Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » A day Never to be forgotten

12.09.2011 (15:00) • Danca11 • FanFiction jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 2689×

„Nicol, já mám hlad.“

Vzhlédla jsem od smlouvy, kterou jsem zrovna pročítala. George seděl na židli naproti mně, na mém pracovním stole měl položený svůj malý batoh a v uších měl sluchátka walkmanu, jak jinak. Proč jsem mu tu blbost kupovala? Od té doby nevnímá nic jiného, jenom poslouchá pořád do kola ty samé písničky.

Pohlédla jsem na hodiny visící na stěně. „Je půl deváté, před ani ne dvěma hodinami jsi snídal,“ namítla jsem.

„No tak, sestřičko,“ zaúpěl a napodobil pohled ztraceného štěňátka.

„Mám toho spoustu na práci, vydrž do jedenácti, pak mi začne přestávka na oběd,“ rozhodla jsem po krátkém pohledu na hromadu papírů, kterou jsem se musela za dnešek ještě prokousat. Mary mě varovala, že tato práce není jednoduchá, ale něco podobného předčilo mé noční můry.

„Vždyť jenom blok odtud je bistro. A mají tam skvělé šunkové sendviče.“ Opět na mě pohlédl hnědýma očima. S povzdechem jsem zacvakla propisku a naštvaně na něj pohlédla.

„Vyděrači jeden malá. Nejdřív se vetřeš ke mně do práce a potom mě pošleš pro sendviče. Správně bys měl ležet v posteli jako každý, kdo měl ještě před týdnem horečky.“ Nemyslela jsem svá slova vážně a on to věděl.

„Mně už je dobře. Ale ne tolik, abych mohl jít do školy,“ upřesnil svůj zdravotní stav. Od koho se tohle naučil?

„Dobře, Mary je vedle, takže bez dozoru nebudeš. A ani za nic nevycházej z kanceláře,“ varovala jsem jej a po jeho slibu, že dokonce ani nevstane ze židle, jsem nakoukla k Mary.

„Jenom si pro něco skočím, do čtvrthodiny jsem zpátky. Dej pozor, aby George nikam neutekl, ano?“

„Jasně,“ zamumlala, aniž by se pohledem odlepila od monitoru počítače. S úšklebkem jsem si přehodila kabelku přes rameno a vyšla z kanceláře na chodbu.

Rychle jsem přešla k nejbližšímu výtahu, přičemž jsem zdravila všechny své kolegy, kteří zrovna mířili stejným směrem jako já, nebo se šinuli pro další hrnek kafe.

Zpočátku mě jako dívku z malého městečka udivovalo, jak jsou v New Yourku lidé chladní a zaměření pouze na svou práci. Všichni tady vstávali od pracovních stolů a počítačů pouze aby si dolili do kelímků kávu a dostali do těla svou dávku kofeinu, která je nakopne k další práci.

New York ale nebylo žádné maloměsto a obě impozantní věže Světového obchodního centra nebyly trafiky, kde si každý s tím druhým popovídá a dozví se nejnovější fámy šířící se městem.

Zmáčkla jsem tlačítko výtahu a trpělivě čekala, až sjede z šedesátého druhého patra, kde se právě nacházel, o třináct pater níže.

Sotva se s cinknutím dveře výtahu rozevřely, vyhrnul se z nich dav lidí, kterému jsem se obratně vyhnula a rychle proklouzla dovnitř. Živě jsem si vzpomínala na svou první návštěvu jižní věže Dvojčat. Tehdy mě proud lidí, kteří pospíchali z výtahu do svých kanceláří, málem smetl. Právě tyto příhody mě naučily přežívat v tomto obrovském lidském mraveništi.

Zmáčkla jsem tlačítko přízemí a namáčknutá až ke stěně jsem celých deset minut, po které jel výtah dolů a zastavoval se téměř v každém patře.

Když jsme šťastně dojeli do přízemí, byla jsem jedna z prvních, kdo použil ostrých loktů a dostal se šťastně do velké přijímací haly.

Odtamtud mě od čerstvého vzduchu dělily už jenom jedny dveře. Venku mě do očí udeřilo sluneční světlo. Byl krásný zářijový den a město plné lidí.

Prošla jsem dobře známými ulicemi, přešla přes světelnou křižovatku a dorazila ke svému cíli. Vešla jsem do bistra a zamířila přímo k pultu, zpoza něj se na mě usmívala drobná hnědovláska, která tady nejspíše byla na brigádě. Podle cedulky přišpendlené na prsní kapsičce zástěry s logem podniku jsem zjistila, že se jedná o Anne.

„Dobrý den, co vám mohu nabídnout?“ otázala se mě s milým úsměvem, kterým obdařovala všechny hladové zákazníky.

Pohlédla jsme na skleněnou vitrínku, kde na talířcích byly vyrovnané všemožné sendviče a podobné „svačinky“ pro těžce pracující Newyorčany.

„Dobrý. Zabalte mi dva šunkové sendviče.“ Vybrala dva výstavní kousky a zručně je narovnala do papírového sáčku, který pečlivě zabalila.

„Přesně dva dolary,“ oznámila mi a natáhla ruku se sáčkem ke mně. Z peněženky jsem lovila požadovanou sumu, když jí najednou sáček vypadl z ruky a s plesknutím, které značilo, že sendviče to nepřežily vcelku, spadl na červeno bílé dlaždičky.

Původně jsem na ni chtěla vztekle vyjet, ale slova se mi zadrhla v krku, když jsem spatřila dívčin zděšený obličej. Oči měla vytřeštěné a na obličeji se jí promítly dva výrazy. Prvním byl šok, nevěřícnost. To druhé byl výraz čiré hrůzy.Navíc se snad celým městem rozlehla ohlušující hromová rána.

Otočila jsem se a poklesla mi čelist, stejně jako všem přítomným.

Jižní věž Světového obchodního centra neboli Dvojčat halil černý dým a o vteřinu později z obrovské díry v horní části budovy vyšlehly plameny. Plamenné jazyky se odrážely ve skleněných oknech a vše se řítilo dolů – sklo, beton, kov. Zvenku se ozýval vřískot a masy lidí se valily pryč. Každý utíkal, seč mohl, pouze aby byl co nejdál od hořící věže.

„Co se stalo?“ vydechl někdo z přítomných a vyslovil tak to, co jsem ze sebe á nedokázala vypravit.

„Letadlo,“ zašeptala roztřeseně Anne, „Přímo do věže narazilo letadlo.“

První pocit byl úleva – unikla jsem o fous.

Poté mě ale zaplavila vlna zděšení – můj bratr je uvnitř. V ten okamžik jsem vyběhla z bistra a začala se prodírat davem vřískajících lidí, kteří prchali do bezpečí.

Byla jsem jediná, kdo se zoufale snažil dostat k místu katastrofy. Ostatní prchali pryč a křikem varovali všechny ostatní, ať zůstávají doma. Různí lidé do mě vráželi a strhávali mě s sebou, ale já se tím proudem pomalu drala k jižní věži nejvyšší budovy New Yorku.

Konečně jsem byla dostatečně blízko a rozeběhla se plnou rychlostí dovnitř.

„Slečno, tam nesmíte, je to nebezpečné!“ zařval na mě nějaký muž, ale já jej ignorovala. Oheň byl od čtyřicátého devátého patra ještě dost daleko. Vpadla jsem do haly a v ten okamžik mě proud prchajících lidí, kteří ani pořádně nevěděli, co se děje, strhl sebou a opět vyvlekl před budovu.

„Utíkej, Nicol!“ křikl na mě v poklusu jeden z mých kolegů, Steve.

„Ne!“ zařvala jsem vztekle a znovu si probojovala cestu dovnitř. Tentokrát mě ale někdo popadl za ramena a táhnul mě ven.

„Mám tam bratra!“ vřískala jsem hystericky a až teď si uvědomovala, že mi z očí tečou proudy slz. Muž, který se mě snažil dostat do bezpečí, si mých výkřiků nevšímal a táhnul mě nevídanou silou pryč. Zmítala jsem sebou a pokoušela se mu vysmeknout – marně.

„Pusťte mě! Musím ho zachránit!“ V ten okamžik se nad námi ale mihnul stín a mé pokusy o vysmeknutí se ustaly. Ztuhlá hrůzou jsem sledovala malý letoun, který se rychle řítil směrem ke druhé věži. Očekávala jsem, že se jí pilot vyhne, že prudce změní směr letu, ale letadlo s ohlušující ránou prolétlo skrze budovu.

Následoval další oblak černého těžkého kouře a poté začaly budovu olizovat plameny. Kusy oceli s bubnováním dopadaly na chodník a cestu a sklo se s tříštěním sypalo dolů.

Byla jsem příliš vyděšená na to, abych se bránila. Můj zachránce mě dovlekl k nedalekému domu, kde mě přinutil posadit se.

Až teď jsem si jej prohlédla. Bylo mu asi tak dvacet a mohl by klidně dělat modela. Byl opravdu mimořádně hezký, blond vlasy, krásný obličej a celkem svalnatá postava. Zaujaly mě jeho tmavé oči, které momentálně pátravě upíral na můj obličej. Vypadal vyděšeně a byl nezdravě bledý.

„Nebojte, jsem doktor. Jste v pořádku?“ vyptával se mě sametovým hlasem. Bože, to byl určitě nejhezčí muž, kterého jsem kdy viděla. Při jeho otázce se mě ale opět zmocnila hysterie.

„Ne, můj bratr je uvnitř! Musíme ho zachránit!“ Nevím přesně, proč jsem tehdy přešla do plurálu. Nejspíše proto, že nikdo jiný neměl zjevně odvahu přiblížit se k místu katastrofy, prodrat se davem lidí, vyběhnout po schodech do čtyřicátého devátého patra a zachránit malého chlapce, který za týden oslaví sedmé narozeniny.

„Ne, vy zůstanete tady,“ opravil mě.

„Já jdu rozhodně!“ protestovala jsem hlasitě a zaslechla sirény hasičských aut. O chvíli později poblíž budov smykem zastavila spousta aut s modrými majáčky a vyskákali z nich policisté, hasiči, dokonce se přiřítilo i několik sanitek.

„Kde je váš bratr?“ zeptal se mě rychle neznámý. Jako v transu jsme mu oznámila patro a číslo kanceláře. Přikývl a pokynul jednomu ze záchranářů, aby mě odvedl. Zatímco mě černovlasý mladík vedl do sanitky, kde mě očividně chtěl vyšetřit, sledovala jsem neznámého, který se šikovně prosmýknul podél stěny a vnikl do budovy.

Starší doktor mi posvítil baterkou do oka. Zamrkala jsem a pohlédla do světla.

„Zdá se v pořádku, pouze je v šoku,“ usoudil lékař. Kdo by nebyl v šoku, když dvě letadla právě osobě narazily do nejvyšších budov Manhattanu? Hystericky jsem se zasmála, nepoznávala jsme svůj hlas. Pouze jsem upírala oči k východu a očekávala, kdy uvidím vyjít svého zachránce spolu s Georgem.

Po smrti rodičů jsem úmyslně utratila téměř všechny peníze, jen, abychom se mohli přestěhovat do New Yorku. Oba jsme si Manhattan zamilovali.

Nejraději jsme o víkendu sedávali v Central parku a sledovali lidi kolem. Byly to slunečné dny plné pohody, kdy jsme jenom seděli vedle sebe, vystavovali tváře sluníčku a nenuceně si povídali a smáli se. Oba jsme byli stejné povahy – paličatí, trochu ztřeštění, přátelští a ochotní.

Vzhledově by nás ale na bratra a sestru někdo netipoval. On měl černé kudrnaté vlasy, já platinově blond hřívu. On zdědil hnědou barvu očí po mámě, já se svými pomněnkami byla černou ovcí rodiny.

A najednou se skutečně u východu objevil blonďatý doktor a v náručí nesl malou postavu. Poznala jsem během vteřiny vínově rudou mikinu a s přidušeným výkřikem se jim rozběhla naproti, přičemž jsem odstrkovala z cesty hasiče i policisty, kteří se snažili z místa tragédie dostat co nejvíce lidí a současně zkrotit požár.

„Georgi!“ vykřikla jsem a rychle doktorovi vytrhnula z náručí svého bratra. Odhrnula jsme mu zpocené vlasy z obličeje a zatřásla s ním, stále při tom opakujíc jeho jméno. Byl celý od popelu a pravou ruku měl popálenou, ale během chvíle s chvěním víček otevřel oči.

„Georgi,“ vydechla jsem a slzy, které mi až do teď vytrvale tekly po tváři, začaly téct ještě více, ale tentokrát radostí.

Můj bratr je naživu.

O měsíc později

„Opravdu nemáte na pana Cullena jakýkoli kontakt?“ Sestra zavrtěla hlavou.

„Opakuji vám, že tady byl pouze na školení a kontakt máme, ale vám ho vydat nesmím,“ informovala mě trochu nepřátelsky. „A teď mě omluvte, za vybavování mě neplatí.“ Rázným krokem zamířila pryč. Zamračila jsem se na její záda a lehce vyplázla jazyk.

Tak moc jsem tajemného doktora sháněla, ale stále jsme znala jenom jeho příjmení. Chtěla jsem mu poděkovat a předat mu dárek, který jsme pro něj koupili s Georgem. A zároveň jsem se jej chtěla zeptat na tolik věcí. Později jsem se dozvěděla, že od chvíle, kdy vešel do budovy a do momentu, kdy vynesl George, uběhly pouze dvě minuty. To nemohl stihnout, ani kdyby jel výtahem, který byl navíc mimo provoz.

George byl v bezvědomí, ale tvrdil mi, že cítil, jak jej někdo zvedá a poté šíleně rychle letěl pryč.

Otázkou nebylo, jak to tenhle Superman dokázal, ale spíše, kdo nebo co je. Normálním člověku by to trvalo minimálně půl hodinu, jelikož zde nebyla jiná cesta než po schodech.

Pomalu jsem se otočila a vyšla z budovy nemocnice.

Doma se na mě ihned vrhnul George.

„Našla jsi ho? Mluvili jste spolu? Dala jsi mu ty hodinky?“

„Ne, už je mimo město,“ povzdechla jsem si a rozcuchala mu vlasy.

„Aha.“ Viděla jsem, jak zesmutněl a poškrábal se ovázanou rukou za krkem.

„Ale koupila jsem zmrzlinu.“ Zabralo to. V očích mu zaplály jiskřičky a veškerý smutek byl pryč.

„Jahodovou?“ ujišťoval se.

„Jakou jinou?“ zasmála jsem se a vytáhla z igelitové tašky zmrzlý kyblík s jahodovou pochoutkou.

Tato jednorázovka je na památku této tragédie. Doufám, že se vám bude líbit a napíšete mi svůj názor.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek A day Never to be forgotten: