem se odtrhnout.
„Ale, to nebyla prav…“ nedovolila jsem mu to doříct. Nechtěla jsem znovu slyšet, že se mě snažil ochránit. Tu bolest, kterou jsem si protrpěla, než jsem poznala Bena, jsem nechtěla prožít znovu. Nechtěla jsem si přiznat, že ty pochybnosti o jeho slovech, které jsem měla po jeho, odchodu byly oprávněné a on mě opustil, přestože mě miloval. A možná ještě miluje.

„Proč jste museli přijet právě teď a ty jsi mi musel říct, že to slova, které jsi mi řekl při svém odchodu, byly lživé a ty mě stále miluješ?“ mluvila jsem k němu, přestože jsem věděla, že mě zrovna neslyší, vlastně ani neví, co se tady děje. Dívala jsem se na něj a na povrch pomalu vyplouvala všechna ta bolest z jeho odchodu i ta láska odsunutá do pozadí. Věděla jsem, že ho miluju, ale myslela jsem, že láska, co k němu cítím, konečně přestala bolet a dovolila mi konečně normálně žít, ale to jsem se jenom mýlila a pravdu mi ukázal až jeho příjezd.

„Proč Edwarde? Proč jsi mi to udělal?“ křičela jsem v lese, kde mě před dvěma měsíci opustil a teď mi tady na tom samém místě říká, že mi lhal a miluje mě. Vzpomínky tolik bolely, ale já jsem tu bolest nechtěla. Chtěla jsem zase ten klid, jaký jsem prožívala s Benem.

Věděla jsem, že stačí odtud odejít a potom znovu dovolit času, aby se dal do pohybu, a nikdy neuslyším, co mi to Edward chtěl říct, ale zároveň jsem to možná i chtěla slyšet. Hlas uvnitř mé hlavy mi říkal, ať si poslechnu, co mi chce říct, ale ten druhý se ho snažil překřičet, abych odešla a už se neohlížela za minulostí. Neohlížela se za Edwardem. Teď je tu přítomnost, teď je tu Ben.

Naposledy jsem ho tedy políbila na jeho kamenné rty a chtěla se vydat domů, ale v tom momentu se Edward pohnul, přesto jsem si, ale byla jistá, že čas stále stojí. Stále se odehrává ta jedna vteřina, kdy se mi chtěl omluvit za svůj odchod.

Kdysi jsem chtěla vědět, kde sídlí láska. Je tam, kde po ní lidé touží. Musíme se naučit ji vidět zahalenou a ukrytou mezi vteřinami života. Kdo se ani na chvilku nezastaví, může ji minout

Nebyla jsem ještě dost daleko od něj, stále jsem se ještě dlaněmi opírala o jeho hruď a tak Edwardovi stačilo sklonit hlavu, aby mohl spojit naše rty v dlouhém polibku, který v sobě skrýval všechnu tu lásku, bolest z odloučení i radost ze shledání.

„Bello, mi…“ opět jsem ho nenechala domluvit. Položila jsem mu prst na ústa a naznačila, že nemá mluvit. Nechtěla jsem slyšet opět lži, přestože by byly jistě krásné.
„Ne Edwarde. To dvě slova už neříkej. Hodně totiž ubližují.“ nechtěla jsem poslouchat žádné další lži.
„Ale Bello …“ opět jsem zavrtěla hlavou a znovu jsem ho políbila, aby se nesnažil ty slova znovu vyslovit. Když se Edward odtáhl, bála jsem se, že znovu odejde, ale on se odtáhl jenom proto, že se přestával ovládat. Poznala jsem to na jeho očích, které teď byly černé jako noc.

„Stejně tě miluju, Bello.“ řekl, než jsem mu v tom stačila zabránit. Povzdechla jsem si a v tom se lesem opět rozběhl život. Čas se znovu vrátil ke své činnosti, která všechny lidí činí starší a starší. Rozhlédla jsem se po lese a smutně se usmála. Dokážu zastavit čas, ale k čemu mi to je, když bych v tom zastaveném světě byla sama? Teď zase můžu žít úplně normální život s mou upíří rodinou a doufat, že mi Ben odpustí to, že jsem se znovu vrátila k Edwardovi. Láska k němu prostě nikdy neumřela, a přestože jsem se snažila na něj zapomenout, nikdy jsem to nedokázala úplně. Obrazy v mém pokoji mi ho neustále připomínaly.

Malovat jsem ale ani potom nepřestala. Život se mi vrátil do starých kolejí před Edwardovým odchodem a já si opět namlouvala, že to byl jenom sen. Spánek se mi definitivně vrátil a já jsem nemusela přemýšlet nad tím, jak vyplnit dlouhé noci, přestože teď bych věděla jak. Opět bych malovala, ale teď ne cizí lidi. Teď bych malovala svou rodinu.

Naučila jsem se vidět lásku zahalenou a ukrytou v čase. Pokaždé když jsem měla pocit, že mi pomalu a jistě mizí v dálce, jsem se zastavila a ona ke mně přišla blíž. Byla jsem šťastná. Ben zůstal mým nejlepším přítelem, ale ani on ani má rodina o schopnosti zastavit čas nevěděla. Moc jsem ji už nevyužívala, nebylo to potřeba. Lásku jsem nenašla, když jsem zastavila čas, ale když jsem se já zastavila v průběhu toho času.

Shrnutí mých povídek

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek A frozen second:

Kdyby sis náhodou vzpomněla tak dej, prosím, vědět Kterou ze svých povídek považuješ za nejvydařenější?

Emam - tak na tohohle Bena jsem při psaní vůbec nepomyslela :D ... inspirací mi byl jeden hrdina z filmu s podobným námětem ... jenom už si nepamatuju, jak se jmenoval.

Konečně jsem se dostala k první povídce od tebe ;) Nemám pocit, že by byl konec uspěchaný a myšlenka se mi moc líbí
Chudák Ben, ale třeba je to ten co nakonec chodí s Angelou

Přidat komentář:

Nick:

Text: