Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction poezie » Tradimento

Tajemství skryto před myslí mou,

před duší teď již zrazenou.

Kráčím tou prokletou hrou,

bez ní se nechám ovládat vůlí zlou.

Armádu svolávám,

domova bezpečím se zalévám.

Však strach o dcerku nezvládám,

snad jen silou vůle jí pomáhám.

Proč jen nás Alice opustila

a strašidelnou mlhu tu rozpustila,

proč jen nás tou lží obelstila

a smutek z pout tu propustila?

Snad měla k tomu důvod,

když uviděla černý průvod.

Alespoň zanechala návod,

šanci na poslední záchranný hod.

Když šanci na štěstí nemáme,

alespoň se před smrtí kajeme.

Stále však v dobro doufáme,

zoufale o pomoc voláme.

I když osudný den nastane,

nikdo věřit nepřestane.

Snad někdo tu s dcerkou zůstane,

to je mé přání, než smrt zde přistane.

Stále si přehrávám minulost,

třese se ve mně každá kost.

Střídá se ve mně smutek a zlost,

cítím se jako spadlý most.

Moje milá mi tajemství prozradila,

polibky si mě usmířila.

Však náladu zvednout mi nestačila,

dřív než zhoustlá mlha se tu usadila.

Už přicházejí,

všichni šeptají,

naposledy se líbají

či snad se najednou hádají.

Smrt dělá jen rozepře,

když někoho k sobě zanevře,

a radost hned odepře,

když ji k sobě uzavře. 

Čas nám rychle uběhl,

strach nás všechny zalehl.

Smrti plášť nás oblehl,

Volturiovi sem dovedl. 

Ani jeden neleníme,

všichni smysly napínáme.

Však najednou znehybníme

a v briketu se proměníme.

Života neužili jsme si dost,

aniž zažil bych s ní radost.

Cítil jsem jen pouhou zlost,

když měnil jsem se na míň než kost.

Necítil jsem bolesti zaklínání,

byli jsme darem obklopení.

Přesto cítil jsem tiché vysmívání,

bylo to zrady popěvování.