Po velmi dlouhé době jsem dopsala druhý dílek k mé jednorázové povídce. Psali jste si o pokráčko a zde je. Snad se vám to bude líbit. Avšak není to tak dlouhé jako předešlý dílek. Jestli jste nečetli první dílek, tak doporučuji si ho přečíst. Je tam určitá návaznost a bez předešlého dílku byste toho moc nepochopili. Zanechte mi tu prosím komentíky. Dík všem a přeji krásné počteníčko. PeTi
17.08.2010 (16:00) • PeTi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1949×
2012 – A co přijde nyní?
Čekal jsem bolest, tlučení, nárazy, ale ničeho takového jsem se nedočkal. V jednom okamžiku jsme umírali, ale najednou se objevilo bílé světlo, které by mělo ukázat směrem k nebi. Celá rodina jsme byli opět pohromadě v tom světle. Došli jsme až nakonec toho světlého tunelu. Nikdo nic neříkal. Nedokázali jsme uvěřit vlastním očím, to co jsme před sebou uviděli.
Edward:
Před námi byla nádherná prosvícená krajina. Připadalo mi to, jako bych to tu znal. Všude se rozprostíraly stromy. Občas jsem zahlédl nějakou povědomou postavu. Vypadaly jako indiáni. Možná, že to byli indiáni. Ten nádherný klid a ticho přerušil hrubý mužský hlas.
„Tohle není nebe, ale lepší místo pro lepší život,“ pověděl nám vysoký muž s bílými vousy v bílém plášti.
„Žijeme?“ optala se má sestra Alice a vzhlédla k tomu muži.
„Ano, má drahá. Nyní jste na rozcestí. Vyberte si, jestli chcete být nadále, tím čím jste, nebo z vás budou mí sluhové,“ dopověděl záhadný muž k nám. Nikdo se neměl k odpovědi až na moji drahou manželku Bellu.
„Chci být tím, čím jsem. Chtěla bych se Vás optat, jestli je mi souzeno porodit naši holčičku,“ zeptala se velice chytře na otázku, která nejspíš zajímala všechny z naší rodiny. Záhadný přistoupil k ní blíže a vzal si její ruku do svých dlaní a přidržel si ji mezi svýma rukama.
„Vy jste byli hodní upíři. Nikdy byste schválně člověku neublížili. Taktéž jste si svůj osud sami nevybrali. A jako dík, máš ode mne souzeno býti matkou a vy, mladíku, otcem,“ řekl muž i k mé osobě.
„Prosím, co vy jste zač? Jste Bůh?“ zeptal se Carlisle opatrně staříka. Stařík pustil Bellinu ruku a jednu si položil na Carlisleovo rameno.
„Já nejsem Bůh. U vás na zemi se o mně téměř nemluví a většina z vás mě považuje za mrtvého. Jméno vám říkat přátelé nebudu. Nezlobte se,“ uklidňoval nás ten stařík.
„Kteří z vás tedy zůstanou nadále upíry?“ optal se po delší době. Každému začalo šrotovat v hlavě, ale já už byl rozhodnut.
„Pane, chci zůstat nadále upírem a prožít celou věčnost s mou manželkou a nenarozenou holčičkou.“ Muž přikývl a porozhlédl se po zbytku mé rodiny.
„Všichni budeme tím, čím jsme,“ promluvil nakonec rozhodující větu Carlisle a přátelsky se usmál na muže. Ten kývl hlavou.
„Ještě před tím, než vás teleportuju zpět. Dám vám měnič. Je to stříbrná tekutina. Postačí jediná kapička a vy se stanete člověkem. Je to jen pro případ, že byste přeci jen chtěli být lidmi.“ Ta slova, která z něho padala, byla až nesmírně neuvěřitelná, ale přesto je řekl s hrdostí v hlase.
„Prosím Vás, Sv. Augustine, kde budeme žít?“ ptala se Alice s bolestí v hlase.
„Má drahá, jestli si myslíš, že to co se stalo s vaší Zemí, se stalo doopravdy, tak stalo. Nebyl to však takový rozsah, se kterým jsme počítali. Planeta byla zbavena všeho odpadu a nepotřebných věcí. Avšak zlí lidé byli vyhubeni. S těmi, kteří se chovali dobře, jsme naložili jako s vámi. Mají na výběr.“ Jeho řeč byla velice vyčerpávající.
„Děkuji Vám, pane. Ale náš domov si budeme muset zařídit od začátku? Ale jak to půjde, když všechno zmizelo?“ zeptala se opět Alice velice zajímavě.
„Neboj se! Až budete na místě, všechno ti ihned dojde. Jen se chci zeptat. Budete bydlet i nadále ve Forks?“ optal se moudře stařec.
„Ano, velice se nám líbila tamější příroda,“ pověděla poprvé Rosalie.
„Tak se připravte, možná to bude trochu nepříjemné…“
Došli jsme z toho místa k jedné větší sopce. Stoupli jsme si na okraj té sopky… Svatý nás popostrčil a my jsme padali střemhlav dolů do lávy… Avšak náraz se nechystal žádný.
Světy se nějak přeměnily a my jsme pomalu dopadali na zem. Z výšky jsem si všiml, že to bude někde uprostřed forkského lesa.
Dopadli jsme na zem. Začal nás tížit hlad. Vydali jsme se tedy na lov. Avšak po lese běhala divná zvířata. Přišlo mi to jako za dob dinosaurů. Ostatním v mysli se také míhala tahle možnost.
Však nejvíce Carlisleovi. Ale bylo divné, že jsme tu zahlédli přerostlé vlky. Tížil nás tak velký hlad, že jsme na ně vystartovali. Avšak oni se nebáli, ba naopak zaútočili na nás. Bylo nám to divné, že by se nás vlci nebáli… Něco tu nehrálo.
Bál jsem se o Bellu. Nechtěl jsem přijít o naši malou. Najednou jsem uslyšel myšlenky vlků. Pokud jsem věděl, tak jsem zvířatům mysl číst nemohl. Takže…
„Carlisle, já slyším jejich mysl… Za chvíli zaútočí na mě, tebe a Rosalii. Nemohou to být zvířata,“ pověděl jsem mu. Divně se zamyslel.
„Jestliže slyšíš jejich mysl, nemohlo by to být tou změnou prostředí? Změnil se svět, ale i tvoje schopnost. Nebo to nejsou vlci, ale lidi. Jen mě nenapadá způsob, jak se tady mohli objevit,“ slyšel jsem Carlisloevy myšlenky.
Nevnímal jsem vlky, ale zřejmě naše malá ano. Já stál na místě a jeden se odrazil od země a už na mě skákal. Byl ode mne pár centimetrů, ale najednou se vrátil zpět na své místo.
„Ano, nejspíš to budou lidé,“ promluvil jsem. Vlci se zasekli a začali vrčet.
„Nebojte, nic vám nechceme udělat. Jen máme hlad a mysleli jsme si, že jste normální zvířata,“ promluvil Carlisle. Nevěděl, jestli nám rozumí.
Najednou se vlci začali třást. Vyskočili a proměnili se v lidi. Velice rychle si na sebe oblékli oblečení. Vypadali jako indiáni. Jeden k nám vystoupil, nejspíše to byl vůdce. Carlisle udělal to samé gesto.
„Zdravím Vás, jsem Carlisle a tohle je moje rodina,“ představil nás Carlisle.
„Taktéž zdravím, jsem Sam a tohle jsou moji bratři. Mohli byste nám vysvětlit, proč voníte až tak přeslazeně?“ zeptal se jejich vůdce.
„My… Jsme upíři. Mohli byste nám na oplátku povědět, kde jsou všechna zvířata? Po té katastrofě jsme nezahlídli ani jedno.“
„Víte, je jich velice málo. Vrátili jsme se sem před chvilkou. A dopadlo to takhle.“ Poukázal na jednoho, který se nepřeměnil. Dali jsme se s nimi do řeči. Po chvilce nás brali jako kamarády. Avšak Belle se z ničeho nic přitížilo.
Mohla sotva dýchat. Věděl jsem, že tak do dne bude rodit. Šli jsme hledat naše bydliště. Nebyla to ta samá vila. Byla o něco větší. Když jsme se ptali vlků, tak ti prý neměli, kde bydlet. Nabídli jsme jim bydlení u nás. Přijali to.
Za tou naší vilou byla další a o hodně menší. Tu jsme nabídli vlkům.
Doma jsme žhavě diskutovali o katastrofě a následcích. Bella si šla lehnout, šel jsem za ní.
„Miláčku, je ti dobře?“ optal jsem se jí se strachem v hlase.
„Nevím, v bříšku mám divné pnutí,“ promluvila tichounce má milá.
„A co kdybych ti napustil vanu s krásně teploučkou vodou?“ zeptal jsem se jí, kývla. Políbil jsem jí bříško a potom ústa. Odešel jsem napustit vanu. Přidal jsem nějaké vonné sole, aby to bylo příjemnější.
Zašel jsem si pro Bellu. Donesl jsem ji do koupelny. I když protestovala, že ještě chodit umí. Postavil jsem ji na chlupatý kobereček. Pomalu jsem ji vysvlékal z jejího oblečení. Zdálo se mi, že se i trochu přede mnou styděla být nahá.
„Bell, nemusíš se stydět.“ Měla skloněnou hlavu. Podívala se na mě.
„Víš, já se stydím za to, jak vypadám. Že jsem tlustá a nebudu se ti líbit, až porodím. Všechno na mně bude jen viset. Břicho, stehna ani prsa nebudou to, co bývaly.“ Pohladil jsem ji.
„Některé dívky, nebo maminy, jsou jako ty… Hubené a taktéž na nich nic nevisí. Já bych se toho tedy rozhodně nebál. Tobě se to určitě podaří,“ utěšoval jsem ji. Zespoda se na mě podívala.
„Keci, keci, ježek v kleci. Mně? Já na tohle nemám…“ A to jsem to nevydržel a čapnul ji. Položil jsem ji do vany, která byla napuštěná. Chtěl jsem ji drhnout záda houbičkou, ale ona nesouhlasně zakroutila hlavou.
„Pojď prosím ke mně,“ krásně zaprosila. Té výzvě se nedalo odmítnout, tak jsem před ní svlékl. Bella raději sklopila hlavu k hladině.
„To už se ti nelíbím?“ optal jsem se jí a začal mít pochybnosti.
„Líbíš, ale já už si ani nepamatuji, jak pod těmi slipy vypadáš… Promiň, ale už je to dlouho, co jsem tě takhle viděla…“ Usmál jsem se tomu a chtěl jsem si před ni sednout, ale ona udělala místo vzadu. Tak jsem si tam tedy sedl.
Přisunula se ke mně a položila si na moji hruď hlavu. Objala mě a podívala se mi do očí. Taktéž jsem ji objal a ještě ji stíhal líbat.
„Myslíš, že bychom mohli tady ve vaně…? Víš, jak to myslím?“ Líbilo se mi, jak s ostychem přede mnou mluvila i po těch letech, co jsme spolu.
„Ano, vím. Jen bych…“ Položila mi její ukazováček na pusu. Začala mě líbat a tam dole mi dělala dobře. Po chvilce, kdy jsem byl připravený, tak si na mě pomalounku sedla a propojila naše těla.
Bylo až neuvěřitelné, že se jí nic nestalo. Ve vaně jsme nebyli moc dlouho. Vrátili jsme se do postele a Bella na mně klidně usnula. Tak kolem třetí ráno jsem ucítil, že se probouzí. Praskla jí plodová voda. A tak začal dlouho trvající porod mé prvorodičky a manželky.
Zavolali jsme na pomoc Carlislea. Ihned přiběhl a vyšetřil Bellu.
„Tak maminko, konstatuji, že budeme rodit.“ Bella se na něho tak divně podívala. Chtěla to mít za sebou.
„Počítej, že první část je velice zdlouhavá. Budou se ti urovnávat kontrakce. Tipl bych si tak okolo dvanácti hodin.“
„Cože? Dvanáct hodin? Carlisle, ale to je půlka dne. Nechceš mi tu říkat, že budu rodit víc jak od rána do noci? Že ne? Já na tohle nemá momentálně sílu. Vysiluje mě to,“ postěžovala si Bella a já se podíval prosebně na Carlislea.
„Jediné, co mohu udělat. Tak ti dát krev a pak by ses mohla naložit do vany, pro zklidnění. Tedy jestli chceš,“ nabízel Carlisle různé odlehčováky od porodu. Bella souhlasila.
Víc jak dvanáct hodin bylo pro Bellu velmi těžkých a to nevěděla, co ji čekalo dalších pět hodin. Byla to fáze dvě a porod dítěte.
Carlisle odvedl Bellu do své ordinace, kterou měl soukromou ve svém domě. Vlci věděli, že se rodí další z nás. Nechtěli zaclánět, tak raději odběhli daleko pryč.
Po několika hodinách křiku a naříkání se domem ozval dětský pláč… Pláč mé dcery, kterou jsme si vymodlili. Carlisle potvrdil jedinečnost jejího DNA. Od každého měla něco do výbavy.
Po Belle získala ten „myší obličej.“ Nevím proč, ale připadal mi tak… Trochu odlehlá ouška. Po mně měla vlásky. Bella si ji ihned po porodu vzala k sobě. Chovala ji a mně ji pak sama nabízela. Přijal jsem a pochoval tak svoji jedinečnou dceru.
Pravidelně spinkala. Rodina si ji natolik oblíbila, že si ji všichni navzájem střídali. Takže k nám se dostala jen na noc. Tu občas proplakala. A vydávali jsme ji ráno.
Někdy se nám povedlo přemluvit některou z dvojic, že chceme jít s naším uzlíčkem na procházku.
Dcerunka díky genům rostla a stárla velice rychle. Jestliže by jí měl být rok, tak už vypadala na tříletou holčičku. Museli jsme si užívat každou její chvilku. Svoji stravu střídala. Milovala jehněčí krev a z lidského jídla si oblíbila steaky. Správná američanka, která je chtěla mít pořádně propečené.
Vlci se mé dcerky báli. Nevěděli, co z ní může vyrůst. Tak se drželi z její přítomnosti dále. Nám to však nevadilo. Reyley rostla jak z vody, že byla za chvilku na vdávání. Jen byl neustálý problém, že lidí bylo málo.
Nikde nebyly ani školy. Tak jsme ji všichni učili doma. Každý z rodiny si vybral předmět, který ji bude vyučovat, aby byla vzdělaná jako my ostatní. Takže číst, psát a počítat se naučila velice rychle.
Už nestárla jako dříve. Zůstala mlaďounká a byla to druhá kopie Belly. Jen ty vlásky byly jinačí. Byli jsme šťastná rodina, která drží pohromadě. Jen jednoho slunečného dne se vydala ven a zapovídala se s vlkem Jacobem.
Viděl jsem, že z toho bude něco víc, ale všichni jsme tomu nechávali volný průběh. Chtěli jsme vidět, co se z toho nakonec vyvine. A tak začala další nová láska v naší rodině. Nakonec celá tragédie byla k něčemu dobrá.
KONEC
Tak snad se vám to zakončení líbilo. Nevěděla jsem, co konkrétně bych mohla zařadit do textu, až z toho vzniklo tohle. Zanechte mi tu prosím váš komentík, dělají mi vždycky velkou radost. Vaše PeTi
Autor: PeTi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek 2012 - A co přijde nyní?:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!